Páteční dopoledne nás očekával přesun do města Loja. Z Cuency má jet autobus celých šest hodin. Naštěstí jsme jeden chytli na jedenáctou hodinu, ale i tak jsme dojeli až v podvečer na autobusový terminál. A to jel řidič jako šílenec. Loja patří k menším městům, má 170 tisíc obyvatel a leží v nadmořské výšce 2 100 m n.m., díky níž má příjemné klima. Bohužel za času naší návštěvy spíše deštivé. Oblast je také známa pěstováním kávy. Až po delší době se nám podařilo najít hezký hotel, abychom jsme tam neměli žádné další spolunocležníky, např. švábi. To se nám povedlo v hotelu Las Orquideas.

V sobotu jsme se rozhodli jet na denní výlet do Národního parku Podocarpus. Ten se skládá ze dvou částí, z tropické a z vrchoviny. U Lojy leží právě horská část. Ráno jsme odchytli taxi a nechali jsme se odvézt až na parkoviště u chaty strážců - Cajanuma (2 822 m n.m.). Zde jsme se zaregistrovali a zaplatili jsme poplatek do Národního parku 10 USD. Nemile jsme ovšem zjistili, že vstupenka je platná pouze jednorázově a ne 5 dní, jak bylo dříve. Jakási nová změna, která nás trochu rozčílila. Ale dozvěděli jsme se také, že vždy první den v měsíci je vstup zdarma. Vypravíme se tedy do druhé části Podocarpusu až 1. prosince, řekli jsme si.

Z počátku jsme stoupali stezkou v hustém lese. Rozhodli jsme se totiž pro 5 kilometrů dlouhý okruh s názvem Los Miradores. Cestou jsme došli skupinku místní mládeže, která šla naštěstí k laguně del Compadre, ale křičela jako na lesy. Raději jsme jim utekli, abychom je nemuseli dlouho poslouchat. Od rána nás doprovázelo sluníčko, ale postupně se začaly hnát mraky a zakryly krásnou modrou oblohu. To jsme se již dostali nad hranici lesa a kolem nás se rozprostřela hebká bílá mlha.

Nacházeli jsme se ve výšce 3 300 m n.m. a čekala nás krátká dvoukilometrová hřebenovka mezi klečí, nízoučkými stromečky a zatravněným hřebínkem. V dálce pod námi byla vidět Loja a za námi městečko Vilcabamba, kam jsme se chystali následující den. Skoro bychom po hřebeni pokračovali špatně pořád dál. Zjistili jsme však náš omyl, otočili jsme se a u rozcestníku "4 km" jsme po výrazné pěšině sestoupili dolů k chatě. Podocarpus je velmi rozsáhlý. Žije tu například i medvěd brýlatý, jenž je velmi ohroženým druhem. Spatřit ho ovšem je takřka nemožné.

U chaty nás chytl déšť, čehož jsme využili k pozdnímu obědu a ke sledování místní omladiny, jak v dešti hraje fotbal. Když se déšť zmírnil, pustili jsme se rychlým krokem po vozové cestě k silnici, kam jsme to měli přes sedm kilometrů. Za hodinku a kousek jsme tam byli a s několika místními jsme čekali na autobus. Byl ovšem tak plný, že jsme se do něj doslova museli narvat. Z terminálu jsme se prošli do centra tentokrát pěšky. V některých ulicích jsme si opět připadali jak zvířátka v zoo, jak nás místní okukovali.

Nedělní ráno jsme vyjeli na výlet do městečka Vilcabamba, nacházejícím se ve stejnojmenném údolí. Leží v nadmořské výšce 1 500 m n.m. a počasí je zde většinou slunečné a teplé. Každý nám říkal, že tam je hezky, a když jsme měli čas, tak proč se tam nepodívat. Nás však toto místo mnoho nenadchlo. Spousta turistů a servisu pro ně, ale nic více. Také paní v místních informacích nám moc neporadila, i mapku jsme si museli koupit jinde. Zvolili jsme procházku k rekreačnímu centru Yamburara. Vydali jsme se po místních žlutých značkách, s tím, že se poté napojíme na zelenou. Ovšem na tu jsme nenatrefili, ale udělali jsme si i tak hezkou procházku zeleným údolím s potokem. Cestou zpátky jsme se prošli více po náměstíčku a blízko terminálu jsme nakoupili ananas a babaco. Měli jsme koupené místní ekvádorské víno, příšerně sladké, a rozhodli jsme se, že si uděláme ovocnou bowli a večer se zboulujeme, což se nám povedlo.

Nedělní ráno jsme vyšli do ztichlého Macasu, chtěli jsme si koupit nějaké suvenýry a šuárskou hudbu. Částečně jsme byli úspěšní, a tak jsme nakoupili dvě CD a dvě DVD. Jako všude i zde to byla samá pálenina. Nikdo si s tím nedělá starosti, je to tu normální. Se zákony jako v Evropě by museli stavět nové věznice. :o) Potkali jsme také Bolívara s jeho manželkou. Naposled jsme se ještě jednou rozloučili a odjeli autobusem do města Cuenca. Cesta trvala dlouhých osm hodin. I zde se na autobusovém nádraží pohybovali lidé nabízející ubytování. Využili jsme nabídky jednoho pána za 6 dolarů/noc/os, vč. snídaně. Luis, tak se majitel jmenoval, nám zaplatil taxíka, který nás odvezl přímo před jeho dům. Ubytovani bylo skromné, ale pěkné. V Cuence bylo zataženo a sychravé chladno.

Cuenca je nejvíce koloniální město v Ekvádoru, spolu s Quitem. Můžeme zde proto najít mnoho zajímavých staveb a kostelů. Atmosféra města působí příjemně. Pondělní den jsme si udělali každý volný program. Marťa navštívila velmi zajímavé archeologické muzeum, turistické informace a zastavila se v imigrační kanceláři. Fanda navštívil supermarket, kde rovnou vybral peníze, a nafotil šedivé náměstí. Došli jsme poté nakoupit zásoby na trek. Zabalili jsme batohy a těšili jsme se na zítřek.

PN Cajas (PN-Parque Nacional-Národní park) se nachází v průměrné nadmořské výšce 4 000 m n.m. a jeho rozloha činí uctyhodných 2 890 km². Nachází se tu zhruba 270 větších a menších lagun. Celá oblast je velmi bohatá na srážky, proto je mnoho cest stále blátivých a louky podmáčené. Nejvíce turistických tras vede v blízkosti hlavní silnice Cuenca - Guayaquil. Autobusem jsme odjeli na místo Tres Cruses, což je nejvyšší průsmyk na silnici, asi 30 kilometrů vzdálený z Cuency. Jeho výška je 4 160 m n.m., Autobus nás vysadil u parkoviště o kousek níže. Není zde oficiální vstup do parku, ale my jsme však potkali strážce parku. Vymáhal na nás vstupné. Vymluvili jsme se na to, že zaplatíme za dva dny, až budeme park opouštět. Nechtělo se nám sestupovat k laguně Toreadora, kde se nachází chata strážců. Chvilku jsme hledali začátek naší trasy. Není tu žádná cedule, ale povedlo se a my začali pořádně mapovat trasu do GPSky. Sluníčko překvapivě hřejivě svítilo a výhledy byly naprosto úžasné. Nebylo okamžiku, abychom neměli v dohledu nějakou lagunu. Tou největší byla laguna Luspa, u níž jsme si dali oběd a vyhřívali jsme se na sluníčku. Orientace byla místy trochu více složitější, ale nikde jsme si nezašli. Podařilo se nám nocovat u lagun Canutillos. Libovali jsme si, jak máme dnes hezky. Také pěšina byla jen trochu blátivá.

Druhý den nás trošku pronásledoval déšť. Naštěstí asi jen 2 hodiny, a poté nás pustil. Což bylo dobře, protože jsme měli před sebou dlouhou trasu. A i tak jsme docela provlhli a stezky se místy proměnily v močály. Udělali jsme si takový dlouhý půlkruh, než jsme dorazili na Inskou stezku. Obcházeli jsme další obrovskou lagunu Osohuaycu a přeskakovali jsme po kamenech její přítok i odtok. Na jednom místě se Fanda propadl a řízl si pohorku o nějaký ostrý kámen. Další orientaci jsme řešili trošku za pomoci GPS. Nebylo to tak jednoduché. Ale povedlo se a my došli v brzkém čase k pobořeným inským zdím. Akorát jsme postavili stan a zanedlouho nám začaly na něj bubnovat první dešťové kapky.

Ráno bylo krásně, sluníčko, ale také spousta tiplic, které nás obletovaly a štípaly. Koukali jsme co nejrychleji zmizet. I tento den nás čekalo obcházení velké laguny. Jmenovala se Taitachugo a cesta kolem ní měla zpestření v podobě krátkého lesíku. Nebyl delší než půl kilometru, ale stezka tu byla ovšem řádně zarostlá, zablácená a se spoustou klouzavých větví a kořenů. Fanda už své boty moc neřešil, více mokré už být nemohli. Ale Martina se na jednom zabláceném místě propadla a zůstala viset nad dírou, která se na ni šklebila jako bezzubá tlama, chtíc ji sežrat. Naštěstí se zasekla na kmeni, ale Fanda ji musel z nebezpečné situace vyprostit. Zblízka díra vypadala, že vede jako blátivá skluzavka až do laguny. Ale vše dobře dopadlo a jízda do vody se nekonala. Po více než hodině jsme se vydrápali z lesíka. Uff, oběd na oslavu byl zcela na místě. Ale další těžká část nás ještě čekala a to sestup dolů až k laguně Llaviucu. Po cestě jsme slézali krátké skalní stěnky, drželi se uboze vypadajících keříků a traverzovali jsme po mokrých skalních plotnách. V lese jsme si užili bahenní klouzačku přímo prostředkem potoka. Při svačince přišla proti nám skupinka turistů. To bylo znamením, že nejsme již daleko od civilizace. Oni ovšem výše nedošli, protože neměli pohorky a na jejich nízké botasky nebylo bahno to pravé. Chtěli nás pozvat na večeři, ale my jsme spěchali na silnici a zpět do Cuency, jen jsme poděkovali za pozvání. Při východu z parku od nás strážce vyinkasoval 10 dolarů od každého. Ale dostali jsme alespoň hezké mapy.

Na silnici nám zastavil po delší době pán s náklaďákem, který vezl cihly. Z kopce se proto šoural, jak byl plný. Vysadil nás u zastávky městského autobusu a tím jsme odfrčeli přímo do centra. Nakonec jsme zhodnotili, že to byl moc hezký trek.
Po příchodu do hostelu jsme uviděli naši známou Němku s Holanďanem, které jsme potkali na treku v Torres del Paine a poté na Galapágách. Moc jsme se tomu všichni nasmáli, jak je opět ta Jižní Amerika malá. :o)

Již měsíc předem jsme komunikovali po mailu s šuárským průvodcem Bolívarem Caitou. I zde v Ekvádoru jsme chtěli navštívit džungli a seznámit se více s místními lidmi a domorodou kulturou Šuárů. Bolívar nám napsal návrh pětidenního itineráře v oblasti komunity Yaupí, která se nám zamlouvala.

Tak jsme nedělní dopoledne odjeli z Baňos do Puya a do Macasu. V Puyu autobus chvíli čekal, čehož využil Fanda a vyběhl pro oběd. Nakonec našel jednu restauraci, kde se na roštu pekla kuřata. Koupil jeden oběd, ze kterého jsme se najedli oba dva. Jen musel doběhnout autobus, který již mezitím popojel, a Martina ukecávala řidiče, aby počkal. :o)

V pět večer jsme dojeli do Macasu, malého celkem nezajímavého městečka ve výšce okolo 1 000 m n.m. Slunce se klonilo k západu a my potřebovali najít hezké a levné ubytování. To nebylo tak úplně jednoduché. Ve městě v těch dnech probíhaly Amazonské sportovní hry a obsazenost hotelů byla vyšší, než je obvyklé. Fanda se vrátil z průzkumu na terminál po více než hodině. V ten okamžik se za námi zvedl příjemný pán a ptal se nás, zda jsme neměli tento den přijet. Představil se nám jako Bolívar. A tak si nás náš průvodce našel sám. Zkusili jsme ubytování v hotelu Splendir, kde pokoje s privátní koupelnou vypadaly pěkně do té doby, než Fanda prokázal svou statečnost v souboji se dvěma velkými šváby. Naštěstí jeho sandál zvítězil nad krunýřem brouků. S Bolívarem jsme ještě probrali podrobně plán na další dny. V pondělí nás čekal nákup potravin, vyzkoušení holinek a doplacení zbytku peněz (cena byla 70 USD/os/den). Půlku částky jsme již zaplatili jako zálohu převodem na jeho účet. Po večeři jsme pro jistotu nacpali do mezery pod dveřmi igelitové tašky, aby již nic nemělo šanci vplížit se v noci do pokoje, a unaveně jsme usnuli.

Druhý den jsme se v pohodě vyspali a šli jsme s Bolívarem nakupovat. To byl docela zážitek. Pán vypadal, jako by byl v obchodě poprvé, a museli jsme ho malinko koordinovat. Lítal chaoticky z jednoho konce na druhý. Navíc potravin se nám na pět dní pro tři lidi nezdálo mnoho. Před obchodem jsme se seznámili s jeho manželkou, která pána zvládala lépe. :o) Zeptala se jej na pár věcí, které Bolivar samozřejmě zapomněl, a šel se pro ně ještě vrátit. Poté jsme si šli k jeho baráčku vyzkoušet holinky. Martině padl jeden pár bezvadně, Fandovi další hodně natěsno, ale ještě se to dalo vydržet. Následovalo slavnostní vytažení starého a křivého dřevěného stolku a sepsání smlouvy. Bolivar pomalinku vypisoval řádky podle toho, co mu řekla manželka. My jsme se smlouvě v duchu smáli, protože evidentně neměla vůbec žádnou právní hodnotu, ale taktéž slavnostně jsme ji podepsali. Oba nám velmi děkovali, když jsme jim zaplatili zbytek peněz. Turistů tu mnoho v poslední době není. Paní běžela hned zaplatit elektřinu a koupit nový elektroměr. My s Bolívarem jsme ještě šli koupit autobusové jízdenky na večer. Zase jsme ho museli trochu zkoordinovat, ale povedlo se. Oddechli jsme si, ale moc dobrý pocit jsme z toho neměli. Byli jsme velmi zvědaví, co se z naší cesty vyklube.
Macas jsme již více neprozkoumávali a jen jsme si připravili věci. V domluvenou hodinu na dokoupení ještě pečiva Bolívar nepřišel. Jeho omluva byla, že se zapovídal s kamarádem. Ale pečivo měl. :o)

Autobus byl skoro celý plný a odjížděl na čas v devět hodin večer. Náš batoh v igelitovém pytli byl příjemně malý, že se nám vešel pod nohy a nikdo ho nemohl otevřít. Proběhla pouze jediná zastávka v městečku Morona Santiago, kde nám byly zkontrolovány pasy. Od poloviny cesty docela pořádně pršelo, z čehož jsme se neradovali.

V půl páté ráno jsme přijeli k mostu přes řeku Yaupí. Byla tma, a tak jsme mohli ještě v klidu dřímat v autobuse. Asi po hodině někdo řekl, že přijeli lodě. A pohoda skončila, vítejte v tropickém deštném pralese. A déšť se skutečně vydatně snažil. Moc se nám do něj nechtělo, ale co se dalo dělat. Oblékli jsme se do pláštěnek, zabalili batoh ještě do jednoho pytle a nalodili jsme se na kánoi. Vešlo se nás tam asi dvanáct, protože druhá loď měla rozbitý motor. Vypluli jsme proti proudu řeky. Déšť nás nemilosrdně bičoval a nám vůbec žádné teplo nebylo. Ani sucho nehrozilo. Takový slejvák nevydržely ani pláštěnky. Na půlce cesty jsme se ohřáli a občerstvili u malého domečku.

Posnídali jsme typické místní jídlo ayampaco, velký zelený list s upečenými různými druhy ryb. Bylo to moc dobré, jen spousta kostí, které místní bravurně obírali. A k tomu místo brambor vařené banány. Postupně se déšť mírnil a my jsme dojeli na místní zastávku (přístaviště), která se skládala ze dvou přístřešků. Fanda si rozdělil s Bolívarem potraviny a mohli jsme za chvilku vyjít. K naší radosti déšť ustal úplně a my rychlým blátivým krokem uháněli po široké pěšině do vesničky Yaupí. Bylo hezké sledovat Bolívara, jak se zná s místními a oni se zdravili s ním a vítali nás. Ve vesnici jsme se šli nejprve zaregistrovat na místní „obecní úřad“ a poté jsme se stavili u paní Marie, vařící tento den oběd. Samozřejmě nechyběla spousta rýže s tuňákem. Za vesnicí jsme procházeli kolem velké travnaté plochy o rozloze několika fotbalových hřišť, která fungovala jako letiště. Ano, když jsou pasažéři, lítá i sem z Macasu malé vrtulové letadlo. Dalším zajímavým místem bylo místní colegio, neboli střední škola, která se nachází v salesiánské misii. Salesiáni jsou tu velmi vážení. Všichni šuárové jsou nyní následkem historie křesťané, i když mezi lidmi přetrvávají stoleté zvyklosti.

Naším cílem byla dnes laguna Kumpak, u níž se nacházela maličká osada stejnojmenného jména. Bolívar nám začal vysvětlovat a popisovat různé rostliny, které jsme potkávali. Postupně jsme zjišťovali, že je v džungli doma. Byla na něm vidět ohromná změna oproti městu. Ubytovali jsme se v jedné chatrči na kraji osady na postelích z bambusových prutů, na které přišly ještě deky. V noci žádné velké vedro nebylo. Místní rodinka byla velmi sympatická. V podvečer jsme se ještě jeli projet na loďce po laguně. Z lodi bylo nejprve nutné vybrat spoustu vody. Zcela jsme nevěřili tomu, že tam všechna napršela. A skutečně do ní teklo. V laguně se nachází piraně a pár kajmanů. Moc jsme jich ovšem neviděli. Zato jsme si užili lotosů. Po hodince jsme byli zpět. Pobavili jsme se, když jsme se Bolívara zeptali, zda tu je nějaký záchod. Naše otázka ho rozesmála. Odpověděl, že záchod je všude v džungli. A tak jsme šli vždy pár kroků do džungle v holinkách a pořádně se předem rozhlédli, zda se kolem nás nic neplazí. :o)

Další den nás čekala cesta primární neboli nedotčenou džunglí k hornímu toku řeky Wampis. Bolívar nám cestou ukazoval různé léčivé a jinak zajímavé rostliny. Působil úplně jako místní šaman a léčitel, jak hluboké znalosti měl. Utvrdili jsme se v tom, že lepšího průvodce jsme si nemohli vybrat. Bylo ukrutné vedro, slunce pražilo a jen z nás lilo. Uvítali jsme vykoupání se mezi skalkami. Řeka tu měla velmi silný proud. Skočili jsme vždy do čisté vody a nechali jsme se proudem unášet kus dál. Jen jsme museli dávat pozor a včas se z něj vyprostit, abychom neskončili umlácení mezi velkými kameny. Byl to příjemný a osvěžující odpočinek. Po hodince jsme se vydali stejnou cestou zpět na pozdní oběd. Po něm jsme se trošku pokoukali kolem domečku a odpočívali.

Děti fascinoval Martiny digitální fotoaparát. Pořád se chtěly fotografovat, všelijak se u toho předváděly, a pak se smály vlastním obrázkům. Sledovali jsme také přípravu ayahuascy. Jedná se o nápoj z jedné liány, kterou bychom my dva nepoznali od jiných (Banisteriopsis caapi). Příprava ayuahuascy trvá několik hodin. Nasekaná liána se po dlouhou dobu vaří ve větším množství vody, než se skoro všechna voda vypaří a zůstane tmavě hnědá tekutina čokoládovo-hořké chuti. Nápoj má poté na každého různé účinky. Tělesné příznaky bývají většinou stejné – zvracení, a celkové vyprazdňování. Teprve poté mohou osoby rozšířit svůj duševní stav vědomí. Nápoj je tradičně používán šamany obyvatel pralesa k léčení různých neduhů a k předvídání budoucnosti.

Po setmění jsme vyjeli s pramicí na lagunu a vyhledávali jsme zářící oči ještěrů. Zahlédli jsme jich jen několik. Zato nádherné byly bílé květy lotosů, které omamně voněly. Po návratu nás dva s Bolívarem čekala večeře a Martinu ayahuasca.

Zvědavě, ale i s obavami jsem do sebe rychle vyklopila malou štamprly hustého nápoje. Asi půl hodiny se nedělo nic. Poté jsem začala cítit teplo příjemně se rozlévající po celém těle. Odešla jsem z baráčku ven, abych vše mohla lépe prožívat venku v přírodě. Síla energie se stupňovala a ta pulsovala celým mým tělem od zad do konečku prstů na rukou i na nohou a spojovala mě jak se silou země, tak se silou hvězdné oblohy nade mnou. Současně jsem vždy v pravidelných intervalech zvracela a vyhodila tak symbolicky vše špatné ze mně. Celkově jsem se krásně pročišťovala a zažívala jsem duchovní spojení se všemi energiemi kolem. I přes hrozné fyzické potíže to byl nádherný stav, který mě však velmi vyčerpal. Po probuzení další den jsem se umyla ve studeném potůčku. Spláchla jsme tím ze sebe veškeré špatné energie a cítila jsem se skvěle svěží a pročištěná.

Po vydatné snídani jsme zabalili své věci, rozloučili jsme se s hostiteli a vydali jsme se zpět k vesnici Yaupí. Zrovna tu přistálo letadlo, a tak jsme měli možnost sledovat, jaká je to pro místní událost. Počkali jsme si do jeho odletu a pokračovali jsme přes vesnici dále. Naším dalším přechodným ubytováním byl jeden malý baráček mladé rodinky. Jen kousek od dolního toku řeky Wampis, do které jsme se šli po jídle vykoupat. Martině nalezli zatím do trička malí rezaví mravenci a bolestivě ji poštípali. Večer jsme měli zpestření, když jsme vyháněli ze škvír obrovské šváby. Ale horší bylo objevení jedovaté ještěrky, jenž se drápala po venkovní stěně a mohla se připlazit bez problémů dovnitř. Bolívar ji klackem shodil, ale ona mu skočila na tričko, ze kterého ji rychle s velkým strachem setřásl. Poté byla ještěrka bez milosti umlácena klackem. Bylo nám vysvětleno, že tato ještěrka má v ocásku jed, který může člověka i usmrtit. Moc dobře jsme tedy dnešní noc nespali.

Předposlední den v džungli byl plný zážitků. Nejdříve jsme brodili řeku Yaupí. Jelikož již třetí den nepršelo, byla řeka čistá a mělká. Ne, že by nám to stačilo na holinky, uprostřed jsme si nabrali všichni, ale nebyla moc prudká. Prošli jsme kolem osady Tuitsa a za ní jsme stoupali dlouhou dobu stále do kopce. Bylo to 300 výškových metrů, ve 35 stupních Celsia ve stínu. Cestou jsme opět viděli spoustu zajímavých rostlin a stromů. Bolívar uměl také věrně napodobovat zvuky některých ptáků, které tak lákal a vábil. Jiná další zvířata jsme neviděli. Jsou tu velmi plachá následkem jejich lovení. A pak se před námi objevil krásný vodopád s jezírkem. Čarovný kout schovaný před okolním světem, posvátný pro místní šuáry. Hned jsme se šli koupat a po skále jsme vylezli pod mohutný proud vody padající z velké výšky. Užívali jsme si tu klid a pohodu hodně dlouho. Cestou zpět jsme se opět zapotili, ale věděli jsme, že se v řece můžeme bez problémů večer zchladit. Na zpáteční cestě jsme byli pozváni do osady Tuitsa. Byly nám nabídnuty banány a chicha (kvašený alkoholický nápoj). Venku si děti hrály s draky, skoro jak u nás na podzim. Ale tady nefoukal vítr, bylo tu teplo jako v sauně a ony s nimi musely rychle běhat, aby vůbec létaly. Martina u dětí opět slavila velký úspěch s displejem svého fotoaparátu.

Večer jsme se šli podívat po místních rostlinách, které se v džungli pěstují, zejména na jídlo. A tak jsme viděli naživo růst papayu, papachinu (místní náhrada brambor), yuku, batáty, naranjilu, samozřejmě banány, hierbu luisu (vonící citrónově a s uklidňujícími účinky) a další zajímavé plodiny. Papachinu jsme toho dne i ochutnali a opravdu chutnala jako brambor. Večer jsme si s Bolívarem popovídali a dozvěděli jsme se, že ne všechny věci jsou takové, jak se jeví. Z dnešní přátelské návštěvy v Tuitse se vyklubala pouze možnost výdělku. Jen za to, že jsme byli u vodopádu a přijali jsme malé pohoštění, zaplatil Bolívar 20 dolarů. I ubytování u místních nebylo úplně nejlevnější. Už i zde platí, že když se jedná o peníze, jdou city a náklonnost stranou. Peníze vládnou světu všude.

Ráno nás probudil mírný deštík. Voda v řece se zvedla a byla kalná, proto jsme ranní koupel zavrhli. Po snídani jsme se již za sluníčka vydali podél řeky k přístavišti. Byli jsme rádi, o další promočenou jízdu v kánoi jsme opravdu nestáli. Šli jsme jen čtvrthodinku chůze zakončenou přechodem kluzkého kmenu nad blátivou vodou. Dvě kánoe již čekaly. Mohly vyjet až sem vysoko jen kvůli nočnímu dešti. Takže jsme vlastně měli zase štěstí. Po proudu byla zpáteční cesta mnohem rychlejší a my byli po poledni u mostu. Koupel v kalné řece absoloval pouze Bolívar a překvapil nás poté čistým oblečením. Vracel se do města jako elegán. Jen my jsme byli jako špindírové. Při čekání na odpolední autobus jsme si ještě dali oběd, vařené banány s rybou. Obdivovali jsme místní, jak rychle dovedli rybu spořádat a přitom nespolknout ani jedinou kost. Autobus odjel po čtvrté hodině a my jsme dojeli rychle chvilku před půlnoci do Macasu. V hotelu měli volný úplně stejný pokoj, a tak jsme brzo, po kontrole dnešního stavu švábů, zalehli.

Jediná negativní věc pokazila přátelský dojem lidí, u kterých jsme v džungli bydleli. Později jsme přišli na to, že se nám ztratilo 50 dolarů. Ale to jsme již nevěděli, která rodina to udělala. Je smutné, že jsou v dnešní době lidé zkaženi i takto daleko od civilizace.

Kontakt: Bolivar Ernesto Caita Tatsemai
E-mail: bolicaita@hotmail.com (pokud napíšete 1-2 týdny předem, určitě zareaguje) Mobil: 085 271 862 (předvolba Ekvádoru je +593, nejvyšší pravděpodobnost se dovolat) Pevná linka: 2701 690 (předvolba z jiného kraje v Ekvádoru s předvolbou 07)

Nechtělo se nám narychlo balit a hned se přesouvat. Zůstali jsme proto jeden odpočinkový den v Riobambě a teprve další jsme se přesunuli do městečka Baňos ("Koupele"). Tento název není samovolný. Kousek od samotného města se vypíná vysoko k obloze sopka Tungurahua (5 023 m n.m.), jenž je stále aktivní. I začátkem roku 2008 měla velkou erupci. Když je klidná, tak pouze dýme a občas vystřelí do výšky kameny. V současné době se na ni proto neleze. Tento aktivní vulkán neustále ohřívá vodu, která tu prýští na různých místech ze země ven. Obsahuje různé minerály, které způsobují její na první pohled nevábnou žlutohnědou barvu a mírný zápach. Působí však velmi příznivě na pohybový systém a na nemoci kůže. Proto bylo v samotných Baňos a v okolí vybudováno několik termálních lázní. V Ekvádoru se jedná i u místnních o velmi populární oblast pro odpočinek a relax.

Martina našla tip na skvělý hostal Chimenea (http://www.hostalchimenea.com/), kde jsou krásné nové pokoje za 7,50 USD/os. My jsme si nejprve prošli městečko, kterému vévodí krásná katedrála, Bazilika Svaté panny svaté vody. Uvnitř na stěnách se nachází zajímavý soubor obrazů s výjevy zázraků této Svaté panny. Poté jsme se vypravili autobusem do malého termálního bazénu El Salado, jen 10 minut jízdy z města. Jedná se o maličkaté lázně, jenž se v době naší návštěvy opravovaly a tak i vstup byl zdarma. Vydrželi jsme se tam máchat skoro celé odpoledne. Užívali jsme si jak bublajícího termálního bazénku, tak rychlé ledové koupele. Na unavené svaly to bylo úplně ideální. Večer jsme si došli po dlouhé době na výbornou pizzu. Stála asi tolik, jako v centru Prahy, ale u takových jídel to bylo celkem běžné. Hlavní byla hezká atmosféra. Fanda, při návratu do hostelu, zjistil půjčovné kol na následující den. Cena 5 dolarů na den nás mile překvapila.

Sobotní ráno jsme si hned po osmé hodině šli půjčit dva "biky". Výběr byl celkem slušný a kvalita ucházející na kola z půjčovny. Dostali jsme také mapku. Naším cílem bylo dojet do Puya tzv. Cestou vodopádů. Dle průvodce se to jevilo na velmi fotogenickou cestu, počasí nám také celkem vyšlo. Ovšem do Puya to bylo celých 61 kilometrů a rozhodně ne pořád z kopce. Zato první úsek jsme si užili. Frčeli jsme si to z kopce dolů po hlučné silnici až k místu, odkud měla být vidět sopka Tungurahua. Ale nízké mraky při obzoru dělaly neprůhledný závěs. Pokračovali jsme ve sjezdu dále. Při další zastávce jsme obdivovali z mostu vodní elektrárnu. U první lanovky přes kaňon řeky Pastaza jsme zastavili. Pod námi byl vodopád de Agoyán. Museli jsme se svézti lanovkou, to jinak nešlo. Jízda nebyla sice žádný adrenalinový zážitek, ale výhledy nad řekou byly hezké a nesvezte se za dolar. O pár kilometrů dále jsme se svezli druhou lanovkou, tentokrát nad vodopádem Manto de la Novia (Nevěstin závoj). Dlouhý úzký vodopád opravdu připomíná křišťálovou šálu utkanou z vodní příze.

Po odpočinku jsme opět rozšlapali pedály. Kromě prvního tunelu byly všechny ostatní pro cyklisty neprůjezdné. Objížděli jsme je kolem po úzkých zpevněných cestách, což bylo pro nás příjemné zpestření. Nejzajímavějším místem na celé trase byl několika stupňový vodopád Pailón del Diablo (Ďáblův kotel). Zdálky tak vypadá, protože se od vodopádu kouří, jak vítr rozfoukává vodní tříšť. K vodopádu se musí sestoupit několik desítek metrů. Pohled z malého mostku byl krásný. Pod šikmou skálou se dalo ve skrčené poloze dolézt až k samotnému vodopádu. Tam bylo ovšem dost mokro a navíc tam byla skupinka uřvané mládeže. Nikdy jsme moc nepochopili, proč se někteří turisté, zejména ekvádorští, chovají tak strašně hlučně. Poslední naší zastávkou byl vodopád del Rocío. Sestoupili jsme k němu v době, kdy u něj zrovna nikdo nebyl. Koupel ve spodním jezírku stála za to. Voda nebyla, překvapivě, ani moc studená. Zřejmě se dlouhou cestou z hor stačí ohřát. Voda nás příjemně osvěžila a my uháněli dále s cílem dojet do Puya. Již se nám ale připozdívalo, a proto v polovině cesty, kousek za vesnicí Rio Negro, jsme zastavili. Před námi se rozprostírala černá hradba mraků, ze kterých hustě pršelo. Nemělo velký smysl se hnát dále. Po malé svačince, kterou jsme již potřebovali jako sůl, jsme se vrátili do Rio Negra. Stopovali jsme zde nejdříve autobusy, posléze již každého, aby nás vyvezli zpět do Baňos. Žádný autobus nás vzít nechtěl, leda bez kol. Ne vždy se vyplatí věřit průvodci, kde o tom psali jako o hotové věci. Nakonec nám zastavil jeden náklaďák s rodinou. Pán však řekl, že vzadu má uzavřenou skříň, a proto nás nemůže vzít. Popojel kousek a zřejmě přišel na nápad, že může nechat jedny dveře otevřené a přeci jen nás vzít. To bylo super. Cesta uběhla rychle a my zastavili v Baňos. Pán si řekl poctivě jen o dva dolary. Bohužel při slézání se Marťa ťukla hřbetem ruky o jakýsi kovový výstupek přímo na žílu, hodně ji to bolelo a ruka chvíli modrala, než se to spravilo. :o( Odměnou za dnešní výkon nám byl veliký pstruh, kterého Marťa nemohla dojíst, a tak skončil v igelitovém pytlíku v batohu.

V neděli ráno jsme se šli vymáchat do lázní pod vodopádem Salto de la Virgen, kousíček od našeho hostelu. Lidí tu i na tu brzkou osmou hodinu bylo poměrně dost. Ale voda byla krásně příjemná a hezky jsme si odpočinuli. Také pstruh z pytlíku byl na snídani skvělý. :o) Vrátili jsme se do hostelu, popadli jsme batohy a hurá na autobus do Macasu.

I když Chimborazo, nejvyšší hora Ekvádoru, bylo přeměřeno a podle GPS je jeho nová výška "jen" 6 267 m n.m., spousta pramenů stále používá vyšší číslo z původního měření. Novou výšku nám na vrcholu ukázala také naše GPSka. Ale nebudeme předbíhat.

V pondělí jsme si zařídili výstup na Chimborazo s místní vůdcovskou rodinnou kanceláří Veloz Coronado Expeditions. Zjistili jsme totiž takové informace, že cesta je ze začátku bludiště trhlin a výstup není úplně nejjednodušší. Je to přece jen převýšení 1 300 metrů od chaty Whymper. A nám se nechtělo v noci někde bloudit, vychází se totiž opět nejméně o půlnoci, a ztrácet drahocenný čas. Zchudli jsme o 320 dolarů a byli jsme plni očekávání, jak tato akce dopadne. Jít s průvodcem bylo pro nás velmi nezvyklé. Samozřejmě jsme vrcholu chtěli dosáhnout a dovršit naše číslo šestitisícovek. Podle statistik vyleze až na samotné nejvyšší místo, Cumbre Whymper, jen každý šestý člověk. To není zas až tak moc. Zajímavostí je to, že tento vrchol Chimboraza je nejvzdálenější místo od středu Země, které můžeme na naší planetě najít. Ostatních nižších vrcholů má tento rozhlehlý neaktivní vulkán dalších pět.

A tak jsme úterní ráno došli ve skeletech k domu Velozů, kde už byl zaparkován jeep, a vydali jsme se, po průjezdu městem, vstříc hoře. Autem se dá dojet až k refugiu Hermanos Carrel, které se nachází ve výšce 4 800 m n.m. Byli jsme dobře aklimatizovaní, že nám výška velké problémy nedělala. Počasí nebylo zatím nic moc. Dokonce se honily mraky a drobně sněžilo. Na malé, ale příjemné chatě jsme si dali čaj a polévku a potkali se s Markem z Anglie, kterému díky výšce nebylo vůbec dobře. Měl také vůdce Pabla z naší kanceláře, jenž přijel s námi autem. Náš průvodce se jmenoval Manuel. Nesmyslně jsme čekali do třetí hodiny a teprve poté jsme se pomalu přesunuli na horní chatu Whymper, nacházející se v 5 000 m n.m. Bylo stále zamračeno, a tak jsme si zatím výhledů neužili.

Kolem šesté, po dvou zbytečných hodinách nicnedělání, jsme dostali večeři, která za moc nestála, každý také pytlík sladkostí na výstup. No, nijak moc toho nebylo, ale budiž, řekli jsme si. Ještě že Martina měla svoje zásoby. To, co jsme dostali, jí totiž vůbec nechutnalo. Zalehli jsme a zkusili usnout. Zde už jsme nadmořskou výšku cítili i my. Martině se to podařilo a trochu si odpočinula, Fandovi naopak moc ne.

V deset v noci byl nepříjemný budíček. Dali jsme si lehkou pozdní večeři nebo brzkou snídani, jíst bylo opravdu obtížné a po jedenácté hodině jsme odcházeli z chaty ověšeni matrošem. Spolu s námi tu byl jeden šedesátiletý vitální stařík z USA, s vlastním průvodcem, jenž se na vrchol moc těšil.

Mraky již klesly do údolí. Měsíc krátce před úplňkem krásně osvětloval bílou krajinu a sníh byl pěkně umrzlý. Stoupali jsme od chaty do mírně se zvedajícího kopce, jehož sklon se stále zvyšoval. Cesta byla celou dobu zřetelně prošlapaná. Úplná dálnice! O dvě stě výškových metrů výše jsme si nasadili mačky, přilby a navázali jsme se. Již jsme se nacházeli v blízkosti ledovce, tentokrát pořádně zasněženého. Bylo vidět pár ledopádů, ale trhlina nikde. Docela rychle jsme vystoupali na začátek hřebene ve výšce 5 500 m n.m. Více než třetina té lehčí části byla za námi. Obtížné začínalo být jen to, že jsme vytrvale funěli v prudkém sklonu asi 40-45°. Tady snad neznají serpentýny, divili jsme se.

Na hřebeni jsme se napili, něco do sebe natlačili a pokračovali jsme dále vzhůru. Také se výrazněji ochladilo. Blížilo se svítání a vyloupl se větřík, který teplotu podstatně dále snižoval. Mark, jenž šel s druhým vůdcem, to tu po pár desítkách metrů vzdal. Vliv výšky byl pro něj hodně znát. Vyšlapaná stopa šla stále rovně do kopce, sklon pořád kolem 40-45°. Bohužel nám průvodce vysvětlil, že na cik-caky není sníh vhodný, protože je usazen v několika vrstvách nad sebou. Ve třech bychom mohli nějakou desku lehce odříznout a svézt se do údolí. Nezbývalo tedy nic jiného, než dupat stále přímo vzhůru. Rychlost stoupání se s přibývající výškou navíc snižovala. Ledový vítr, který se k nám více připojil v 5 700 m n.m., nás začal rychle ochlazovat. Před čtvrtou ranní jsme byli v 5 900 m n.m. a rozhodli jsme se to otočit. Oboum nám byla velká zima, Fandovi na palce u nohou i přes skelety a Martině hlavně na ruce, ale také na nohy. Nemělo cenu riskovat znovu omrzliny. Bylo nám to hodně líto, ale moudřejší ustoupí. Je to jenom kopec!

Sestup byl již mnohem rychlejší. Fanda šel první, poté Martina a poslední vůdce. Již po východu slunce jsme došli zničeni k chatě. Manuel šel hned zalehnout a my jsme do sebe dostávali ještě nějakou energii. Poté jsme se šli zahřát do spacáků. Trvalo to velmi dlouho, než byly promrzlé končetiny opět teplé. Po desáté jsme odešli na dolní chatu, kde jsme jenom chvilku čekali na odvoz do Riobamby. Mezitím sestoupil také náš známý stařík, který byl pln nadšení z dobytého vrcholu a z nádherných výhledů. Cestu zpět jsme všichni prospali, jak jsme byli zničení.

Při večeři v Riobambě, kdy jsme oslavovali šťastný návrat, jsme se tvrdohlavě rozhodli, že pokud půjde vše podle plánu, tak bychom se sem rádi začátkem prosince vrátili a zkusili štěstí podruhé!

V sobotu měla být v Latacunze fiesta, festival Mama negra. Jenže zemřel někdo významný, a proto byla zrušena. Nic jsme tu již nemuseli řešit a po obědě jsme odjeli zpět do Riobamby. Majitelé v hostalu Los Shyris nás již vítali jako staré známé. Rozhodli jsme se zkusit zakoupit lístky na vlak z Riobamby do Alausí a do kaňonu Ďáblův nos (Nariz del Diablo). Turisty je vlak velmi oblíben, jezdí jen třikrát týdně a lístky se prodávají vždy den předem. Nám vyšla možnost jet v neděli. Fanda šel prozkoumat, zda jsou otevřené nějaké kanceláře horských vůdců, kvůli plánovanému výstupu na Chimborazo. Martina šla zatím omrknout vlakové nádraží. Bohužel byly lístky již vyprodané, ale pán nám navrhl možnost jet turistickým autobusem do městečka Alausí a odtamtuď vláčkem pouze do kaňonu. Místa prý určitě budou, má je rezervované. A tak jsme zvolili tuto variantu.

Nedělní ráno odjížděl autobus již v šest hodin od nádraži. Dvouhodinová jízda do Alausí proběhla v pohodě a my byli po vystoupení nahnáni k železniční kanceláři, k prodejně jízdenek. Za dva lístky jsme zaplatili 15,60 USD a šli jsme se mačkat na vlak. Chytli jsme ještě místo na střeše a měli jsme legraci z jednoho chlapce, který střežil polštářek pro svou přítelkyni a měl strach, že mu zůstane někde na nádraží. Protože každý se hned cpe na střechu, musí se místo zasednout a už se z něj nehnout. :-)

Po nastoupení všech jsme se rozjeli s pískáním dolů do kaňonu. Udělalo se jasno a výhledy na okolní srázy s kaktusy nebo hluboko pod nás na tekoucí řeku byly fantastické. Koleje mají již hodně za sebou, proto se vláček při jízdě naklání na obě strany a správně to po kolejích drnčí. Jiný vlak než tento turistický tu již nejezdí. Trať původně vedla až do Quita, ale byla zničena nedávno povodněmi El niňa a již neobnovena. Dole v kaňonu jsme dojeli na obraciště. Měli jsme pěkný pohled na Ďáblův nos. A opravdu tak ten kopec vypadal. Tady se skupina ze střechy vyměnila se skupinou, která seděla uvnitř vláčku. Tak vzdáleně připomínal vlak naše motoráčky, které jezdily třeba v Jizerských horách, či na Šumavě.

Po nastoupení jsme se začali sunout zpět do kopce. Někde vláček dělal cik-caky, takže místy i couval. Před dojezdem do města to pořádně rozjel, až z toho vykolejil! Bylo to takové škubnutí a již jsme stáli na fleku. Pánové s tím mají praxi. Není snad jediné jízdy, kdy by se to nestalo. Se zájmem jsme sledovali, jak si se zvednutím vagónu poradí jen se dvěma hevery. Museli kvůli tomu sice vyndat kousek dlažby, ale to tu nikdo neřeší. Šlo jim to dobře a všichni jsme jim po půl hodině perné práce hezky zatleskali. Prošli jsme si poté samotné městečko, vystoupali jsme k velké a krásně vymozaikované soše Svatého Petra, odkud jsme se kochali výhledem na město.

Dnes tu bylo netradičně živo. Kromě pravidelného nedělního trhu se tu navíc konal národní běh na dlouhou trať. Soutěžili všichni, od malých prcků až po jednoho starce. Sledovali jsme chvíli dobíhání účastníků do cíle. Někteří sice jen docházeli již při vyhlašování výsledků jako dvě tlusté Američanky. Dobrým obědem byla čtvrtka kuřete, která vypadala jako půlka. Poté jsme si již šli koupit jízdenky na autobus a odjeli jsme zpět do Riobamby. Přece jen jsme poslední dny vstávali pořád časně a byli jsme trochu unavení.

Po úspěšném výstupu na Ilinizu Norte jsme se ve čtvrtek nemuseli nijak honit. Zásoby jsme měli nakoupené z předchozího dne, došli jsme si jen na oběd, zpět do hotelu pro batohy a poté směrem k autobusovému nádraží. Počasí se každým dnem lepšilo. To bylo moc dobré znamení. Těšili jsme se na výstup na Cotopaxi, na druhý nejvyšší vrchol Ekvádoru. Hned za mostem, u hlavní silnice, nás jeden odchytávač nahnal do autobusu směr Quito. Tvářil se, že neví, co to je Národní park Cotopaxi, ale řidič věděl a to bylo hlavní. Za slabou hodinku jsme byli vysazeni přímo před bránou do parku. Potřebovali jsme odvoz na parkoviště pod chatou, kam to je po zpevněné cestě jen 30 kilometrů vzdálenostně, ale několik stovek metrů výškově. S odvozem není vůbec žádný problém. Mají tu budku řidiči, kteří se střídají ve službě a horolezce jednoduše odvezou nahoru. Pán přišel s nabídkou 30 dolarů, my jsme mu řekli 25 dolarů a bylo dohodnuto.

Skutečná oficiální brána do parku je o deset kilometrů dále. Zaplatili jsme každý 10 dolarů jako vstup a mohli jsme pokračovat. Řidič byl sympatický a my si s ním dohodli i zpáteční odvoz na příští den. Počasí bylo totiž excelentní, prvně se před námi tyčil sněhový kužel Cotopaxi v celé své kráse s modrou oblohou. A my věděli, že tuto noc máme jedinečnou příležitost vyšlápnout si k vrcholu.

Z parkoviště je to na chatu hodinka pomalé chůze v lávovém písku, asi dvě stě výškových metrů. Měli jsme těžší batohy, proto jsme se nijak nehnali. Chata José Ribas se nachází ve výšce 4 880 m n.m. Nabízí se z ní nejen krásný výhled na samotné Cotopaxi, ale také pohledy do údolí na ostatní menší skalnaté vrcholy. Je častým návštěvním místem obyčejných turistů, kteří přijedou autobusem na parkoviště, a poté si jdou dát něco dobrého na chatu, případně se zkoulovat sněhem. Byl všední den, proto nebylo na chatě moc přecpáno. Odložili jsme batohy, pokochali se úžasnými výhledy a šli se podívat kousíček po výstupové cestě výše. Nemuseli jsme moc daleko. Vyšlapaná „dálnice“ nebyla k přehlédnutí a věděli jsme, že s orientací ani ve tmě rozhodně nebudeme mít problémy. Večer jsme si hezky popovídali s jedním místním mladým vůdcem. Říkal, že Češi jsou „locitos“ (zdrobnělina od šílení), protože všude po světě vymýšlíme nové lezecké trasy a obdivoval naše horolezce.

Nocleh na chatě je drahý. Říká se, že tato chata je nejdražší v ekvádorských horách. Přenocování stálo 20 dolarů na osobu, ale mohli jsme používat nádobí a plynový vařič. Chata byla celkem hezká, jen noclehárna má hodně daleko do alpských winterraumů. Moc jsme se v noci nevyspali. Přece jen jsme spali po delší době tak vysoko a taky pořád někdo rochal či se připravoval. První blázni odcházeli pokusit se zdolat vrchol již po jedenácté hodině. My jsme vyšli až po jedné hodině v noci, šlo se nám krásně a docela svižně. Sníh byl krásně umrzlý, křupal pod mačkami a my jsme pomalu došli poslední skupiny. Od páté hodiny se začalo nenápadně blížit svítání. Ale také jsme se dostali výše, kde ležela vrstva prachového sněhu. Ve výšce mezi 5500 a 5 700 m n.m. byl proto výstup obtížnější. Už jsme se také těšili na sluníčko, žádné teplo se zatím rozhodně nekonalo. Právě kousek nad 5 700 metry byla malá plošina a poté závěrečný prudký svah. Většina lidí s průvodci to tu otáčela, protože sníh tu byl prachový, bořil se a bylo nebezpečí, že by se to mohlo ve svahu sesunout v důsledku většího zatížení a oteplení. Nicméně nahoře pokračovala dále jedna čtveřice a my do toho šli také. Těch 200 výškových metrů nám dalo řádně zabrat. Čas běžel, vyšlo již krásné slunce a výhledy na různé vulkány byly úžasné. Nicméně naše strana byla stále ve stínu. Byla nám pořádná zima, ale sníh zatím rozhodně netál, což se nám hodilo.

Skončili jsme na konci svahu před čtyři metry vysokou sypající se stěnkou ze zmrzlého sněhu. Cepín v tom pořádně nedržel a Fanda měl strach, že se to urve. Moc se mu do toho nechtělo. Marťa ovšem řekla rozhodně, že když už ji sem tenhle poslední nepříjemný kus nahoru vytáhl na laně jako kozu na provaze, tak to nebude otáčet. A pustila se do stěnky jako první. Fanda ji odjistil a potom už to šlo samo. Přebalancovali jsme po sněhovém mostě jednu velkou trhlinu a v sypkém sněhu jsme se dohrabali na samotný vrchol. Otevřely se nám nádherné výhledy na druhou západní stranu. V dálce se na nás smál nejvyšší vrchol Ekvádoru – Chimborazo. Již brzy se uvidíme, zamávali jsme mu v duchu. Ale úžasný byl také pohled do obrovského kráteru. Do něj poprvé sestoupila česko-polská expedice již v roce 1972. Kochali jsme se jen chvilku, foukal studený vítr. Ještě vrcholová fota a již jsme utíkali zpět, aby nám nezačalo slunce svítit na náš prudký svah. O svezení v lavině jsme rozhodně nestáli.

Stěnku jsme jednoduše odjistili a opatrně jsme sestupovali dolů do tepla. Vzali jsme to v dolní části po jiné sněhové pěšině, čímž jsme se vyhnuli všem trhlinám, ale zase jsme museli udělat delší traverz k chatě. Sluníčko svítilo a pálilo, nicméně jsme se vrátili tak akorát okolo jedenácté hodiny. Na obzoru se již začaly kupit mraky. Na chatě jsme si odpočinuli, uvařili si, zabalili si a pomalu jsme sestupovali. Nechtělo se nám vůbec nic dělat. Auto jsme měli domluvené až na třetí hodinu, ale náš řidič na nás již čekal dříve a pospával v autě.

Cestou dolů začaly padat kroupy a my si uvnitř jeepu říkali, jaké jsme měli štěstí, že nás vulkán pustil k sobě na vrchol. Autobus do Latacungy jsme chytli za začínajícího deště. Byl úplně plný a my se mačkali u schodů. Ale byli jsme rádi, že jedeme, a těšili jsme se na horkou sprchu a spánek.

Po jednodenním odpočinku jsme se rozhodli zlepšit si aklimatizaci prvním ekvádorským vrcholem - Ilinizou Norte. Jedná se o osmý nejvyšší vrchol Ekvádoru, který je lehce dostupný. Také výstup na něj není technicky náročný na rozdíl od vedlejšího vrcholu Iliniza Sur (5 248 m).

Autobusem z Latacungy jsme dojeli po Panamericaně k odbočce do El Chaupi, což je malá vesnička, nacházející se 10 kilometrů od samotných Iliniz. Zatímco severní vrchol (Norte) je jednoduchý a skalnatý, jižní (Sur) má ledovec a na vrchol vedou obtížné trasy. Jelikož naším hlavním cílem bylo zlepšení aklimatizace, zvolili jsme proto vrchol severní. V sedle pod vrcholy se nachází malé refugio - Nuevos Horizontes (4 765 m n.m.), které normálně slouží jako základna pro výstupy. Jak jsme se již dozvěděli v Latacunze, chata byla dočasně zavřená z důvodu rekonstrukce. Existovala však možnost dojet velmi brzo ráno na parkoviště u La Virgen (sošky svaté) ve výšce 3 900 m n.m. a odtud pokračovat na vrchol.

Zavolali jsme si do hostalu Llovizna v El Chaupi a rezervovali jsme si ubytování za 10 dolarů na osobu. Chvíli jsme hostal hledali, protože v průvodci psali, že se nachází 500 metrů za vesnicí, ale již to není pravda. Moderně zařízená chata stojí kousek za kostelem a vede jí Vladimír Gallo, který je taktéž manažer chaty v sedle Iliniz. Shodou okolností zrovna odjížděli z chaty dva Němci, kteří měli sjednán odvoz s jedním chlapíkem z vesnice. Jmenoval se Pablo a vlastnil bílou camionetu. Domluvili jsme si s ním odvoz na třetí hodinu ranní, za 15 dolarů na parkoviště u La Virgen. Pablo v tom neviděl žádný problém a ještě nám říkal, ať jsme určitě přesně ve tři ráno připraveni. My jsme se šli poté trošku projít a chvíli jsme sledovali zablácenou býčí arénu, kde se ten den konaly býčí zápasy. Ty připomínaly spíše frašku a býci měli rozhodně navrch. V kuchyni jsme si poté uvařili večeři a šli brzo spát.

Ráno jsme čekali v jídelně, ale Pablo nikde. Když se neobjevil do dvaceti minut, bylo jasné, že již nepřijede. To nás dost naštvalo, protože byla krásná jasná noc a my se těšili moc na výstup. Fanda vyšel do noční vesnice zkusit najít někoho s jeepem, který by byl ochoten nás hned odvézt. Na náměstí se nesla do noci hudba z policejní stanice, před kterou byl zaparkovaný policejní jeep. Tuto variantu nechával Fanda až naposled. Pán, který stáčel mléko, poradil domek, u něhož stála bílá camioneta. Uvnitř běžela televize, ale bylo spíše jasné, že u ní někdo usnul. Štěkot psů a světlo čelovky pána probudili. Potřebujeme odvoz na parkoviště u La Virgen, bylo by možné nás tam hned odvézt? Za slíbených 15 dolarů farmář neváhal a řekl, že hned jede. Cesta na parkoviště je 9 kilometrů dlouhá a z půlky blátivá. Bez pohonu na všechny čtyři kola bychom zapadli po pár metrech, ale farmář tu nejel evidentně poprvé a měl vše pevně v rukou, takže jsme byli před pátou hodinou na parkovišti u Panenky Marie. Příjemný starý farmář nám nabízel ještě zpáteční odvoz, ale ten jsme již nechtěli. Nevěděli jsme, jak dlouho nám bude výstup trvat.

Měli jsme stažené body do GPS, a tak jsme šli stále tou nejpřímější pěšinou k hřebeni. Čerstvě napadlý sníh nám krásně křupal pod botami a malé stromky jím byly celé postříbřené. Východ slunce nás přivítal ještě velký kus pod chatou a v dálce se bělal kužel vulkánu Cotopaxi, našeho příštího vrcholu. Kolem sedmé nás dohnal jeden kluk, který šel sám. Trošku jsme se jím a jinou prošlapanou cestou nechali zmást a vzali jsme to pod hřebenem doprava, místo abychom šli přímo k chatě. Museli jsme proto udělat traverz do sedla nad chatou. Skvělé výhledy, které nás do té doby doprovázely, pomalu končily. Z údolí se začaly valit mraky. Ale i tak jsme se stihli dlouhou chvíli kochat výhledy do krajiny.

Za mlhy jsme začali lézt po skalnatém hřebínku. Alespoň již začala ta zábavnější část. Sněhu a mlhy přibývalo, ale lezení ve skeletech bylo komfortní. Jedno skalnaté sedlo se jmenovalo Paso de Muerte (Sedlo smrti), ale přelezli jsme ho bez mrknutí oka. Sto výškových metrů pod vrcholem jsme potkali čekající Rakušáky na svého kolegu. Orientačně byl další úsek trochu složitější, musela se obejít vrcholová část a teprve poté lézt k samotnému vrcholu. Posledního chlapce z Tyrolska jsme potkali na jeho sestupu z vrcholu. Jeho stopy v čerstvě bílém sněhu nám usnadnily hledání cesty. Po strmější pasáži na zasněžené skále jsme vylezli u malého kovového křížku. Ten okamžik by se dal nazvat "My a mlha". Opravdu nebylo vidět více než na pár metrů a navíc ještě drobně, ale hustě sněžilo. Někde pod sebou jsme jen tušili skalní stěny našeho prvního ekvádorského vrcholu.

Sestup byl velmi rychlý a byl hračkou. Ani jsme nezaregistrovali obtížnější úseky, jak jsme šli/lezli rychle. Jen kameny trochu nebezpečně klouzaly. U chaty jsme se na chviličku schovali na malou svačinku pod stavební plachtu a poté jsme rychle šupajdili na parkoviště. Sněžení se změnilo na déšť, kterému jsme se snažili rychle utéct. Nedohnal nás a my jsme šli devět nudných kilometrů po zablácené vozové cestě necelé dvě hodiny zpět k hostalu Llovizna. Ještě že naše skelety fungovaly jako holinky, stačilo je poté jen opláchnout od bahna ve strouze u silnice. Vrátili jsme se tak akorát se světlem před šestou hodinou večerní.

Na chatě byli všichni zvědaví, jak jsme dopadli. Asi se jim ještě nestalo, že by si někdo našel auto tak rychle ve čtyři hodiny ráno. Ale pro příště je lepší domluvit si odvoz přímo s majitelem - Vladimirem. Za odměnu jsme si dali na chatě dobrou večeři a šli jsme rychle spát.

Ráno jsme nijak nespěchali, najedli jsme se, zabalili a Vladimir nas poté hodil s jeepem na hlavní silnici. Sám měl cestu ještě do Machachi. A tak jsme byli již po poledni v Latacunze a stavili jsme se rovnou, jak jinak, na pečené čtvrtce kuřete. :o)