Dopoledne jsme dobalili v Riobambě naše batohy. Fanda si ještě koupil velkou tašku k našim dvěma velkým batohům, aby se nám tam vše vešlo. Své staré roztrhané pohorky Fanda nechal před zavřeným obchodem. Až v taxíku nám došlo, že se v tom obchodě prodávají luxusní značkové boty. Už dlouho jsme se tak nenasmáli a doufali jsme, že je někdo nepůjde odnést do hostelu, kam jsme se plánovali ještě vrátit.

Po příjezdu na terminál stál u silnice autobus a hned nás tam naháněli. Jenže my jsme si chtěli nejdříve zabalit batohy. Byla z toho tahanice a nakonec jsme vytáhli rychle batoh i tašku, než nám s ní odjeli. Tento zbytečný shon se nám tu vždy nelíbí. Za 10 minut nám jel v pohodě další autobus. Za večera jsme dojeli do Quita. Náš vyhlídnutý hotel jsme nemohli najít, a tak jsme skončili v příjemném hotelu Interamericano, kousek nad autobusovým terminálem. V této čtvrti bydlelo více černochů, kteří sem před několika staletími byli přivlečeni z Afriky na práce na plantáže. Jedna taková rodinka měla nedaleko malou restauraci, kde večer pekli na roštu velké plátky masa. Tak výbornou večeři jsme již dlouho neměli.

Úterní ráno jsme se dopravili místní MHD na letiště. Martiny mamka přilétla strávit skoro čtyři týdny s Martinou v Ekvádoru. Letadlo přilétlo na čas a přivítání po roce bylo veselé. Taxíkem jsme nejdříve odjeli do hotelu a po chvilce jsme si již pochutnávali na českých dobrotách. Zbytek českého chleba se šunkou jednoznačně vedl.

Po malém odpočinku jsme se pustili do prohlídky historického centra Quita. Marťa se chopila role skvělé průvodkyně, my vděčných a rýpavých turistů a Fanda navíc bodyguarda. I když nutno říci, že stará část Quita není až tak nebezpečná, jako je třeba Mariscal, ale vše je relativní a měli jsme stále na zřeteli, že Quito je jedno z nejnebezpečnějších měst Ekvádoru. Prohlédli jsme staré ulice, několik kostelů i katedrálu. Nejvíce nás zaujal kostel La Compaňía de Jesús, na jehož prohlídku jsme si vzali průvodkyni. Dozvěděli jsme se, že na jeho výzdobu bylo spotřebováno sedm tun zlata. Indiáni uctívali slunce jako své božstvo a Španělé věděli, že zlatá výzdoba působí jako zář slunce a pomůže jim lehčeji převést místní obyvatelé na křesťanství. V kostele se dá proto najít i mnoho indiánských prvků a řádí se k nejhezčím v zemi. Celí uchození jsme ukončili hezkou prohlídku večeří u našich sousedú vedle hotelu. I ekvádorské pivo mamce chutnalo.

Druhý den jsme si dali dva cíle. Tím prvním byl výlet moderní lanovkou TelefériQo do výšky 4 100 m n.m. na Cruz Loma. Jeli jsme hned mezi prvními, abychom stihli jasné ranní výhledy. Více než tisícimetrová změna výšky s námi nic neudělala a my jsme si užívali nádherných výhledů, zejména na vulkán Cayambe (5 790 m n.m.), který je třetím nejvyšším ekvádorským vrcholem, dále na Cotopaxi, jenž bylo v mracích, ale i spoustu dalších menších vulkánů. Po malé procházce a svačince jsme sedli do lanovky a jeli zpět dolů. Žádného taxíka jsme tu nesehnali, ale po chvilce jsme se svezli placeným turistickým mikrobusem na trasu Metrobusu. S ním jsme dojeli na konečnou a přestoupili na autobus na Mitad del Mundo. Jedná se o malinkou vesnici, ale každého zajímá obrovský park s monumentem uprostřed. Ano, jedná se o střed světa, právě tímto místem by měla procházet rovnoběžka nultého stupně. Inženýři v historii se ale trochu sekli, protože skutečný rovník se nachází o 200 metrů dále na sever. Ale i tak jsme po více než jedenácti měsících stanuli skoro na rovníku. A po jednom kroku na severní polokouli, takže skoro doma. Naše expedice se nachýlila do svého konce. Každý jsme si zakoupili diplom a do pasu jsme dostali razítko Mitad del Mundo - 0°. Konečná tečka za všemi vrcholy. Dva následující dny jsme ještě cestovali společně, projeli jsme se opět vlakem Nariz del Diablo, nakoupili různé dárky v Saquisilí, abychom se společně na čas rozloučili v Baňos.

Nastal den D a my jsme se rozhodli pro druhý pokus a vylézt až na vrchol Chimboraza. Je to jen kopec, říkali jsme si, ale to by bylo, abychom ho nezdolali! Tentokrát jsme rozhodně nechtěli průvodce. Minule jsme si potvrdili, že jsme natolik zvyklí chodit sami, že nám průvodce až vadí. Navíc jsme již velkou část cesty znali a na zbytek měli trasu uloženou v GPSce. Náš „pán“ v hostelu Shyris v Riobambě vrtěl nechápavě hlavou nad naším podivínstvím a popřál nám hodně štěstí.

Fanda šel chytnout taxíka. Několik jich chtělo částku 30 dolarů za jednu cestu, ale nakonec jsme se dohodli na 25 dolarech za svezení. Řidič byl sympatický, jmenoval se Luis, a tak již známá cesta ubíhala při hovoru rychle. Rozhodli jsme se přespat první noc na nižším refugiu Hermanos Carrel. Neměli jsme tentokrát tak dobrou aklimatizaci. Udělali jsme si jen odpolední vynášku s některými věcmi, abychom to měli další den lehčí. Obloha byla trochu zakaboněná, opět sněžilo. Ale to nám zatím nevadilo. Navíc předchozí dni bylo nádherně. Na chatě Whymper jsme potkali mladého chataře Julia. Sympaticky si s námi to odpoledne popovídal. Byl mladý, 25 let, ale měl zajímavé názory na rodinný život a obecně na styl života v Ekvádoru. On sám byl ještě svobodný, což tu je v jeho věku neobvyklé. Běžně se tu partneři berou v 18-19 letech a zanedlouho mají prvního potomka. On sám říkal, že mít dítě je drahé. Což ne všichni mladí lidé v Jižní Americe takto berou. Na rozdíl od Evropy je tu stále rodina na prvním místě a mít velký počet dětí je stále žádoucí. Nikdo pak již mnoho nepřemýšlí, jak je uživit. Zvyšuje se tím pak populace chudých, kteří nemají mnoho životních šancí.

Vrátili jsme se zpět na chatu Carrel, kde jsme byli s chatařem úplně sami. Ubytování zde i na horní chatě stálo 10 dolarů na osobu. Tedy docela levně v porovnání s Cotopaxi a dala se opět použít kuchyň a vařič. Na večeři, nocleh a karetní partičku přišel zeshora také Julio. Asi mu bylo nahoře samotnému smutno. Žádní lezci dnes již nedorazili.

Noc byla krásně klidná a ráno bylo příjemné, že jsme nemuseli nijak moc brzo vstávat. Dnes byl pro nás aklimatizační a odpočinkový den. Než jsme se vykutáleli z chaty, tak již krásně svítilo sluníčko a osvětlovalo celou horu. Byl to impozantní pohled. Jen nám dělalo trochu starosti, že v noci pořád sněžilo a připadlo několik cm nového prašanu.

Odešli jsme tedy s velkými batohy na horní chatu a každý jsme si zabrali rychle soukromý pokoj. Pak jsme ještě odpočinkově vystoupali dalších 150 výškových metrů nahoru. Pěšina byla skoro zasněžená. Moc velkou radost jsme z toho neměli. Snažili jsme si uložit do paměti některé orientační body, ale věřili jsme, že to před námi ještě někdo produpne. A taky máme GPS, říkali jsme si.

Dvě hodinky jsme se vyhřívali na sluníčku, na kovovém poklopu od jímky, kde nás zespodu krásně hřál tmavý plech. Ale sluníčko se začalo čím dál více schovávat za mraky, až přestalo svítit úplně. Chlad nás brzy zahnal do chaty, kde bylo také jako v ledničce, ale už o něco lépe než venku. Mezitím dorazilo pár horolezců s vůdci, kteří se chystali na výstup. Večer už jich bylo kolem dvanácti. My jsme si šli zalehnout hned po šesté hodině a budíka jsme si dali na rovnou půlnoc. Nechtěli jsme tentokrát vycházet tak brzo jako minule, abychom vystoupali na hřeben až v pozdnějších hodinách a dříve se vyhřívali na sluníčku.

Nastal nový den, resp. dvě minuty po půlnoci, zazvonil budík. Chata byla již skoro vyprázdněná. Spousta lidiček vyrážela již o jedenácté. My jsme vyšli v pohodě před půl druhou, cestu jsme znali a navíc v měkkém sněhu byla prošláplá hluboká stopa. Umrznuto dnes skoro nebylo. Jen chvilku před námi vycházela jedna dvojice, vůdce s klientem. Zajímavé bylo, že chlapík byl Rus. Těch se tu tolik nevidí.

Cestou jsme předešli jednu skupinku, kteří toho měli plné zuby a na hřebenu to otočili. My jsme pokračovali našim známým prudkým stoupáním stále vzhůru. Serpentýny opět nebyly. Šlapalo nám to však oběma celkem dobře. Postupně začalo svítat, sníh se čím dál více bořil a foukalo. A výška přibývala tak pomalu! Také se bohužel honily mraky, takže z výhledů dnes nebylo vůbec nic. Ale my jsme pokračovali vytrvale dále, svěřepě rozhodnuti dnes na ten proklatý vrchol již vylézt! Zhruba v 5 900 m n.m., ve výšce, v jaké jsme minule skončili, jsme začali potkávat sestupující se lezce. Vraceli se z prvního vrcholu Veintimilla (6 212 m n.m. dle GPS). Někdo nám říkal, že dále je již hluboký sníh a že se tam jít nedá. Fanda šel první, prošlapával cestu a říkal si, že by to rád zabalil. Udělali jsme poradu, ale Martině se vracet nechtělo. Říkala, že potřetí na takto hnusný vrchol již lézt rozhodně nechce. V podstatě měla pravdu, když už jsme byli tak vysoko. Tak začala opět dřina a vrchol uslyšel tolik českých nadávek a sprostých slov, že kdyby byl aktivní, vyfoukl by na nás oblak popele a kouře.
(Fandova pozn.: Ještě nikdy jsem neviděl někoho tak krásně umíněného, jako je Martina. Má můj velký obdiv, protože ženy nejsou tak fyzicky silné jako muži, ale když si za něčím opravdu stojí, dokáží mnohem více. A tím je dodání důvěry, že se něco dokázat opravdu dá a nemá se to vzdávat. Vždy máme tu takřka nekonečnou rezervu, ta obrovská síla dříme v nás samotných, jen ji probudit!)

A tak jsme se po nějaké dlouhé době pomalu dohrabošili až na předvrchol Veintimilla. Krásně jsme koukali do husté bílé mlhy a užívali jsme si pobytu v mraku. Viditelnost byla jen na několik metrů, ale my jsme měli na GPSce uloženou trasu, a proto jsme se rozhodli jít dále. Bez ní bychom to v tom bílu orientačně nezvládli. Sníh se až tak moc nebořil a my jsme v rozjasněné chvilce zahlédli malé zbytky staré zaváté stopy. Na jednom místě jsme si opravdu nebyli jistí. Nalevo jen mlha, vpravo hluboká díra, jako do hlubin kráteru, a před námi zasněžená pláň. V mlze se vše špatně odhaduje. Opatrně jsme našlapovali, abychom nezahučeli v nějaké bílé převěji. Ale povedlo se a šli jsme správně. Uložená trasa nás v tom utvrzovala. Začali jsme stoupat na poslední hlavní vrchol - Whymper. Svah se začal placatit a na GPS jsme se začali blížit ke konci čárečky a k poslednímu bodu. Byli jsme na zamlžené placce a ať jsme šli, kam jsme šli, všude už to bylo z kopce. Huráááá, vrchol, radovali jsme se! Nejvyšší ekvádorský bod ležel pod našima nohama. Nejbližší, vyšší vrcholy ležely až v Cordilleře Blanca, mnohoset kilometrů vzdušnou čarou od nás. Vyfotili jsme se v mlze a pustili se do náročného sestupu. Měli jsme zatím za sebou jen půlku cesty. Sluníčko bylo sice celou dobu za mraky, ale to neznamenalo, že nepálilo. Při první pauze na oběd jsme se namazali opalovacím krémem, ale to již bylo pozdě, jak jsme později zjistili celí spálení.

Ač to z druhé strany vypadalo, že z vrcholu Veintimilla moc neklesáme, při zpáteční cestě nám dalo zabrat na něj opět vystoupat. Únava se již na nás hodně projevovala. Ale pak jsme šli již pořád z kopce, což ovšem nebylo o mnoho lehčí. V hodně prudkém kopci se nám sníh lepil na mačky a dělal krásné sněhové bačkory. Na pohled pěkné, ale zralé tak na uklouznutí a na rychlou projížďku do údolí. Nezbývalo nic jiného než soustavně trpělivě oklepávat. Tím jsme ale neklesali moc rychle a výškové metry vůbec neubývaly. Většina sestupu navíc probíhala v mlze a bez GPSky bychom si ani neškrtli. To náš postup ještě více zpomalovalo. Na závěr hřebene jsme docházeli za konce světla. Podařilo se udělat i pár protrhaných fotografií. Závěrečné klesání z hřebene byla poslední únavná tečka. Z drobného stálého mrholení začalo sněžit hustěji, ale měli jsme napolo zaváté stopy před námi a s čelovkami nebyl zase tak velký problém je sledovat. Navíc jsme od chaty uslyšeli zahalekání a později uviděli i čelovku. Věděli jsme, že to je na nás, a co nejhlasitěji jsme odpověděli, že je vše v pořádku. Okolo sedmé hodiny večerní jsme došli na chatu. Tedy po asi 18ti hodinách perné chůze. Zničení, ale šťastní a v pořádku. Chatař se ptal, zda jsme byli až na vrcholu. Řekli jsme mu, že ano, a až na hlavním. Ocenil to poznámkou, že toto není v této době úplně normální. Jednoduše řečeno, jsme cvoci. :-)

V noci odcházeli další lidé zkusit své štěstí na vrchol. My jsme si v pohodě vstali až kolem osmé. Dnes bylo počasí opět nádherné. S modrou oblohou nad hlavou jsme seběhli k chatě bratří Carrelů. A trošku jsme záviděli to hezké počasí. Ale věděli jsme, že nebude trvat celý den. U chaty stálo několik aut, která čekala na horolezce, jenž sestoupí dopoledne z vrcholu. Nebyl by žádný problém se s jedním svézt dolů. Naštěstí jsme nemuseli tak dlouho čekat. Hned jeli dolů dva kluci z Guayaquilu a hodili nás dolů na křižovatku Riobamba - Guayaquil, jen pár kilometrů od Riobamby. Sami pak pokračovali do svého domova. Poslechli jsme si cestou hezkou muziku a vůbec nic od nás za svezení nechtěli. Na křižovatce jsme si stopli první autobus do Riobamby a za chvilku jsme byli ve městě. Pomocník řidiče požádal za jízdenku dva dolary. Zasmáli jsme se tomu, dostal jen dolar a všichni jsme věděli své.

Na večeři nás opět přivítala restaurace Červený krab (Cangrejo Rojo) a pochutnali jsme si na výborných mořských breberkách, neboli chicharonu de mariscos. Vypadali jsme zároveň jako dvě příšerky, se spálenými rty a nosy, které nemohou moc mluvit, ani se smát. :-) Nezapomenu na odpověď od Marti, když jsem se jí nahoře u chaty ptal, proč jsme tam lezli až úplně nahoru, když to bylo takové náročné? Protože by nebyly k večeři breberky, odpověděla mi. Tak prosté! Život je krásný i ve spoustě maličkostí, jako byl třeba tento okamžik. Jen si to většinou uvědomíme až příliš pozdě!

Když už jsme poznali vrchovinu Podocarpusu, chtěli jsme se podívat i do jeho druhé části, tropického pralesa. Přístupová cesta je z městečka Zamora, jenž leží dvě hodiny jízdy z Lojy. Bezproblémově jsme se dokodrcali ranním autobusem do Zamory a poté taxíkem za 4 USD k bráně u stanice rangerů Bombuscaro. Od samotné brány to byla čtvrthodinka chůze k chatě. Strážce vypadal, že jsme ho zrovna probudili a podle toho vypadala kvalita informací. Spíše jsme si vše z nástěnky načetli sami. Nejprve jsme si šli pět minut od chaty prohlédnout kaskádu La Chismosa (klevetnice), což byl pidi vodopádík, a poté jsme dvacetiminutovou trasou dorazili k vodopádu La Ponderosa (rozvážná). Ten již vypadal moc hezky, asi dvě desítky metrů vysoký vodopád, padající do malého jezírka a potůčkem utíkajícím dolů k řece Bombuscaro.

Po návratu jsme si prošli malé orchideárium, ale rozkvetlé květy jsme našli pouze dva. Orchideje rozkvetou až v období dešťů. Už jsme se dost zahřáli, proto jsme zašli dolů k řece se vykoupat v jedné tůňce, mimo hlavní proud. Voda byla krásně studená a osvěžující. Poté již nic nebránilo, abychom se vydali po stezce Los Higuerones až k mostu Puente colgante. Stezka byla hezky upravená, takřka bez bláta. Po překročení závěsného mostu jsme se vraceli po druhé straně stezkou Campesino. Ta byla již více blátivá a houpavá, jednu chvilku nahoru, za chvíli dolů, ale dojem jsme měli, že jdeme stále do kopce. Již daleko za úrovní brány do parku jsme přešli další závěsný most na správnou stranu a pěšky jsme pokračovali po příjezdové vozové cestě. Kousek před Zamorou nás svezl jeden příjemný řidič a ušetřil nám tak trochu času. V Zamoře toho ale mnoho k vidění není. Až za tmy jsme dojeli zpět do Lojy.

Úterní ráno nás nikam nehnalo. Měli jsme v plánu navštívit park Jipiro, kde se nacházel bazén, a trochu se protáhnout plaváním. Ale bazén byl zavřen. V parku jsme se tak pouze svezli na skluzavce v replice pravoslavného kostela a prohlédli si tři pštrosi v ohradě. Původně jsme chtěli jít do botanické zahrady, což byl teď dobrý náhradní plán.

Autobus nás zavezl až na konečnou, odkud jsme šli pár minut až k bráně zahrady. Ta ovšem byla také zavřená, což už pro nás bylo nepochopitelné. Druhá brána taktéž. Když jsme ji zkoumali, zda se tam nedá protáhnout, zavolal na nás nějaký pán přes silnici, že přesně ve tři otevřou. Moc jsme tomu nevěřili, ale třetí byla za pouhou čtvrthodinu, proto jsme se rozhodli vyčkat. Ve tři opravdu přišli zaměstnanci a vstupy otevřeli. Zahrada se dělila na několik částí. Byly zde orchideje, bonsaje, pěstované plodiny, léčivé rostliny a mnoho různých stromů. Zejména Marťa si vše vychutnávala, přeci jen botaniku studovala. Pobíhala od rostliny ke stromu, vše si fotila a zaznamenávala. Takže nakonec se dnešní program vydařil.

Večer jsme si vyzvedli v hotelu batohy a nočním autobusem jsme odjeli do Riobamby. Ve středu nás čekalo nakoupit zásoby, zjistit půjčení horolezeckých přileb a orientačně se pozeptat na cenu dopravy k Chimborazu. Již jsme se těšili, jak to tomu sněhovému "kopci" konečně pořádně natřeme.