Ausangate je mohutná zaledněná 6 372 metrů vysoká hora s mnoha rozeklanými hřebeny. Celý masív se dá obejít během pěti až šesti dnů a je popsán v průvoci Lonely Planet - Trekking in the Central Andes.

My jsme v pátek ráno odjeli taxíkem do ulice naproti Coliseu Cerrado, odkud odjížděl autobus společnosti Huyana Ausangate. Za sedm solů jsme měli jízdenku do městečka Tinqui, které se nachází tři a půl hodiny jízdy směrem na jihovýchod od Cuzca. Nakonec jsme místo v jedenáct odjeli až o půl dvanácté, protože se ještě do autobusu nakládala spousta různých pytlů s ovocem, bramborami, atd. Tyto spoje tu totiž fungují zároveň jako zásobování.

Ve tři hodiny odpoledne jsme dojeli do Tinqui. Potkali jsme tu partu čtyř Čechů, kteří nám dali pár rad a odjeli stejným autobusem zpět do Cuzca. My jsme nahodili naše těžké batohy a vydali jsme se přes náměstí k řece k mostu. Tam nás odchytl výběrčí a vyinkasoval od nás 20 solů/os.

Pomalou chůzí jsme stoupáním došli za dvě a půl hodiny do vesničky Huamisaya, kam v tutéž dobu dojela skupinka tří Španělů s průvodcem a jednou dívkou z Peru. Když jsme se poohlíželi po místě na přespání, nabídli nám, že s nimi můžeme spát v místní škole. To bylo skvělé, protože třída byla velká a uvnitř bylo teplo. Skupinka byla moc příjemná, měli v plánu lézt na Ausangate a připravovali si spoustu věcí pro naložení na muly.

Nevěděli jsme vůbec z čeho, ale večeři vyhodil Fanda zanedlouho ven a Martina ho v noci následovala. Ráno to nebylo o mnoho lepší, dali jsme si oba po suché housce a rozhodli se pokračovat dále. Ze školy jsme stejně museli odejít. Španělé byli moc příjemní, chytili jsme se jejich tempa s oslíky. Jeden z nich si dokonce vyměnil s Fandou svůj lehký batoh za těžký. Ale když už ani Martina nemohla pokračovat s batohem za dvě hodiny chůze, postavili jsme si uprostřed pastviny stan a odpočívali tam dva dny na teplém sluníčku než jsme se mohli ploužit dál.

Pomalu jsme se rozcházeli a stoupali podél vesničky Upis k prvnímu průsmyku Arapa (4 757 m n.m.). Suchá krajina a barevné hřebeny okolo nám připomínaly Ladakh. Průsmyk nedal mnoho práce a my pokračovali přes pastviny s lamami a podél několika lagun až do malého sedélka nad lagunou Jatan Pucacocha, kde jsme se utábořili. Únava a slabost již byly u obou dvou přeci jen velké. Na druhé straně ledovcového potoka se pyšně vypínaly rozlámané ledovce Ausangate.

Dopoledne příštího dne jsme se drápali do druhého průsmyku s názvem Apacheta (4 850 m n.m.), za kterým jsme si dali pauzu a prohlíželi si pokračování cesty do dalšího průsmyku. Zklesali jsme dvě stě metrů k laguně Ausangatecocha, abychom poté dvě hodiny stoupali do nejvyššího průsmyku treku - Palomani (5 165 m n.m.), kde studeně foukalo a zatahovalo se. Rychle jsme proto sestoupili do údolí k vesnici Pampacancha. Začalo trochu sněžit. My však dnes chtěli ještě dál. Pustili jsme se dalším údolím směrem k severu a pomalu stoupali podél zamokřených pastvin. Utábořili jsme se v kamenné ohrádce ve výšce 4 600 m n.m., kde bylo o poznání chladněji.

Ráno jsme očekávali modrou oblohu a sluníčko. Místo toho byly husté mraky, ale teplota byla ucházející a zas tak zle to nevypadalo. Pokračovali jsme do vesničky Jampa, která byla necelou hodinku cesty. Kousek za vesnicí se nám začalo počasí kazit, padal hustý drobný sníh a do toho foukal vítr. V tomto nečase stoupat do posledního pětitisícového průsmyku nebylo chytré. Nejmoudřejší bylo postavit stan, dokud jsme byli ještě suší. Sněžit nepřestávalo a tak jsme strávili zbytek dne ve stanu odpočinkem a poslechem písniček z PDA přes solární panel.

Předposlední den treku nás uvítalo chladno, ale modrá obloha. Rychle jsme zabalili a začali stoupat k poslednímu průsmyku Campo Paso (5 068 m n.m.). Během stoupání jsme potkali českou dvojici, Janu s Tomášem, a zapředli jsme při chůzi rozhovor. Dozvěděli jsme se, že jim byl na tomto treku z předsíňky stanu ukraden benzínový vařič, a tak museli vždy tábořit s jednou skupinou s mulami a průvodcem, aby mohli mít horkou vodu. Ale dnešní den mohli pokračovat s námi, protože my měli benzínu ještě dost. Bylo bezva si po delší době popovídat s někým z Čech. Došli jsme tak společně až za vesnici Pacchanta, kde jsme se v jedné ohrádce utábořili a dlouho jsme si povídali.

Poslední den jsme sestupovali do Tinqui. Klesání již bylo únavné, ale i tak jsme již byli o půl dvanácté v cíli cesty. Jen jsme nakoupili trochu ovoce a přijel autobus, který jel hned zpět do Cuzca. Tam jsme se ubytovali ve stejném hostelu. Jana s Tomášem šli okukovat vařiče a my samonafukovací karimatky pro Martinu. Její starší therm-a-restka na treku dosloužila, úplně se roztrhala vnitřní struktura. Naštěstí firma Doite nezklamala a novou karimatku jsme pořídili. Také nový foťák pro Martinu místo rozbitého miláčka jsme vybrali.

Poslední den v Cuzcu jsme odpočívali. Martina si zašla do muzea předkolumbovských kultur. Z jejich bohaté keramické sbírky přišla nadšená. Také jsme sehnali konečně hezký mp3 přehrávač, který měla Martina slíbený k svátku. Večer jsme odjeli nepohodlným busem do Arequipy, ve kterém jsme velkou část noci mrzli na předních sedadlech.

Předpokládá se, že Choquequirao („zlatá kolébka”), bylo kdysi jedno z inských královských měst, postavené v první polovině XV. století. Jeho zachovalé zbytky ční vysoko nad údolím ve výšce 3 000 m n.m. a je možné se k nim dostat jedině pěšky. Další výhodou je, že I když se jedná o památku podobného významu, nejsou tam takové davy jako na světoznámém nedalekém Machu Picchu.

Naši cestu jsme začali zakoupením autobusových lístků na křižovatku k vesnici Cachora, autobus pokračuje dále až do města Abancay. Z 15 solů se dala bez problémů usmlouvat cena o třetinu méně. Tříhodinová cesta po asfaltové silnici, plné zatáček a stoupání nás dovedla na odbočku. Cachora ležela hluboko dole v údolí pod námi. Čekající taxík nás hned oba odvezl za 8 solů několik stovek výškových metrů dolů do údolí. Přivítalo nás nezvyklé příjemné horko.

Cesta vedla mezi políčky stále dolů z kopce až k malé říčce Rio Cachora, kde začíná samotná relativně značená dvoudenní stezka k ruinám. Prošli jsme kolem usedlosti Colmena, kde se dají najmout muly, a poté jsme již vytrvale stoupali po džípové cestě k sedlu. Když jsme šli již dobré dvě hodiny a prošli kolem pár baráčků, zeptali jsme se jednoho klučiny, kde má být vesnice Pucaira, náš první záchytný bod na trase. Zřejmě naši otázku nepochopil a poslal nás ještě dále. Na první vyhlídce jsme si dali ze zoufalství svačinu, protože jsme ještě žádnou vesnici neviděli. Dostoupali jsme na další vyhlídku pojmenované jako Capuliyoc. Jméno nám připadalo povědomé, podívali jsme se do průvodce a k naší velké radosti jsme již byli právě v sedle (2 900 m n.m.). Vesnice Pucaira byla těch pár baráčků, kde jsme před hodinou potkali chlapce. Hned se nám zvedla nálada, protože jsme tento den již měli pouze klesat hluboko do údolí k řece Apurímac. Zato zítřejší trasa neboli prudké kroutící se serpentýny do nedohlédnutelné výšky na druhé straně údolí se nám moc nelíbily.

Dnešní klesání bylo v dlouhých serpentýnách s úchvatnými výhledy na prudké svahy, špičaté vrcholy a vysoké zaledněné štíty pětitisícovek nad námi. A mezitím několik set výškových metrů hluboká zaříznutá údolí. Se západem slunce jsme došli k usedlosti Chiquisca, kde se dalo na loučce kempovat. Uvítali jsme, že se platí pouze jeden sol za sprchu a WC na osobu a noc. Proti komárům a muškám, kterých tu byla spousta, jsme se namazali důkladně repelentem a pojistili to lahvinkou piva. Ale i tak nás poštípali důkladnš. V noci se někdo potuloval kolem stanu, ale Martina to slyšela, vyplašila jej a nenechavec raději zmizel. Pak jsme již vždy sklízeli všechny věci do stanu dovnitř.

Druhý den nás čekalo zklesat až k závěsnému mostu nad řekou Apurímac. Hned u řeky byla další možnost kempování v osadě Playa Rosalina, kde sídlí strážci a kde jsme se zapsali do knihy túr. Od závěsného mostu, ve výšce 1 500 m n.m., nás čekalo prudkých 1 700 výškových metrů k troskám. V horku to byl slušný trénink. Nepříjemní byli hlavně koně, kteří nosili turistům bagáž a strašně za sebou prášili. Byli jsme tak šediví prachem celí od hlavy až k patě. Stoupání bylo perné, znepříjemňovalo ho velké horko a létající komáři. První usedlost s kempem Santa Rosa byla ve výšce 2 080 m n.m., další - Santa Rosa Alta ve výšce 2 230. Ale to byla teprve polovina stoupání, jehož závěr byl ve vesničce Marampata ve výšce 2 894 m n.m.. Zde jsme se již mohli pokochat prvními úžasnými výhledy na ruiny na špičce kopce nad námi. Trvalo nám ovšem ještě hodinu a půl, než jsme již hodně unavení sklesali 200 výškových metrů, abychom je opět vystoupali do kempu pod Choquequirao.

Martina se ještě sběhla podívat na kopec k ruinám na západ slunce. O samotě tam byla atmosféra nezapomenutelná, ale ledový vítr ji rychle vyhnal. Ale i tak byla studená sprcha v této výšce (2 850 m n.m.) příjemná.

Další den ráno nás přivítal malý kolibřík, který nasával šťávu z květů ze stromů nad námi, a také nás hned přišel zkásnout pán za vstup (36 solů/os.). Celý den jsme strávili prohlídkou ruin, které jsou velmi rozsáhlé. Údajně jsou nejméně stejné rozlohy jako Machu Picchu, ale jejich velká část je stále ještě ukryta v hustém stromoví. I tak je tu mnoho k vidění. Začali jsme prohlídkou nižšího náměstí, kde byly zachovalé zbytky větších baráčků. Užívali jsme si klid bez lidí, sluníčka a pročítali jsme si v průvodci o životě Inků. Stavby byly naprosto dokonalé. Po hodince jsme vystoupali k hornímu náměstí, odkud byl veden precizní vodní kanál. Dole pod námi byly známé terasy s bílými obrazci lam. Poté jsme se přesunuli na protilehlý placatý kopec "Usno", který byl určen k náboženským rituálům. Sestoupili jsme do úřední části a při svačince jsme sledovali rozsáhlé zemědělské terasy 200 výškových metrů pod naším kempem. Rozhodli jsme se tam vydat k večeru. Terasy byly mohutné a postaveny klasicky ve stupních v neuvěřitelně prudkém svahu. Chytrými žlábky byla všude přiváděna voda, takže dohromady s teplem se tu muselo dříve plodinám velmi dařit. Nyní byly ale opuštěné až na různá zvířátka. Povedlo se nám tu totiž sledovat na dálku rodinku mravenečníků. Za šera jsme se vrátili do přeplněného kempu. Přibyly tu dvě velké výpravy a my byli rádi, že ráno odcházíme pryč.

Z Choquequirao se dá dále pokračovat až k Machu Picchu přes údolí Santa Terezy. Tato procházka je nejméně na týden a stezka již není vůbec značená. Na to jsme již bohužel neměli čas a vrátili jsme se během dvou dnů stejnou pěšinou zpět do Cachory a do Cuzca.

Odpočinkový den Martina navštívila v Cuzcu překrásné Muzeum Inka zabývající se podrobně historií této civilizace. Fanda zajistil autobusové jízdenky a společně jsme se připravili na trek okolo hory Ausangate.

Cuzko - jedno z nejdůležitějších měst říše Inků. Cuzko je kečuánsky "Qosq’o", což znamená pupek světa. Tento název popisuje význam města pro inský národ. Od roku 1532, když dorazili do Inské říše Španělé, se začalo město měnit. Některé inské stavby byly zbořeny a byly postaveny nové koloniální domy a kostely. Kombinace inských a koloniálních staveb dodávají městu svou nezaměnitelnou atmosféru, kterou jsme se rozhodli vstřebat i my.

Po brzkém ranním příjezdu, kdy jsme si hlídali všechny věci, aby nám někdo něco neukradl, jsme zapomněli v autobuse perníkovou buchtu na snídani. Jedna paní nám hned přes plot nabízela ubytování, až šla s cenou dolů na 25 solů za dvoulůžkový pokoj (1 sol byl 5,23 Kč). To byla slušná nabídka a my jsme se tak mohli hned dospat po noční jízdě.

Odpoledne jsme vyrazili na autobusový terminál zjistit odjezdy autobusů do vesnice Cachora. Odjezd na trek jsme nakonec odložili o den, protože jsme zjistili, že v místním divadle bude zase pěkné taneční vystoupení. Poté jsme vylezli k velké soše Inky na počmáraném betonovém podstavci. Odpolední horko nás donutilo koupit si něco k pití a rozhodli jsme se vyzkoušet místní žlutou Inca Colu. Nenadchla nás úplně tak, jak hlásily předchozí kladné reference od ostatních lidiček.

Vyrazili jsme do inského naleziště - chrámu Q’orikancha, které znamená kečuánsky "zlaté nádvoří". V současné době je však na něm postaven dominikánský klášter. Za doby Inků byly zdi chrámu pokryty zlatými pláty a byla zde spousta zlatých předmětů. Bohužel všechno zlato a stříbro ukradli conquistadoři. V chrámu byly vystaveny mumie dřívějších panovníků, konaly se zde různé náboženské obřady a pozorovaly se odtud různé astronomické jevy. Zde jsme si prohlédli zejména zbytky mohutných inských zdí, které byly přesně lícované. Zaujal nás také obraz Mléčné dráhy, ve které vyhledávali Inkové tmavé obrazce bez hvězd. A tak jsme na obraze mohli vidět lamu, pastýře, hada a další zvířata. Nakonec jsme se podívali do kostela Sv. Dominika.

Poté jsme skočili zakoupit do místního supermarketu "Mega" potraviny na trek. K našemu překvapení vypadl v půlce nákupu proud a my zůstali zavření v supermarketu. Ani jsme nemohli vybrané potraviny zaplatit. Řešením bylo zanechat košík i s nákupem na určeném místě a skočit ho zaplatit následující den hned ráno.

Večer jsme oslavili Martiny svátek v jedné pizzerii na náměstí. Na rady několika lidiček a průvodců jsme se rozhodli dát si jako předkrm "ceviche" (čti "seviče"), což jsou syrové ryby a další mořské potvory naložené v citronové šťávě. Ani jednoho z nás nenadchly a navíc Martina objevila na svém talíři lezoucí zelenou housenku. Tím jsme se elegantně zbavili jedné porce bez placení. Poté nám byly přineseny pizzy, na kterých jsme si již pochutnali. Jen jsme museli třikrát připomenout, než nám bylo přineseno objednané pivo Cusqueňa ze zdejšího pivovaru. Na rozdíl od bolívijských patoků nám moc chutnalo. Tak nakonec skončila návštěva jedné z lepších restaurací.

Druhý den jsme se rozhodli navštívit inské památky v okolí Cuzca. Nastoupili jsme do autobusu směrem na Pisac a nechali se vysadit u prvního místa - Puca Pucara. V překladu název znamená "růžová pevnost", to proto, že v určitém světle se zdají být kameny růžové. Z pevnosti byl skvělý výhled do údolí. Dále jsme se přesunuli po silnici k půl kilometru vzdálenému místu - Tambo Machay. Lidově se tomuto inskému místu říká "El Baňo del Inca", tedy "inské lázně". Krásně čistá voda je do nich sváděna několika kašnami a zdi jsou opět přesně opracovány.

Poté jsme sešli po silnici 4 kilometry k inské svatyni Qenko, v překladu "cik-cak". Zde jsme si vzali průvodce, který tu vyčkával na turisty. Ukázal nám pár zajímavých věcí, jako například obrázek lamy. Zaujal nás zejména přesně rovně opracovaný obětní kámen či krychlový výřez do skály o délce strany 1 metr.

Poslední nejmohutnější památkou byla pevnost Sacsayhuamán ("spokojený sokol"). Velmi působivé byly mohutné hradby, které představovaly zuby velké pumy. Tvaru, do kterého bylo v tehdejší době postaveno město Cuzco. Největší kámen váží až 300 tun a je stále záhadou, jak bylo s těmito obry manipulováno. Na protějším kopci jsme si prohlédli kamenné vodovody a vytesávané inské trůny. Po prohlídce jsme seběhli zpět do centra Cuzca, sbalili si na trek a vyrazili do divadla. To mělo začít v 19 hodin, ale již jsme byli znalci bolívijských poměrů a neočekávali jsme přesný začátek. Zhruba ve třičtvrtě na osm začalo konečně představení. Tedy kapela ještě dolaďovala nástroje a celkovou formu, ale již se hrálo a tancovalo. Jen byly občas technické problémy, které zvukař opravoval na pódiu, přímo za zády tanečníků. Po půl jedenácté jsme odešli z divadla do hostelu rovnou do postele.

Ráno jsme si zaslouženě přispali a ještě před odchodem nás domácí paní přišla upozornit, abychom do desáté hodiny vyklidili pokoj, jako kdybychom si to sami neuměli přečíst. V deset jsme stejně měli být u cestovní kanceláře, odkud měl jet autobus do Puna, města v Peru. Až o půl jedenácté, v čase odjezdu, přiběhla paní z agentury, ať jdeme s ní. Jaké bylo naše překvapení, když se z luxusního busu cama vyklubal malý mikrobusek a že si prý přestoupíme na hranicích do velkého autobusu. Tedy žádný přímý bus, který inzerovali na vývěskách a na který jsme měli koupené jízdenky. Oblbování a oškubávání turisty nás přestalo bavit, nechali jsme si vrátit peníze a svezli se na hranice sami colectivem. Odbavení na hranicích proběhlo rychle a my byli v Peru. Jelikož jsme spěchali do Puna, chytli jsme první autobus, kde nás s cenou určitě natáhli. To nás utvrdilo v tom, abychom nepolevili v ostražitosti a ve smlouvání.

Po příjezdu do Puna jsme si zařídili noční autobusovou jízdenku do Cuzca ve třídě cama a odpolední výlet na archeologické naleziště Sillustani.

Sillustani jsou pohřební věže, do kterých národ Colla, který dříve ovládal jezero Titicaca, pohřbíval svou šlechtu. Po něm převzali tuto tradici i další národy v oblasti. Nejvyšší věž měří 12 metrů, ale spousta jich je menších. Po kopcích jich je rozeseto kolem stodvaceti. Každá věž byla dutá a měla jediný vchod otočený k východu. Ten se po umístění mrtvého zapečetil. Nutno dodat, že mrtví byli po smrti mumifikováni. Náš průvodce nám vše vysvětlil ve španělštině i v angličtině. Zaujala nás zeď z vulkanických kvádrů, která dokázala pobláznit naše kompasy. Nejkrásnější pohled byl na věže v zapadajícím slunci, zdály se mnohem mohutnější. Velký rozdíl ve stavbě byl v předinském období a za Inků. Věže za doby Inků byly mohutnější a postavené z velmi přesně opracovaných kvádrů, které neměli skoro žádné mezery. Zatímco starší stavby se skládaly z jen různě navrstvených kamenů na sobě.

Při cestě zpět jsme se zastavili u jedné rodiny, kde nám byly ukázány předměty denní potřeby a ochutnali jsme také jejich domácí produkty. Chutnal nám zejména chléb z quinoi a domácí sýr. V Punu nás nechtěli odvézt zpět až na autobusový terminál, ale my byli dnes na tyto situace již pořádně nabroušení. Nakonec si dal řidič říct, jinak bychom mu z mikrobusku nevystoupili. Skočili jsme si na večeři, internet a nočním autobusem odjeli směr Cuzco.

Po nočním příjezdu z Rurrenabaque jsme si moc neodpočinuli. Čas nás tlačil, a proto jsme se ještě tentýž den rozhodli odjet do Copacabany k jezeru Titicaca. Předtím jsme ovšem zjistili, že má hlavní pošta v La Pazu otevřeno i v neděli dopoledne. Mohli jsme proto zaslat domů do Čech balík se suvenýry, letáčky a s dárky. Příjemně nás překvapil servis bolívijské pošty. Odcházeli jsme spokojeni. Naposledy jsme se prošli po náměstí San Francisco a došli si do naší uličky na oběd. Vzali jsme si poté všechny věci z El Solaria. Tím jsme se rozloučili s La Pazem a odjeli dále na sever.

Trajektový přejezd části jezera Titicaca v odpoledním slunci byl nádherný. Pak jsme mohli sledovat z autobusu krásně barevný západ slunce přímo nad vodou. Do Copacabany jsme dojeli již za tmy. Hned na náměstí nás odchytl pán s nabídkou ubytování s baňo privado za dobrou cenu, které jsme využili. Navíc hned naproti byla výborná restaurace pro místní, kam jsme chodili každý večer na pečeného pstruha.

Copacabana je město s osobitou a nezapomenutelnou atmosférou. Nejdříve jsme vyrazili na jeho prohlídku. Krásná byla zejména proslulá zářivě bílá katedrála. Poté jsme se přesunuli na kopec na prastarou astronomickou observatoří, kde jsme si prohlédli sluneční bránu a z vrcholku jsme se zejména kochali pohledy na Copacabanu a jezero Titicaca. Poté jsme si udělali vycházku na hodinu a půl vzdálený vrcholek, který byl na malém poloostrově a zaujal nás svou polohou. Obdivovali jsme z něj jiný pohled zpět na město, stejně jako první bližší výhledy na Ostrov Slunce - Isla del Sol. Po návratu jsme se ještě vydrápali na kopec přímo nad Copacabanou, kam vede křížová cesta. Místo je to populární, a tak jsme tam nebyli jediní turisti, kteří se přišli pokochat západem slunce nad blankytně modrou vodou jezera.

Poslední den pobytu jsme se rozhodli přejít slavný ostrov Isla del Sol z jeho severu na jih. Byli jsme připraveni na masovou akci a turistů i bolívijských vydřiduchů s poplatky tam bylo hodně. V 8:30 nám odjížděla loďka. Sedli jsme si na horní palubu, vyhřívali se v chladném ránu na sílícím slunci a užívali si výhledy na všechny strany. Veselo bylo hlavně s chlapci z Brazílie, kteří se chtěli naučit větu "Miluji tě", ale výslovnost jim dělala tak velké problémy, že by jim žádná česká kráska rozhodně nerozuměla. Na severním pobřeží již na naši loď čekal místní průvodce, který nám poté řekl mnoho zajímavého o historii ostrova a starých stavbách. Vstupenka do muzea zlata, kde zlato momentálně nebylo, platila i pro prohlídku celé severní části ostrova. Viděli jsme obětní stůl a svatou skálu, která svým tvarem připomínala pumu a podle které nese jezero svůj název. Na závěr jsme se prošli labyrintem Chinkana, velkou kamennou inskou stavbou, která sloužila k obětním rituálům.

Poté jsme se vydali na dvouapůlhodinový přechod ostrova. Široká pěšina se vinula po kopcích a postupně se odkrývaly krajinné krásy. V jeho půlce jsme zaplatili poplatek za průchod střední částí ostrova. Cesta s hezkými výhledy a eukalyptovými háji rychle utíkala a my došli před poslední vesnici v jižní části ostrova. Zde po nás chtěli zaplatit ještě poslední poplatek, což nás trochu rozčílilo, ale nechtěli jsme se hádat o našich cca 11 korun na osobu. Ale to jednání místních, se kterým jsme se tu často setkávali a to sice "Proč na turistovi nevydělat, když je ta možnost", nám bylo již hodně nepříjemné. Cesta zpět z jižního přístavu již byla rychlejší. Jen Fanda se ještě rozčílil nad babkou, která chtěla za použití WC 2 boliviány (normálně 50 centů). Ve městě jsme si koupili lístky na následující den na přímý bus do peruánského Puna. Ještě jsme si opět užili západ slunce, tentokrát z mola v přístavu a pochutnali si na posledním pstruhu.

Hned následující den po příjezdu z pampy jsme měli vyrazit na pobyt do džungle, do Národního parku Madidi. Park má rozlohu 18 957,4 km? a nachází se ve výšce 5 760 m n.m. až 180 m n.m.. Velké výšky dosahuje proto, že jeho hranice sahají až k pohoří Apolobamba. Celý park je důležitou součástí zemské biosféry.

Bohužel nás ráno přivítala zakaboněná obloha a déšť. Protože přistávací dráha pro letadla není v Rurrenabaque asfaltová, nemohly na bahno přistávat letadla a nepřiletěli další turisti. V kanceláři cestovní kanceláře nám bylo vysvětleno, že musíme den počkat, protože jet jen s námi dvěma není finančně rentabilní. Den volna jsme celkem uvítali. Moknout na lodi se nám taky nechtělo. Čas jsme využili k prohlídce města, psaní článků a navštěvy bazénu.

Další den ráno nás průvodce Ivan odvedl do přístavu. Turistů asi nebylo moc ani v jiných kancelářích a my byli přiděleni do skupinky s cestovní kanceláří Fluvial Tours. Tříhodinová plavba ve velké dřevěné lodi po řece Beni, která v nejširším místě dosahuje až jednoho kilometru, nás dovedla do blízkosti tábora. Ten byl schován deset minut ostré chůze od lodě směrem do džungle. Tábor se skládal z několika dřevěných chatiček, z nichž jedna fungovala jako WC a sprchy, druhá jako kuchyně a jídelna a zbytek jako ubytovny pro turisty. Byla tu tlupa izraelských turistů, ale naše skupinka byla naštěstí jen v počtu čtyř, plus průvodce. Sympatický a Jižní Ameriky znalý José z Argentiny, Steve z Anglie zajímající se o pavouky a my dva.

Hned po obědě, který byl slabší než na pampě, jsme vyrazili do pralesa. Náš průvodce se oháněl mačetou a občas nám řekl něco zajímavého k některé rostlině. Viděli jsme tak jedovatý strom kurare, chininovník či mahagonový strom. Obdivovali jsme nadšeně barevné houbičky a překrásné tvary listů spousty keřů a bylin. Prales je tak velký, že natrefit na nějaké plaché zvíře dá velkou práci. Nám se povedlo hned první den spatřit malé i větší opice, jak skákali ve výšce několika desítek metrů ze stromu na strom. Po večeři jsme za tmy vyrazili opět do pralesa. Jednalo se o dobrodružnou výpravu s čelovkami zejména na různý hmyz, který se přes den ukrývá v zeleni. Na listech nás upoutali různě velcí, většinou jedovatí, pavouci. I v kořenech dvou stromů na našem tábořišti hnízdilo několik tarantulí. Zaujali nás také brouci, kobylky či strašilky.

Při procházce následující den jsme byli úspěšní v pozorování krásně barevných motýlů. Pohoupali jsme se na dlouhatánské liáně. Také jsme slyšeli místní divoká prasata. Pomalu jsme se k nim plížili, ale byli tak schovaní v husté vegetaci, že se nám je nepodařilo spatřit. Jen jsme je slyšeli a hlavně cítili jejich zápach. Při dalším našem kroku již utekla. Obdivovali jsme orientaci našeho průvodce, který vždy věděl, jakým směrem je náš tábor. My jsme vždy již po několika desítkách metrů a pár zatáček byli bezradní. Nepomáhala nám ani naše GPSka, protože schovaní pod hustým porostem listů jsme stejně byli většinou bez signálu. Za tmy jsme se šli s Martinou projít sami po široké stezce z tábora. Společnost nám dělal pejsek Boby, kterého jsme si přejmenovali na Bobíka. Viděli jsme opět hlavně jedovaté pavouky, jeden měl více než deset centimetrů v průměru, brouky a poslouchali jsme kvákání žab.

Poslední třetí den jsme byli úspěšní, když Stevovi proběhl mezi nakročenými nohami velmi jedovatý žlutý had a my ho mohli krátkou chvíli pozorovat, než se schoval do díry. Po obědě jsme se zabalili, rozloučili se s pralesem a úžasnou vyhlídkovou jízdou po řece Beni jsme se vrátili do Rurrrenabaque. I když se nám v džungli líbilo, asi bychom doporučili zkusit jinou cestovní kancelář. Průvodce mohl vědět více o léčivých či jedovatých rostlinách a některé jídlo nám moc nechutnalo.

V sobotu dopoledne jsme již autobusem opouštěli Rurrenabaque. Bylo strašné vedro, ale větřík z otevřených oken celkem pomáhal. I tak byla cesta dlouhá okolo patnácti hodin nekonečná, a to se jednalo o pouhých 450 kilometrů, většinou však po prašné silnici. Autobus musel opět nad prudkými srázy vystoupat až do výšky 4 300 m n.m. a poté zklesat do La Pazu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme již v o půl páté byli v La Pazu. Jelikož je čtvrť Villa Fatima velmi nebezpečná, zůstali všichni cestující v autobuse ještě hodinu. My jsme si poté chytli taxík a přesunuli se do El Solaria.

Mnohem větší část Bolívie než Altiplano a hory zabírají pampy a džungle. Také my jsme se je rozhodli navštívit, trochu se ohřát a odpočinout si. Po dopoledním zjišťování různých agentur jsme nakonec využili služeb pána z cestovní kanceláře Exaltación Tours na ulici Illampu, od něhož jsme již jednou měli zařízenou túru na Salar de Uyuni a jehož služby, ceny a jednání se nám moc líbily. Můžeme ho směle doporučit!

Ve čtvrtek ráno se pro nás pán zastavil a jel s námi taxíkem do čtvrti Villa Fatima, odkud odjížděl autobus do Rurrenabaque. Toto město se nachází v departmentu Beni a jízda z La Pazu trvá autobusem dlouhých 18 hodin i přesto, že vzdálenostně je to pouhých 450 kilometrů, z většiny ovšem po prašné cestě. Autobus byl relativně pohodlný, ale i tak jsme po pár hodinách kodrcání se nevěděli, co s nohama. Večer jsme zastavili v jednom městečku na večeři a poté jsme již jeli celou noc. Jedinou delší přestávkou byla oprava píchlého kola.

Ráno o půl osmé jsme dojeli do Rurrenabaque, kde již bylo příjemné teplo. Na autobusovém terminálu na nás již čekal průvodce Ivan z cestovní kanceláře Shayna Tours, kterou nám dohodl pán z La Pazu. Lucia, taktéž ze Shayna Tours, nám sehnala ubytování v hostelu Balsero za 25 boliviánů na noc. Po noční jízdě jsme byli rádi, že na túru vyrážíme až následující den. Po odpočinku jsme ve vedru vyrazili nad město, kde měl být bazén. Z bazénu se ovšem vyklubal bazének o velikosti přerostlé vany s vyřvávající diskotékovou hudbou. Tak jsme udělali otočku a šli si do vedlejší restaurace zahrát "Člověče nezlob se!", které si Martina koupila v La Pazu. Čerstvý pomerančový džus neměl chybu. Ale horko bylo velké, zchladit se jsme nutně potřebovali. Proto jsme dle popisu místních našli bazén v centru města na ulici Santa Cruz, kde byl za vstupné 20 boliviánů krásně čistý bazén o velikosti 22x10 metrů. Večer jsme zašli do restaurace k řece Beni na výbornou rybu a po dlouhé době jsme spali hodně nalehko bez několika vrstev oblečení.

Ráno po deváté hodině jsme jeepem odjížděli od cestovní kanceláře. Jel s námi ještě Joel z Izraele, Sofie z Anglie a matka se synem z La Pazu. Jízda trvala tři hodiny po velmi prašné silnici se stále stejným výhledem na rovinu s palmami, banánovníky a jinými tropickými rostlinami. Ve vesnici Santa Rosa jsme se zastavili na oběd a poté jsme se přesunuli do přístavu. Zde jsme se nalodili na dřevěný člun a vyrazili vzhůru po kalné řece. Nejdříve jsme měli trochu obavu, že se vyklopíme. Loďka byla trochu vratká a hned po prvních metrech se začali na březích objevovat první aligátoři. Ivan však byl skvělý kormidelník. Místní faunou jsme byli naprosto uchváceni. Na větvích nad vodou se vyhřívaly malé želvy, v korunách stromů a na břehu se blyštili ve slunci ptáci. Občas se přišla k řece zchladit kapybara (největší hlodavec na světě), krmili jsme malé opičky z ruky banány a dokonce se nám předváděli růžoví delfíni. Bylo to takové krásné safari po řece. Po třech hodinách jízdy jsme dojeli k našemu kempu. Hned při výstupu jsme na břehu zapadli do bláta a pořádně se zašpinili. Později jsme vyfasovali gumovky. Ubytování bylo moc pěkné, na každé posteli deka a hlavně moskytiéra. Repelent tu byl velmi užitečný, komárů létalo hodně. Po odpočinku v hamakách jsme se šli podívat na krásný západ slunce nad pampou. Večeře, a poté i další jídla od naší kuchařky Carmen, byla skvělá. Za tmy jsme se ještě jeli podívat po řece na fosforující oči aligátorů.

Druhý den ráno jsme se pokochali naopak východem slunce, a poté jsme vyjeli na řeku si zarybařit. Martina byla úspěšnější než Fanda. Na syrové maso vytáhla tři malé rybičky, ale jednu malinkatou jsme hodili zpět. Někteří z nás chytli i malé piraně. Pak jsme si na nich pochutnali k obědu. Zde výše na řece jsme zahlédli i více kajmanů. Odpoledne jsme jeli na lodi vyhledat růžové delfíny. Nakonec se podařilo a my jsme si mohli kousek od nich v klidu zaplavat. Tam, kde plavou delfíni, nejsou totiž současně ani aligátoři, ani piraně.

Třetí den ráno jsme se vyzbrojeni gumovkami vydali hledat anakondu nebo jiného hada v mokřinách savany. Tříhodinové hledání v pražícím slunci skončilo vodou v holinkách našeho průvodce Ivana a nenalezením ničeho. Odpoledne jsme vyrazili na rychlou zpáteční cestu. Tentokrát plavba lodí trvala jen hodinu a půl. U přístaviště jsme chvilku počkali na jeep a jeli jsme zpět do Rurrenabaque. Cestou nám začalo pršet, pravá prudká tropická přeháňka a silnice se změnila v jednu velkou blátivou klouzačku. Některá vozidla s náhonem jen jedné nápravy se začala nekontrolovatelně klouzat, z čehož měl řidič našeho jeepu velkou legraci. Do Rurrenabaque jsme dojeli spokojeni a plní dojmů. Rozhodně můžeme Shayna Tours na pampu vřele doporučit!