Středeční ráno jsme se přesunuli do dalšího městečka - Latacungy. Již jsme si vytvořili jednu základnu v Riobambě v hotelu Shyris, kde jsme zanechali velký pytel s nepotřebnými věcmi, a nyní jsme potřebovali najít stejně hezké ubytování i v městečku Latacunga. To se nakonec povedlo v rezidenci Santiago, kterou vedly hodné paní, jenž nám dovolily používat i kuchyň. O městě Latacunga by se dalo říci, že tu chcípl pes. Není tu vůbec nic zajímavého. Nicméně nám za několik dní pobytu docela zdomácnělo.

Odpoledne jsme šli zjistit na autobusový terminál, jak jezdí autobusy do městečka Saquisilí, kam jsme chtěli jet následující den ráno podívat na trh. Otázkou, v kolik hodin odjíždí autobus do Saquisilí, jsme mladého řidiče nachytali tak, že se nezmohl na odpověď. Až v informacích na terminálu jsme se dozvěděli, že autobusy odjíždí každých deset minut. Naše otázka jim tedy připadala směšná. Mladé slečny ovšem mnoha dalšími informacemi neoslnily, a tak jsme raději odešli s tím, že se vše dozvíme po vesničkách.

Čtvrteční ráno jsme přišli na autobusový terminál a za chvilku jsme již jeli. Spolu s námi také několik dalších turistů, protože o tomto trhu se píše v průvodcích jako o jednom z nejlepších trhů v Ekvádoru. Ale to tam píší o každém trhu. Saquisilí není tak malinké město, zvláště když ožije trhem. V hotelu na náměstí jsme si uschovali velký batoh za jeden dolar a vyrazili jsme na rušný trh. Je celkem šest různých ploch, kde jsou prodejci. My jsme nejprve došli k ovocnému a zeleninovému trhu, kterému dominovaly hromady různých druhů banánů. O kousek vedle jsme si mohli koupit za dolar malé kuře, či třeba srp, nechat si u pouličních krejčí spravit oděv nebo se dobře najíst v pouliční vývařovně. To jsme raději neriskovali a zašli jsme do restaurace. Koupili jsme jen jedno pončo.

Před jedenáctou hodinou jsme nasyceni trhem odešli na náměstí a vyzvedli jsme si batoh. Autobus nám odjížděl čtyři bloky odtud, ale až o půl druhé. Měli jsme ještě hodně času. Sledovali jsme, co vše se do autobusu nakládá. Na střeše již sedělo několik slepic a dvě malé ovečky. Skoro na čas autobus vyjel a začal se pomalu plazit vzhůru. Silnice byla nejdříve asfaltová, později již jen hliněná. Po čtyřech hodinách drkocavé únavné jízdy jsme byli s dalšími turisty vysazeni na odbočce a mávnutím ruky nám byla ukázána cesta do Chugchilánu.

Chugchilán je malá vesnička mezi kopci nacházející se nad kaňonem řeky Toachi ve výšce 3 200 m n.m. Sama není ničím zajímavá, ale okolo je krásná příroda a unikátní kráter s lagunou Quilotoa. Našli jsme si tu ubytování v hostalu Cloudy Forest, kde bylo jednodušší ubytování, ale cena 6 dolarů a horká sprcha byly velké plus. Navíc zde byla možnost snídaně, oběda, či večeře. Každé jídlo stálo dva dolary a bylo dobré.

Páteční ráno jsme vstali před půl čtvrtou a šli jsme na ranní autobus ve čtyři hodiny k laguně Quilotoa. Vesničani jsou asi trošku blázni, nebo autobusové společnosti, kdo ví. Rozhodně to je bláznoství odjíždět v takovou hodinu. Což asi místním nevadí, protože když jsme dojeli po hodině a čtvrt jízdy do stejnojmenné vesnice Quilotoy, byl autobus plný.

Ještě za tmy jsme byli vysazeni a pomalu jsme se šourali po cestě mezi domečky. Místní pán nás nasměroval, jak se dostaneme k laguně. Pomalu přicházelo šero a my jsme přišli k cestě vedoucí do hlubin kráteru k laguně Quilotoa. Jedná se o vyhaslou sopku, která již dávno není aktivní. Kráter je celý zalit vodou a tvoří tu nádherné jezero se třpytící se vodou. Museli jsme sestoupit 300 výškových metrů po prudké erodované cestě až k hladině laguny. Byli jsme tu úplně sami a vnímali jsme krásný přicházející nový den. Jen mraky se opět honily. Pán z domečku dole nás lákal na snídani, ale tu jsme měli vlastní. Místo svezení na loďce jsme se začali drápat opět nahoru. Zabralo nám to necelou hodinku. Nahoře jsme si dali u jednoho pána příšernou horkou čokoládu, abychom jsme se zahřáli. Také tu choval opičku, která byla drzá a chtěla nám nápoj vypít. Přespával tu jeden turista, jenž předchozí den bloudil na pěší cestě zpět do Chugchilánu a musel se vrátit. Dnes s ním šel klučina, jako průvodce. My jsme dítě odmítli, spoléhajíce na jednoduchou mapku a popis v knižním průvodci. Utekli jsme výběrčímu nesmyslného poplatku za návštěvu laguny a vyrazili jsme.

Na stezce byly dokonce dříve vytyčeny modré dřevěné šipky jako ukazatele správného směru. Místní průvodci je ale většinou záměrně odstranili, aby nepřišli o výdělek. Všichni okolo laguny si chtějí vydělat a neporadí zadarmo správnou cestu. My jsme to ovšem celkem zvládli, hlavně když Martina objevila stopy od velkých pohorek a malých sandálků. Bylo nám jasné, že se jedná o turistu s malým klučinou-průvodcem. Sledovali jsme stopy jako dva Indiáni a zbytek byla již hračka. Jen se sestupem z kráteru dolů jsme měli malé problémy. Nakonec jedna místní Indiánka ukázala vlídnější tvář a potvrdila nám správný směr. Přes vesničku Guayama jsme pak již snadno sestoupili po klikatých stezičkách do kaňonu, přešli řeku po visutém mostě a poté jsme se šplhali vzhůru do Chugchilánu po klouzavém blátě. Provázely nás nádherné výhledy na zalesněné kopce. Bohužel nás dostihl déšť, jenž nás pustil až před vesnicí. Na celé trase jsme poctivě ukládali GPS body, takže teď je cesta Laguna Quilotoa - Chugchilán úplnou hračkou.

V hostelu jsme si dali za odměnu oběd a později i večeři. Čekalo nás ještě časnější vstávání, protože autobus do Latacungy odjížděl již ve tři ráno. Blázni! Samotná jízda byla zážitkem. Řidič jel jako závodník, autobus byl za chvíli narvaný a půlka lidí chtěla igelitové pytlíky, do nichž potom zvraceli. Na střeše se opět vezlo zvířectvo. Někteří jedinci byli rádi, že vystupují v městečku Zumbahua. My ostatní jsme dojeli v sedm do Latacungy. Po té jízdě jsme si zaskočili na trh, kde jsme si dali dobré rizito k snídani a nakoupili ovoce. Šli jsme si dát do naší rezidence horkou sprchu a dospat pár hodin. Laguna Quilotoa se rozhodně stala nezapomenutelnou.

Po několikatýdenním povalování se ve výškách na úrovni moře jsme si potřebovali obnovit aklimatizaci, abychom mohli lézt na další vysoké vulkány. Zalíbil se nám třídenní trek mezi vrcholy Chimborazo a Carihuairazo uvedený v Trekking in the Central Andes. Nejvyšší výška kolem 4 800 m n.m. byla úplně ideálním začátkem.

Ráno jsme tedy chytli za dolar taxi na terminál. Autobus směrem na Ambato nás vysadil na Panamericaně kousek od vesničky Urbina. Svezení nás stálo oba 2,50 dolaru, což, jak jsme poznali později, bylo trochu víc. Trek jsme začínali na křižovatce, kde nás autobus vysadil, ve výšce 3 500 m n.m. Nejprve jsme si dali snídani a sledovali jsme částečně zamračené Chimborazo. Nám však nad hlavou svítilo silné slunce. Po cestě s kostkami jsme došli ke kolejím, uhnuli jsme vlevo a pokračovali jsme stále podél nepoužívané železnice k jihu. Funguje zde hospoda a ubytování - Posada La Estación Urbina, jenž byla dříve vlakovou stanicí. Koleje však byly částečně nedávno zničeny dešti El Niňo a již nebyly znovu objeveny. Ani zde nemohl vlak obstát proti několika desítkám autobusových společností, které se prohání každých pár minut po hlavní silnici.

Ze začátku byl popis v průvodci jasný. Po dvou a půl kilometrech jsme zahnuli ostře doprava a začali jsme stoupat po široké vozové cestě. Nejlepším popisem by asi poté mělo být-držet se nejširší cesty. Ta nás po třech hodinách chůze zavedla pod velký dům s plechovou střechou, kde vozová blátivá cesta skončila a my pokračovali po zřetelné blátivé pěšince mezi trávou. Kolem čtvté hodiny jsme stavěli stan na hezké, ale mokré loučce ve 4 300 m n.m. Netrvalo to dlouho a na stan nám začaly bubnovat malé kroupy, které padaly docela hustě, že jsme je po nějaké době museli sklepávat ze stanu. To nám to začíná, říkali jsme si. Žádné vulkány jsme ten den již neviděli. Skryly je husté mraky.

Další ráno jsme si dali budíka na šestou, abychom stihli výhledy, než se vše zamračí. Kolem Chimboraza se již kouřilo, ale něco jsme stačili vyfotit. Nalehko jsme vyrazili na hřebínek morény, doufajíce v bližší výhledy na ledovce a vrchol. Cestou jsme zahlédli mnoho plachých vikuní, na kterých Marťa otestovala svůj ultrazoom. Došli jsme do výšky 4 550 m n.m., kde jsme se usadili na kamenech a čekali na díry v mracích. Moc jich nebylo, a tak jsme se po půlhodině zvedli a stejnou cestou jsme sestoupili ke stanu. V deset jsme vyráželi dále.

Dalším cílem bylo sedlo Abraspungu ve výšce 4 400 m n.m. Když jsme k němu docházeli, začaly padat první kapky. Rozhodli jsme se zkrátit trek po široké vozové cestě a nechodit k laguně pod Carihuairazem, protože výhledy se nekonaly. Za chvíli byl z drobných kapek pořádný liják. Stan nebylo možné nikde postavit a my pokračovali ještě hodinu k prvním loukám, které byly celé podmáčené. Nakonec se nám jedno sušší místo podařilo najít a postavili jsme rádi stan. Počasí se trošku umoudřilo a místo deště zahalila okolí hustá mlha.

Přes noc ještě pořádně pršelo, ale při budíčku už naštěstí ne. Čekal nás hodně dlouhý den. Nezbylo nám nic jiného než šlapat dál i v dešti. Klesali jsme po traverzové cestě vedoucí ve svahu údolí, která se stala jednou velkou blátivou klouzačkou. A jelikož nešlo sestupovat moc rychle, nedrželi jsme se rozhodně časů v průvodci. Sestoupili jsme až k potoku Quebrada Aucacán, kde měl být most, ale byly tu jen betonové pilíře. Za ním se cesta kroutila vzhůru do svahu po širší cestě, po které by ale žádné vozidlo neprojelo. Vystoupali jsme opět nad 4 000 m n.m. Cesta se dokroutila k pozemku obehnaným ostnatým drátem a nám nezbylo nic jiného, než ho přelézt a pokračovat za ním. Podobné přelézání nás čekalo ještě jednou. Pokračovali jsme po širokém hřebeni s černými mraky v zádech a sluncem v údolí. Kousek před výrazným travnatým vrcholem zabočila cesta ostře doleva, podobně jako to psali v průvodci. Prozkoumali jsme slabou cestičku odbočující přesně v zatáčce. Jelikož vedla naším směrem, vydali jsme se po ní. Po dvaceti minutách jsme již nemohli s jistotou říci, zda se jedná o zanedbanou cestu, či o kraví stezku. Alespoň jsme traverzem obešli kopec a na druhé straně jsme viděli dvě stě metrů pod námi vozovou cestu. Sestupovali jsme travnatým svahem přímo k ní. Již jsme věděli, že nás tato "dálnice" dovede až do vesnice Doce de Octubre (12. Října). Cesta to byla ještě na hodinu a půl. Museli jsme sestoupit až k říčce, přejít chatrný dřevěný most, a poté vystoupat do samotné vesnice. Odtud to již byla půlhodina na Panamericanu. Za chvilku jsme si stopli autobus zpět do Riobamby. Byl již plně obsazený, ale našlo se místo na sezení vpředu u řidiče. Po páté hodině jsme dojeli zpět do Riobamby a večer v hostelu rozvěsili všechny mokré věci. Doufali jsme, že se počasí umoudří. Chimborazo ani Carihuairazo jsme za celou dobu téměř neviděli.

Kupodivu se nám po Galapágách hodil denní odpočinek. Potřebovali jsme přebalit batohy, vybrat ještě nějaké peníze do zásoby a dopoledne se vyspat. Autobusy jsme zjišťovat nemuseli, jede jich spousta, jak jsme již věděli.

A tak jsme sobotní ráno s plnou polní odchytli taxi, otlučenou Ladu 1600, a jeli na autobusový terminál. Tam jsme nasedli na první autobus, který jel až do Latacungy přes Riobambu, kam jsme chtěli. Pomalinku jsme během čtyř hodin vystoupali od banánových plantáží až k samotným mrakům. Po sjezdu z vysokého silničního průsmyku nás uvítalo rozlehlé údolí a o chvilku později i samotná deštivá Riobamba. Autobus nás vysadil na křižovatce, odkud pokračoval dále na sever. I když má Riobamba autobusový terminál, tak mnoho autobusů, která Riobambou jen projíždí, na něm vůbec nezastavuje. Odchytli jsme taxi a za dva dolary jsme se nechali hodit na roh ulic Rocafuerte a Primera Constituyente, kde mělo být nejvíce nabídek ubytování. Skončili jsme v hostelu Los Shyris, kde byl dvoulůžkový pokoj se společnou koupelnou za příjemných 12 dolarů. Také tu byla bezpečná místnost, kde jsme si mohli v našem pytli zanechat nepotřebné věci. Personál byl moc příjemný a po pár noclezích nás již dobře znal. Večer přišla do hotelu skupinka pěti baťůžkářů, které Fanda hned správně odhadl na Čechy. Tak jsme si po delší době zase pěkně česky popovídali, vyměnili jsme si informace a přiopili se po několika lahvích vína, které milá návštěva přinesla. Nám poté zbývalo ještě přebalit batohy na zítřejší trek. Ale byl to moc hezký večer.

Text se připravuje.

Čtvrteční odpolední Guayaquil nás přivítal automobilovou zácpou. Raději jsme tedy vystoupili z taxíku o dva bloky dříve a zbytek jsme došli. Ubytovali jsme se v příjemném hotelu Montesa na ulici Urdaneta. Ubytování tu stálo 10 dolarů/osobu a personál byl velmi sympatický. Měli jsme v plánu oběhnout místní cestovky, pozeptat se na informace o Galapágách a další den odjet do hor. Nakonec vše dopadlo jinak.

Našli jsme otevřenu pouze jedinou cestovní kancelář - Galasam. Nicméně jsme tam dostali slušnou nabídku k odjezdu hned na následující úterý. Měli jsme námět k přemýšlení. Již za šera jsme se šli projít po nábřeží, supermoderním Malecónu plném světel, fontán a lidí. Jak jsme se dozvěděli, byl zrovna tento den v Guayaquilu svátek, výročí nezávislosti.

Páteční ráno jsme naběhli na internet s bojovým plánem obvolat cestovní kanceláře v Guayaquilu a v Quitu a zjistit další informace o cestách na Galapágy. Ale nikdo ten den nepracoval, byl zrovna v celém Ekvádoru státní svátek. Rozhodli jsme se proto využít nabídky Galasamu a jet na Galapágy s nimi teď. Domluvili jsme si tedy schůzku s prodejcem z cestovky na sobotu v deset hodin v kanceláři. Poté jsme si dali průzkumnou výpravu po bankomatech, abychom vybrali větší částku peněz na zaplacení zájezdu. I zde v Ekvádoru byly nastaveny limity pro výběr, maximálně pár stovek dolarů. Nakonec jsme vybrali 500 dolarů v Banco de Guayaquil, to byla nejvyšší částka, jakou se povedlo vybrat přímo z bankomatu. Nechali jsme to tedy na sobotu až bude po svátku a banky snad otevřou. Po obědě jsme se prošli do parku Bolívar, kde měli být k vidění leguáni. Park Bolívar je takové malé náměstí uprostřed s oplocenou zelení. Hned jsme viděli spoustu pozemních leguánů, kteří se proháněli po stromech, nebo si hrabali díry, či líně přežvykovali listy zelí. Jejich kůže připomínala nízký hrubý koberec. Také tu byl malý bazének, ve kterém se proháněly ryby a želvy. Vydrželi jsme zde přes hodinu. Důležité upozornění je nechodit pod strom, kde sedí leguán. Mohl by na vás vykonat svou potřebu. Šli jsme se poté poohlédnout po nějaké prádelně, ale cena 3 dolary za vyprání jedněch kalhot nás hned odradila. Chtěli jsme ještě zjistit, odkud jezdí příměstský autobus k rezervaci Cerro Blanco, kam jsme se měli v plánu v neděli vyrazit, ale nikdo nám nedal určitou informaci.

Vzali jsme si taxi a jeli jsme na sever města do Parque Histórico Guayaquil. Celý zajímavý park je rozdělen na tři části. První je taková malá zoo, kde jsou k vidění některá zvířata žijící v Ekvádoru jako tapír, papoušci. Druhá část-urbanistická ukazuje, jak v Guayaquilu vypadalo dříve bydlení a život místních. Shlédli jsme zde také pěkné divadelní představení o lásce. Poslední část je věnována původním tradičním odvětvím, zejména zemědělství, ale i léčivým rostlinám. Večer jsme nakoupili v místním supermarketu zásoby na další tři dny. Bylo jasné, že se již nikam přesunovat nebudeme.

Sobotní ráno jsme obíhali banky, ale nikde jsme s výběrem u přepážky nepochodili. V kanceláři Galasamu jsme si zařídili osmidenní túru na lodi po ostrovech Galapág za 1100 dolarů+307 dolarů letenka, tedy celkem skoro 30 tisíc korun na osobu. Neměli jsme radost z vysokého kurzu dolaru, ale nabídka to byla dobrá a na Galapágy se letí většinou jednou za život. Chlapík nám poradil, kde můžeme vybrat vysokou částku. S jedním pánem z cestovky jsme šli do kartového centra Banco de Pacifico. Vypadalo to, že budeme moci na jednu kartu vybrat 2 000 dolarů, než si paní z přepážky zavolala do pokladny a zjistila, že takto velkou částku v sobotu ráno v pokladně nemají. Kde jinde by měly být peníze než v bance, nevěřícně jsme kroutili hlavou. A později jsme se již vracet nechtěli. Chlapík v kanceláři se spokojil se zálohou s tím, že zbytek zaplatíme v pondělí.

Na neděli jsme si naplánovali výpravu do lesní rezervace Cerro Blanco. Jedná se o tropický suchý les, ve kterém se vyskytují opice, jaguáři, pumy a mnoho druhů různých ptáků. Přepravili jsme se na autobusový terminál a koupili si jízdenky k bráně rezervace. Autobus odjížděl vzápětí, nemuseli jsme tedy čekat. Skoro po hodině jízdy nás pomocník autobusu vysadil u brány. Zde se platí vstup 4 dolary. Ptačí stezkou, na které jsme viděli kromě ptáků v korunách stromů i místní užovku, jsme došli k budce strážců parku. Sympatický průvodce nám ukázal tři trasy, po kterých je možno se projít. Trasy se chodí vždy s průvodcem, který se platí zvlášť. Vybrali jsme si nejdelší okruh za 12 dolarů. Z trasy zrovna sestupoval pán z National Geografic a hlásil nám, kde jsou momentálně vidět opice. Vyrazili jsme tedy na stezku v opačném směru, než se chodí normálně. Její délka byla na čtyři hodiny. Obdivovali jsme monutné stromy ceibo se zvláštním rozvětveným kořenovým systémem. Za hodinu jsme došli ke řvoucím opicím-vřešťanům. Byly vysoko ve stromech, a tak se nám hodil dalekohled. Měli jsme ale velké štěstí, protože opice mohly být klidně na druhé straně reservace a my bychom neviděli žádnou. Dále jsme pozorovali různé druhy ptáků, barevné motýly a mnoho stromů a rostlin. Celý okruh byl velmi zajímavý a my se po třetí hodině vrátili zpět do Guayaquilu.

V pondělí jsme úspěšně vybrali peníze v bance BanCard, kde z toho nedělali žádnou vědu. Jen Martina měla problém s rozdílným podpisem v pase a na bankomatní kartě, ale úřednici jsme překecali. Poté jsme zaplatili v Galasamu zbytek částky a již jsme se těšili na Galapágy. Cestou po Malecónu jsme se zastavili v kině IMAX na hezký dokument o delfínech ve světě. Odpoledne jsme se ještě prošli historickou čtvrtí Las Peňas s malými barevnými domky na kopec Santa Ana, kde se nachází maják s hezkou vyhlídkou na město. Výhled byl zamračený, ale maják a jeho okolí byly moc hezké. Restaurace ve tvaru lodí i s postavami námořníků byly pěkně vyvedené. Sešli jsme opět přes Las Peňas dolů na Malecón. Zbývalo nám již jen zabalit si batohy a těšit se na Galapágy, kam jsme zítra poletíme.

Hned nedělní ráno zašel koupit Fanda jízdenky z Machaly do Guayaquilu. Přesunuli jsme se s našimi těžkými obludami na terminál autobusové společnosti a za chvilku jsme již jeli. Podél silnice se táhla jedna banánová plantáž vedle druhé. Byli jsme již opravdu v banánovém království - Ekvádoru. Cesta probíhala zajímavě. Nejprve nás nechtěli pustit do autobusu s malými batůžky. Prý je máme dát s foťáky i s doklady taky do zavazadlového prostoru, což jsme odmítli. Později, když jsme vytáhli empanády, tak nám průvodkyně autobusu řekla, že v autobuse je zakázáno jíst. To jsme vyřešili tím, že jsme jedli potají, jako nějací školáci. Další podivná situace, která dostala Fandu, byla, když slečna nalila všem v autobuse colu a nás vynechala. Teprve na otázku, zda je pití pro všechny cestující, přinesla kelímky i nám. Docela jsme se bavili, když do autobusu vrazili prodavači jídla a skoro každý si něco koupil. Najednou nikdo nic proti jedení v autobuse neměl. Zvláštností je zkrátka v Jižní Americe stále spousta.

V Guayaquilu je velmi moderní autobusový terminál. Koupili jsme si hned dvě přímé jízdenky na pobřeží do Puerta López a šli na první ekvádorský oběd, za 2 dolary, v posledním patře terminálu. Kuře a rýže nepřekvapili, i v Ekvádoru je to nejvíce nabízené jídlo. Poté jsme již pospíchali do druhého patra terminálu. Autobus již stál s nastartovaným motorem, ale ještě jsme dvacet minut čekali na další cestující. Pak jsme vyjeli zběsile z terminálu a my již po pár zatáčkách věděli, že se budeme jen držet a koukat se z okénka, nic jiného se již dělat nedalo. Dalším nezvykem bylo, že řidič měl pomocníky dva. Usoudili jsme, že to je nejspíše pravý a levý blinkr. Řidič cestujícímu nezastavoval, jen přibrzdil, a pomocníci ho jemně vystrčili za jízdy. Zážitků za čtyři hodiny jízdy byla spousta.

Za večera jsme dojeli do Puerta López, malého rybářského městečka proslulého zejména okolním různorodým Národním parkem Machalilla. Dali jsme na průvodce a šli jsme se ubytovat do hostelu Villa Colombia. Paní majitelka byla moc příjemná, hostel měl malou zahrádku s hamakami, kuchyň, společenskou místnost a vše za 8 dolarů na osobu. Byli jsme tam ten večer sami a jeho atmosféra nás úplně okouzlila. Paní nám nabídla, že může zavolat do cestovní kanceláře a zamluvit nám túru na Isla de la Plata již na následující den. Souhlasili jsme, protože všechny agentury měly stejnou cenu 40 dolarů/osobu. K tomu bylo třeba připočíst vstup do národního parku, 20 dolarů na osobu, který platí jak pro ostrov, tak pro pozemní část.

Další den po osmé hodině přišel chlapec z cestovní kanceláře pro peníze a šel nám také zařídit povolení. Poté nás odvedl k cestovní kanceláři, odkud jsme již šli s průvodcem jako malá skupinka. Opět se nám vyplatilo být tu mimo hlavní sezónu. Průvodce byl přímo z Národního parku Machalilla. Měl proto široké znalosti o místní flóře a fauně a již cestou do přístavu jsme si s ním hezky popovídali. Zde jsme nasedli na zakrytý velký motorový člun a vyrazili vstříc oceánu. Vlny ani nebyly moc velké, a proto rychlý člun skoro nehoupal. Asi na dvou třetinách cesty k ostrovu vylezl průvodce na střechu vyhlížet nějakou velrybu. A za chviličku opravdu jednu našel. Hned jsme obrátili loď tím směrem. Velryba, plejtvák obrovský, se vždy vynořila, vyfoukla vzduch a poté se potopila. Zahlédli jsme vždy její krásnou ocasní ploutev. Nádherným divadlem ovšem bylo, když velryba vyskočila přímo do vzduchu, tam se obrátila a s mohutným šplouchnutím se zanořila zpět do vody. První velryba zmizela, ale mohli jsme poté pozorovat ještě tři další. Více, než focení z houpající se lodě, jsme pozorovali velryby pouhým okem. Ale i tak se povedlo pár snímků při zatažené obloze. Měli jsme velké štěstí, protože velryby se vyskytují v místních teplých vodách, kde se páří a rodí svá mláďata, od červencě do září. Pak již plují od columbijských břehů dolů, zpátky směrem k Antarktidě. A právě několik těchto cestovatelů, kteří se vydávali na dlouhou zpáteční cestu, jsme viděli i my. Po tomto nádherném divadle jsme pokračovali již k ostrovu.

Naše skupinka byla hezky malá. Bylo nás jen sedm, což bylo ideální. Všichni jsme se jednotně shodli, že bychom šli rádi delší a náročnější okruh kolem půlky ostrova. Již na první vyhlídce byli na cestě usazení krásní ptáci s modrými tlapičkami, terejové modronozí. I když bylo zataženo, tak země hřála a oni seděli na vajíčkách. Zajímavé je, že v zahřívání se střídají samička i sameček. Mláďata jsou poté čistě bílá s nadýchaným peřím, takže vypadají větší, než jsou ve skutečnosti. Modrou barvu nohou získávají až v průběhu života v důsledku stravy, ve které převažují modré mořské ryby. O kus dále bylo hnízdiště terejů maskových, kteří již svá mláďata vyvedli. Také jsme zdálky pozorovali pár albatrosů. Ti tu jsou velkou vzácností. Na rodinku lachtanů jsme měli smůlu, asi zrovna lovili v moři. Ve vzduchu ještě plachtily fregaty nádherné, které občas útočí na mláďata terejů. I to jsme měli možnost pozorovat.

Celý ostrov je od května do začátku prosince suchý a tím trochu smutný. Poté přichází prudké deště, díky nimž zazelená. To platí i pro většinu jižní části ekvádorského pobřeží. Nakonec následovalo šnorchlování, které Fanda vynechal. Martina trochu zápasila s maskou, na kterou nebyla zvyklá, a odměnou jí byl pohled na veliké různobarevné rybičky a skalní útesy. Nejvíce v nás zůstával skvělý pocit, že jsme viděli velryby.

Úterní ráno jsme se rozhodli využít našeho povolení a jeli jsme autobusem 10 km na sever, kde jsme se nechali vyhodit u brány parku Machalilla, tentokrát u pláže Los Frailes. Kousek za vstupem začínala vyšlapaná pěšina s různými zastávkami a informačními tabulemi. Šli jsme pomaloučku a užívali jsme si ztichlé přírody. Na pláži byla spousta malých krabů, kteří před námi zalézali do děr. Asi hodinu jsme strávili pokusy o jejich vyfotografování a doslova jsme si vzájemně hráli. Na skalách spalo v keřích několik pelikánů. Divili jsme se, že nespadnou. Z vyhlídky mnoho výhledů nebylo, protože převažovaly nízké mraky a drobně mrholilo. Okruh jsme zakončili na pláži, ale koupat se nám v chladnu nechtělo. Jen jsme si užívaly hudbu moře. Než jsme se vrátili zpět po vozové cestě na hlavní silnici. Tam jsme se pokoušeli stopovat, až jsme nakonec zastavili taxi-tříkolku. Chlapec nás za 3 dolary svezl zpět do Puerta López. Na místním mercadu jsme si vždy koupili kupu levného ovoce a dělali jsme si výborný pomerančový džus.

Třetí den jsme si dali jako odpočinkový, již jsme na to měli nárok. Baštili jsme ovoce, četli si a šli jsme pozorovat do přístavu hemžení rybářů a pelikánů. Čtvrteční ráno jsme odjeli zpět do Guayaquilu.

Tumbes je pro spěchajícího turistu jen posledním městem v Peru, takovou přestupní stanicí. Ovšem ne tak pro nás, my jsme stihli, za pouhé dva dny, nabrat zážitků spostu.

Páteční ráno za svítání dojel autobus do města. Jeden taxikář nás hned odchytl a chvíli nás povozil po městě, než jsme našli cenově přijatelné ubytování. Nakonec jsme skončili v Hostalu Tumbes, kde to vypadalo slušně a celkem bezpečně. Jen bylo zajímavé, že většina hostelů neměla teplou vodu, ač tu většinou slunce svítí od rána do večera, které by vodu v barelu na střeše hezky ohřálo. Alespoň jsme se vždy po horkém dnu zchladili. Po noční jízdě jsme dopoledne prospali, a poté jsme vyrazili rovnou do města. Zastavili jsme se v turistických informacích, abychom se více dozvěděli o zdejším okolí. Informace se nacházely u řeky, kde byla nová a moderní kancelář. Personál byl na profesionální úrovni a ke konci návštěvy nám byl puštěn krátký dokument o přírodě v okolí Tumbes.

Oběhli jsme poté několik cestovních kanceláří, abychom zjistili ceny a informace o rezervaci Santuario Nacional los Manglares de Tumbes, kam jsme chtěli zítra vyrazit.

Odpoledne jsme si zajeli na písčitou pláž do městečka Zorritos, kde jsme se snažili vykoupat. Bohužel vlny byly velké a nedalo se v nich moc plavat. Večer jsme si zařídili na následující den túru v jedné cestovní kanceláři a poté jsme upalovali do hostelu.

Sobotní ráno přesně v devět pro nás přijel do hostelu průvodce. Sedli jsme do taxíka a jeli kousek za městečko Aguas Verdes. Právě kousek za ním začínají rozsáhlé mangrové lesy, český název těchto stromů je kořenovník obecný. Jedná se o zajímavé halofyty se spletitým kořenovým systémem, který jim umožňuje stabilitu v blátě podmáčeném mořskou vodou. Toto životní prostředí využívají hlavně krabi, škeble a spousta ptáků.

Funguje zde asociace Nueva Esperanza. Právě ona organizuje výlety na lodích, loví kraby, sbírají černé škeble, rybaří a vyrábějí suvenýry. V čase naší návštěvy se zde dostavovala chata pro turisty. Společnost bude mít i své webové stránky (doplníme).

Sedli jsme si do loďky s místním pánem, který nám vesloval. Plavili jsme se po ztichlém vodním kanále mezi mangrove, poslouchali jsme jen zvuk šplouchající vody a občas křik nějakého ptáka. Průvodce byl sympatický a vše nám hezkou španělštinou vysvětloval. Ale nejvíce nadšení jsme byli z velkých barevných krabů, kteří se schovávali v bahně mezi kořeny mangrove. Tyto kraby se loví ze svých děr na jídlo. Viděli jsme jednu skupinu při práci. Chlapi byli zabahnění od hlavy až k patě, jak se prodírali porosty. Takový lov je také dost nebezpečný, krab má v klepetech obrovskou sílu a lidská ruka by mohla lehce přijít k zranění. Důležitý je moment překvapení a uchopení kraba v jeho díře na první pokus. Také nám veslující místní vylovil jednu živou černou škebli. Nedorozuměním jsme mu ji hodili zpátky do vody. On s ní již počítal k obědu, typicky syrovou jen pokapanou citrónem.

Místo návratu do Tumbes jsme si vystoupili v městečku Puerto Pizarro. Tam se na nás hned vrhli majitelé lodí a všichni nám vnucovali projížďku po kanále. Měli jsme o ni zájem, ale nahaněči byli nepříjemní. Těžko jsme je setřásli a nakonec jsme jeli s jedním pánem na starší ošumtělé veslici. Nechtěli jsme si kazit výlet hlukem motoru.

Nejdříve jsme zamířili na ostrov Isla del Amor, kde jsme si dali výborný oběd, opět s mořskými potvůrkami. Při jízdě po kanálu jsme pozorovali pelikány, volavky a další vodní ptactvo. Naše další cesta vedla k ostrovu Isla de Aves. Jak název napovídá, jedná se o ostrov - hnízdiště spousty ptáků. Nemohli jsme se vynadívat na fregaty, samečky s nafouklými červenými volaty, samičky s bílými náprsenkami a mláďaty s bílými hlavičkami. Vůbec nebyli plaší a pozorovali jsme je z několika metrů. Ale brzo se do nás pustili komáři, a tak jsme raději pokračovali dále.

Výška vody v kanálech se mění dle odlivu, či přílivu. Proto při zpáteční cestě byly již některé ostrůvky pod vodou a jen stojící ptáci prozrazovali, kde se skrývá pevnina. Na závěr jsme se zastavili v krokodýlí rezervaci. Opravdoví krokodýli žijí totiž i v deltě Rio Tumbes (crocodylus acutus - krokodýl americký). Jejich počet se ale rapidně snižuje, protože maličký krokodýl má mnoho predátorů. Proto se chová zhruba do pěti let jeho života v rezervaci, a poté je vrácen zpět do přírody. Nejvíce se nám líbili právě malí krokodýlci, kteří byli nejživější.

Až po páté hodině jsme se vrátili zpět do přístavu a na druhý pokus jsme si chytli osobní colectivo do Tumbes. Řidič se s námi rozloučil se slovy: "Ať vás Bůh doprovází na cestě." Ani ten bodrý muž netušil, jak moc se nám bude jeho přání hodit.

Noční přejezd hranic do Ekvádoru

Šli jsme si do kanceláře společnosti CIFA zakoupit jízdenky na neděli do Guayaquilu. Hned se k nám vrhnul chlapík, že je od CIFY, a co potřebujeme. A vybalil na nás pohádku, že v neděli je hranice zavřená a že od pondělí mají začít na hranicích stávky a bude problém s dopravou. Řekl nám, že autobus CIFA odjíždí v osm večer z hranic, což bylo za necelé dvě hodiny. Nikdo v té kanceláři nic neřekl a nám se ta situace vůbec nelíbila. Místní vždy pečou spolu. Nevěděli jsme, zda nám ten chlapík lže, či mluví pravdu. Neměli jsme čas na to zjišťovat informace jinde, byli jsme unavení a nedali jsme na varovné pocity. Chlapík nám nabídl, že nás odveze rikšou do hostelu, abychom si zabalili, a poté taxíkem na hranice, vše za cenu autobusové jízdenky (6 USD). Tak jsme tedy jeli. I v hostelu se tvářili, že hranice je opravdu další den zavřená. V rychlosti jsme tedy zabalili a tříkolkou odjeli k benzínce, kde jsme přestoupili do taxíku. Odjeli jsme do Aguas Verdes, kde sídlí imigrační kancelář, a dostali jsme každý výstupní razítko z Peru do pasu. Samozřejmě, že jsme šli každý zvlášť, jinak bychom už nemuseli naše batohy vidět. Řidič byl s námi u přepážky a druhý chlapík-lhář každému jednotlivě řekl, že taxi není společnosti a že budeme platit jízdenku 6 dolarů a ještě taxi, na což jsme mu oba řekli důrazné NE. Při jízdě řekl řidiči, že taxi platit nebudeme. V řidiči hrklo, zastavil a začal volat, jak k tomu přijde, že je to jeho živobytí a že nemůže jet zadarmo. Druhý hajzlík se od toho chtěl distancovat, ale my jsme potřebovali jet dále, řekli jsme tedy, že trochu zaplatíme. To už nám dlouho bylo jané, že tu spousta věcí nehraje a že jsme naletěli podvodníkům. Nic jiného než pokračovat, nám však už nezbývalo. Dojeli jsme tedy až do ekvádorského hraničního města Huaquillas. Dále už náš řidič nemohl, zaplatili jsme mu 5 dolarů a 6 posledních solů a věděli jsme, že si z toho tak zaplatí benzín. Byli jsme rádi, že jsme se jich zbavili. I když být za tmy na nebezpečné hranici, nás vůbec netěšilo. Pečlivě jsme hlídali všechny věci. Sedli jsme tedy do druhého taxíku, ekvádorského, který nás odvezl k ekvádorské imigrační kontrole. Andělíčkové kolem nás mávali křídly, protože jsme mohli skončit třeba i u nějakého domku s pěti chlapy s nožema. Bez problémů jsme nakonec dostali ekvádorská razítka a z hranic chytli autobus do Machaly, prvního velkého ekvádorského města. Zde jsme sehnali bezpečný hotel za 18 dolarů/pokoj. Před spaním jsme si řekli, již nikdy více, a vzpomněli jsme si na poslední slova řidiče colectiva v Tumbes.

Chiclayo je půlmiliónovým živým městem na severním pobřeží Peru, ležícím 200 kilometrů severně od Trujilla. Nás zajímala zejména návštěva mochické hrobky v Sipánu, jenž byla objevena až v roce 1987. Zařídili jsme si předchozí večer túru opět s Moche Tours, památky jsou tu od sebe dosti vzdáleny. Ubytování jsme měli v moc příjemném hostelu San Lucas na ulici Aguirre, za 15 solů/os.

Středeční ráno jsme byli v domluvených deset hodin v kanceláři, ale nic se nedělo. Poté se zpožděním přijelo auto a ještě jsme čekali na průvodkyni, takže jsme odjeli o půl hodiny déle. Nicméně řidič měl rychlé auto a průvodkyně byla později docela sympatická.

První zastávkou bylo naleziště v Sipánu. Historie Sipánu je velmi zajímavá. Pohřebiště objevili vykradači hrobek z nedaleké vesnice Sipán. Archeolog dr. Walter Alva objevil v roce 1987 na černém trhu mnoho cenných předmětů. Dopátral se opatrným vyptáváním až sipánských pyramid, do té doby veřejnosti zcela neznámých. Vypadají totiž i z blízka jako velké přírodní kopce, jak se na hliněných cihlách vyřádil zub času. Celou oblast nakonec obsadili archeologové a policie. V prvních dnech průzkumu byl i jeden vykradač hrobek zastřelen. Později našli archeologové několik dalších hrobek včetně královské se spoustou cenných předmětů. Té se říká hrobka Pána Sipánu a datuje se kolem roku 300 n.l. Celá návštěva byla velmi zajímavá proto, že na nalezišti ještě stále probíhají vykopávky a měli jsme tak možnost sledovat slepování keramické vázy z nalezených střepů, či restaurování a čištění měděných ozdob.

Po návštěvě Sipánu jsme se rozjeli na oběd do městečka Lambayeque a pokračovali k pyramidám Túcume. Toto naleziště není tak často navštěvované, ale nabízí se tu pohled na více než dvě desítky pyramid. Ze země vypadají opět jako přírodní kopce, ale z vyhlídky, na kterou jsme vyšli, se dali lépe rozpoznat čtvercové půdorysy a jednotlivá cihlová patra. Celé místo bylo hlavním sídlem kultury Lambayeque (750-1375 n.l.).

Na závěr jsme odjeli zpět do městečka Lambayeque, abychom, jako poslední, navštívili perlu mezi peruánskými muzei - Museo Tumbas Reales de Sipán. V muzeu se nesmí fotit a také se tam nesmí nosit žádná zavazadla, ani kabelka. Vše je věnováno pouze nálezům a vyobrazením královských hrobek v Sipánu. Viděli jsme mnoho krásných předmětů ze zlata a stříbra a skvěle provedenou keramiku. Z muzea jsme se vrátili zpět do města a večer jsme si ještě koupili jízdenky do Tumbes na následující večer, taktéž od společnosti Emtrafesa.

Na druhý den jsme si naplánovali výlet do města Ferreňafe. Na jeho okraji se nachází, taktéž velmi hezké, Museo Nacional Sicán. Do Ferreňafe jsme dojeli jednoduše colectivem a kousek jsme došli pěšky. Muzeum je moderní, bylo otevřeno v roce 2001. Jsou zde vystaveny bohatě zdobené zlaté, stříbrné a měděné předměty z hrobky Pána ze Sicánu, který náležel ke kultuře Lambayeque (750-1375 n.l.). Zaujala nás zejména replika samotné 12 metrů hluboké hrobky s figurínou, představující pohřbeného, otočeného vzhůru nohama. K vidění je kopie ještě jedné, stejně hluboké, hrobky. Na závěr jsme shlédli zajímavý krátký dokument o objevení hrobek v Sicánu nacházející se v Santuario Histórico Bosque de Pomac.

Ve Ferreňafe jsme si došli na oběd a poté se vrátili zpět do Chiclaya. Kousek od stanoviště taxíků jsme navštívili místní trh, kde jsme viděli prodávat ryby, různé mořské příšerky, ovoce všeho druhu a mnoho dalších zajímavých věcí. Večer jsme strávili na internetu a poté chvíli v hostelu, než jsme se přesunuli na noční autobus do Tumbes.