Od Jany s Tomášem jsme dostali dobré reference na autobusy společnosti Movil Tours, které do Huarazu jezdí. Zakoupili jsme si jízdenku do levné třídy na osmou hodinu ranní, ale do toho nás z neznámého důvodu nepustili a jeli jsme až o půl deváté. Na tom jsme nakonec vydělali, protože autobus byl třídy semicama a ještě napůl obsazený. Hned se nám jelo těch osm hodin lépe. O páté odpoledne jsme dojeli do Huarazu.

Na první pohled nás samo město neuchvátilo, protože jsme projížděli krajními ulicemi. Také ubytování v doporučeném hostelu La Cabaňa bylo dále než byl nový terminál společnosti, a proto jsme si vzali nakonec taxi. Nicméně majitelka hostelu i celá její rodina nás mile uvítali. Paní nám zařídila na následující den, přes cestovku Pablo Tours, výpravu do Chavínu de Huántar. Kromě současné vesnice se za hřebenem Bílých Kordilér nalézá velké naleziště chavínské kultury, jedné z nejstarších kultur na celém kontinentě. Zbytky chrámu a monolity pocházejí z let 1 000 - 300 let př.n.l.

Jako je to v Peru běžné, autobus nepřijel mezi slibovanou devátou až půl desátou, ale ještě o čtvrt hodiny déle. Než jsme se dokodrcali přes vysoký průsmyk do Chavínu, byla skoro jedna hodina odpoledne a čas na oběd. Fanda zkusil místní specialitu-opečené morče a určitě to bylo naposled pro nás oba. Pikantní omáčka pálila a na morčeti moc masa nebylo. Po obědě jsme se přesunuli konečně na naleziště.

Chavínská civilizace byla velmi vyspělá. Své území nerozšiřovala válkami, ale soustředila se na umělecký a kulturní vliv na okolní oblasti. Nejprve jsme zamířili na hlavní náměstí, které bylo přesně čtvercové. Bylo lemováno dokonalým drenážním systémem. Jako božstva byla opět uctívána zvířata - had, puma či jaguár. A právě hady jsme mohli vidět vytesané na čele schodů. Žasli jsme, s jakou přesností a precizností byly do kamene tesány. Nejzajímavější stavbou v celém areálu je třípatrový chrám, postavený z velkých kamenných kvádrů, které do sebe přesně zapadají. Úžasná byla brána s vytesanými sloupy znázorňujícími na všech úrovních dualitu světa. Poté jsme zašli do vnitřních prostor. Jedná se o kamenné labyrinty, které sloužily jako obytné místnosti pro kněží či jako obřadní místnosti. Zde se uprostřed nachází několikametrový monolit. Jediný, který je stále na svém místě.

Ostatní je v lepším případě možno spatřit v novém muzeu přímo v Chavínu. To bylo postaveno s japonskou spoluprácí a otevřeno v srpnu 2008. Kromě nádherných monolitů se tu nachází nádherné vyřezávané mušle, barevná keramika a kamenné lidské hlavy.

Další den jsme se věnovali odpočinku a přípravám na dlouhý trek okolo Alpamaya.

Co povídat o Limě. Je to hlavní město Peru, zhruba s osmi milióny obyvatel, má mezinárodní letiště a dostanete se odtud do všech větších měst v Peru. Nás toto velkoměsto vůbec nenadchlo. Navíc tu byla právě zima, bylo zamračeno a mrholilo celý den. Využili jsme jej jen jako přestupní stanici, trochu k odpočinku a k zařízení potřebných věcí. Bydleli jsme tu v hostelu Iquique ve čtvrti Breňa, který nám zarezervovali Jana s Tomášem. Bohužel tu právě opravovali nábytek, takže nám od rána klepali a natírali za zdí pokoje.

Martina navštívila klášter San Francisco. Architektura i fresky se jí docela líbily, ale již jsme určitě viděli v Jižní Americe lepší. Fanda se vydal do čtvrti San Isidro, kde sídlila firma Datacont mající zastoupení Canonu v Peru. Nový displej pro Fandovu zrcadlovku by byl až za dva měsíce, takže smůla. I adaptér na filtry pro foťáček Martiny nebyl, ale na místním tržišti jsme sehnali za 40 solů odpovídající polarizační filtr a akumulátory.

Co nás však uchvátilo, byla návštěva místní ZOO. Areál se jmenuje Parque de las Leyendas a najdete jej na západním okraji Limy. Taxi z centra stálo osm solů a bylo rychlejší než jízda autobusem.

Park je rozdělen na několik částí - pobřeží, pohoří, džungli a mezinárodní část. V prvních třech částech jsou zastoupena zvířata žijící v Peru, v poslední zvířata z celého světa. Nejvíce nás uchvátili tuleni, které jsme mohli okénkem akvária sledovat i pod vodou a obdivovat jejich ladné plavání. Humboltovi tučňáci byli také skvělí. Prohlédli jsme si jaguára i pumu. Dvě šelmy, které lze v přírodě v Peru spatřit jen těžko. Vyfotili jsme spoustu barevných papoušků, zvláštních žabiček. Chvíli jsme strávili čas také u tapírů, kteří žijí v místní džungli. Jen anakonda, ač tu měla být, tu zase nebyla. To nás trochu zklamalo.

Rozloučili jsme se s Janou a Tomášem, kteří zamířili zpět do Čech, a o den později jsme se přesunuli dále na sever, do Huarazu.

Autobus z Icy nás vyhodil na křižovatce a odtud jsme si chytli taxi do centra Pisca. Město Pisco bylo skoro přesně před rokem zasaženo velmi silným zemětřesením a 70% města bylo zničeno. Hned na náměstí nám dala jedna paní z cestovní kanceláře tip na pěkné ubytování. Většina hostelů byla totiž zbořena. Ubytovali jsme se v hostelu Gino, který fungoval jen dva měsíce. V samotném městě to vypadalo po těch několika měsících stále špatně. Spousta lidí bydlela v montovaných budkách, někteří i ve stanech bez vody a elektřiny. Ze samotných obyvatel čišela beznaděj, odstup, někdy i nepřátelství. Za tmy jsme se raději městem moc netoulali.

Další den ráno nás vyzvedl autobus a jelo se do přístavu městečka Paracas. Měli jsme zařízenou celodenní kombinovanou túru na ostrovy Islas Balletas a poté na poloostrov Peninsula Paracas od cestovní kanceláře Milsy Tours za 50 solů/os. Člun, na kterém jsme jeli, byl skoro nový a sympatický průvodce mluvil španělsky i anglicky. Jen počasí nám moc nepřálo. Bylo zataženo a na otevřené lodi foukal nepříjemný vítr. Hned zkraje kousek od přístavu jsme měli štěstí a mohli jsme pozorovat několik velkých delfínů. Poté jsme viděli slavnou Candelabru, obrovský obrazec, který je vytvořen v jednom kopci. Je vysoký přes 150 metrů a široký 50 metrů. Nikdo přesně neví, co mohl obrazec znamenat. Teorie mluví o funkci majáku pro mořeplavce či o zobrazení halucinogenního kaktusu.

Poté jsme se rychle přesunuli k Islas Balletas. Ostrovy nám připomínaly horor Ptáci. Všude byla spousta ptačího křiku, nad hlavou nám přeletála mohutná hejna a skály byly posety jejich smradlavým trusem. Převažovaly různé druhy racků, kormoránů, pelikánů. Čepířili se tu také Humboltovi tučňáci a rozvalovali se tu lachtani, kteří nás líně pozorovali. Z ptačího trusu vzniká guáno, které se dříve používalo jako hnojivo a jehož cena byla velmi vysoká. I v dnešní době se tu stále sbírá. Jen se již více dbá na to, aby samotní ptáci nebyli ohroženi.

Po návratu jsme měli chvilku pauzu a poté jsme vyrazili do rezervace Paracas na stejnojmenném pouštním poloostrově. Nejprve jsme se zastavili v muzeu s expozicí o vzniku poloostrova a o zvířectvu, které tam žije. Pak jsme jeli až k oceánu. Při jízdě jsme pozorovali barevné písečné kopce a hromady velikých mušlí jako pozůstatek dřívějšího moře. Ceké pobřeží je velmi rozeklané a mohutné útesy padají prudce do moře. Vyfotili jsme krásný útvar připomínající katedrálu. Nadchla nás červená písečná pláž a v osadě Lagunillas jsme se zastavili na předražený oběd z místních nachytaných ryb.

Poté jsme se vrátili zpět do Pisca. Zde jsme si zakoupili lístky na autobus u autobusové společnosti, která fungovala teprve druhý den. I tak měl autobus zpoždění a my se ještě museli dohadovat, že nebudeme platit vymyšlenou přirážku za váhu našich zavazadel. Odjeli jsme až po šesté hodině do Limy.

Sobotní odpoledne jsme dorazili do Icy. Dle průvodce jsme se pokusili najít doporučené ubytování blízko autobusového terminálu, ale na jeho místě bylo jen staveniště. Později nám došlo, že to bylo zbořeniště po ničivém zemětřesení z minulého roku. Šli jsme proto kousek za náměstí, kde jsme našli ubytování v hospedaji "1932".

Jen jsme odložili batohy, spěchali jsme a nechali jsme se taxíkem odvézt k Museo regional de Ica, které má skvělé sbírky kultur Paracas, Nazca a Inka. Muzeum nás nadchlo. Mělo pěkně a přehledně provedené expozice. Jen bohužel bylo před několika lety vykradeno a nejlepší kusy paracaských textilií se stále hledají. Zajímavá byla zejména antropologická část zabývající se zkoumáním mumií a nalezených kostí. Je neuvěřitelné, co vše se z toho dá vyčíst. Z jedné mumie dítěte, staré přes tisíc let, izolovali například Kochův bacil a zjistili tak, že dítě zemřelo na tuberkulózu.

Zpátky do centra jsme již šli pěšky, abychom si trochu prohlédli město. Nic moc tu ale k vidění není. Den jsme zakončili lahvinkou místního vína a těšili jsme se na zítřejší prohlídku výrobny vína a na degustaci. Oblast okolo Icy je v Peru vyhlášená pěstováním vína.

Ráno nám bohužel vrátný u výrobny vína řekl, že je neděle, že prohlídky nejsou a vyhodil nás. To nás hodně zklamalo, protože den předem při telefonátu z Nazcy do této bodegy jsme naopak dostali informaci, že prohlídka je možná i v neděli. Nic naplat, nebyl to první případ v Peru, kdy nám někdo něco řekl a poté se ukázalo, že to nebyla pravda.

Zklamání nás rychle přešlo. Chytili jsme si poté v centru motorikšu a odjeli 5 km za město do Huacachiny, vyhlášené oázy v poušti. Dříve se sem jezdila rekreovat smetánka z Peru, v současnosti převládají zahraniční turisti. Ráno okolo deváté hodiny tu byl krásný klid. Obešli jsme si dokola lagunu, která připomínala zelený rybníček s rákosím. Poté jsme si vyšlapali nad oázu na obrovskou písečnou dunu. To nám dalo chvíli zabrat, chůze v písku do kopce je docela namáhavá a písek jsme měli úplně všude. Výhled na zelenou oázu, okolní žlutou poušť a na vzdálené město Ica byl nádherný.

Okolo poledne se vyrojily již davy lidí, chtěli jsme již odjíždět, ale na poslední chvíli jsme se rozhodli svézt se po poušti v buggyně. Usmlouvali jsme nižší cenu (60 solů za oba) a vyrazili jsme ještě s jedním italským párem. Aby z toho mělo také něco město, museli jsme ještě každý zaplatit 3,5 solu jako vstupné. Ale poté již nic nebránilo tomu, abychom se vrhli střemhlav do písečných dun. Rychlostí jsme frčeli na vrchol duny, abychom poté s úžasem ve tváři takřka padali z její prudší části. Buggyna, s těžkým motorem vzadu, se nemohla převrátit, ale my jsme si připadali jako na horské dráze. Na programu byl dále sandboarding, neboli jízda na prkně z písečných dun. Jelikož jsme v tomto byli úplní začátečníci, jezdili jsme tak, že jsme si na prkno lehli a nohama jsme mohli brzdit. Sjeli jsme si takto tři velké písečné duny. Chlapec pro nás vždy přijel pod kopec, tak jsme nemuseli sami šlapat v písku. Bylo to naprosto super, a poté jsme se rychlou jízdou přes duny vydali zpátky do Huacachiny. Písek jsme potom vyklepávali úplně odevšad, ale zážitek to byl skvělý, můžeme jen doporučit.

Taxíkem jsme se poté přesunuli zpět do města a po obědě autobusem Flores odjeli směr Pisco.

V poušti jižního pobřeží deset hodin jízdy z Arequipy se nachází malé město Nazca. Samo o sobě není nijak zvláštní, proslavily jej však velké obrazce vyryté v poušti 20 kilometrů severně od města. Kresby byly objeveny až ve 30. letech 20 století v souvislosti s komerčními přelety. Od té doby bylo popsáno mnoho stránek teoriemi o jejich významu.

Nejslavnější osobností je v Nazce bezesporu Maria Reiche, německá matematička, která věnovala 20 let svého života nejen zkoumání obrazců, ale i jejich záchraně a údržbě. Její teorie byla taková, že se jedná o veliký astronomický kalendář. Jistá je pouze jedna věc, že obrazce vytvořili lidé kultury Paracas a Nazca v rozmezí let 900 př.n.l. - 600 n.l. Vznikly jednoduše odkrytím stovek metrů vrchní tmavé kamenité vrstvy, pod kterou se nachází světlá písčitá vrstva. Pouštní charakter oblasti s minimem srážek zachoval obrazce až do současné doby. Náštěvu této oblasti jsme proto nemohli vynechat.

V sedm ráno jsme vystoupili z autobusu a hned nás, jak jsme předpokládali, odchytla paní s nabídkou ubytování. Po chvíli smlouvání jsme se ocitli v novém hostelu s čínským názvem a ubytovali jsme se v překrásném velkém pokoji s koupelnou. Martina byla nadšená z proudu vařící vody, po dlouhé době totiž nebyl tenký čůrek teplé vody z elektrického průtokového ohřívače.

Po zabydlení jsme šli zaplatit let nad obrazci na následující den. Byla vrcholná sezóna a tak chtěli vydřiduši 80 dolarů za osobu za 30 minut, bohužel bez možnosti něco usmlouvat. Ach jo, co se dalo dělat. Poté jsme vyrazili do archeologického muzea Didactico Antonini, které se zabývá kulturou Nazca. Muzeum je hezky vyvedené a mohli jsme si tak prohlédnout dokonalou místní keramiku, vytvarované lebky a více se seznámit s kulturou Nazca, zejména s jejich hlavním sídlem a nalezištěm Cahuachi.

Odpoledne jsme se rozhodli navštívit hřbitov Chauchilla. Náchází se tu spousty hrobek kultury Ica-Chincha (1 000-1 470 n.l.). Bohužel většina z nich byla vykradena, cenné předměty zmizely, a tak je dnes možno spatřit jen několik naaranžovaných mumií. Mumie jsou však díky písku a suchu perfektně zachovány včetně oblečení a až dva metry dlouhých vlasů, které určovaly stupeň postavení osoby ve společnosti. Vzali jsme si jako průvodce pána, profesora historie, a hned byla prohlídka mnohem zajímavější. Například jsme se dozvěděli, že každá mumie byla otočena k východu a jedna hrobka byla vždy pro celou rodinu.

Večer jsme ještě navštívili planetárium Marie Reiche a navnadili se na zítřejší let. Celý hodinový program byl hezky provedený. Prohlédli jsme si všechny obrazce a linie. Rozebrali jsme postupně všechny teorie jejich významu včetně ukázkového převedení obrazců na oblohu. Poté jsme se venku podívali dalekohledem jenom na Jupitera, z čehož byl Fanda trochu mrzutý, protože se těšil na objekty jižní oblohy.

V sobotu jsme nedočkavě vstávali a vyhlíželi jsme na oblohu. Přivítalo nás hned od rána skuníčko, z čehož jsme měli radost. Bylo jasné, že určitě poletíme. Před osmou hodinou nás vyzvedl mikrobus cestovní agentury a odvezl nás na letiště kousek za městem. Hodinu čekání jsme strávili pozorováním letadel. Konečně po deváté přišla řada na nás. Našťouchali jsme se do malého letadélka pro šest osob a během pár minut jsme byli nad obrazci. Postupně jsme si je všechny prohlédli. Nejvíce se nám líbil astronaut, kolibřík, opice a pavouk. Pilot vždy naklonil letadlo na jednu stranu, poté udělal prudkou otočku a naklonil stroj na druhou stranu. I samotný let byl pro nás velkým zážitkem. Jen nám čas strávený ve vzduchu připadal krátký, i když jsme viděli vše. Po letu jsme v kanceláři cestovky ještě shlédli jiný dokument, který ale již nebyl tak zajímavý jako pořad v planetáriu.

Po obědě jsme sedli na autobus společnosti Soyuz a odjeli do města Ica.

Po noční jízdě jsme dorazili ve čtyři ráno do našeho hostelu a dopoledne jsme dospávali. Další den ráno jsme se chtěli přesunout nějakým lepším autobusem do Nazcy. Po obědě se Martina vydala po místních kostelech testovat nový foťáček a Fanda vyrazil na průzkum autobusových nádraží. Po několikerém nočním kodrcání jsme chtěli jet pohodlněji. Bohužel těch málo denních autobusů do Nazcy byly typu Economico, tedy obyčejný autobus. Rozhodli jsme se, že pojedeme opět přes noc. Fanda ještě jednou zajel na Terrapuerto a koupil lístky od společnosti Ormeňo v třídě cama/semicama.

Poslední den v Arequipě jsme místo památek navštívili sportovní Club Internacional, kde měl být plavecký bazén. Z konce ulice Bolívar jsme to měli kousek na most přes řeku a podél ní jsme po chvilce došli k rozlehlému sportovnímu areálu. Členství v klubu je za hodně velké peníze, a proto sem jezdí hlavně smetánka z Arequipy a okolí. Po vyptávání se, kdy jeden pán z ochranky zavolal druhého chytřejšího pána, jsme mohli vstoupit do areálu. Jen pasy jsme nechali na vrátnici a u pokladny jsme zaplatili každý 10 solů vstup. Vypadalo to tu moc hezky, jen nás překvapilo, že bazén je pouze venkovní nevyhřívaný. Teplota vzduchu ve tři hodiny již nebyla úplně ideální, ač se místní chovali tak, jako by bylo 30 stupňů ve stínu. Nám ale takové teplo nebylo. Každý jsme si dali deset bazénů a poté jsme se vyhřívali na lehátkách. Místo zmrzliny jsme si raději koupili horkou čokoládu a hned rychle do horké sprchy. Za zapadajícího slunce jsme zůstali na lehátkách, dokud nás chlad nevyhnal. Martina pak udělala ještě několik nočních snímků kostelů a na hodinku jsme se přesunuli do internetové kavárny. Pán z hostelu nám zavolal taxi na autobusové nadraží s posledními slovy "No Tico, por favor!", protože s našimi batohy a pytlem se skelety bychom se do malého "Tikáčka" (Daewoo Tico), kterých tu jezdí stovky, opravdu nevešli.

Na autobusovém nádraží jsme šli k přepážce Ormeňa. Měli jsme jízdenku do Royal Class (Královská třída) za 100 solů. I tak vážili všem zavazadla a ta naše ukázala 70 kg. To se jim nelíbilo a my jsme poprvé za celou dobu v Jižní Americe museli doplatit 30 solů za nadváhu. Zlaté argentinské a chilské společnosti! V hezkém salónku jsme poté čekali na odjezd, který nebyl ani tak na čas. Ovšem cesta byla pohodlná, v autobuse bylo teplo a nám se spalo dobře.

Doporučený trek přes kaňon Colca do Údolí vulkánů je střední až velké obtížnosti. Při dobré kondici trvá 5 dlouhých dní, ale snadno se může protáhnout i na déle.

Ve spěchu jsme opustili Arequipu a odpoledním busem jsme odjeli do města Cabanaconde (3 293 m n.m.). Cestou si s námi povídal jeden pán z Arequipy a my se od něj dozvěděli různé zajímavé věci. Například že většina elektrické energie v Peru pochází z vodních elektráren. Jízda nebyla jako vždy v Peru bez problémů, dojeli jsme později a ještě jsme dvakrát měnili autobus. Při stoupání do průsmyku jsme se kochali výhledy na vrcholky vulkánů Misti (VYSKA) a Chachani (VYSKA). V Cabanaconde nás odchytl pán s ubytováním za 10 solů na osobu přímo na náměstí.

První den treku byl časově dlouhý, i když "jen" sestupový. Čekalo nás sestoupit 1 400 výškových metrů k Rio Colca. Občas se stane něco, čemu zpočátku nerozumíme. Vždy to časem pochopíme. Tentokrát se k nám přidal andílek. Byl totiž celý bílý, jen neměl křídla, ale čtyři tlapky a ocásek.

Přihodilo se to takto. Fanda se šel podívat na začátek cesty a Martina šla okouknout místní kostel. U něj se jí chytl malý bílý psík a vydal se s ní. Psík pokračoval s námi na konec vesnice, kde jsme čekali, že se odpojí, ale on ne. Fanda šel ještě zavolat do vesnice do hostelu v Arequipě, kde Martina zapomněla ručník. A psík se mezitím kamarádil s Martinou, hlídal jí a štěkal na ostatní kolemjdoucí. Poté šel již s námi. A tak jsme najednou měli pejska. Začali jsme mu říkat Bobík a volali na něj zkráceně Boby. Bobík vždy utíkal kousek před námi nebo mezi námi a cestou pojídal vše, co bylo k snědku.

Sestupovali jsme mezi kaktusy dolů do kaňonu, nejprve po úzkých cestičkách, později po široké vozové cestě, kterou jsme si v serpentýnách zkracovali místními zkratkami. Cesta nebyla orientačně zcela jednouchá. Vyprahlá krajina nás zatím nenadchávala, ale Bobík se vždy postaral o zábavu. Byl zatížen na krávy. Jakmile nějakou spatřil, tancoval kolem ní a snažil se jí vyhnat z cesty mezi keře a kaktusy. Vždy se mu to povedlo.

Odpoledne jsme sestoupili k řece a podél ní pokračovali po nové silnici ještě půlhodinu k závěsnému mostu (1 920 m n.m.). Vedle něj se stavěl most pro budoucí silnici do vesnice Choco. Pánové stavebníci nám ukázali místo, kde jsme si mohli na plošince postavit stan. Zároveň byli zvědaví na Českou republiku. V noci bylo příjemné teplo. Když jsme zalehli, tak Bobík ulehl za stanem do klubíčka. Spal, ale zároveň nás hlídal. Ve tři ráno přecházeli most tři turisti, které Bobík svým štěkotem ohlásil, jinak byl klid.

Druhý den byl velmi dlouhý. Stoupali jsme nejprve vzhůru kaňonem Colca a poté jedním bočním kaňonem do vesničky Choco (2 344 m n.m.). Tam jsme došli až po poledni, i když podle našich informací měla být blíže. Překvapilo nás velké náměstí a polední teplo, proto jsme se složili za vesnicí do stínu u řeky. Stezka dále stoupala mírně podél říčky a místy byla plná kamenů. Šli jsme celkem rychle, ale výškové metry přibývaly pomalu. Záda bolela a začalo se stmívat. V půlce stezky nás došla dívka Flora s oslíky a pokračovala s námi. Ukázala nám chutné plody kaktusů a opuncií. Jejich chuť byla pro nás nezvyklá, ale byly dobré. Za příjemného hovoru a již za tmy jsme došli do vesničky Miňa (3 510 m n.m.). Z dálky nás zaujaly lampy pouličního osvětlení. Elektřina tu byla zavedena teprve před dvěma lety. Stan jsme si postavili na náměstí a domluvili jsme se s otcem dívky na pronajmutí jednoho oslíka na zítřejší dlouhé a prudké stoupání. Bobík přes noc opět věrně hlídal stan.

Třetí den by měl být nejnáročnější. Jedná se o několikahodinové stoupání 1 600 výškových metrů do průsmyku Cerani, který má výšku 5 131 m n.m. Byli jsme rádi, že jdeme nalehko a že si dnes trochu odpočineme. Oslík šlapal známým strojovým krokem, kterému jsme jako obvykle nestačili. Dále šel s námi sympatický pán Ejtor. Ten nejdříve udržoval s oslíkem svižné tempo, ale později ho nechával jít napřed a povídal si zvědavě s námi. Cestou jsme obdivovali krásně rozkvetlé kaktusy, zamrzlý vodopád a také létajícího kondora. Za námi se postupně vynořovaly vcholky sopek Ampato a dalších.

O půl druhé jsme došli do průsmyku. V dálce před námi se bělaly ledové kopule námi nepokořené Coropuny. Pomalu vykukovalo očekávané Údolí vulkánů. Rozloučili jsme se s Ejtorem i oslíkem. Jen unavený Bobík zůstal věrně s námi. Sestupovali jsme po prudké kamenité moréně a poté po loukách. Výškové metry dolů rychle ubíhaly. Po 600 metrech jsme dorazili k farmě s lamami a alpakami. Utábořili jsme se na pastvině u bublajícího potůčku o kousek výše. Netušili jsme, jaké večerní představení nás čeká. Bobík viděl asi prvně lamy a byl jak u vytržení. Bál se jich, ale zároveň za nimi zuřivě běhal, štěkal a provokoval je. Lamy na něj byly ovšem tím více zvědavé, čím více na ně štěkal. Vůbec se ho nebály a chodily za ním blíže a blíže. Bobík vždy utíkal do bezpečí stanu a ony za ním. Až jsme se začali bát, že nám všichni převálcují stan. Naštěstí na noc stádo odešlo z pastviny a my mohli v klidu spát.

Čtvrtý den by se dal nazvat jako odpočinkový, čekalo nás dlouhé klesání do vesnice Chachas (3 074 m n.m.). Po vozové cestě jsme překročili malé sedlo ve 4 600 m n.m. a poté již klesali pěšinou stále dolů, až jsme pod námi zahlédli velkou Chachaskou lagunu. Užívali jsme si krásných rozkvetlých kytiček. Sestoupili jsme ale omylem více k jihu a došli tak do jiné hornické vesničky. Celé okolí je bohaté na minerály a kovy, těží se tu také zlato. Poté jsme to již měli necelou hodinku na náměstí do Chachasu, které není ničím zajímavé.

Po malé svačince jsme se rozhodli pokračovat dnes ještě dále. Zeptali jsme se několika místních na správnou cestu. Hledali jsme silnici, ale posílali nás na pěšinku. To bude nějaká zkratka pro pěší, říkali jsme si. Ale ani tu jsme nemohli nějak najít. Nakonec nás jeden mírně opitý pán zavedl nad vesnici na začátek stezky, která měla vést do Andaguy. Stoupali jsme širokou vyšlapanou a oslíky hodně vybobkovanou pěšinou stále do kopce. Bylo nám to dlouhé stoupání trochu divné, ale směr jsme měli správný. Jen konce nebylo vidět a za dvě hodiny jsme unaveni ve 3 750 m n.m. za tmy postavili stan a skoro bez vody jsme pojedli k večeři pár sušenek a jednu housku. S myšlenkou, že ráno uvidíme, jak daleko je hrana hřebene, jsme zalehli.

Ráno bylo vše mnohem pozitivnější. Konec hřebene již nebyl daleko. Bobík vypadal také vesele, jen rozespalá Martina si zapíchla v bačkůrkách do paty tři velké trny od kaktusu. Naštěstí je vytáhla a žádný kousek jí tam nezůstal. Jen ji to trochu bolelo. Na širokém hřebeni to vypadalo jako v botanické zahradě, pěšinka a spousta druhů kvetoucích kaktusů uspořádaných mezi kameny. Hluboko pod námi jsme viděli správnou silnici do Andaguy a v dálce byla samotná vesnice. Podle GPSky vzdušnou čarou od nás byla šest kilometrů, ovšem přes hluboké údolí. Ve skutečnosti nás čekalo ještě pět hodin chůze. Museli jsme obkroužit několik hlubokých vyschlých koryt, vymotat se přes políčka vesničanů, než jsme dorazili na jinou prašnou silnici, která se po třech hodinách chůze dokroutila konečně do Andaguy (3 588 m n.m.). Kolem nás jezdili na koních slavnostně vyšňoření místní. V městečku byla toho dne fiesta a toreadoři se navzájem s býky honili po aréně. Všichni byli na slavnosti, kam jsme natěšeni po koupi jízdenek na noční autobus zamířili i my. Hned po příchodu jsme dostali talíř s masem, kukuřicí a bramborami a pořádnou dávku chichy z velkých sudů. Bobík se konečně po dlouhém treku také najedl kostí nejen od nás. Po aréně pobíhali už trochu unaveni a alkoholem zmoženi místní kovbojové a naháněli býky. Celý výjev byl dosti legrační. Fiesta už naštěstí končila, jinak by býci na plné čáře vyhráli. Bobík se zapomněl u býčí arény. Využili jsme toho a zmizeli mu, protože s námi odjet bohužel nemohl. Ale když jsme těsně před odjezdem seděli v autobuse, objevil se u něj a rozhlížel se. Oběma nám bylo moc líto, že ho nemůžeme vzít s sebou, i slzy ukáply. Být to někde v Evropě, tak by už jel s námi.

Bobíku, patřil jsi do kaňonu, ale nikdy nezapomeneme na tvůj psí úsměv a oddanost. Přejeme ti spoustu nalezených kostí a hodného páníčka.

Do Arequipy jsme dorazili o čtvrté hodině ranní, a tak jsme dopoledne dospávali deficit. Poté jsme šli shánět automat MultiRed, který jediný nám dokázal dát na kartu Visa její limit, aby Martina měla na nový foťáček. Následovala cesta do obchodu Sandy Color, kam foťáček již došel z Limy. Vypadal moc hezky a Martina z něj byla nadšená. Odpoledne strávila testováním fotoaparátu a Fanda zaskočil koupit na další den lístky do města Cabanaconde v kaňonu Colca. Těšili jsme se do druhého kaňonu.

Kaňon Cotahuasi se uvádí jako nejhlubší kaňon světa. Jeho největší hloubka má být 3 520 metrů, což je o 200 metrů více než sousední kaňon Colca a dvakrát hlubší než Grand canyon v USA. Celý kaňon je velmi dlouhý, měří přes 100 kilometrů. Hlavním správním centrem je městečko Cotahuasi (2 683 m n.m.), které spojují se světem dvě autobusové společnosti - Reyna a Alex. Cesta z Arequipy trvá dlouhých nepohodlných 10-12 hodin, a proto není turisty moc navštěvován. My jsme to však z Coropuny měli kousíček.

První den našeho pobytu jsme vyrazili mikrobuskem do vesnice Alca, na východní straně kaňonu od Cotahuasi. Combis odjíždí každou celou hodinu z hlavního náměstí a bývá vždy plný. Jako vždy jsme se divili, kolik místních se našťouchá do malého autobusku. S počítáním jsme skončili u dvacítky, a to jsme ještě vynechali několik dětí. Alca nás uvítala, po hodině a čtvrt jízdy, hezkým náměstím s lavičkami. Okolo se zelenala terasovitá políčka a sluníčko se blýskalo v řece hluboko pod námi. Vyhlídkovou procházkou jsme se vydali pěšky po silnici zpět.

Naším hlavním cílem byla malá osada Luicho, kde je jen několik let staré Complejo Turistico. Jedná se o pěkné termální lázně, kde jsou celkem tři bazénky s různě horkou vodou. Jeden z nich je dokonce krytý. Okoukli jsme je všechny, ale nakonec jsme zůstali ve venkovních. I tak nám bylo vedro. Super změna po včerejší zimě ve vysokém průsmyku! Cena za vstup byla navíc pouhé dva soly. A tak jsme se celé odpoledne nahřívali, odpočívali, skočili si do místní restaurace na výborného pstruha a poté jsme se opět nahřívali. Když jsme odcházeli, tak nám milá paní kuchařka věnovala dvě chirimoye (místní sladké ovoce). Na cestě zpět jsme se narvali do přeplněného combis, do kterého stále ještě přistupovali lidi. Za hodinku jsme byli zpět na náměstí v Cotahuasi. Večer jsme nabalili věci do batohů a připravili se na trek do hlubších částí kaňonu.

Všechny autobusy odjíždějí brzo ráno, většinou mezi šestou až sedmou hodinou. Tak i nám odjíždělo micro k Puente de Sípia z horního konce náměstí. Krkolomná silnice plná zatáček, po které jsme sjeli více než 500 výškových metrů, skončila u občerstvovacího stánku u mostu přes řeku. Vzali jsme batohy, přešli závěsný most a za 40 minut jsme došli k vodopádu Sípia, který padá více než 100 metrů do hloubky v úzké skalnaté části kaňonu. Před námi se otevřely první úžasné výhledy do barevných útrob kaňonu.

Žádné mapy této oblasti neexisují, a tak jsme se řídili jen vyšlapanými pěšinkami, skromnými značkami a občasnými odpovědmi místních lidí. Po hodině jsme se vrátili kousek k odbočce a pokračovali jsme po prašné silnici níže do kaňonu. Po cestě jsme občas museli i stoupat, protože silnice a poté pěšinka se klikatily v zářezech kaňonu. Naším dnešním cílem měla být vesnice Quechualla vysoko na druhé straně kaňonu přes most. Místní vesničan to tam měl mít pouhé čtyři hodiny chůze. Což, jak jsme poznali my, znamená nejméně dvakrát více s batohem.

Cesta vedla po právě stavěné silnici v prudké stěně kaňonu. Vrtalo nám v hlavě, jak sem dostali pracovníci dva bagry, když na jedné straně pracovali v téměř kolmé straně a na druhé straně čekal na postavení betonový most. Po dvou hodinách chůze od vodopádu jsme došli do vesničky Toro. K obědu nám řvali v řídkém listoví několika stromů zelení papoušci. Krajina se začala měnit. Byla naprosto suchá, nehostinná, ale krásně barevná. Za chvíli jsme se ocitli doslova v kaktusovém lese. Kaktusy byly různých druhů, velikostí, některé i rozkvetlé. Nic takového jsme ještě neviděli. Ohromeně a vysušeně jako na poušti jsme mezi nimi procházeli.

Ve tři odpoledne jsme došli k závěsnému mostu u vesničky Mayo. Na kamenech u řeky jsme si odpočinuli, zchladili se a přes vodu jsme pozorovali prudký svah s vinoucí se stezkou nahoru. Byli jsme na nejnižším místě našeho treku (1 732 m n.m.) a pařili jsme se ve vedru. Naštěstí nás už doběhl stín a prvních 150 výškových metrů nahoru jsme vyšli velmi rychle. Nebyli jsme si však úplně jistí, že jdeme dobře. Mostů tu je totiž přes řeku několik. Nemohli jsme najít žádného vesničana a zeptat na správnou cestu. Již bylo celkem pozdní odpoledne a místní chodí výhradně brzo po ránu. Proto jsme rozbalili stan na suché loučce bez nebezpečných kaktusů a zalehli s tím, že se další den vrátíme stejnou cestou zpět na odpolední autobus. Přes noc jsme si užívali příjemného tepla, jaké jsme již dlouho neměli.

Ráno vyrazil Fanda pro vodu k vodopádu, který včera večer tekl. To ráno ovšem nespadla z vodopádu ani kapka. Jako by někdo nahoře zavřel obrovský kohout. Proto jsme seběhli k řece a nasnídali se až tam. Zpátky jsme šli rychle, abychom stihli autobus, který jel ve tři do Cotahuasi. Ještě před odjezdem jsme si dali v občerstvení celí vyprahlí jedno pivo a také chichu, místní vynikající alkohol z kvašené kukuřice. Byla neděle odpoledne, a tak autobusem jela spousta místních. Celou hodinu jsme stáli a Martina držela v náručí malého pejska, aby ho někdo nezašlápl. Nadšeně jsme večer celí zaprášení uvítali horkou sprchu v hostelu.

V pondělí jsme se rozhodli navštívit ještě jinou část kaňonu a pokochat se naopak pohledem z výšky. O půl sedmé jsme sedli na jiný mikrobusek a dvouhodinovou jízdou jsme se dostali do vesnice Pampamarca. Ta se nachází vysoko nad kaňonem ve výšce 3 300 m n.m. Zde byl na krajinu zase úplně jiný pohled. Zelená políčka, pastviny pro dobytek, stromy, kvetoucí keře a byliny a minimum kaktusů. Naším cílem bylo zajímavé seskupení skalních věží a věžiček s názvem Huito. Říká se mu také "Bosque de Piedra", neboli v překladu "Kamenný les". Od náměstí nám ukázala jedna malá holčička místo, kde se můžeme ubytovat. Pokojík byl malý, jednoduchý, ale za 10 solů na osobu to bylo bezva. Holčička se jmenovali Mária a vzali jsme si ji jako průvodkyni, abychom zbytečně nekroužili po kravských stezkách. Mária nás hnala rychle nahoru a cestou nám ještě pojmenovávala různé rostliny. Šli jsme po staré incké stezce a viděli jsme také chullpas, pohřební věže, a rozvaliny domečků. Těch 650 výškových metrů jsme doslova vyběhli za hodinu a půl. Krásné bílé zařící věže nás doslova uchvátily. Byly různých průměrů, výšky a tvarů. Některé spolu tvořily i "sousoší". Také výhledy do kraje a na hluboký kaňon pod námi byly skvělé a my se jimi nahoře dlouho kochali. Jen neradi jsme scházeli zpět dolů. Po návratu do vesnice nás Mária vzala na vyhlídku nad kaňonem. Dole jsme viděli vodopád a spoustu políček. V zacházejícím sluníčku jsme se vrátili zpět na náměstí a nacpali jsme se do mikrobus, který jel vyjímečně mimo jízdní řád, protože jedna paní odvážela pár pytlů úrody k prodeji do Cotahuasi. Místo v autě ještě bylo, tak jsme zaběhli pro věci, paní v ubytování jsme dali pár solů, aby netratila, a mohlo se jet. Tedy ještě jsme v autě půl hodiny čekali, než jsme konečně vyrazili. Cesta to byla únavná a Fandovi spal po celou cestu na rameni opilý trumpetista.

Poslední den v kaňonu jsme si skočili opět do termálů Luicho, ještě se naposledy vyhřáli a odpoledne odjeli s Reynou zpět do Arequipy. Cestou přistoupilo pár místních včetně jedné paní s malým jehňátkem. Tady se nad tím ovšem nikdo nepodivil. Ve čtyři ráno jsme dojeli na terminál Terrapuerto v Arequipě.

Kaňon Cotahuasi se nám moc líbil a každému doporučujeme jeho návštěvu.

Nový den pro nás začal o půl druhé ráno, kdy se rozsvítily světla v autobuse a my si vystoupili v průsmyku Pallacocha. Pod prašnou silnicí stála nedostavěná bouda, vedle které jsme si postavili stan v závětří a rychle jsme zalehli. Ve 4 730 m n.m. opravdu teplo nebylo.

Ráno nás probudilo sluníčko a modrá obloha. Ještě celí rozmlácení po částečně probdělé noci jsme si zabalili a nahodili naše těžké batohy se skelety, mačkami, cepínem a spoustou teplého oblečení. Igelitový pytel s přebytečnými věcmi jsme schovali za skálu, ale i tak jsme toho měli plné zuby a pomalu jsme se šinuli výše. Od silnice jsme vystoupali na malý kopeček, odkud jsme viděli nejen lagunu Pallacocha, ale i všechny tři zasněžené vrcholy Coropuny.

Coropuna znamená "zlatá hora", lesknoucí se ve slunci. Je to nejmohutnější a nejvyšší stratovulkán v Peru. S výškou 6 425 m n.m. je současně třetí nejvyšší horou v Peru. V našem plánu bylo pokusit se vystoupit na její hlavní vrchol.

Od laguny jsme pokračovali na pláň pod roztáhlým západním hřebenem hlavního vrcholu. Cesta to byla únavná v jemném písku a kamenech. Pěšinka byla sice nezřetelná, ale v orientaci vypomáhali postavení mužíci. Batohy nás tížily, únava a nadmořská výška se projevovaly, a tak jsme o půl páté zakempovali ve výšce 5 180 m n.m. Fanda se vydal ještě na průzkum nahoru na hřeben a cestou nasekal pytel ledu na vaření. Se západem slunce se začal vzduch velmi rychle ochlazovat a my zalezli rychle do stanu ke spánku.

Ráno nám budík zazvonil ve tři hodiny. Ač se nám ze spacáků do mrazu vůbec nechtělo, byli jsme již o půl páté na cestě a stoupali jsme suťovým žlabem na hřeben. Cesta vypadala od pohledu odpudivě, samé klouzající kamení a drobná suť. Více než hřeben to připomínalo staveniště. O půl šesté začalo být šero, ale prsty našich nohou začaly i přes skelety promrzat. Když konečně slunce vykouklo přes hřeben, sedli jsme si na kámen ve výšce 5 500 m.n.m. a nahřívali se. Ale prstíkům se vůbec nechtělo zahřát se, navíc totiž foukal ledový vítr. Rozhodli jsme se netrápit je více, jsou teď přeci jenom náchylnější k mrazu a raději jsme to obrátili zpět ke stanu. Tam bylo hezky teplo, a tak jsme zbytek dopoledne prospali. Brzy odpoledne se začaly nad námi honit černé mraky a zahalily všechny vrcholy Coropuny. Ještě že jsme to otočili, říkali jsme si, udělali jsme dobře.

Ve stanu jsme také vymysleli nový bojový plán, pokud bude zítra hezké počasí. Vstaneme normálně a posuneme se i se stanem na hřeben do výšky 5 500 m n.m., kde jsme viděli plošinky a odkud podnikneme nový útok na vrchol. Pak nebudeme muset tak brzo vstávat a tím pádem nebudeme po ránu mrznout. Když se trochu uskrovníme s jídlem, tak nám o ty dva dny navíc, než jsme původně počítali, vydrží. Tak hezky jsme si to vymysleli.

Další den nám však dala Coropuna jasně najevo, že nás tam nechce. Když jsme se probudili, slyšeli jsme padat na stan jemný sníh a po vykouknutí jsme zjistili, že viditelnost je maximálně 100 metrů. A to je v Peru období sucha, smáli jsme se. Dali jsme se tedy na ústup. Jít nahoru nepřipadalo v úvahu. Postupně jsme si ve stanu zabalili a vyrazili na cestu zpět k silnici. Viditelnost se postupně ještě zhoršovala, ale my měli uložené body v GPSce, a tak jsme nikde moc nekroužili. Jen nám bylo líto, že na tento vrchol tentokrát nevylezeme. O půl druhé jsme došli konečně celí promrzlí a provlhlí k silnici. Sníh nám padal celou cestu a i zde nepřestal. Na vrcholu napadlo určitě několik desítek cm a po umrzlém základu budou následující dny sjíždět nebezpečné laviny jedna za druhou.

Na této silnici projede tak jedno auto za hodinu a autobus naším směrem by jel až opět o půlnoci. Jedinou možností bylo tedy pokusit se stopovat. První jeep byl úplně plný a malý náklaďáček za ním nezastavil. Nastala hodina čekání a promrzání. Pak se objevil v zatáčce mikrobusek jedné cestovní agentury z Arequipy. Zastavili a ostatní turisti milosrdně svolili, že se s nimi můžeme svézt do vesnice Cotahuasi ve stejnojmenném kaňonu, kam jsme měli namířeno. Rychle jsme rádi naložili batohy do auta, zatímco ostatní si odskočili podívat se na zamlženou lagunu Pallacocha. A mohli jsme jet. Všem turistům, kteří ráno vyjeli z Arequipy, nedělala jízda ve výšce přes 4 500 m n.m. moc dobře. Sněžit nepřestávalo a při jedné zdravotní zastávce řidič pronesl, že to vypadá jako v lednu, místo v srpnu.

Po projetí jedné z mnoha zatáček se před námi objevilo stádo zasněžených lam. Pastevec prohodil s řidičem pár slov a poté i se stádem tajuplně zmizel v mlze. Krajina vypadala přes okénko auta nehostinně až cize. Zůstala v nás dlouho myšlenka, zda to stádo s pastýřem bylo opravdové nebo jen přelud.

Za příjemné bolívijské hudby jsme sjížděli do kaňonu Cotahuasi a ke stejnojmennému městečku ve výšce 2 700 m n.m. Přivítaly nás teplý letní večer, horká sprcha a pohodlná postel. A za odměnu opečené kuře v místní restauraci.

Po nočním příjezdu do Arequipy dospávala Martina deficit a Fanda vyrazil na obhlídku města. Zajímalo nás hlavně, kde nakoupit jídlo na trek a kde koupit nový fotoaparát Canon Power Shot S5 IS, který si Martina vyhlídla. Druhá věc se zdála být v neděli nemožná, a tak jsme raději vyrazili do konventu Santa Catalina.

Ten byl založen již v roce 1580 bohatou vdovou Máriou de Guzmán. Jedná se o takové malé městečko ve městě, které zabírá jeden velký blok. Klášter byl určen jen pro bohaté Španělky a podle toho také vypadá. Je nádherně vyzdobený, vymalovaný živými barvami a s krásným kostelem či svatou obrazárnou. I uličky tu mají názvy. Procházeli jsme jím nadšeni a v rozjímání. Ticho uvnitř velmi kontrastovalo s hlukem moderního města za jeho zdmi. Fandovi tu vypadl z brašny fotoaparát tak hloupě, že spadl displejem na nohu od lavičky. Displej se samozřejmě roztekl. To ho velmi otrávilo, protože jiným foťákem jsme momentálně nedisponovali. Naštěstí se s ním dá fotit dál, většinou na předvolené režimy. Snad to v Limě v servisu Canonu opraví. Poté jsme ještě navštívili supermarket El Super a nakoupili jsme zásoby na další horskou akci.

Druhý den jsme po marném průzkumu různých fotografických obchodů zamířili do prodejny Sandy Color, který tu má výhradní zastoupení Canonu. Vybraný fotoaparát tu také neměli, ale domluvili jsme si, že ho Martině pošlou do týdne na tuto prodejnu přímo z Limy. Cena 640 dolarů je v Peru vyšší než za kolik by byl v Čechách, ale to jsme již věděli předem. Oprava starého foťáku tu dle našeho zjištění není možná a takto si Martina výrazně polepší.

Poté jsme navštívili muzeum Santuarios Andinos, kde je vystavena Juanita - inská dívka, která byla obětována na vrcholu sopky Ampato a její tělo zůstalo v mrazu zachováno 500 let. Prohlídka začínala zajímavým filmem o průběhu archeologického nálezu, poté jsme procházeli místnosti s obětními předměty, které se našly u zmrzlého těla. Nakonec jsme zašli do místnosti, kde je uchovávaná její mumie v - 15 stupních. Veselé bylo, když nás průvodkyně zavedla do této místnosti nadvakrát. Byla už z neustálého provádění trošku zmatená.

Poté jsme se vrátili do hostelu a malým taxíkem, do kterého jsme se tak tak našťouchali jsme odjeli na terminál Terrapuerto. Již jsme měli zakoupeny jízdenky směr Cotahuasi. V pět odpoledne se autobus společnosti Transportes Reyna rozjel ven z Arequipy a nám začalo další dobrodružství.