Ausangate je mohutná zaledněná 6 372 metrů vysoká hora s mnoha rozeklanými hřebeny. Celý masív se dá obejít během pěti až šesti dnů a je popsán v průvoci Lonely Planet - Trekking in the Central Andes.
My jsme v pátek ráno odjeli taxíkem do ulice naproti Coliseu Cerrado, odkud odjížděl autobus společnosti Huyana Ausangate. Za sedm solů jsme měli jízdenku do městečka Tinqui, které se nachází tři a půl hodiny jízdy směrem na jihovýchod od Cuzca. Nakonec jsme místo v jedenáct odjeli až o půl dvanácté, protože se ještě do autobusu nakládala spousta různých pytlů s ovocem, bramborami, atd. Tyto spoje tu totiž fungují zároveň jako zásobování.
Ve tři hodiny odpoledne jsme dojeli do Tinqui. Potkali jsme tu partu čtyř Čechů, kteří nám dali pár rad a odjeli stejným autobusem zpět do Cuzca. My jsme nahodili naše těžké batohy a vydali jsme se přes náměstí k řece k mostu. Tam nás odchytl výběrčí a vyinkasoval od nás 20 solů/os.
Pomalou chůzí jsme stoupáním došli za dvě a půl hodiny do vesničky Huamisaya, kam v tutéž dobu dojela skupinka tří Španělů s průvodcem a jednou dívkou z Peru. Když jsme se poohlíželi po místě na přespání, nabídli nám, že s nimi můžeme spát v místní škole. To bylo skvělé, protože třída byla velká a uvnitř bylo teplo. Skupinka byla moc příjemná, měli v plánu lézt na Ausangate a připravovali si spoustu věcí pro naložení na muly.
Nevěděli jsme vůbec z čeho, ale večeři vyhodil Fanda zanedlouho ven a Martina ho v noci následovala. Ráno to nebylo o mnoho lepší, dali jsme si oba po suché housce a rozhodli se pokračovat dále. Ze školy jsme stejně museli odejít. Španělé byli moc příjemní, chytili jsme se jejich tempa s oslíky. Jeden z nich si dokonce vyměnil s Fandou svůj lehký batoh za těžký. Ale když už ani Martina nemohla pokračovat s batohem za dvě hodiny chůze, postavili jsme si uprostřed pastviny stan a odpočívali tam dva dny na teplém sluníčku než jsme se mohli ploužit dál.
Pomalu jsme se rozcházeli a stoupali podél vesničky Upis k prvnímu průsmyku Arapa (4 757 m n.m.). Suchá krajina a barevné hřebeny okolo nám připomínaly Ladakh. Průsmyk nedal mnoho práce a my pokračovali přes pastviny s lamami a podél několika lagun až do malého sedélka nad lagunou Jatan Pucacocha, kde jsme se utábořili. Únava a slabost již byly u obou dvou přeci jen velké. Na druhé straně ledovcového potoka se pyšně vypínaly rozlámané ledovce Ausangate.
Dopoledne příštího dne jsme se drápali do druhého průsmyku s názvem Apacheta (4 850 m n.m.), za kterým jsme si dali pauzu a prohlíželi si pokračování cesty do dalšího průsmyku. Zklesali jsme dvě stě metrů k laguně Ausangatecocha, abychom poté dvě hodiny stoupali do nejvyššího průsmyku treku - Palomani (5 165 m n.m.), kde studeně foukalo a zatahovalo se. Rychle jsme proto sestoupili do údolí k vesnici Pampacancha. Začalo trochu sněžit. My však dnes chtěli ještě dál. Pustili jsme se dalším údolím směrem k severu a pomalu stoupali podél zamokřených pastvin. Utábořili jsme se v kamenné ohrádce ve výšce 4 600 m n.m., kde bylo o poznání chladněji.
Ráno jsme očekávali modrou oblohu a sluníčko. Místo toho byly husté mraky, ale teplota byla ucházející a zas tak zle to nevypadalo. Pokračovali jsme do vesničky Jampa, která byla necelou hodinku cesty. Kousek za vesnicí se nám začalo počasí kazit, padal hustý drobný sníh a do toho foukal vítr. V tomto nečase stoupat do posledního pětitisícového průsmyku nebylo chytré. Nejmoudřejší bylo postavit stan, dokud jsme byli ještě suší. Sněžit nepřestávalo a tak jsme strávili zbytek dne ve stanu odpočinkem a poslechem písniček z PDA přes solární panel.
Předposlední den treku nás uvítalo chladno, ale modrá obloha. Rychle jsme zabalili a začali stoupat k poslednímu průsmyku Campo Paso (5 068 m n.m.). Během stoupání jsme potkali českou dvojici, Janu s Tomášem, a zapředli jsme při chůzi rozhovor. Dozvěděli jsme se, že jim byl na tomto treku z předsíňky stanu ukraden benzínový vařič, a tak museli vždy tábořit s jednou skupinou s mulami a průvodcem, aby mohli mít horkou vodu. Ale dnešní den mohli pokračovat s námi, protože my měli benzínu ještě dost. Bylo bezva si po delší době popovídat s někým z Čech. Došli jsme tak společně až za vesnici Pacchanta, kde jsme se v jedné ohrádce utábořili a dlouho jsme si povídali.
Poslední den jsme sestupovali do Tinqui. Klesání již bylo únavné, ale i tak jsme již byli o půl dvanácté v cíli cesty. Jen jsme nakoupili trochu ovoce a přijel autobus, který jel hned zpět do Cuzca. Tam jsme se ubytovali ve stejném hostelu. Jana s Tomášem šli okukovat vařiče a my samonafukovací karimatky pro Martinu. Její starší therm-a-restka na treku dosloužila, úplně se roztrhala vnitřní struktura. Naštěstí firma Doite nezklamala a novou karimatku jsme pořídili. Také nový foťák pro Martinu místo rozbitého miláčka jsme vybrali.
Poslední den v Cuzcu jsme odpočívali. Martina si zašla do muzea předkolumbovských kultur. Z jejich bohaté keramické sbírky přišla nadšená. Také jsme sehnali konečně hezký mp3 přehrávač, který měla Martina slíbený k svátku. Večer jsme odjeli nepohodlným busem do Arequipy, ve kterém jsme velkou část noci mrzli na předních sedadlech.