Death road neboli silnice smrti, vzhledem k častému pádu auta do propasti, je úzká kamenná cesta vybudovaná na kraji prudkého svahu, která vedla z La Pazu (Altiplana) do Coroica (Yungas-prales). Nyní je již pro auta vybudovaná nová moderní asfaltová silnice. Ovšem nejnebezpečnější silnice světa má své příznivce v podobě bikerů. Sjezd z místa Cumbre, ležícího ve výšce 4 300 m n.m., do Coroica ve výšce 1 200 m n.m. je rozhodně zajímavý a nevšední sportovní zážitek.

Celá trasa má okolo 65 km. Až na 6 km se jede neustále z kopce. První třetina je po novém asfaltu, zbytek po kamenech, písku, pod vodopádem či se brodí řeky.

V La Pazu nabízí tento sjezd skoro všechny cestovní agentury v různých cenových relacích, od 165 boliviánů až po částky přes 500 boliviánů. Rozdíl je většinou v kvalitě kola, občerstvení a věhlasu cestovky. My jsme se nakonec rozhodli pro agenturu z našeho hostelu El Solario. Za 360 boliviánů bylo kolo Trek s hydraulickými kotoučovými brzdami.

V sedm ráno začala túra dobrou snídaní v hostelu, vyzkoušeli jsme si oblečení a přilby a nasedli do minibusu, který měl již na střeše kola. Poté jsme byli odvezeni do sedla Cumbre, kde proběhla krátká instruktáž a zkouška kol. Jak se dalo v Bolívii očekávat, kvalita kol nebyla nejlepší. Každý si stěžoval na něco jiného. Fanda měl problémy s přehazováním, Martina zase s malým rámem a nefunkční odpruženou vidlicí. Poté jsme se již pustili do samotného sjezdu. První jel průvodce a poslední mechanik. Za celou kolonou jel náš minibus.

Cesta po asfaltu utíkala svižně, jen z projíždějících kamiónů jsme měli trochu strach. Pohledy na kroutící se silnici pod námi byly úžasné. Ihned jsme si vzpomněli na ohnivé sjezdy z milovaných alpských průsmyků. Na jednom kontrolním místě jsme zaplatili 24 boliviánů jako vstup a pokračovali dále. Po jediném šest kilometrů dlouhém úseku mírného stoupání jsme ze sebe rychle strhávali vrstvy teplého oblečení tak potřebné ve vyšší výšce.

Doplnili jsme energii dobrou svačinkou. Asfalt nám tu skončil a my vjeli na cestu podobnou naší polňačce, jen více kamenitou. Na jedné straně skoro kolmý sráz, na druhé skalní stěna obrostlá mohutnou vegetací a před námi prudké klesání. Již jsme se nacházeli v pásmu deštného pralesa.

Martina měla tvrdou vidlici, velmi jí z toho bolely ruce, a tak na kamenech více brzdila. Až tak, že ji bylo na další pauze vyměněno kolo, protože hydraulické brzdy zavařila. Dostala kolo sice s mechanickými kotoučovkami, ale s mnohem lepší vidlicí, větším rámem a lepším sedátkem. Jelo se jí na něm mnohem lépe a mohla jet o mnoho rychleji. To potěšilo i Fandu, který už byl na to neustálé brždění naštvaný.

Před koncem sjezdu jsme si užili dva brody. V prvním jsme se ještě nenamočili, ale ten druhý byl tak hluboký, že úplně všichni měli mokré nohy. V tropickém teple nám však vše v pohodě do večera uschlo.

V Coroicu jsme si dali sprchu a dobrou večeři. Za večerní tmy jsme vyšplhali autobusem potřebné výškové metry zpět do La Pazu.

Nevado Sajama je se svou výškou 6 542 m n. m. nejvyšší vrchol Bolívie. Nachází se na jihozápadu této země v blízkosti hraničního přechodu Tambo Quemado s Chile a chilského národního parku Lauca. Stejnojmenný národní park Sajamo má rozlohu 100 230 ha a byl založen v roce 1939 jako první národní park v Bolívii. Zajímostí tu jsou také laguny, gejzíry, termální prameny. V rámci naší expedice bylo důležité pokusit se hlavně o zdolání vrcholu Nevado Sajama.

Variant, jak se k vulkánu dostat, je mnoho. Tu nejpohodlnější s cestovní kanceláří za cenu kolem 600 USD na osobu, kdy člověka nahoru vytáhne průvodce, jsme zavrhli okamžitě. Tato částka je náš měsíční rozpočet a výstup vlastními silami je mnohem sportovně cennější. Zvolili jsme tedy dopravu do vesničky Sajamo pod vulkánem místními prostředky.

Nejprve jsme se svezli autobusem do města Patacamaya (za 15 boliviánů), které leží na spojnici La Paz - Oruro. Odtud jezdí každý den minibus mezi 12.-13. hodinou do Sajamy (za 20 boliviánů). Přesný čas odjezdu závisí na tom, kdy je auto zaplněno a kdy je řidič po obědě. Cesta s místními byla dle našeho očekávání veselá, jen místo pro naše dlouhé nohy nebylo dostačující. Po půl páté jsme konečně dorazili do vesnice Sajamo ve výšce 4 200 metrů. Museli jsme se zaregistrovat u strážců parku, zaplatit 30 boliviánů na osobu jako vstup a hned jsme si zařídili na následující den na desátou hodinu mulu na odnos lezeckých věcí do base campu. Také nás tu odchytla paní s celkem pěkným ubytováním. K večeři jsme si u ní poté velmi pochutnali na domácím masu z alpaky s rýží.

Následující den ve třičtvrtě na deset postával u našeho ubytování pán od mul a strážce parku. Bylo potřeba ještě vyplnit nesmyslné formuláře pro samotný výstup. Kdyby se nám tu něco stalo, stejně by nás v horách nikdo nehledal. Zatímco se Martina potýkala s kolonkami, pomohl Fanda pánovi naložit na mulu naše dva batohy a nové skelety. A mohli jsme vyrazit na tříhodinovou cestu do base campu (4 800 m n. m.). Oslíkům a pánovi v sandálkách se utíkalo dobře, nám s přibývající výškou už hůře a za chvíli jsme neviděli ani prach za jejich kopýtky. Pořád to bylo ale lepší než nést obrovský cca 20 kilový batoh na zádech. A 60 boliviánů za jednu cestu pánovi pomohlo v živobytí a my kvůli tomu nezchudli. Base camp (4 800 m n. m.) se nachází na konci údolí pod západní stěnou hory. Jsou tu ohrádky pro stany a pramen pitné vody. Cestou jsme potkali francouzskou dvojici, kteří se vraceli unaveni s průvodcem a nosiči z výškového tábora. To byli poslední lidé za další tři dny.

Následující den nás čekalo 900 výškových metrů do výškového tábora (5 700 m n. m.). Starší pohorky a další přebytečné věci, hlavně zásoby jídla, zůstaly v pytli nad base campem. Dále jsme si to už dupali v nových skeletech, což nebylo v suti úplně pohodlné. Boty byly moc tvrdé, nevyšlápnuté a suť pod nohami velmi klouzala. Vydrápali jsme se v ní za tři namáhavé hodiny teprve do výšky 5 280 m n. m. na začátek severozápadního hřebene, po kterém se jde pořád stále nahoru až na samotný vrchol. Cestička se vinula dále velmi strmě, bylo to pro nás dvouhodinové trápení v suti. Velká skalní stěna, nad kterou je několik upravených plácků pro stan, se dá obejít buď zleva po suti nebo zprava po sněhovém firmu. Zvolili jsme pravou variantu, nazuli jsme mačky a vzali do ruky miláčky cepíny. Po prudkém výšvihu zakončeném ledovým svahem o sklonu 40 stupňů jsme se ocitli již za tmy a velké zimy ve výškovém táboře ve výšce 5 700 m n. m.

Pro výstup jsme se rozhodli nevstávat moc brzo a zbytečně tak za tmy nemrznout. Přeci jenom naše omrzliny z Aconcaguy nejsou ještě zcela v pořádku. S počasím jsme si tu žádné starosti dělat nemuseli. Na konci května tu je na Altiplanu jeden sluneční den za druhým. Jen studený vítr nás trochu zlobil.

Vyrazili jsme tedy za svítání o půl sedmé. Rychle jsme vystoupali po posledním suťovém hřebínku nad táborem, poté jsme přelezli přes obávané pole nízkých kajícníků. Následovala zajímavější pasáž ve firnovém svahu o sklonu 55°, ve které jsme si procvičili techniku lezení ve zmrzlém sněhu bez jištění. Dovedla nás do malého sedla ve výšce 6 000 m n. m., vhodného místa ke svačině v deset hodin a k vyhřátí na sluníčku. Následoval krátký, ale exponovaný skalnatý hřebínek, po jehož překonání jsme se dostali na závěrečný sněhový svah v dolní části s kajícníky, v horní části již jenom s firnem na ledovci téměř bez trhlin. Sklon svahu byl ovšem stále 40° a vzdálenost k vrcholu jsme ukusovali jen podle výškoměru a GPSky. Pouhým okem byl vrchol totiž stále v nedohlednu, i když jsme překonávali s vypětím sil falešné vrcholy, za kterými se ovšem vždy vynořilo další stoupání. Přeci jenom jsme museli ještě vyfunět 500 výškových metrů nad hranicí 6 000 m n. m. Sněhová pláň se nám zdála nekonečná. Později jsme se vzájemně shodli, že jsme každý uvažovali o ukončení výstupu, ale ani jeden to neřekl nahlas a čekal, že to řekne ten druhý. Toto vzájemné "nedorozumění" vedlo k tomu, že jsme přeci jenom v půl páté dosáhli vrcholu rychlostí deset kroků, odpočinek atd. Vrchol je nezajímavý, žádný kráter a je tak placatý, že se tu odehrál i fotbalový zápas. Výhledy nás také nijak neoslnily, a tak jsme po několika fotografiích rychle v rámci mpžností upalovali dolů. Západ slunce nás zastihl v poli kajícníků nad hranicí 6 000 m n. m. Dále jsme se orientovali s čelovkou po paměti a podle GPSky. Skalnatý hřebínek i firnový svah jsme již slézali nebezpečně již za tmy. Poslední nepříjemný úsek s bortícími se kajícníky byl již jen velkým trápením a konečně jsme dorazili ke stanu. Únava nás zmáhalla, ale potřeba pít a horká polévka nás donutily rozhučet vařič. Až po půlnoci jsme šli spát po velmi náročném dni.

Ráno nás vytáhlo po mrazivé noci ze spacáků sluníčko a příjemné teplo. Zabalit všechny věci a stan nám zabralo nějaký čas a scházet jsme proto začali až o půl jedenácté. Sestup jsme zvolili více vpravo okolo skály než při výstupu. Sešli jsme však proto z cesty a museli jsme přetraverzovat ujíždějící suť zpět na hřeben, a pak dolů do base campu. Pán s oslíky nás již tu očekával, zatím si tu prospával v závětří. Naložili jsme proto rychle batohy na mulu a vydali se dolů do vesnice. Tentokrát jsme jejich tempu stačili. Ve čtyři jsme již byli ve vesnici. Večeře od paní chutnala po instantních polévkách skvěle a my zalehli k zaslouženému odpočinku.

Poslední den jsme se vydali do šest kilometrů vzdálených termálních lázní, což byl přírodní bazének s 35°C teplou vodou. Užívali jsme si koupele a výhledů na vulkány Sajamo, Parinacotu a Pomerape více než dvě hodiny. Vůbec se nám z teplé vody nechtělo. Bylo to příjemné rozloučení s NP Sajamo.

V pátek ráno jsme odjeli zpět do La Pazu.

Horský celek Apolobamba se nachází v severní části Bolívie blízko hranic s Peru. Nadmořská výška se zde pohybuje mezi 3 000 - 6 400 m n.m. Přes hřebeny vede mnoho stezek, ale jen jedna z nich je nejznámější. Jedná se o starou, ale stále používanou pěšinu z vesničky Curva do vesnice Pelechuco. Cesta vede od jihu k severu a přechází několik vysokých sedel přes 4 500 m n.m.

My jsme tuto oblast zvolili pro její opuštěnost, vyšší nadmořskou výšku vhodnou k aklimatizaci a bližší kontakt s původními obyvateli - indiány kmene Kallawaya.

V sobotu v pět ráno na nás již čekal taxík, který nás odvezl do ulice kousek od hřbitova, odkud autobus odjížděl. Cesta probíhala v bolívijském poklidu a kodrcání po nerovných polních cestách a po serpentýnách nad příkrými horskými srázy. Jen nějaký uspěchaný pán neustále popoháněl všechny voláním "Vamos!" (Jedeme!), a tak jsme byli již ve dvě hodiny odpoledne v hezkém městečku Charazani. Zde jsme si popovídali s malou příjemnou holčičkou a po nasednutí do autobusu jsme se začali šplhat hlubokým údolím vzhůru. O čtvrté hodině odpoledne jsme dojeli do vesničky Curva, která se vypínala jako orlí hnízdo nad celým údolím.

Z náměstí jsme se vrátili k rozestavěnému hřišti a poptali se jedné slečny po klíčích od chaty Alberque Lagunillas. K našemu překvapení přišel mladík, který s námi jel v autobuse z La Pazu. Mimo chaty nám otevřel i muzeum, kde kromě popisu života místních Indiánů, jejich předmětů a vysvětlení jejich způsobu léčby visí také schématická mapka celého treku, včetně popisu jednotlivých míst. Stejnou mapu jsme si vyfotili v kanceláři společnosti Trans Altiplano, kde jsme kupovali jízdenky, a poté jsme si ji vytiskli. Spolu se stručným popisem cesty z průvodce to byly naše jediné orientační body po celou dobu. Většinou postačovaly, pěšina byla zřetelná a místy se jednalo o krásný precizně vyskládaný horský chodníček.

Následující den jsme vyšli od chaty a v prvním stoupání nás došel chlapík, který se nám rozhodl dělat průvodce a chtěl by za to peníze. Když jsme mu po hodině konečně důrazněji vysvětlili, že průvodce opravdu nepotřebujeme, odpelášil pryč. Přes nový betonový most jsme přešli Rio Caňizaya, o chvíli později Rio Llujlla a poté vystoupali k osadě Jatumpampa. Zde jsme si vyfotili pár baráčků na začátku vesnice. Zničehonic se objevil chlapík a chtěl za focení deset boliviánů. Nic jsme mu nedali, a tak za námi poslal dvě děcka, která na nás házela kameny. Stačilo na ně udělat dupy dup a utelka, ale nebylo to hezké uvítání. To samé se nám stalo kus nad vesnicí, kde Fanda fotil teleobjektivem místní paní, která za námi mrštila kámen. Od toho okamžiku jsme již místní raději nefotili. Příjemní lidé tu rozhodně nežijí. Během odpoledne jsme vystoupili do průsmyku Qollahuaya de Muro Qarqa (4 558 m n.m.) a poté do průsmyku Tambillo (4 680 m n.m.). Zblízka na nás shlížela mohutná zasněžená místní posvátná hora Akamani (5 700 m n.m.). Za mlhy jsme sestoupili do údolí Incacancha, kde jsme se utábořili. Druhý den treku hned zrána nás čekalo stoupání do průsmyku "Mil Curvas" (neboli "tisíc zatáček"). Zatáček bylo ve skutečnosti "jen" 210, ale i tak nám dalo práci vyšlapat to s těžkým batohem. Chodníček byl nádherný, připomínal nám tatranské kamenné magistrály. V poledne jsme byli nahoře. Během stoupání jsme potkali první turisty s průvodcem a mulami. Pokračovali jsme okolo jezírek s výhledy na hřeben Královské Kordilerry v čele s Illimani, okolo hornické osady Viscachani a v pozdním odpoledni jsme vyšplhali do průsmyku Qellwa Qota (4 836 m n.m.). Nad další hornickou osadou Sunchulli (těží se tu hlavně zlato a stříbro) jsme přetraverzovali travnatý svah až na konec údolí, kde jsme se utábořili naproti hoře Huyana Sunchulli.

Třetí den ráno na nás vykouklo brzo slunce a tím i vytoužené teplo. Ve výšce 4 600 m n.m. v noci přeci jenom mrzlo až praštilo. Po chvilce jsme došli na širokou jeepovou cestu, která nás dovedla až do průsmyku Sunchulli (5 060 m n.m.) - nejvyššího bodu treku. Stoupání mělo po celou dobu jen mírný sklon, bylo tedy velmi zdlouhavé a nudné. Kousek za průsmykem jsme narazili naopak na prudkou stezku, po které jsme velmi rychle sestoupili prvních 200 výškových metrů. Čekalo nás ještě dalších 800 metrů pozvolného klesání táhlým údolím. Došli jsme k osadě Piedra Grande, kde místní zrovna prali surovou zlatou rudu. Po široké vozové cestě jsme k večeru došli do vesnice San Juan de Hilo Hilo. Místní dva výrostci se nás tu snažili navést špatným směrem, a když se jim to nepovedlo, tak nás alespoň stopovali, než je to přestalo bavit. Utábořili jsme se za tmy u cesty, hodinu chůze z okraje vesnice.

Poslední den cesty se ze začátku docela táhl. Dlouhá jen pozvolně stoupající údolí prostě nesnášíme. Od říčky Suva Punku jsme při svačině sledovali klikatící se cestu do průsmyku Keansani (4 900 m n.m.). Hned se nám šlapalo lépe a serpentýny jsme doslova vyběhli. V sedle jsme potkali další z mála turistů-španělskou skupinu, která šla s průvodcem a mulami v opačném směru. Sestup ze sedla vedl krásným zeleným údolím, než jsme přišli na čerstvě vybagrovanou cestu plnou kamení. Žádné auto by po ní stejně neprojelo a zatím ji ovládaly jen potulující se lamy a alpaky. Po ní jsme sestoupili až do vesnice Pelechuco, do cíle naší túry, kde jsme se v jednoduchém hotelu na náměstí ubytovali.

Večer dorazila skupinka šesti Čechů, a tak jsme si po dlouhé době hezky popovídali v rodném jazyce. Moc jsme tu noc nespali, protože vymrzlý autobus nám odjížděl do La Pazu již ve tři hodiny v noci. Zajímavá byla ranní zastávka na trhu na bolívijsko-peruánské hranici. Jen jsme si nic nekoupili. Prodávaly se tu pro nás takové samé užitečné věci jako vlna nebo kůže z alpaky.

V La Pazu jsme strávili odpoledne a následující den, při kterém jsme zjistili a zařídili vše potřebné pro výstup na Nevado Sajama.

Hlavním úkolem prvního dne bylo zjistit odjezdy autobusů do vesnice Curva (odkud začínal náš další plánovaný trek), koupit jízdenky a trochu se seznámit s městem.

Zjistili jsme, že autobus odjíždí v šest hodin ráno kousek od hřbitova a lístek za dvanáctihodinovou jízdu stál směšných 30 boliviánů. Další důležitý poznatek bylo to, že se nám nevyplatí v Bolívii vařit. Jen nákup surovin vyjde na stejnou cenu nebo dokonce dráž než dobré jídlo v restauraci. Toto zjištění nás velmi potěšilo, stejně jako skvělé ceny banánů a dalšího ovoce, které bylo v Chile velmi drahé.

Odpoledne jsme ještě navštívili malé, ale jinak perfektní Muzeum koky. Seznámili jsme se tím s historií, se způsobem používání a s chemickým složením této tradiční bolívijské rostliny. Naučili jsme se také získávat z ní kokain, ale prozatím jsme zůstali jen u dobrého čaje.

Druhý den jsme využili služeb cestovní agentury našeho hostelu s nabídkou zájezdu na horu Chacaltaya, kam nejezdí žádná veřejná doprava, a do údolí Luny. Na Chacaltaye se nachází nejvýše položené lyžařské středisko na světě. Autem s pohonem na všechny čtyři kola se dá vyjet až do výšky 5 300 m n.m. k chatě Clubu Andino Boliviano.

My jsme se s naším plně naloženým mikrobusem asi deseti lidmi začali klouzat již v 4 900 m n.m. na zasněžené silnici. Horší bylo, když jsme začali ujíždět nejenom vzad, ale i do strany k velkému srázu pod námi. Naštěstí jsme se po pár metrech zastavili, všichni jsme si oddechli a houfně jsme vystoupili. Zbylých 400 výškových metrů jsme až k chatě vyšlapali po cestě pěšky. Místo odpočinku, jako to udělala většina turistů, jsme si my dali dalších 130 výškových metrů až na vrchol Chacaltaya (5 435 m n.m.). Výhledy zde byly skvělé na hřeben Cordillery Real v čele s Illimani a Huyanou Potosi, stejně jako na nižší horskou skupinu Condoriri. V dáli jsme dokonce viděli i vrchol Nevado Sajama.

Cestou zpět jel řidič jako šílenec, prosvištěl celý La Paz a zastavil u brány do "Údolí Luny". Jednalo se o spoustu kamenných útvarů a věží, které připomínaly různá zvířata nebo předměty. Sem tam rostl kaktus, či trs suché trávy. Bylo to zajímavé místo, ale stačilo vidět jednou. Poté jsme jeli zpět do hostelu a připravili se na několikadenní trek.

Ráno jsme se z rezidence nechali dopravit na hlavní silnici a po půlhodině čekání stopli hned první bus do La Pazu. Cena 6 000 chp/os byla vcelku příjemná. Na hranicích pod vulkány Parinacota a Pomerape byla letmá prohlídka zavazadel a už jsme byli v Bolívii. Jen razítko od imigračních úředníků na dobu pobytu v Bolívii jen na 30 dní nám dělalo trochu starosti. Ale nepodařilo se nám je přemluvit, aby nám dali dobu 90 dní, jakou bychom měli správně mít. Dlouhou dobu nás doprovázel pohled na zasněžené Nevado Sajamo (6 542 metrů) - náš další plánovaný vrchol.

V La Pazu jsme se nechali odvézt taxíkem za osm boliviánů k hostelu El Solario. Vedou jej příjemné mladé Indiánky. Pokoje jsou čisťounké a sprcha skutečně vařící. Navíc levná cena dvoulůžkového pokoje 60 bol/noc, k dispozici internet, kuchyň, vyprání prádla a úschova věcí. Pro nás to byly samé klady.

Vítej Bolívie! Už jsme se na tu změnu velmi těšili!

Na doporučení pána z hostelu Sunny Days v Arice jsme z finančních důvodů upustili od půjčení auta a ranním autobusem odjeli do vesnice Putre, která leží ve 3 500 m n.m., a je to proto vhodné místo na přespání a aklimatizaci před samotným vstupem do NP Lauca. Přeci jenom vystoupat za jeden den od oceánu do výšky 4 000 m n.m. není moc vhodné.

V Putre jsme již měli telefonicky domluvenou túru s místní turistickou kanceláři Tour Andino. Postupně se přidalo několik dalších turistů, a tak se nám snížila cena na příjemných 12 000 chp/os.

Národní park Lauca se nachází na chilském území rozlehlého Altiplana ve výšce přes 4 000 m n.m. Celému parku dominuje dvojice vulkánů - Parinacota a Pomerape neboli "Dvojčata". Oba vulkány přesahují výšku 6 300 m n.m. a výstup na jejich vrcholy není technicky náročný.

Následující den jsme vyjeli v osm hodin ráno a vrátili se až večer. Nejprve jsme si prohlédli jeskyni, ve které dříve přebývali lidé. Poznali jsme také rostlinu yareta (laretia compacta), která se vyskytuje jenom na Altiplanu. Vypadá spíše jako kopec mechu. Zajímavostí je, že roste pouze 1 mm za rok. Její kvítky resp. odvar z nich používají vesničané při léčbě astmatu. Suchá yareta slouží také jako palivo.

Poté jsme vyrazili na procházku od budky strážců parku, kde jsme viděli spoustu viskač, alpak, vikuní a lam. Následovala cesta k laguně Cotacotani, které napájí řeku Lauca a na jejíž březích byla spousta ptactva. Moc pěkná byla dále malá aymarská vesnice Parinacota s půvabným kostelíkem a náměstím.

Poslední naše zastávka byla u jezera Chungara, které se nachází se ve výšce 4 500 m n.m., a patří tak k nejvýše položeným jezerům na světě. Nad jezerem se hrdě tyčí právě vulkán Parinacota (6 350 m n.m.). Na hraničním přechodu Tambo Quemado jsme to stočili zpět do Putre.

Junin Jimez byl skvělý turistický průvodce, pracuje také horský vůdce pro výstupy na vulkány v NP Lauca. Znal přesné názvy rostlin a zvířat jak ve španělštině a aymarštině, tak v angličtině a v latině. Vyznal se perfektně v okolních vrcholech. Můžeme jej vřele doporučit dalším zájemcům o tento park.

V sobotu ráno jsme se rozloučili se Scottem a taxíkem odjeli na autobusový terminál Borja. Čekalo nás 28 hodin v autobuse, při kterých jsme překonali přes 2000 km až na úplný sever Chile, do Aricy.

V Arice jsme již měli od Scotta zarezervované ubytování v rodinném hostelu Sunny Days, který vede příjemný starší pár. Noc nás stála 6 000ps/os., včetně snídaně "all can you eat". Navíc jsme si tu mohli na následující den půjčit kola a projet se po oblasti údolí Azapa plném historických památek.

Naší první zastávkou bylo archeologické muzeum univerzity Tarapá ve vesnici San Miguel de Azapa. Jsou tu hlavně vystaveny mumie z doby více než 5 000 let př. n. l. Jsou to vlastně nejstarší mumie na světě, starší než proslulé egyptské. Ve stejné vesnici nás také zaujal hřbitov, který vypadal spíše jako barevné tržiště.

V poledním vedru na poušti jsme celí vyprahlí vyšlapali k ruinám Pucary San Lorenzo. Jedná se o zbytky prehispanické vesnice datované z let 700-1 000 našeho letopočtu. Místo rozbořených zdí byl zajímavější pohled na zelené údolí Azapa plné olivovníků kolem jediné řeky. To byl velký rozdíl oproti vyprahlé poušti Atacama všude dokola.

Dále jsme směřovali ke Svatému kopci neboli k Cerru Sagradu, na jehož svahu jsou z různobarevných kamenů poskládané obrovské geoglyfy. Jedná se zejména o obrazy lidí a lam z doby Inků z 10.-14. století n.l. Bohužel jsme nemohli až přímo pod kopec, protože cesta vedla přes velké soukromé zahrady hlídané velkými agresivními psy.

Zpět jsme měli cestu většinou z kopce. Prohlédli jsme si při ní ještě pár menších geoglyfů. V samotné Arice toho mnoho k vidění není. Vyniká tu snad jen železný kostel, který navrhl samotný Eiffel. Kostel byl také vyroben po kusech ve Francii, takto přivezen lodí do Jižní Ameriky a zde složen jako skládanka. Bohužel byl zavřený. Zajeli jsme do místního přístavu, kde jsme měli možnost sledovat z blízkosti pelikány a lvouny.

Po příletu z Velikonočního ostrova jsme byli docela ztahaní, a tak jsme rádi využili útočiště u Scotta. Toto ubytování je velmi levné a přitom pěkné, je uvedeno v Lonely Planetu. Příjemné překvapení bylo, když jsme zjistili, že se tu ubytovali také dva Češi - Zuzana s Jardou. Hned jsme si užili dva hezké večery. Bohužel měli sami mnoho věcí včerně kajaku, a tak jsme je nemohli zneužít k odvezení suvenýrů a dárků do Čech.

Nás čekal v pondělí důležitý úkol a to sice koupě skeletů potřebných na další výstupy v Andách. Nejlepší výběr outdoorových a horolezeckých věcí mají v Santiagu dvě prodejny - La Cumbre a Andesgear. V poslední jmenované jsme byli úspěšní se skelety značky Asolo. Martina pořídila v obchodu La Cumbre i čelovku, jako náhradu za ukradenou v letadle. Tak jsme byli velmi spokojeni, zvláště když boty stály dvě třetiny ceny, za kterou se prodávají v Čechách.

Martině se ovšem po platbě kartou objevily v nezaúčtovaných operacích dvě stejné položky. Ihned běžela do obchodu jednu transakci reklamovat. Komunikace s bankami nebyla tak docela jednoduchá, a tak jsme strávili v Santiagu delší čas než jsme původně plánovali. Naštěstí vše se dobře vyřešilo. Fanda si sehnal ještě nový fotoaparát z bazaru a tím byly potřebné věci vyřízeny. Byl opět čas na poznávání.

Ve čtvrtek jsme se rozhodli navštívit městečko Isla Negra, kde stojí dům chilského spisovatele Pabla Nerudy. Tento svérázný básník a politik, který si vybral za svůj pseudonym příjmení našeho Jana Nerudy, si nechal postavit celkem tři unikátní domy. Jeden z nich s názvem La Chascona v Santiagu navštívila Martina ve středu. Tak ji prohlídka nadchla, že jsme jeli na Isla Negru. Zajímavostí je, že P. Neruda stavěl své domy po vzoru lodí. Miloval totiž moře, I když neuměl ani plavat. Také byl vášnivým sběratelem všech možných věcí. Bohužel kyselá průvodkyně s námi celou expozici spíše proběhla, ale i tak stála prohlídka za to.

Z Isla Negry jsme se přesunuli do Valparaisa, druhého největšího města v Chile. Zrovna tu probíhaly studentské manifestace, proto jsme se raději jedním z mnoha historických výtahů přesunuli do výše položené klidnější části města. Úzké špinavé uličky s barevnými domky nám velmi připomínaly italské středomořské město. Valparaiso nás ale rozhodně ničím dalším neuchvátilo.

Za tmy jsme se vrátili do Santiaga. Zbývalo se připravit na odjezd na úplný sever Chile - do Aricy.