Peruánský šestitisícový vrchol Alpamayo je mezi horolezci pojem. Znalci Bolívie vědí, že tu má malého brášku - Pequeňo Alpamayo (Malé Alpamayo), či se mu také říká Alpamayo Chico (Dětské Alpamayo). Na tento vzdušný sněhový vrchol vedou dvě nejvíce používané cesty. Diretissima jihovýchodní stěnou má obtížnost D- (dle francouzské stupnice jako těžké), jihovýchodní hřeben je obtížnosti AD (poněkud těžké). My jsme v rámci tréninku zvolili cestu jihovýchodním hřebenem, který připomíná ostří nože.

V sobotu jsme navštívili v La Pazu prodejnu a půjčovnu Base Camp na ulici Illampu, kterou vede jeden švýcarský horský vůdce a kde jsou asi nejlépe zásobeni horolezeckou výbavou. Za levnou cenu jsme si půjčili na tři dny dvě helmy a jeden technický cepín. V hostelu jsme poté zabalili potřebný lezecký materiál. Nevěděli jsme, v jakém stavu na nás bude hora čekat, zda zasněžená, či pokrytá ledem. Fanda ještě zašel koupit pár metrů nylonových smyček kvůli případnému slaňování. Už jsme se moc těšili, že si zase jednou trochu zalezeme.

Protože do východiště, do vesnice Tuni (4 428 m n.m.), nejezdí žádná veřejná doprava, museli jsme si zařídit soukromý transport. Nejlevněji jsme ji sehnali od naší cestovní kanceláře v El Solariu za 400 boliviánů za obě cesty, což bylo v přepočtu necelých 60 dolarů.

V neděli ráno v domluvených sedm hodin jsme již netrpělivě postávali ve vestibulu, ale nic se nedělo. Nakonec jsme se museli v půl osmé připomenout paní z kanceláře, která právě přišla do práce. Ale poté už šlo vše jako na drátkách a do pěti minut jsme byli i s batohy v autě. Nedělní provoz byl velmi slabý, a tak jsme za hodinu a půl velmi rychlé jízdy dojeli do vesničky Tuni. Ještě jsme se ani nerozkoukali a již k nám přijel na kole klučík s nabídkou muly za 70 boliviánů. Rádi jsme nabídku přijali. Naše batohy s lezeckým železem, cepíny a navíc skelety byly přeci jen dost těžké. Již za půl hodiny jsme s jeho matkou a dvěma sestřičkami odcházeli z vesnice.

Nejprve bylo třeba obejít velkou lagunu Tuni, za kterou se matka odpojila a šla s druhým oslíkem zpět do vesnice. My jsme s děvčaty pokračovali dále k cíli, k laguně Chiar Khota (4 660 m n.m.). Postupně se nám odkrývaly všechny špičky této horské skupiny s názvem Condoriri. Tři vrcholy vedle sebe totiž vypadají jako kondor a vévodí jim příznačně nejvyšší Cabeza del Condor neboli Hlava kondora (5 648 m n.m.). Samotný vrchol Pequeňa Alpamaya není z cesty ani z base campu u laguny Chiar Khota skoro vidět. Maximálně vykukuje jen samotný vršek. Oslík byl trochu lenivější, a tak se musel občas popohnat. Po třech hodinách jsme dorazili na místo. Pán, který tu dělal správce, od nás vyinkasoval 40 boliviánů za nás oba za dvě noci a my si zatím postavili stan. Zaplatili jsme tím tak místní luxusní wc a hlídání stanu. Odpoledne jsme se nalehko vydali hodinkovou procházkou na průzkum k ledovci okouknout nástupové místo, abychom jej zítra ráno za tmy nemuseli zdlouhavě hledat. Cestou kousek za táborem jsme nadšeně pozorovali skupinku málo plachých viskač.

Výstupové ráno jsme vyrazili ještě za tmy po páté hodině směrem k ledovci. Za hodinu jsme byli u jeho úpatí. Známé cvaknutí maček na skelety, navázání lana na úvazky a mohli jsme vyrazit vzhůru. Podle popisů cesty měl mít vrchol Tarija výšku 5 100 m n.m.. Ten se musí přejít a poté teprve se stoupá na Pequeňo Alpamayo. Čekali jsme tedy převýšení jen 300 metrů od nástupu na ledovec (4 800 m n.m.). Ten byl zpočátku bez sněhu, výše byl již ztuhlý firn, ve kterém byla vyšláplá cesta. Pomalu jsme se plazili nahoru. Téměř na jeho vrcholu nás zastihlo sluníčko, které již přelezlo okolní kopce. Po přeskočení poslední trhliny jsme se vyškrábali po 40° prudkém svahu konečně na Tariju. Tam nám GPSka ukázala výšku 5 345 m n.m., tedy více než 200 metrů rozdíl oproti průvodci. Není divu, že nám toto stoupání zabralo více času než jsme předpokládali. Vyhřáté kameny zde byly ideálním místem na svačinku a pokocháním se pyramidou Pequeňa Alpamaya, které poprvé odkrylo celou svou krásu. Nejhorší se zdál být prostřední nejprudší, cca 55-60°, a dlouhý úsek. Ale od pohledu jsme již věděli, že vylézt na vrchol nebude až tak velký problém. Horší to měli dva chlapci z USA v diretissimě v jihovýchodní stěně, kteří tam zuřivě zatloukali sněžné kotvy a pomalu se posouvali po prudké stěně vzhůru.

My jsme zanechali u kamenů na Tariše batohy, navěšeli jsme na sebe zbytek materiálu a po skále jsme slezli do sněhového sedélka. Výstup byl již hračka. Krásný firn, ve kterém držely skvěle cepíny, hodně zrychlil náš postup. Lehce jsme překonali postupně tři prudké úseky. Nakonec bez jakéhokoli jištění jsme již o jedenácté hodině seděli na vrcholu Pequeňa Alpamaya (5 443 m n.m.) a kochali se výhledy na všechny strany. Zejména dominovala na jedné straně Cabeza del Cóndor a na druhé straně Huyana Potosí s Illimani. Hodně v dálce na obzoru vykukovalo známé Nevado Sajamo. Počkali jsme na druhé dva horolezce a vzájemně jsme se vyfotili. Sestup po prudkém svahu byl velmi rychlý, ani nebylo třeba nikde slaňovat. Z vrcholu Tarija jsme již sestupovali vyhlídkovým tempem. Bylo krásné počasí, neměli jsme kam spěchat a ledovec byl neustále bez problému umrzlý.

Poslední den na nás již v devět hodin ráno čekal chlapec s oslíkem, ač jsme říkali, že mula stačí až v poledne. Asi je mezi rodinami tak velká konkurence, že chlapec přišel raději dříve, aby mu někdo nepřebral práci. Druhý oslík již pelášil rychleji, takže jsme již ve dvě odpoledne byli v Tuni. Auto pro nás přijelo jen s půlhodinovým zpožděním, tedy na bolívijské poměry včas. Cesta do El Solaria byla opět velmi rychlá a my si vychutnávali poslední pohledy na vrcholky Altiplana.

Před výstupem na další bolívijský vrchol jsme se rozhodli trochu zaklimatizovat, ale zároveň moc nemrznout. Vybrali jsme si k tomu severní část Cordillery Real s mohutnými vrcholy Illampu a Ancohuma. Naším výchozím bodem bylo příjemné městečko Sorata (2 700 m), kam jsme se dostali po třech a půl hodinách vyhlídkové jízdy z La Pazu mikrobusem po nové asfaltové silnici. Po ubytování, za skvělých 25 boliviánů na osobu v hostelu Panchita na náměstí, jsme oběhli místní turistické kanceláře. Chtěli jsme průvodce k laguně Chillata (4 200 m), protože cesta není orientačně jednoduchá. Nakonec jsme přijali nabídku pána z jedné průvodcovské kanceláře, který nám nabídl, že nás odvede jeho dvanáctiletý syn Jilmer a že nám další den také pohlídá věci, vše za 90 boliviánů. Chlapec měl právě prázdniny a touto finanční částkou jsme mu přispěli na další studia. Večer jsme pohrdli místní nabídkou předražené pizzy za 60 boliviánů a šli do místní vývařovny na večeři za 8 boliviánů.

Druhý den v osm hodin na nás již čekal klučina a vedl nás uličkami vzhůru nad vesnici. Pěšinky se různě kroutily, křížily a my různě odbočovali. Celou cestu jsme si proto poctivě ukládali do GPSky, abychom v případě potřeby při zpáteční cestě moc nebloudili. Sluníčko začalo brzo zalévat údolí světlem a nám začalo být s těžkými batohy velké horko. Jilmer se zastavil doma v rodné vesnici Colchani, kde se převlékl a vybavil rádiem. Některé z jeho čtyř sester nás zatím zvědavě okukovaly. Následovalo prudké stoupání nad malými políčky s brambory a s kukuřicí. Jilmer nám všechny plodiny důležitě popisoval a bylo pro něj velké překvapení, že u nás je pěstujeme také. Bohužel vůbec nevěděl, kde Česká republika, ani ostatní státy Evropy leží. To ještě v zeměpise nebrali. Po krátkém obědě na pěkné zabobkované loučce s ovcemi jsme za sebou měli již 800 výškových metrů, ale 700 nám ještě chybělo. Stezka i nadále vedla přímo do kopce, výškové metry tedy přibývaly velmi rychle. Stoupání nám zpříjemňovaly pohledy na zaledněný vrchol Illampu. Asi sto výškových metrů před cílem dne jsme zahlédli dvě postavy s velkými batohy. "To budou určitě Češi!" říkali jsme si. A měli jsme pravdu. Na chvíli jsme zapředli přátelský rozhovor, rozloučili se a dorazili zbytek cesty k laguně Chillata. Mraky, které byly během dne v údolí, se zvedly a zahalily celou lagunu do tajemné mlhy. Přeci jenom vlhká džungle byla jen několik vzdušných kilometrů daleko. Vodu na vaření jsme brali přímo z laguny, po převaření jí nemohlo nic být.

Ráno po osmé hodině dorazil chlapec na hlídání stanu. Vybavili jsme jej obědem a zejména sladkostmi, čímž se rozzářily jeho krásné hnědé oči. A my začali stoupat k laguně Glacial. Šlo nám to po předešlém dnu trochu hůře. Dále jsme také již tři týdny nikde netrekovali a nebyli jsme výše než v Tiwanaku. Pěšina se kroutila ve zřetelných serpentýnách. Přecházeli jsme několik ledovcových potoků. Místy na velikých plochých kamenech jsme jen tušili její náznaky, vždy poté vypomohly kamenní mužíci. Vyplašili jsme zároveň několik vizkač. K překrásné laguně Glacial do výšky 5 038 m n.m. jsme došli dost unaveni po pěti a půl hodinách chůze. Přeci jenom bylo toho stoupání za dva dny hodně. Laguna funguje zároveň jako base camp pro výstup na Ancohumu, či Illampu. Po hodince rozjímání, kdy se nám nikam nechtělo, jsme začali sestupovat. Vypomohl nám k tomu výrazný chlad. Mraky z džungle se zase začaly pomalu posouvat vzhůru, takže v poslední části sestupu byla kolem nás samá mlha. Jen při přecházení skalnatého sedla ve výšce 4 400 m n.m. na nás na chvíli vykouklo slunce a jím nádherně osvětlený vrchol Illimani. Chlapec již u stanu nečekal, ale všechny zanechané věci byly v pořádku. Škoda, chtěli jsme mu darovat zbytek pohledů České republiky. Noc byla stejně teplá a zamlžená jako předešlá. Přece jen jsme byli na rozhraní teplého Yungasu a studeného Altiplana. Jen Fanda byl trochu zklamaný, těšil se na focení noční oblohy.

Další den ráno jsme se trochu prospali, vyhřáli se na sluníčku a před odchodem si konečně pořádně prohlédli celou lagunu za jasného dne. Sestup do Soraty byl již podstatně rychlejší, ale i tak únavný. S orientací jsme neměli žádné problémy, vše jsme si dobře zapamatovali. V Soratě jsme se prošli po obchůdkách, zašli do naší jídelny a po dlouhé době si zakoupili dvě láhve bolívijského piva, kterými jsme spláchli prach z cesty.

Další den dopoledne jsme odjeli mikrobuskem zpět do La Pazu. Sorata a její okolí se nám moc líbily.

Po nočním příjezdu do El Solaria jsme byli oba dost utahaní. Na Martinu vlezla ještě nějaká nemoc, a tak zůstala ležet v posteli. Měli jsme tak týdenní nucený odpočinek.

Ke konci týdne jsme vyrazili do Tiwanaku - trosek města starého přes 1 000 let. O kultuře Tiwanako jsme věděli již spoustu informací z jiných muzeí. Předražená vstupenka stála 80 boliviánů. Nejprve jsme navštívili muzeum s monolitem Pachamama a s bohatou keramickou expozicí. Poté jsme se vrhli na prohlídku areálu, kde jsme strávili přes dvě hodiny procházením ruin různých chrámů a prohlížením slavné brány slunce či dalších vytesávaných monolitů. Zážitkem byla i doprava do vesnice místními colectivy.

Naše druhá návštěva Tiwanaku se uskutečnila v sobotu 21.6. Jak datum napovídá, jedná se o den zimního slunovratu na jižní polokouli. Tímto dnem také začíná v Bolívii aymarský nový rok (Machaj Mara). A právě Tiwanaku je jedním místem největších oslav. Jedná se o masovou akci, kdy zhruba 5 000 návštěvníků čeká na východ slunce. Mezi nimi jsme se za mrazu krčili i my a čekali jsme za zářivé paprsky teplého slunce a nového dne. Slavnostního ceremoniálu se účastnil také bolívijský prezident, který je aymarského původu. Díky němu bylo všude spousta vojáků. Bohužel přes lidi jsme toho mnoho ze samotného rituálu neviděli. Prezident poté odletěl vrtulníkem a slavení opadlo. Všichni vypadali tak, že již nejspíš slavili bujaře v noci. Místní se potáceli totiž opilí ulicemi nebo leželi spící na zemi. Nekonaly se ani ohlašované lidové tance na náměstí. My jsme tak měli největší zážitek z pečených malých rybiček z jezera Titicaca, které se nazývají "ispi" a moc nám chutnaly.

Následující den v neděli se v La Pazu zase vůbec nic nedělo. My jsme se šli protáhnout a vyhřát do bazénu a do sauny, které jsme objevili hned za rohem od našeho ubytování. Zřejmě jsme tu byli první turisti, protože místní se na nás koukali jak na zjevení a po chvilce jsme měli bazének jen sami pro sebe. Nejlepší však bylo se po dlouhé době zimy vyhřát v sauně.

Národní park Toro Toro se nachází v departmentu Potosí, 138 km jihovýchodně od Cochabamby. Cesta do vesnice Toro Toro trvá čtyři hodiny rychlé jízdy autem nebo šest hodin autobusem. Bohužel místní autobusy jezdí jen dvakrát do týdne. Časy jejich odjezdů se nám proto vůbec nehodily a zvolili jsme variantu s cestovní agenturou New Millenium.

Ráno nás ve stanovený čas vyzvedla dodávka. Kromě strašného řidiče s námi jela ještě průvodkyně Sára. Řidič jel celou cestu jako šílenec, i když silnice byla většinou bez asfaltu. Nadskakovali jsme s celým autem a za čtyři hodiny jsme již byli ve vesnici Toro Toro. Ubytovali jsme se v místním velkém hotelu, zatímco šla Sára domluvit průvodce. Sehnala toho nejlepšího. Don Mario Jaldín je expert na celý Národní park Toro Toro, stál u jeho zrodu a je na to náležitě hrdý. Jeho paní je zase skvělá kuchařka, která se po celou dobu výborně starala o naše hladové žaludky.

Po dobrém obědě jsme vyrazili na první místo - do jeskyně Umajalanta. Tato 7 km dlouhá jeskyně je největší v Bolívii. Jelikož náš řidič někde vyspával a nemohli jsme jej najít, zasedl po hodině hledání na jeho místo Don Mário. Cestou jsme se zastavili podívat na odkryté dinosauří stopy staré 65 miliónů let. Don Mário nám povídal, která stopa je od kterého ještěra, jako kdyby se jednalo o stopy zvířat v našem lese a on byl myslivec. Stopy nás naprosto uchvátily. Kdysi se tu proháněla spousta dinosaurů, kteří však Bolívii jen přeběhli. V celé zemi se totiž nenašli žádné kosti. Další zajímavostí při cestě byly špičaté kameny, které se nazývaly v překladu jako "žampióny". Po této zastávce jsme dojeli k chodníku, který vedl k jeskyni. Kousek nad ní byl domek strážců parku, kteří kontrolovali vstupenky do jeskyně. Ty naše "skvělá" průvodkyně zapomněla v autě, ale Don Mario strážce přemluvil a my mohli sestoupit do jeskyně. Prohlídka měla velký nádech tajemna, protože jediné světlo byla průvodcova karbidka a naše čelovky. Jeskyně nebyla tak velká jako jsou naše vápencové jeskyně, ale skýtala mnoho zajímavých míst. Zaujal nás zejména stalagmit, který se jmenoval "Vánoční stromeček", či bílé rybky v malém jezírku. Skvělé bylo prolézat úzkými chodbami, kde jsme se museli i plazit po břiše, abychom se dostali dále. Za soumraku jsme vylezli z jeskyně a vrátili se k autu, kde na nás čekal vyspalý řidič.

Druhý den jsme vyrazili do kaňonu Torotoro a k vodopádu El Vergel. Ráno jsme opět nemohli najít řidiče, a tak jsme museli jít pěšky. Nebylo to z vesnice daleko, ale náš denní program se tím trochu protáhl. Cestou jsme opět pozorovali dinosauří stopy. Některé od brontosaura byly tak velké, že si do jedné Martina sedla. Kdyby tento "drobeček" najednou přišel, rozšlápl by jí jako mravence a ani by si toho nevšiml. Prošli jsme se po kamenném přírodním mostě a po příkrých stezkách jsme sestoupili do kaňonu. Ten je místy hluboký i 400 metrů a za období dešťů jím protéká několik metrů hluboký proud vody. Kaňonem jsme pokračovali dále až k místu El Vergel, k nádhernému místu s vodopády, jezírky a zelenými popínavými rostlinami. Těch 200 výškových metrů zpět nahoru jsme my sportovci doslova vyběhli, zato tlustší funící Sára naši rychlost proklínala.

Po obědě jsme si prohlédli muzeum Pachamama Wasi, neboli Casa de la Piedra (Dům kamene). Celý dům je vystaven z kamene, z fosílií a dalších přírodních materiálů. Na zdech je poskládáno mnoho mozaiek a z koutů vykukují různě velicí dinosauři. Celý dům stavěl pán 25 let. Ze všech kamenů dýchal klid, pohoda a celý dům měl moc příjemnou atmosféru stejně jako jeho majitel, se kterým jsme si popovídali. Odpoledne jsme se šli podívat se synem Dona Mária - Denisem na další stopy dinosaurů, které se nachází hned za vesnicí. Jednalo se doslova o dálnice nebo chodníčky.

Třetí den dopoledne jsme se vydali opět do kaňonu. Prolezli jsme jeho jinou část a podívali jsme se na prastaré malby na stěně. V samotném kaňonu vymodelovala voda ve skále rozličné tvary. Krátce jsme se zastavili na nedělní mši v kostele a po obědě, výměně kola a dolití potřebných kapalin do mikrobusku jsme vyjeli na zpáteční šílenou jízdu. Večer jsme byli v Cochabambě a prvním autobusem jsme se přesunuli zpět do La Pazu.

Město Cochabamba není ničím vzláštní, jedná se o jeden velký trh. Po výlezu z autobusového terminálu nám vzdáleně připomělo indická velkoměsta. Spousta stánků, hluku a odpadků. Sehnat brzy ráno ubytování nebylo úplně lehké. Nakonec se nám to povedlo v rezidenci Fortaleza za neuvěřitelných 30 boliviánů za dvoulůžkový pokoj. Vzali jsme si tedy pokoje dva, abychom měli každý své pohodlí, a dopoledne dospávali noční rozhrkanou jízdu autobusem.

Odpoledne jsme se vydali nejprve do archeologického muzea, kde byl skvělý průvodce René a pěkná bohatá expozice. Zejména nás zaujaly nalezené deformované lebky z kultury Tiwanaku. Poté jsme šli zjistit nabídky cestovních kanceláří do Národního parku Toro Toro, který nabízí mnoho zajímavých přírodních míst a stopy dinosaurů. Také jsme zjistili, že veřejný autobus do vesnice Toro Toro jezdí jen 4x do týdne a stojí pouhých 20 boliviánů. Bohužel dny odjezdů se nám zrovna moc nehodili, proto jsme se rozhodli využít nabídku cestovní kanceláře za hříšných 120 dolarů na osobu. Při zpáteční cestě od kanceláře autobusové společnosti jsme se zastavili na místním ovocném trhu. Ceny ovoce tu byly poloviční oproti La Pazu. Neodolali jsme jejich nabídce (dva ananasy za 5 boliviánů tj. 11 Kč, trs banánů za bolivián :o) a odcházeli jsme s narvaným těžkým malým batůžkem.

Ve čtvrtek dopoledne jsme vyrazili na imigrační úřad, který jsme našli jednoduše severně od centra, vybojovat naše správné razítko do pasu. Tabulka, kde měli ještě Československo, tu figurovala také, ale jeden rozumný šťouravý úředník objevil založenou novelu zákona a aktuální seznam států. Tam jsme již figurovali v rámci EU. Když to druhému chlapíkovi vysvětlil, dostali jsme bezplatně nové razítko "90 dní" a byli jsme spokojení.

Odpoledne jsme se vypravili na zdejší Cerro de San Pedro, na jehož vrcholu je umístěna obrovská, 40 metrů vysoká, socha Ježíše Krista. Byl odtud báječný rozhled na celé město a údolí. Nutno zmínit, že jsme na kopec po svých rozhodně nešlapali, protože tam vede velmi moderní kabinková lanovka a za pouhých šest boliviánů za zpáteční jízdenku jsme se líně vozili. Tento výlet nás zaujal nejvíce z celé Cochabamby a již jsme se velmi těšili na Národní park Toro Toro.

Večerní Sucre nás přivítalo příjemnou teplotou a festivalovým večerem studentů místní univerzity. Díky tomu byly veškeré ulice v centru zavřené a my se museli proplétat s velkými batohy davy lidí.

Sucre se nachází ve výšce 2 800 m n.m., tedy o tisíc metrů níže než La Paz. Díky tomu ve spojení s bližší vzdáleností k pralesům je tu o mnoho tepleji. Toto město je vychvalováno jako nejpůvabnější město Bolívie. I na nás zapůsobilo honosným dojmem a bohatou architekturou. Až tak tu je cítit pýcha jeho obyvatel, že tu nebyla taková pohodová atmosféra jako v Potosí. My jsme si ještě večer po příjezdu zařídili jízdenky turistickým busem na nedělní trh do vesnice Tarabuco.

Tento trh je pravidelnou sváteční událostí. Je zde možné koupit skoro vše, co je potřeba ke každodennímu životu, a proto se na něj sjíždí vesničani z celého okolí ve svých typických různobarevných oblečeních. U mužů jsme mohli vidět pruhovaná ponča a čepice připomínající španělské helmy, u žen zase slušivé černobarevné kloboučky. Sami obyvatelé se nazývají Tarabučané a jsou velmi hrdí na svoji jedinečnou kulturu zachovanou po staletí. Živí se hlavně zemědělstvím a pěstováním dobytka. Celá oblast je známá tkaním kvalitních látek. Touto prací si přivydělávají hlavně ženy. Mumraj místních prodávajících a nakupujících nás velmi zaujal. Za zmínku a za návštěvu rozhodně stojí ještě malé muzeum zaměřené na život vesničanů a na tvorbu textílií.

V Sucre jsme si chtěli také prodloužit vstupní razítka v pasech, protože imigrační úředník na hranicích nám povolil nesmyslně pouze 30 dní pobytu v Bolívii. Podobně důležití úředníci tu měli ovšem jen kolonku "Czechoslovakia" a za prodloužení pobytu po nás chtěli po každém okolo 20 dolarů. To se nám nelíbilo, protože jako Česká republika máme povolený bezplatný pobyt v Bolívii po dobu 90 dnů. Řešení jsme tu proto odložilli, nechali jej na Cochabambu a vydali se po zajímavostech města.

Krátce jsme navštívili kostel San Francisco, ale hlavní událostí dne byl park Cretácico (creta=křída, období druhohor, v kterém žilo nejvíce druhů dinosaurů). Jedná se vlastně o malé muzeum na kopci věnované dinosaurům s velkým parkem, ve kterém jsou rozmístěny modely desítek těchto ještěrů v životní velikosti doprovázené autentickými zvuky. Třešničkou na dortu je obrovská, 1 500 m široká a 110 m vysoká, skalní zeď se stovkami stop otisklými ve vápenci těchto prehistorických tvorů. Jedná se o největší naleziště tohoto druhu na světě. Stáří stop je 65 miliónů let. Tento nález byl učiněn teprve v roce 1998 a muzeum funguje od jara roku 2006. Sami pro sebe jsme měli anglicky mluvící průvodkyni. Celý areál nás naprosto uchvátil a příjemně překvapil. Vedle obrovských zvířat jsme si připadali jako malinkatí mravenečkové.

Na poslední den jsme si nechali návštěvu Casy de la Libertad neboli Domu nezávislosti. Jedná se o nejdůležitější stavbu v celém státě, protože tu je uložena Bolívijská deklarace svobody ze dne 6.8. 1825, čímž byl založen samostatný stát Bolívie. Hlavní postavu mnoha portrétů představuje slavný generál Simon Bolívar. V jedné místnosti jsou také portréty skoro všech prezidentů Bolívie až po současnost. Až se nám z těch všech jmen zamotala hlava. Zahlceni politikou jsme šli provětrat do kostela Iglesia de la Merced, kde se dá vylézt na věž i na střechu, a užít si tak pohledy z výšky na Sucre a okolí.

Po obědě jsme vyrazili do horní části města na náměstí k Recoletě, starodávnému konventu. Bavili jsme se tím, jak před vedlejší církevní školou zvonila školnice ručně na veliký zvon a žáci rychle utíkali na odpolední vyučování. Na protilehlé straně náměstí byla hezká restaurace s výhledem na město. Naprosto ideální na odpočinek na sluníčku v lehátkách s výborným mléčným ovocným koktejlem.

Naše poslední návštěva vedla do muzea textílií ASUR, kde jsme mohli spatřit překrásné umělecké výrobky utkané z místní vlny. Jedná se o práce zejména indiánských žen. V budově se nachází také obchod s těmito tkaninami založený na principu "fair trade". Nejzajímavější bylo sledovat dvě paní v typických barevných krojích, které vlákno po vlákně tkaly bohatě zdobenou různorodou látku.

Večer jsme se rozloučili se Sucre a nočním autobusem odjeli směr Cochabamba.

Naše další zastávka v bolívijském okruhu bylo město Potosí. Při vyslovení tohoto jména se zkušenějším cestovatelům vybaví stříbrné doly. Ale i samotné město je moc hezké a stojí za prohlídku.

Náš přesun autobusem z Uyuni do Potosí proběhl v poklidu. Po sedmihodinovém kodrcání se nás před příjezdem do města čekalo uvítání v podobě blokády silnice nákladními auty. Jejich řidiči právě několik dní stávkovali proti vládě, která zvýšila mýtné na placených silnicích. Přešli jsme 300 metrů mimo silnici a tam již čekaly "colectiva" (minibusy). Jeden z nich nás zavezl pohodlně přímo do centra. Zabydleli jsme se přímo naproti Mercadu Central (hlavnímu tržišti) v rezidenci San Lorenzo. Ještě ten den jsme si domluvili prohlídku stříbrných dolů, největší atrakce v Potosí, v kanceláři Silver tour. Cena 60 boliviánů za osobu byla dle našich informací velmi dobrá. Kousek od rezidence jsme si došli na večeři za 5 boliviánů, za což už v Čechách nekoupíme ani půlku chleba.

Následující den jsme s předstihem čekali před cestovní kanceláří. Nic se v určenou hodinu nedělo, dveře byly pořád zavřeny na velký zámek a už jsme byli trochu nervózní. Po chvíli se objevil nějaký chlapík a odvedl nás k jiné nedaleké cestovce - Greengo Tours (greengotours_ts@hotmail.com). Nakonec se ukázalo, že to byl výborný tah. Náš průvodce Julio César Morales, sám dřívější horník, byl skvělý. Horníci v dole ho měli rádi, těšili se na jeho výpravy s turisty a nebáli se nás. Rádi si s námi povídali a vyprávěli nám o svém životě.

Cerro Rico, neboli Bohatá hora, symbol celé Bolívie, se tyčí nad městem. Hraje barevnými odstíny od žluté přes červenou až po hnědou. Zdálky by se neřeklo, že celá hora je plná stříbrné rudy. Nebo spíše byla plná v době své největší slávy za vlády Španělů. Nyní tu těží stále za hrozných podmínek pro dělníky již jen zbytky stříbra a trochu zinku.

Při cestě do dolu mikrobusem jsme udělali zastávku v jednom domku, kde jsme vyfasovali na převlečení holínky, kalhoty, bundu a na hlavu přilbu s čelovkou. Poté nastala druhá část - nakupování dárků pro horníky. Každý kupoval něco jiného - koku, nealkoholické pití, ale i alkohol a cigarety. Ovšem taky každý nakoupil pár válečků dynamitu a rozbušek, které usnadní horníkům rubání. Rozbušky Julio hned raději zabavil, abychom někde při cestě nevylétli do povětří. Takto vybaveni jsme dojeli do dolu.

Důl nemá žádné výtahy. Každá chodba ústí ve svahu kopce a v každé jsou koleje, po kterých vozí horníci rudu ven. My jsme rozsvítili čelovky a do jedné takové chodby jsme se zanořili. Malý Julio chodbou doslova běžel, nám vysokým už to tak rychle nešlo. Bylo důležité se pohybovat rychle, abychom nepotkali nějaký plně naložený vozík proti nám. Docela jsme se zahřáli. Slezli jsme po dřevěných žebřících několik pater níže do úzké chodby k mladým horníkům. Čekalo se totiž několik výbuchů. Julio s horníky vtipkoval, oni k němu měli zase respekt a vážili si ho. První výbuch nás překvapil, nečekali jsme jej. Horníci nás chtěli překvapit a schválně nám nic neřekli. Nebyla to však nějaká velká rána, spíše zadunění, ale chodbou se prohnala tlaková vlna, která nám zabubnovala do uší. Pum, pum, pum, celkem bylo výbuchů osmnáct. Chodbou postupoval prach, který se doplazil až k nám, a my se zvedli k odchodu. Naše další zastávka byla u podivné sochy Tía (strýčka), který je modlou horníků. Dozvěděli jsme se také, že dobrý horník si za měsíc vydělá okolo 2 500 boliviánů, přičemž nejnižší plat v Bolívii je 600 boliviánů. Jsou to na zdejší poměry velmi dobré peníze. To je ovšem vykoupeno náročnou prací ve tmě, v chladu a prachu téměř bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Všechny tyto faktory se velmi podepíší na zdraví každého horníka. Nejčastějšmi příčinami úmrtí kromě závalu v dole jsou tudíž různá plicní onemocnění.

Odpoledne, po té co jsme se vzpamatovali z důlní návštěvy, jsme navštívili Casu de la Moneda (mincovnu). Za dvě hodiny s průvodcem jsme se dozvěděli spoustu věcí hlavně o zpracovávání vytěženého stříbra, o výrobě peněz a o historii samotného města Potosí.

Poslední den v tomto městě jsme navštívili konvent Svaté Terezy. Dvouhodinová prohlídka ve španělštině s příjemnou průvodkyní byla velmi zajímavá. Jak samotný klášter, tak spousta cenných darů a sbírka sakrálního umění jsou moc pěkné. S městem jsme se rozloučili pohledem z věže (Torre de la Compa?ia de Jesús) u turistických informací. Atmosféra Potosí na nás zapůsobila nejvíce ze všech bolívijských měst. Ve tři odpoledne jsme odjeli do Sucre.

Salar de Uyuni je největší solná pláň na světě s rozlohou 12 kilometrů čtverečních, která se nachází ve výšce 3650 m n.m., severozápadně od města Uyuni.

My jsme si naši túru zařídili již z La Pazu. Za 90 dolarů jsme měli tři dni kompletního servisu na Salaru včetně autobusové jízdenky do Uyuni. To bylo celkově levnější než platit tyto položky odděleně.

Noční cesta autobusem byla chladná, ale dostali jsme deky a pro jistotu jsme si vzali s sebou i spacáky. Ve vymrzlém ranním Uyuni jsme došli do kanceláře Sandra Tours, kde bylo hezky vytopeno a počkali jsme do jedenácté hodiny, než přijel jeep. Vyhráli jsme dobré auto se skvělým řidičem Walterem. Cestovali s námi ještě tři mladé Angličanky, příjemná Alexandra z Ekvádoru a Lautaro z Chile, který žil odmalička ve Švédsku.

V Uyuni jsme nabrali oběd, potřebné rezervní kolo a vyrazili z města. Ne daleko. Naše první zastávka byla na hřbitově lokomotiv, což není nic jiného než hromady starého šrotu z odložených nepotřebných strojů. Následovala osada Colchani na kraji Salaru de Uyuni, kde se těží sůl. Na rovné ploše je spousta kopečků soli, které se ručně naloží na nákladní auto, trochu pročistí a nasypou ručně - metodou "přiměřeně" - po jednom kilu do igelitových pytlíků. Za rok se takto vytěží až 20 000 tun soli. Až budete v Bolívii, tak se podívejte na pytlík soli. Bude tam určitě napsáno, že pochází z Colchani. Další zastávka byla v solném hotelu, který je celý včetně interiéru postaven ze solných kvádrů.

Určitě nejzajímavější místo z celého Salaru byl ostrov mezi solí - Isla de los Pescadores, známý také jako Isla Inca Huasi (Incké domy). Ostrov je zajímavý tím, že na něm roste spousta vysokých kaktusů rodu Trichoreus. Nejvyšší kaktus má přes 12 metrů a roste pouhý jeden centimetr za rok. Dali jsme si jednohodinový okruh po vyznačené stezce, zatímco řidič přichystal oběd. Poté jsme již jeli solnou plání, která po pár desítkách kilometrů skončila a začala krajina podobná té, kterou jsme znali z okolí San Pedra de Atacama. Zážitkem pro nás bylo přespání v solném hotelu v osadě San Juan.

Následující den jsme si prohlédli krajinu, ve které byly vidět pozůstatky vulkanické činnosti. Zaujaly nás kameny bizarních tvarů, které připomínaly různá zvířata. Zastavili jsme na vyhlídce na kouřící vulkán Ollague. Cestou jsme minuli několik lagun, v jejichž mělkých vodách bylo mnoho plameňáků. Známý pohled na tyto překrásné ptáky nás pohladil po duši. Zajímavý kamenný útvar, který jsme mohli vidět, byl Arbol de Piedra neboli kamenný strom. Určitě to je jedno z nejfotografovanějších míst na Salaru. U vstupu do parku rezervace Eduarda Avaroa jsme zaplatili poplatek 30 boliviánů. Večer jsme dojeli k laguně Colorada, jejíž červenou vodu mají na svědomí termální prameny. Zato její břehy jsou bílé, protože na nich leží kupy boraxu, které se tu těží a kamiony odváží do nedalekého Chile. Ve večerním slunci to byl krásný barevný kontrast. Spali jsme v jednoduché ubytovně za lagunou Colorada. Pro zahřátí jsme tu dostali lahvinku laciného vína. Ani jsme ji nepotřebovali k tomu, abychom jsme si s Alejandrou a Lautarem velmi dobře rozuměli.

Poslední den cesty byl velmi brzký budíček, již v pět hodin ráno. S východem slunce jsme vjeli do oblasti gejzírů Sol de maňana. Ze země syčela pára, bublalo bahno a kouřilo se. I když jsme již viděli několik takových oblastí, bylo to hezké pokoukání. Pro zahřátí jsme dojeli jsme poté k termálním pramenům, u kterých byl vytvořen nový bazének. Koupel v krásně teplé vodě v mrazivém ránu byla úplně skvělá. Po snídani jsme vyrazili k nám známé laguně Verde. Náš lednový vulkán Licancabur byl celý bez sněhu, zato okraj laguny byl zamrzlý. Také tu byla o mnoho větší zima než v lednu. Zpátky jsme již jeli přímou cestou do Uyuni, jen s malou pauzou na oběd. V Uyuni jsme ještě strávili pěkný mezinárodní večer s Alexandrou, s její kamarádkou Annie z Peru a s Lautarem.

Celé tři dny jízdy po Altiplanu byly sice krásné, ale Martině, která tu byla před několika lety prvně, připadalo, že celý tento výlet se stává více a více komerční. Potkávali jsme na každé zastávce davy turistů, protože každá cestovní kancelář má naprosto stejný plán. Při cestě jsou postaveny nové ubytovny, restaurace, nové prašné silnice. Také těžební průmysl se tu nestále více rozmáhá, čímž se ničí tato jedinečná příroda čím dál tím víc. Díky velké konkurenci cestovek však ceny zůstaly stejné.