Sobotní ráno nás přesně ve stanovený čas vyzvedl taxík a dovezl nás ke kanceláři Moche Tours. Nezvyklá přesnost nás až překvapila. Zde již seděl sympatický, ale rychle španělsky mluvící průvodce. Bohužel jsme mu hůře rozuměli. Za chvilku jsme sedli do mikrobusku a rozjeli se na první dvě místa - Huaca del Sol a Huaca de la Luna.

Tyto dvě hliněné pyramidy, které z dálky vypadají jako kopce, postavila kultura Moche, zhruba mezi lety 0 až 600 n.l. Mezi nimi se původně nacházelo celé městečko, které se ovšem téměř nedochovalo. Huaca del Sol fungovala jako správní a administrativní centrum. Nyní je skoro na zřícení, a proto je její prohlídka zakázaná.

Navštěvuje se menší, ale zajímavější Huaca de la Luna, která tvořila duchovní centrum osady. Většina pyramidy je zakrytá plechovými střechami a novými zdmi, což sice vypadá nevkusně, ale chrání to tak chrám před ničivou erozí způsobenou větrem a občasným deštěm. Celá pyramida byla stavěna a zdobena v různých časových obdobích. V několika vrstvách se tak zachovaly různě provedené kreslené a vyryté obrazce. Zejména nás zaujala vstupní stěna chrámu lemovaná celými řadami nádherně barevných obrazců včetně vyobrazení největšího boha se jménem Ai-Apaec. Zajímavostí také bylo, že hliněné nepálené cihly byly označeny značkou toho, kdo je plácal.

Na oběd jsme vyrazili do turistické restaurace El Sombrero. Dali jsme si polední menu a v klidu sledovali taneční program na podiu. Na závěr oběda si tanečníci vybírali z řad diváků. Mladík si přišel pro Martinu, a i když byl nejméně o hlavu menší než ona, předvedli spolu hezké číslo. Za odměnu dostala Martina dáreček, malinké sombrero.

Po dobrém obědě jsme jeli na další památky. Navštívili jsme menší Huacu Arco Iris kultury Chimu, kde nás zaujaly zdi s vyrytými ornamenty ryb a vodních ptáků. Tato kultura uctívala moře jako zdroj své obživy.

Následovala rychlá návštěva muzea osvětlujícího historii kultury Chimu a jejich města Chan Chanu. Na nás byla prohlídka moc rychlá a rozhodli jsme se tam další den vrátit ještě jednou sami. V pokročilém odpoledni jsme se přesunuli do obrovského Chan Chanu. Část která je přístupná návštěvníkům, je o mnoho menší, než bývalo celé město. To čítalo až 60 tisíc obyvatel. Chan Chan byl hlavním městem říše Chimu a postaven byl kolem roku 1 300 n.l. Jedná se o největší předkolumbovské město na světě a celé bylo postaveno z nepálených cihel. V současné době je již z velké části velmi poničeno zejména větrnou erozí a mohutnými deštmi El Niňa. K večeru byla v areálu již jen naše skupina, a tak jsme si vychutnávali klid a nechávali se unášet rozlehlostí této rekonstruované části města. Zapadající slunce osvětlovalo pískové zdi do zlatova. Upoutaly nás krásně vyvedené reliéfy ryb a vodních ptáků, rybníček, který dříve sloužil jako zásobárna vody pro město a také skvělá akustika na jednotlivých náměstích. Večerní světlo bylo ideální k focení a my jsme plni dojmů odjížděli až se západem slunce na krátkou chvilku k oceánu.

Druhý den jsme si udělali odpočinkový. Chtěli jsme se opět zastavit v muzeu, ale do toho nás nepustili. Pondělí je prý zavírací den, ale přitom to nikde neměli psané. Rozhodli jsme se proto kousek se vrátit do města a navštívit Huacu Esmeralda. Tu postavili Chimuové ve stejném období jako Chan Chan. Nese proto stejné vzory reliéfů. Bohužel byla pyramida hodně poškozená při El Niňu a je tak nejméně zachovalá. Pán, jenž tu trhal vstupenky, vyráběl hezky ryté kameny. Hned jsme si od něj tři koupili. Navíc nám ještě zahrál tři písničky na místní flétnu.

Na čas oběda jsme zavítali do vesničky Huanchaco u pobřeží oceánu. Ta je známá zejména přírodními čluny z totory a mezi surfaři svými velkými vlnami. Prošli jsme se kousek podél moře, v příjemné restauraci jsme si dali výborný chicharon z ryb a mořských plodů, a poté jsme dlouhou chvíli sledovali surfaře na vlnách.

Poslední den jsme si znovu zajeli colectivem k Huace de la Luna a nakoupili zde pár hezkých suvenýrů. Od hostelu jsme se poté nechali odvézt k terminálu společnosti Emtrafesa a odjeli do Chiclaya.

Sechinská kultura byla jednou z nejstarších v Peru. Datuje se kolem roku 1 600 př.n.l.

a nacházela se v oblasti dnešní Casmy. V současné době se tu nachází pouze jedno neúplně odkryté naleziště, které je navíc poničené sesuvy půdy při zemětřesení v roce 1970 a také prudkými dešti při El Niňu. Ovšem to nejcennější zůstalo naštěstí zachováno.

Na místo jsme se dostali jednoduše motorikšou za 4 soly. V areálu jsme si nejdříve prohlédli malé muzeum, kde byla vystavena keramika a další nalezené předměty. Také tu byl model, jak honosně vypadal celý chrám v dobách své největší slávy. Kromě zasypaných staveb jsou perlou tehdejšího umění vyryté reliéfy válečníků nebo pouze jejich hlav v plochých kamenech, které tvoří vnější výzdobu chrámu. Bojovníci mají nádherný divoký výraz, rozevláté vlasy a vždy cení na nepřítele zuby. S úžasem jsme obdivovali zručnost a umění 3 600 let staré civilizace. Bohužel školní mládež místo svých předků obdivovala nás.

Motorikša nás odvezla zpět do Casmy. Při cestě jsme viděli obrovské sady mangovníků.

V Casmě jsme si koupili jízdenky na druhou hodinu do Trujilla, ale autobus nakonec samozřejmě přijel až chvilku před třetí hodinou. Dojeli jsme tam tedy již za soumraku. Jeden taxikář nás zavezl do hezkého hostelu Alameda, východně od centra. Moc se nám tam líbilo a můžeme jej vřele doporučit. Ještě večer jsme si zařídili na následující den celodenní túru s cestovní kanceláří Moche Tours po památkách v okolí Trujilla.

V Huarazu jsme si dali zasloužený odpočinek. Cordillera Blanca nám přirostla k srdci, ale čas nás již tlačil na jiná místa. V našem hostelu jsme potkali dalšího Čecha. Pepa cestoval ze střední Ameriky opačným směrem než my a po Peru mířil do Bolívie. Po večerech jsme si vzájemně vyměnili několik postřehů.

Také jsme navštívili na náměstí moc hezké muzeum. Kromě běžných archeologických exponátů nalezených po území provincie Ancash se tu v parku plném zeleně nachází velká sbírka 126 kamenných monolitů. Ty byly vytvořeny ve 2.-6. století našeho letopočtu kulturou Recuay. Obrazce na nich představují portréty význačných osobností, vojevůdců či zvířat. Atmosféra parku nás nadchla a vychutnávali jsme si dlouho pohledy na tato umělecká díla.

Čas se nachýlil a my se rozloučili s touto oblastí posledními pohledy z autobusu při stoupání do průsmyku Punto Callán (4 335 m n.m). Stroj společnosti Yungay Expres již nebyl nejnovější, ale strmá silnice do města Casma byla nově vyasfaltovaná. Ještě jsme hodinu stáli v zácpě, protože pracovníci na silnici si zašli na oběd a nebyl nikdo, kdo by řídil jednosměrnou dopravu. Proto jsme dojeli do Casmy až před pátou hodinou odpolední.

V samotném městě toho není moc k vidění, ale kousek za ním je nádherné archeologické naleziště Sechin. Ještě jsme si zjistili spojení do Trujilla. Zpestřili jsme tak večer místním, kteří se tvářili, jako by bělocha v životě neviděli.

V pátek jsme se zabalili a odjeli do městečka Yungay. Zde nám chvilku trvalo, než jsme našli ubytování. Jednání místních, kteří nemají vůbec zájem o turistu ani o obchod, nás tu velmi udivilo. Nakonec jsme uspěli v hostelu Huascaran. V plánu jsme měli návštěvu místa Campo Santo. Zde stávalo v minulosti město Yungay, ale při zemětřesení 31. května 1970 ho srovnala se zemí kamenná lavina ze západní stěny Huascaranu Norte. Stovky náhrobků připomínají, kolik obyvatel bylo zavaleno. Jednalo se o tisíce lidí, kteří neměli žádnou šanci utéci. Na památku tu zůstal i zavalený rezavý autobus, kamenné zbytky původní katedrály či náznak tehdejšího hlavního náměstí Plaza de Armas. Také znovu postavené průčelí katedrály připomíná smutný konec celého města.

V sobotu ráno jsme jeli colectivem nad laguny Llanganuco, k místu s názvem Cebolla Pampa. Chtěli jsme vystoupit ještě na jeden vrchol - Nevado Pisco (5 752 m n.m.). Stoupali jsme do levého svahu, dlouhými cik-caky, takže výška hezky přibývala. Postupně se objevovaly krásné výhledy na šestitisícovky Chopicalqui, Huascarán a Huandoy. Za padání krupek jsme došli na velkou louku s pramenem pod chatou Peru ve výšce 4 635 m n.m. Rychle jsme stavěli stan, ale nakonec jsme se v něm ještě vyhřívali. Odpoledne jsme se připravili na výstup a zalehli jsme již po šesté hodině.

Nedělní ráno jsme nevyspávali, ale uvítali jsme ho velmi brzo, již o půl druhé v noci. Přes opuštěný tábor jsme došli k šipce a cestičce. Ta nás v serpentýnách dovedla až k bludišti v moréně. Zde jsme se orientovali již jen podle náznaků cesty a podle kamenných mužíků. Klopýtání po kamenech, ve tmě a ve skeletech, nebylo úplně to pravé, proto jsme na začátek ledovce došli až o půl sedmé již celkem unaveni. Hodinu před námi vyšla jedna dvojice anglicky mluvících horolezců - žena a muž. Byli jsme tomu rádi, protože bylo 20-30 centimetrů čerstvého sněhu, který se jen trochu bořil, ale hlavně se strašně na teplém sluníčku lepil na mačky. Zvedali jsme nohy tak se dvěma kily sněhu a vždy po pár krocích jsme jej museli oklepávat cepínem. Ledovec byl hezký, s mohutnými trhlinami, do kterých bychom se vešli několikrát. Celý hřeben má na vzdálenost vzdušnou čarou dva kilometry a převýšení jen půl kilometru. Ukusovali jsme vzdálenost velmi pomalu. Provázely nás nádherné výhledy z hřebene zejména na Chopicalqui, Huascaran, Artesonraju a Nevado Pyramidés. O jedné hodině jsme se dohrabali pod vrchol Pisca tvořený velkým sérakem. Nakonec jsme na jeho kopuli již nelezli, vzhledem k čerstvému sněhu to bylo velmi nebezpečné a srázy pod ní hodně kolmé. Cesta zpět byla trápením v lepícím se sněhu a poté v kamenném suťovišti. Ke stanu jsme došli až po páté hodině, tedy po patnácti hodinách. Doslova jsme již jen únavou pletli nohami a nic jiného než večeře a spánek nás nezajímalo.

Proto jsme se nakonec rozhodli celé pondělí prolenošit. Vyhřívali jsme se na sluníčku s výhledy na bílé ledovcové špičky kolem nás. Odpoledne přišli do tábora další lidé, mezi nimi i jeden Čech, se kterým jsme si popovídali. Poté začalo sněžit a sněžilo až do večera. Připadlo deset centimetrů nového sněhu, nahoře to bylo určitě více. Bylo to jako o Vánocích. Byli jsme rádi, že máme vrchol již za sebou.

Úterní ráno jsme se zabalili a za hodinu a půl jsme byli dole v údolí. V zatáčce čekal taxík, a tak jsme mohli ještě s jedním francouzským párem rovnou odjet. V Yungay s námi řidič zajel k zastávce colectiv a po více než hodinovém kodrcání s nakládáním obrovských pytlů slámy jsme se konečně dostali do Huarazu. Tím jsme završili trojici vrcholů v Cordilleře Blanca.

Už jsme se na výstupy moc těšili a využili jsme tip na vrcholy v závěru údolí Ishinca. Tomu dominuje sněho-ledová špička vrcholu Tocllaraju s výškou 6 024 m n.m., na kterou vedou dvě zajímavé cesty. Normální cesta po hřebeni obtížnosti AD (poněkud těžké) a cesta 70 stupňů prudkou západní stěnou obtížnosti D (těžké). Dále se zde nachází vrcholy Urus a Ishinca. Oba dva s výškou okolo pět a půl tisíce metrů jsou ideální na aklimatizaci.

Jelikož jsme měli zálusk na západní stěnu Tocllaraju, vypůjčili jsme si v Huarazu dva technické cepíny, přilby a tři sněhové kotvy. Po obědě jsme taxíkem dojeli na stanoviště colectiv do Carazu a ten nás poté vyhodil na odbočce u vesničky Paltay. Tam jsme měli chvíli problém chytnout taxíka nahoru do hor, ale nakonec se podařilo. Chtěli jsme dojet do vesničky Pashpa, odkud jsme si chtěli vzít následující den oslíky na cestu do základního tábora. Problémy nastaly již tehdy, když jsme projížděli hranici NP Huascarán. My jsme měli koupené lístky, ale hlídač chtěl nesmyslné peníze i od řidiče. Několika minutové dohadování skončilo tím, že Martina zvedla sama závoru a pokračovali jsme. Ve vesničce Collon se začal řidič cukat a nechtěl jet dále. Prý moc stoupáme a projedeme více benzínu, než předpokládal. Nakonec jsme se dohodli na ceně 40 solů do vesničky Huillac (3 320 m n.m.), odkud se dalo také vycházet. Kdybychom to věděli již v Huarazu, tak jsme si nechali zařídit odvoz za 50 solů od cestovní kanceláře a ještě k tomu přímo od hostelu. Našli jsme tu hned "arriera", neboli pána chodícího s oslíky a dohodli jsme se s ním na následující den na odnos našich věcí do base campu. Pán se jmenoval Hugo a nabídl nám, že můžeme přespat u něj v domečku na malé půdičce. To jsme přivítali, nemuseli jsme stavět stan a ustlali jsme si uprostřed místnosti mezi pytli slámy a sušenou kukuřicí. Domácí pálili ještě na poli trávu a natě a kouř se hnal přímo na naši půdu, kde to bylo hned jako v udírně. Naštěstí to netrvalo dlouho a vzduch uvnitř se rychle vyčistil. Rodinka zalehla dole brzo a my chvilku po nich.

Druhý den jsme měli naplánováno nakládání oslíků na osmou hodinu a poté odchod. Hugovi jsme se museli připomenout, že jsme již připraveni. Zatímco Fanda s Hugem připravili batohy a dva pytle, jeho dvě malé dcerky přivedly oslíky. Naše věci byly váhově rozděleny mezi obě zvířata a mohli jsme plynulým krokem vyrazit. Hugo se vybavil mačetou, aby při zpáteční cestě nasekal nějaké dřevo a vytížil oslíky i zpět. Tito měli neobvykle pomalejší tempo, ale to nám vůbec nevadilo. Mohli jsme tak fotit a nemuseli jsme je dohánět během. Po dvou a půl hodinách stoupání podél potoka jsme došli k budce strážců parku, kde si opsali čísla našich povolení, a do knihy jsme zapsali, na které vrcholy máme v plánu lézt. Dle průvodce trvá cesta do campo baso 5-6 hodin, nebo 4 hodiny tempem oslíků. My jsme to nakonec ušli za ty 4 hodiny. Tábor (4 374 m n.m.) ležel na rozlehlé louce, přes kterou tekl šumící potok a na jejímž okraji se nacházela chata. V závěru se leskla špička Tocllaraju a na západ špička vrcholu Urus Este. My jsme si postavili stan na pravé straně za potokem u malých skalek. Odpoledne jsme využili k máčení karimatek a zjišťování, kde nám z nich utíká vzduch. Po usušení jsme díry zalepili a doufali jsme, že se již nebudou vyfukovat. Fanda využil odpoledne ke zjištění nástupových cest a dozvěděl se pár nových informací. Důležitý byl poznatek od jedné skupiny, že na Tocllaraju je nový, čerstvý sníh, do kterého se bořili do půle stehen ve výšce cca 5400 metrů. Výstup proto vzdali. Rozhodli jsme se dát Tocllaraju trochu více času.

Další den ráno nám budík zazvonil ve čtyři ráno. Před půl šestou jsme procházeli kolem chaty a mezi kameny mírně stoupali na začátek vystouplého žebra, kterým vedla, přímo vzhůru, klikatící se prudká cesta. Před šestou jsme již vypínali čelovky a pozorovali první známky svítání. Úplné teplo nám nebylo, ale jak se nás dotkly první sluneční paprsky a snažili jsme se jít rychle do prudkého kopce, začali jsme se zahřívat. Cesta stoupala a stoupala, výška rychle přibývala. V osm hodin u hranice sněhu v pěti tisících jsme si dali malou svačinku, nasadili jsme si mačky, hůlky nechali u kamene a s cepíny se vrhli na neméně prudký sněhový svah. Výška byla trochu znát a my jsme si museli občas dát pauzu. Už tomu byla opět delší doba, kdy jsme byli nad pěti tisíci. Nicméně cesta byla bez větších technických obtíží, jen sníh se trochu bořil a my jsme před jedenáctou hodinou stanuli na vrcholu východního Urusu - Urus Este (5 412 m n.m.). Celá cesta byla obtížnosti PD- (trochu těžké). Dolů jsme se občas sklouzli po sněhu i po zadku a brzdili jsme cepínem, takže již po druhé hodině odpolední jsme docházeli k našemu stanu s prvním dosaženým výstupem. Odpoledne jsme mohli lenošit a pozorovat kupící se mraky, jenž se množily každé odpoledne kolem šestitisícových vrcholů. Martina šla okouknout začátek cesty na další vrchol - Ishinca.

Pondělní ráno jsme uvítali probuzením o půl čtvrté. V brzkou hodinu jsme do sebe nasoukali snídani a o hodinu později jsme si již vykračovali po široké cestě, která začala stoupat v dlouhých pozvolných serpentýnách. Fanda šel již od stanu ve skeletech, Martina se přezula až u začátku ledovce ve 4 900 m n.m., kam jsme došli před sedmou hodinou. Zima tu byla o poznání větší než předešlý den a prudkým nástupovým svahem jsme proto stoupali rychle vzhůru na sněhovou pláň osvětlenou sluníčkem. Teprve tam jsme si dali na chvilku pauzu a zakousli sušenky. Orientačně nás vedly stopy, které byly ve sněhu krásně zřetelné. Přetraverzovali jsme další prudký sněhový svah a vedle zledovatělého žlabu jsme vylezli pod široký hřeben. Mezitím se nám obloha zatáhla, ale sluníčko dávalo teplem znát, že tam někde nahoře je. Na hřebeni jsme obcházeli několik trhlin a také obrovské ledovcové séraky - ledové věže velikosti paneláku. Přelezli jsme pár metrových rampouchů. Jen poslední prudký úsek byl plný nepříjemných sněhových kajícníků. Takže nějaké těžší lezení se nekonalo, obtížnost je také PD-. Vrchol Ishincy (5 542 m n.m.) byl tvořen ostrým hřebenem s převějí, a proto jsme se raději vyfotili o metr níže pod vrcholem. Jelikož nefoukalo, i když bylo zataženo, využili jsme vrchol k obědu. Během jídla jsme poslouchali, že směrem od Tocllaraju padají sněhové laviny. Po jedné hodině odpolední jsme se zvedli a začali sestupovat. Sestup spíše připomínal běh, občas skluz. Při jednom takovém skoku spadl Fanda jednou nohou do maskované trhliny. Nicméně jsme byli po celou dobu navázani na laně, tak se nic nedělo. Celí do ní nepropadl. Pod ledovcem jsme sundali materiál a mačky a vrátili jsme se po cestě zpět. Utíkali jsme rychle před hrozícím deštěm. Skoro již u stanu začalo mrholit a nepřestalo po celý večer.

Další den jsme si naplánovali jako odpočinkový. Vůbec jsme ještě nevěděli, co budeme dalšího lézt, protože na Tocllaraju se objevilo několik nových odtrhů od lavin a pod nimi velké laviniště. To nevypadalo moc pozitivně. Odpoledne jsme se šli poradit na chatu. Chatař nám řekl, že Tocllaraju, ani Ranrapalca, nepřipadají pro lezení v úvahu, že laviny a vrstva sněhu jsou moc nebezpečné. Byli jsme tu již tento rok moc pozdě a brzo tu nasněžilo. Zůstat někde zavaleni pod lavinou se nám nechtělo. Padlo tedy rozhodnutí se další den vrátit bez oslíků a zkusit ještě vylézt jiný pětitisícový vrchol.

A tak jsme ve středu ráno využili modré oblohy, usušili stan, zabalili a s těžkými batohy odešli do údolí. Batohy vážili s veškerým matrošem a spoustou zbylého jídla hodně moc. Vždy po hodině jsme dělali pauzu a odlehčili jsme zádům. I tak jsme byli již za čtyři hodiny zpět ve vesnici Huillac a sestupovali jsme po prašné silnici dále do Collonu. Děti šli zrovna ze školy a koukali na dva gringy s obrovskými batohy dost udiveně. Půl hodiny za Collonem se nám podařilo zastavit náklaďák se dřevem. To bylo naprosto skvělé, protože dupat ještě hodinu pěšky by nebylo to pravé. Pán nás vyhodil u svého domečku hned u hlavní silnice. Zde jsme za chvilinku zastavili colectivo do Huarazu. Odpoledne jsme již odpočívali po horké sprše a večer vrátili s lítostí všechen matroš.

Odpočinek byl také skvělý. Martina si vyzvedla na poště balíček z Čech, kde měla hlavně adaptér na filtry pro svůj nový foťáček. Odpoledne jsme jeli do termálních lázní Monterey. Komplex je sice již starší, ale hezky jsme se vyhřáli v hnědé termální vodě a protáhli jsme si unavené svaly.

Hned následující den po návratu z treku jsme se rozhodli využít dobrou předpověď počasí a vyrazit nalehko na jeden den k lagunám Llanganuco. Včera nám tam lilo jako z konve. A tak jsme ve středu ráno v osm hodin již seděli v colectivu do Yungay. Když jsme zde vystoupili, vrhnul se na nás japonský chlapec, zda náhodou nejedeme také k lagunám. Na colectivo byla již pozdní hodina, a tak jsme byli na taxi alespoň tři. První taxikář chtěl svézt bez placení nějakého svého kamarádíčka, s čímž jsme razantně nesouhlasili, a on se s námi kvůli tomu vrátil do města. To jsme moc nechápali, ale ne vše se dá v Peru chápat. Druhý taxikář už na naši domluvu žádnému svému "amigo" nezastavil, jen jsme vzali nějaké dvě paní a pána do kufru auta, kteří zaplatili alespoň něco za svezení. Oproti nám jen pár drobných, turista a jeho peníze se přeci musí využít!

Nechali jsme si zastavit u horní laguny Orgoncocha. Dnes tu nebyl žádný jiný turista. Jen několik krásných ptáků se tiše procházelo v mělkých vodách. Nad námi se stále válely mraky a sedlo Portachuelo Llanganuco bylo stále notně zasněžené. Při svačince jsme si vychutnávali krásnou atmosféru, a poté jsme se pomalou chůzí vydali po silnici zpět. Při pozornějším zkoumání je dodnes přesně mezi dvěma lagunami patrný val kamení jako pozůstatek zemětřesení v roce 1970. Ten se odtrhl od hlavního proudu kamenné laviny ze západní stěny Huascaranu Norte, která srovnala se zemí celé město Yungay. A právě tento mnohonásobně menší vedlejší proud zavalil celý tábor naší československé expedice. Ta chtěla vystoupit na Huascaran. Stalo se tak 31.května 1970. Na památku našich horolezců byl v pozdějších letech na tomto místě postaven na kamenném valu památník. Nyní nese tabulky datumů úmrtí i jiných horolezců, kteří tu v horách Cordillery Blancy zahynuli. Je smutné, že o památník nikdo z místních nepečuje. Martina vyměnila kytičku ve vázičce a bylo vidět, že někdo přidal novou českou vlajku. Postáli jsme v tichu a uvědomovali jsme si v tu chvíli krásu, ale i nebezpečí hor.

Po silnici jsme došli na spodní okraj dolní laguny, která se jmenuje Chinancocha. Zde se to již hemžilo turisty a také hory konečně vykoukly do modré oblohy. Po naučné stezce jsme se prošli po druhé straně laguny lesem queňuí. Nad námi se tyčila západní stěna obrovského Huascaranu Norte a přes údolí se jemně chlubila špička jednoho z vrcholů Nevado Huandoy. Podél výtoku z laguny vede krásná pěšinka dolů. Po ní jsme hodinu v tichu sestupovali. Vyplašili jsme tu místní malou srnku. Až jsme se dostali opět na silnici. Bylo pozdní odpoledne, proto jsme první auto zastavili až po hodině chůze. To nám vůbec nevadilo, mohli jsme si ještě užít pohledů na sněhové vrcholky. Pak jsme skočili na korbu jeepu a divokou jízdou s výhledy na Huascaran jsme se svezli až do Yungaye. Za pár minut nám již zastavovalo colectivo jedoucí do Huarazu.

Druhý den jsme věnovali shánění informací o vrcholech. Na námi zamýšlenou Nevado Copa se pro padající kameny nedalo lézt. V jedné cestovní kanceláři Fandovi poradili údolí Quebrada Ishinca, v jehož závěru je základní tábor s chatou a odkud se dá lézt na několik vrcholů různé výšky a obtížnosti. Zbývalo ještě zjistit, kde levně půjčit další dva technické cepíny, přilby a sněžné kotvy.

Odpoledne jsme měli sraz s Martiny spolužačkou Stáňou a jejím přítelem Radkem. Po třech týdnech jsme si tak příjemně popovídali s dalšími Čechy. Večer jsme nakoupili zásoby potravin na následující dny a na internetu vytiskli ještě trasy na vybrané vrcholy.

Začátek treku začal vcelku pozitivně, samozřejmě až na těžké obludy na zádech s jídlem na předpokládaných devět dní. Po dlouhé době strávené na pobřeží jsme se do hor velmi těšili. Jen jsme netrpělivě vyhlíželi počasí, ale sluníčko zatím krásně svítilo a nebylo čeho se obávat.

Z Huarazu jsme se svezli známým malým colectivem do městečka Caraz. Kromě celkem hezkého náměstí tam není nic zajímavého. Čtyři bloky od něj se nachází stanoviště taxíků a colectiv. Původně jsme si chtěli trek zkrátit začátkem z vesnice Hualcayan, ale nabídky taxikářů byly vysoké. Rozhodli jsme se jet proto jen do Cashapampy osobním colectivem za sedm solů na osobu a do Hualcayanu dojít pěšky. Osobním bylo myšleno osobní auto, kombík, kde nás sedělo, včetně řidiče, sedm. Využili jsme toho, že jsme byli první a odsunuli jsme si spolujezdcovu sedačku co nejvíce dozadu. Martina si poté sedla před Fandu a na zadní sedadla se vešli čtyři místní. S místem jsme to tedy vyhráli.

V Cashapampě se nás pokusil zkasírovat jeden výběrčí v budce hned u rozcestí na Santa Cruz trek. My ale měli povolení do PN Huascaran z Huarazu, za hříšných 65 solů na měsíc, a proto jsme mu nic nedali. Starší paní nás pak ujistila, že jsme udělali dobře, že pán takto vydírá turisty zcela neprávem. Nasadili jsme batohy a vydali se na druhou stranu směrem na Baňos Huancarhuas. Šli jsme mezi loukami, baráčky a opunciemi stále mírně vzhůru po úbočí dlouhého svahu. Párkrát jsme se museli ptát příjemných místních na cestu. Vzdálenost však stále byla tak dlouhá, že jsme večer došli jen k vesnici Cholín, kde jsme u potůčku za tmy zakempovali.

Ráno jsme vyšli již v osm, abychom došli plánovanou trasu do Hualcayanu. Šplhali jsme do prudkého kopce za žhavého slunce a celí vyžíznění jsme vyfuněli k preinckým ruinám. Na kontrolní stanici u hranice NP Huascarán na nás chtěla paní opět nesmyslných deset solů. To již nás hodně naštvalo a odešli jsme. Bohužel jsme ze silnice špatně odbočili do kopce. Prudká pěšinka byla jen místní zkratkou, či cestou na políčka. Správné bylo dojít až na konec vozové cesty, kde byla nová šipka s nakresleným turistou. Pak již nic nebránilo tomu, abychom mohli začít stoupat 1 400 výškových metrů vzhůru. Cesta se hezky klikatila a výška přibývala. Nahoře jsme došli na velkou pastvinu, nad kterou se velmi vysoko vinul akvadukt. Pěšina vedla stále vzhůru a my mohli nadšeně zahlédnout první zasněžené vrcholky. Za šera jsme pokračovali po široké cestě nad hlubokým kaňonem. V dálce nám ukazovalo náš cíl jen světélko elektrárny. Teprve o půl osmé za hluboké tmy jsme kempovali na plochém kameni u laguny Cullicocha (4 620 m n.m.). Došli jsme tak skluz z předchozího dne.

I třetí den byl náročný. Hned od laguny jsme stoupali do nejvyššího sedla celého treku - Osoruri (4 860 m n.m.). To nebylo tak moc daleko a cestu zpestřovaly nádherné ledovce masívu tří vrcholů Santa Cruz. Překvapivě výška s námi nic moc nedělala a my byli v průsmyku celkem rychle. Po malé svačince v závětří jsme sestoupili prudkých 250 výškových metrů, abychom je mohli zase vystoupat do dalšího dnešního sedla - Paso Los Cedros (4 770 m n.m.). Následovalo už jen prudké únavné klesání. Museli jsme z hlavní cesty odbočit doprava, ale odbočka pořád nikde, až jsme měli strach, že jsme ji minuli. Konečně se objevila červená cedule se šipkou na Alpamayo. Těch jsme nakonec viděli více. Část treku je jimi nově označena. Dvouhodinový pochod dlouhým krásným údolím končil pod sněhovým kuželem nejkrásnější hory světa - Nevada Alpamayo (5 999 m n.m.). Utábořili jsme se u říčky a kochali se večerní sněhovou špičkou.

Čtvrtý den byl odpočinkový, čekalo nás jen nalehko převýšení asi tisíc výškových metrů nahoru a zpět dolů. Nejdříve jsme vyběhli do Alpamayo base campu, ze kterého ovšem není tento vrchol vidět a vůbec nic zajímavého tam není. Poté jsme pokračovali na konec rozlehlé morény do výšky 5 000 m n.m., pod zamračeným vrcholem Nevado Santa Cruz Chico (5 880 m n.m.). Obloha se nám mírně zakabonila a výhledy se moc nekonaly. Dokonce začalo drobně mrholit. Obrátili jsme se proto na ústup zpět do údolí. Občas na nás vykouklo sluníčko, ale samotné vrcholky již ne.

Od pátého dne nad námi visela šedivá obloha, ve které se schovávaly všechny krásné vrcholy. Stezka hned od začátku velmi prudce stoupala do dalšího vysokého sedla - Caracara (4 830 m n.m.). Výstup nahoru nám zabral dost času. Byla zima a v průsmyku nás přivítal ledový vítr a sněhové krupky. Šedivé mraky hrozily teď přímo nad námi. Zahájili jsme rychlý sestup, ale po 200 výškových metrech na loučku nám začalo silně pršet. Urychleně jsme postavili stan, dokud jsme byli ještě suší. Déšť se postupně změnil v slabé mrholení a náplní večera se stalo utírání kapek. Přeci jenom argentinská výroba stanů není tak kvalitní jako česká.

Po ránu šedivá obloha pokračovala, ale nepršelo. Bohužel výhledů jsme si opět moc neužili. Optimisticky jsme se sbalili a dlouhou dolinou, s volně se pasoucími koňmi a krávami, jsme sestupovali asi hodinu, než jsme poté mírně vystoupali do sedla Mesapampa (4 460 m n.m.). Bývaly by z něj hezké výhledy na šestitisícovky, nebýt šedivých mraků válejících se ve spodní úrovni ledovců. Kousek za sedlem začalo poprchávat, a když začalo hustěji pršet, rozdělali jsme stan. Bylo akorát poledne, a tak jsme nechtěnou pauzu spojili s obědem. Naštěstí za chvíli opět vysvitlo sluníčko a my pokračovali dále. Došli jsme přes řeku k baráčkům s názvem Huillca. Tábořili zde dvě výpravy, jejichž průvodce nám alespoň ukázal cestu do dalšího průsmyku - Huillca (4 610 m n.m.). Měli jsme to přesně 600 metrů stoupání. V podvečer se šlo hezky mezi vysokou trávou, pasoucím se dobytkem a sluníčkem v zádech. Jen závěrečný úsek stoupání byl velmi prudký. A aby nebyla nuda, došly nás kousek za průsmykem šedivé mraky. Doslova jsme dobíhali na rovné místečko. V největším lijáku jsme stavěli stan a rychle do něj zalezli.

Sedmý den nás probudilo slunce, takže jsme optimisticky vše dosušili a těšili jsme se konečně na krásné výhledy. Ale jen než jsme dobalili, přihnaly se opět mraky a z jasné oblohy bylo hned zataženo na celý zbytek dne. Co se dalo dělat, museli jsme pokračovat dál. I tak jsme měli již trochu zpoždění oproti plánu. Sestupovali jsme k laguně Sactaycocha. Špatně viditelná cestička nám najednou skončila. Podle mapy jsme pak traverzovali svah přes hustou vegetaci nad lagunou s tím, že na ni musíme znovu narazit. Ale naše stezka končila najednou strmým srázem, z nějž jsme viděli správnou cestu, klikatící se dolů, více vpravo od nás. Museli jsme se kousek vracet a po přečkání malé přeháňky jsme přelezli malý hřebínek. Za ním jsme konečně zkroužili do údolí. Tím jsme klesali stále dolů, až jsme došli na rozlehlé pastviny Janca Pampa (3 560 m n.m.). Naším původním záměrem, ještě nejméně na dva dny chůze, bylo přejít sedlo Tupatupa (4 360 m n.m.), dojít k laguně Huecrucocha, přejít další sedlo Alto de Pucaraju (4 640 m n.m.) a zakončit trek v osadě Vaqueria, odkud se dá chytnout autobus, či colectivo do Huarazu. K večeru nás ale nad vesnicí Pishcopampa opět dohnal pořádný liják, takže jsme museli předčasně na první loučce zakempovat. Lilo a lilo celou noc.

Jelikož ani osmý den nebylo počasí ideální a šedivá obloha věštila další déšť a žádné výhledy z průsmyků, rozhodli jsme se zakončit trek dříve, dle průvodce v městečku Pomabamba. Sestoupili jsme z Pishcopampy zpět na Janca Pampu a pokračovali po cestě nad řekou k východu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po hodině chůze na konci vesnice Jancapampa uviděli novou školu a u ní stojící colectivo. Řidič odjížděl s učiteli po skončení vyučování v jednu odpoledne a cesta stála 5 solů. Rádi jsme si tu hodinu a půl počkali v suchu pod střechou školy, kde nás okukovali zvědaví žáčci a divili se, co tu dělají ti dva gringové.

Pomabamba nás přivítala jen zablácenými ulicemi. Větší zapadákov jsme dlouhou neviděli. Autobus jel však až za čtyři hodiny. Strávili jsme je pozdním obědem, hodinou na pomalém internetu a doplněním energie v příjemné cukrárně na náměstí.

Autobus jako obvykle neodjel v psanou půl osmou, ale až ve čtvrt na devět. Nejdříve cesta vypadala, že proběhne v poklidu. To jsme se ale moc mýlili. Asi o půl dvanácté autobus najednou zastavil a všichni ulehli, včetně řidičů. To nás udivilo, protože jsme měli jet přes celou noc a ráno dorazit do Huarazu. Z místních nikdo nic neřešil, proto se Fanda musel jít zeptat, co se děje. Nikdo nám totiž sám od sebe nic neřekl. Dozvěděl se jen to, že čekáme na autobus z druhé strany. Až za svítání o půl šesté se ozřejmilo, že na blátivé silnici před námi je zával, že se sesunul kus svahu a že jej budeme muset obejít a dojít k autobusu, který jel z Huarazu a stál o několik zatáček níže. Všichni jsme si tedy vzali zavadla a jak mravenečkové jsme je přenášeli po úzkých klouzavých pěšinkách. K druhému autobusu nám to trvalo asi půl hodiny. Když konečně všichni cestující došli a nasedli, autobus se nebezpečně na úzké blátivé cestě nad srázem otočil a vyrazil směr Huaraz. Trnuli jsme velkou část jízdy a nemohli jsme odtrhnout oči od hlubokých pohledů do údolí. A zvláště když se autobus začal šplhat do průsmyku (4 767 m n.m.) a kromě bláta přibyl na silnici i sníh. Vyhýbání se s protijedoucím colectivem byl adrenalinový zážitek sám o sobě, hlavně v okamžicích, kdy jsme již z okénka neviděli ani krajnici, ale jenom hluboký sráz. Až později jsme se dozvěděli, že tu letos spadlo již několik colectiv dolů. My jsme naštěstí dojeli bezpečně dále kolem lagun Llanganuco do městečka Yungay a po patnácti hodinách nekonečné jízdy také konečně šťastně do Huarazu plni zážitků.