Letenky na Velikonoční ostrov jsme měli zakoupené již od začátku ledna při našem příletu do Chile a nejvýhodněji vycházel pobyt na celý týden. Autobus Aeropuerto-city nás odvezl bez problémů na letiště. Čtyřhodinový let s LAN Chile airlines uběhl velmi příjemně, nabídka filmů a snídaně byly na velmi dobré úrovni.

Po příletu nás čekalo příjemné přivítání v podobě věnce čerstvých květin a nepříjemné překvapení v podobě otevřené horní kapsy Martiny batohu, ve které se někomu líbila čelovka a kapesní vysílačka (na tu jsme přišli bohužel až později). Ukradení čelovky jsme ihned vyřídili s nepříjemným úředníkem letecké společnosti a Martina za ní dostala alespoň adekvátní finanční náhradu.

Po celý týden jsme bydleli v rezidenci Apina Tupuna za 16 000 pesos za oba bez snídaně (ta je docela malá), což byla na ostrově hodně levná cena a ještě jsme měli z terasy výhled na neklidný oceán. Ceny jsou na ostrově uváděny jak v dolarech, tak v chilských pesech. V době naší návštěvy bylo výhodnější platit dolary, které jsme však s sebou bohužel neměli. Velmi drahé je tu jakékoli jídlo. My jsme využili toho, že jsme si mohli v rezidenci vařit a veškeré potraviny jsme si dovezli na celý pobyt ze Santiaga. Není pouze dovolen dovoz čerstvé zeleniny a ovoce, mléčných a masitých výrobků.

Za celý překrásný, ale ne moc odpočinkový týden jsme prohlédli všechny zajímavosti na ostrově. Rozhodně jsme se tu nenudili a určitě by se nám tam líbilo zůstat o několik dní déle. Také nás potěšilo, že místní obyvatelé většinou po odpovědi, že jsme z Čech, vyrukovali se znalostí Pavla Pavla, což nás samozřejmě potěšilo. Obzvláště proto, že Martiny otec učil Pavla Pavla právě mechaniku na vysoké škole v Plzni.

Začali jsme prohlídkou jediného města na ostrově - Hanga Roa, na jehož konci se nachází Antropologické muzeum P.S.Englerta. Rozhodně se vyplatí navštívit jej před samotnou prohlídkou historických památek ostrova. Souvislosti jsou pak mnohem jasnější. Naše první stojící moaie - komplex Ahu Tahai nás naprosto nadchly a uchvátily. Dále jsme podnikli pěší výlet po naučné stezce přes místní botanickou zahradu s ukázkemi endemitních rostlin. Dalšími zastávkami byla jeskyně Ana Kai Tangata s kresbami ptáků manutara (druh racka) a ohromný vodou zaplněný kráter vulkánu Rano Kau, který slouží městu jako zásobárna vody. Pěšinka končila na kraji útesu v posvátné vesnici Orongo s původními domky a petroglyfy ptačích mužů. Tato vesnice je spojena právě s kultem ptačího muže a s každoročním soutěžením mezi kmeny, kdo pro další rok získá toto výnosné postavení.

Další výlety jsme již podnikli na skútru, který půjčovny nabízely za 15-16 000 pesos na 8 hodin. Za tři dny jsme tak stihli obkroužit celý ostrov a vidět takřka vše, co nabízí. Všechna pobřeží jsou doslova lemována jednotlivými ahu. Zaujalo nás velmi Ahu Akahanga se svými spadlými moaiemi. Uchváceně jsme se procházeli po stráních vulkánu Rano Raraku, dílny na moaie, a každou chvíli objevovali další a další sochy z počtu asi tří set, které tu zůstaly nedokončeny. Dvakrát jsme se kochali pohledy na největší rekonstruované ahu-Ahu Tongariki s 15 sochami. Vykoupali jsme se v klidné vodě oceánu pláže Anakena a přitom se k nám otáčelo zády sedm moaií Ahu Nau-Nau. Samozřejmě jsme museli zdolat nejvyšší sopku ostrova Maunga Terevaka (506 m n.m.), na jejímž úpatí se nachází Ahu Akivi, jediné ahu, jehož moaie koukají na oceán. Další desítky menších ahu jsme nacházeli po cestě, stejně jako petroglyfy či jeskyně, které jsme zvědavě prolézali. Na závěr pobytu jsme zhlédli výborné představení hudební a taneční skupiny Matatoa.

Ostrov nás přímo uchvátil a jen neradi jsme se vraceli do Santiaga.

V pátek ráno jsme sedli v Alumine do vymrzlého autobusu a ještě za tmy vyrazili do hor, které jsme museli cestou do Zapaly přejet. Na obzoru na nás za prvního šera vykukoval vulkán Lanin. Zahřáli jsme se až východem Slunce, které tu vycházelo dost pozdě, až o půl deváté. Do Zapaly jsme dojeli s mírným zpožděním, ale stejně jsme měli skoro dvě hodiny času na autobus do Temuca. Místo očekávaného červeného autobusu Albus, od něhož jsme měli jízdenky, jsme byli nasměrováni do autobusu Via Bariloche, který přijížděl s půlhodinovým zpožděním.

Cestou jsme obdivovali krajinu s lesy araukárií, které se s námi rozloučili zároveň s Argentinou, na kterou nám zůstalo moc hezkých vzpomínek a kde jsme se cítili bezpečně. V půl šesté chilského času jsme dojeli na autobusový terminál do Temuca. Po malém průzkumu jsme sehnali jízdenky do Santiaga za bezvadných 6 000 pesos za jednu. Poté jsme si šli dát večeři do místního občerstvení a až do odjezdu se ohřívali u místního krbu. Autobus do Santiaga byl pěkně vytopen a dokonce jsme dostali i deky.

Do Santiaga jsme dojeli po půl osmé a než jsme se dostali na vedlejší stanoviště taxíků, tak bylo po osmé. Taxík nás zavezl až k ubytování, na které jsme měli tip - SCS Habitat, které vedl trochu potřeštěný Scott. Dlouho jsme se nezdržovali a vyrazili jsme do města. Bylo třeba potvrdit letenky, vybrat peníze a stavit se na poště. Bankomat u Banco de Chile nám vydal 300 tisíc pesos bez mrknutí oka, letenky byly v pořádku, tak zbývalo nakoupit zásoby na celý týden v místním Hiper Lideru, kde jsme strávili večer. Od Scotta jsme si ještě zarezervovali telefonicky ubytování na ostrově a po sbalení šli spát.

Ze Zapaly, kde není vůbec nic k vidění, jsme po dvouhodinovém čekání přestoupili do autobusu do městečka Alumine, ležícím na severním okraji Národního parku Lanin. V této oblasti měly růst lesy araukárií, které jsme chtěli blíže poznat.

Samotné Alumine je malé příjemné městečko, mimo sezónu ovšem dost ospalé. Měli jsme nápad jet k jezeru Rucachoroi na kolech, ale agentura, která kola půjčovala, otevírala až o půl jedenácté a majitele jsme nemohli sehnat. Zbývalo nám jedině rezervovat si na následující ráno taxi. Nejlevnější ubytování jsme sehnali v hotelu Nid-Car za 90 pesos pro dva za noc. Ubytovací možnosti jsou v Alumine velmi omezené.

Následující den ráno v devět nás vyzvedl řidič taxíku a vyrazili jsme směr jezero Rucachoroi. Cestou jsme projížděli roztáhlou vesnicí Rucachoroi, kde žije komunita indiánů Mapuche. Řidiči se nechtělo jet od guarderie až na konec jezera, ale dal si nakonec říci. Cestou nás předjel jeep se strážci parku a příjemná strážkyně nás poinformovala o cestě k laguně Verde. Podél celého jezera rostly mohutné araukárie, které vypadaly jako velké slunečníky. Vystoupili jsme si na konci jezera, kde jsme museli nejprve přebrodit nehluboký, ale studený přítok a poté nás již žluté značky na stromech vedly spolehlivě až k laguně Verde, která se nacházela 400 výškových metrů nad jezerem. Procházeli jsme lesem araukárií a podzimně zabarvenými lengami. Dvouhodinovou trasu jsme zvládli nalehko za polovic. Laguna Verde byla jak stvořená k odpočinku a kochání se krásnými araukáriemi. Ve vodě plavala spousta ryb, které se přiblížily i na vzdálenost jen dvou metrů od břehu. Čas utekl a my se museli vrátit. Čekala nás pěší chůze až do Alumine, zhruba 25 kilometrů po prašné cestě.

Obešli jsme tedy pěšky celé jezero až k prvním baráčkům vesnice, když v tom za námi zahučel jeep pracovníků parku. Ochotný řidič jel jenom 10 kilometrů, ale i to se nám hodilo a skočili jsme si dozadu na korbu. Vyhlídkovou jízdou jsme se kochali pohledem na údolí a krásně žlutě zbarvené topoly. Na druhého stopa jsme nečekali dlouho. Starší pár nás odvezl až do centra Alumine. Měli jsme tak spoustu času se zabalit a přichystat na další ráno, kdy jsme z Alumine odjížděli přes Zapalu směrem do Chile.

Pro náhradní vrchol místo Laninu jsme se rozhodli pro vulkán Copahue ležící ve stejnojmenném národním parku na hranicích s Chile. Výchozím místem pro výstup je lázeňské středisko Copahue, kam jsme dojeli po třech hodinách ze Zapaly. I přes nízkou sezónu se ceny ubytování pohybovaly kolem 150 pesos/os, částka pro nás nepřijatelná. Nakonec jsme si mohli nechat naše věci v hosterii Pine Azul, kde na nás byly paní moc hodné, a utábořili jsme se zadarmo na blízkém kempovišti, které mimo sezónu nefungovalo. Fanda se ještě zastavil na místní policejní stanici, kde zapsal naše údaje a nahlásil výstup na vulkán.

V pondělí ráno jsme opustili vesnici, překročili potok a vystoupali k soše Panny Marie, odkud byl pěkný výhled na kouřící termální bazény a celou vesnici. Následovala dlouhá pláň, z které jsme mohli dosytosti obdivovat masív vulkánu Copahue. Na konci planiny nás čekal sestup k laguně Las Mellizas. Zde jsme to měli jen skok do sedla, kterým vedla státní hranice mezi Argentinou a Chile. Obešli jsme jezero po jeho východním břehu až jsme došli ke geotermální stanici. Takovým honosným názvem se chlubila kouřící trubka zaražená do země a potrubí zásobující Copahue teplou párou. Traverz nad jezerem nás zavedl na jeepovou cestu, po které jsme došli až na její konec ve 2 500 m n.m. Cesta začala prudčeji stoupat, překročili jsme tři potoky, přičemž poslední smrděl sírou a byl teplý. Cesta pokračovala strmým štěrkovým svahem se sněhovými poli. Zápach síry nás ujistil, že laguna Termal je nedaleko. Zanedlouho se nám naskytl pohled na bublající jezírko a několik metrů vysokou stěnu ledovce. Samotná laguna byla situována v kráteru vulkánu. Nejprve jsme zkusili pokračovat po hřebínku vlevo až na prudký sněhový svah, na který vedly zřetelné stopy. Cesta nebyla bez cepínu již tak bezpečná, proto jsme se vrátili a obešli lagunu po svahu doprava. Dle GPSky jsme zamířili směr k Refugiu Termal, sestoupili jsme na malý ledovec, obešli jsme a překročili několik zřetelných trhlin a již jsme zahlédli naši chatku. Na místě jsme zjistili, že Refugio má děravou střechu a uvnitř je hromada sněhu, tedy na přespání nepoužitelné. Naštěstí jsme s sebou vzali stan. Nechali jsme naše batohy u chatky

Nalehko došli za dvacet minut na hlavní vrchol. Byl tu dřevěný kříž a opět pohraniční značka Argentina-Chile. Vrcholová knížka byla již popsána, ale na kraj jedné stránky jsme se vtěstnali. U chatky jsme postavili stan a okolo něj pěknou ohrádku proti větru, který přes noc foukal docela silně.

Ráno jsme si počkali až vyleze sluníčko a až poté jsme začali balit. Cesta zpět byla velmi rychlá. Sníh byl umrzlý a mačky skvěle držely i v drobném štěrku. Navíc bylo opět úplně jasno a tak jsme se kochali výhledy na hory a vulkány v Chile i Argentině. Krásně byl vidět zasněžený kužel vulkánu Antuco. Zjistili jsme, že o kus vedle sestupuje jiná dvojice, která měla dole zaparkovaný jeep. Po třetí hodině jsme došli do vesnice, nahlásili návrat na policejní stanici a odnesli batohy do hotelu. Místo horského vybavení jsme popadli do ruky igelitku s plavkami a ručníkem a vyrazili do místního termálního léčebného centra - Termal Complejo. Jelikož mezi dvěma kůrami (koupelemi) musela být tříhodinová pauza, vybrali jsme si nakonec patnáctiminutovou bublinkovou lázeň v zelené minerální vodě. Našim nožkám se to moc líbilo.

Ve středu ráno jsme opustili taxíkem Copahue a odjeli na autobus do Cavihaue, který nás odvezl do Zapaly. Cestou jsme obdivovaly araukárie a těšili jsme se, až je spatříme zblízka.

Městečko San Martin se nachází v Národním parku Lanin, kde jsme plánovali výstup na vulkán Lanin (3 776 m n.m.). Nakonec se ukázalo, že výstup nebude z časového hlediska možný z důvodů nízké sezóny a tím chybějících autobusových spojů. Výstup s agenturou vycházel na 800 pesos/osobu, což bylo hodně drahé.

Prohlédli jsme si proto San Martin, vylezli na Mirador a prošli se kolem jezera Lacar. Pán, u kterého jsme bydleli, byl příjemný, ale všude se mu povalovaly antidepresiva, což zase až tak příjemný dojem nedělalo. V neděli ráno jsme proto opustili San Martin autobusem do Zapaly.

V samém srdci velikého parku Nahuel Huapi se nachází malý poloostrov Quetrihué vybíhající do jezera Nahuel Huapi, na kterém rostou velmi zajímavé stromy, španělsky los arrayanes. Latinský název je Luma apiculata, česky "Chilská myrta". Tyto stromy se vyskytují zejména jen zde, a proto byla oblast vyhlášena za národní park Los Arrayanes.

Martina se vydala do tohoto parku na jednodenní výlet, zatímco Fandovi se nechtělo a zjišťoval informace o výstupech v místních horách. Východištěm je moc pěkné městečko Villa Angostura vzdálené hodinu a půl jízdy z Bariloche. Odtud jsem šlapala 3 km pěšky k přístavu na začátku poloostrova, kde je vstup do samotného parku. Přes národní park vede zřetelná pěšina dlouhá 12 km. Většina chilských myrt je ovšem soustředěna až na jeho konci v hustém pralese, kde je vybudován dřevěný chodníček. Při cestě tam jsem mohla obdivovat spíš jiné místní zajímavé stromy jako listnaté podzimně zbarvené lengy (Nothofagus pumilio-česky pabuk), mohutné zelené coihue (Nothofagus dombeyi) či trnité keře s modrými bobulemi jako espino azul (Rhaphithamnus cyanocarpus).

Ale chilské myrty mě uchvátily nejvíce. Moc se mi líbila jejich skořicově zbarvená kůra taninem s bílými pruhy, která svítila v celém lese. Jejich štíhlé protáhlé kmeny se sytě zelenými listy se vypínaly vesele k nebi za sluníčkem. Je zajímavé, že některé stromy ještě i na podzim stále kvetly bílými květy a zároveň již měly modré plody. Tyto bobule jsou prý jedlé, ale nezkoušela jsem to. Odvar z listů se také používá při zažívacích a dýchacích potížích, kůra se přikládá na otevřené rány.

Zpět z konce poloostrova jsem využila lodi po jezeře zpátky do přístavu, ze kterého mě do Villy Angostury svezl starší francouzský pár s Mexičanem v jednom autě.

Z Osorna jsme se přesunuli přes zasněžený andský průsmyk do slunného argentinského Bariloche. Naším cílem byl trek a výstup na jeden ze skalnatých vrcholů v nejstarším argentinském národním parku Nahuel Huapi. Kromě krásných hor, které velmi připomínají rakouské Alpy, jsou tu k vidění i spousty rozsáhlých jezer.

V autobuse jsme potkali Radku s Tomášem, po delší době Čechy, kteří byli na cestě kolem světa (www.svetkolemcesty.net). Po příjezdu do Bariloche jsme se tedy všichni ubytovali v hostelu Alberque El Gaucho za příjemných 30 ps/os/noc. V kanceláři Clubu Andino Bariloche jsme rychle zjistili aktuální situaci v horách, hlavně počasí, ceny a otevření chat. Podmínky byly příznivé, chaty otevřené, nic nebránilo tomu, abychom další den mohli vyrazit. Zbývalo nám vybrat peníze a nakoupit zásoby potravin. Bohužel argentinské automaty nemají rádi kartu Visa a nepovolily nám vybrat více než 300 pesos. Po výborné večeři, hovězí steaky tu jsou prostě perfektní, jsme probírali s Radkou a Tomášem různé zajímavosti z cest a navzájem si předávali u vínka informace.

Moc jsme toho nenaspali, ranní balení bylo kruté, ale sluníčko za oknem nám pomáhalo. Rozloučili jsme se s cestovateli a šli na příměstský autobus jedoucí do obce Villa Catedral. V poledne jsme byli na místě. Toto velké lyžařské středisko bylo nyní úplně opuštěné. Rychle jsme se tedy vydali po pěšině nad jezerem Gutierrrez. Traverz byl tak dlouhý, až jsme si po dvou hodinách chůze již mysleli, že jdeme špatně. Naštěstí jsme zanedlouho uviděli správné rozcestí a vydali se vzhůru do kopce. Cesta vedla dále pořád nudně lesem s vysokými stromy po široké pěšině. Po hodině jsme došli k dřevěné boudě Refugio Piedritas neboli Petriček, jak bylo také na skále napsáno. Patřila totiž slovinskému Clubu Andino. Po další hodině stoupání již s pěknými výhledy na skalní hřebeny jsme spatřili lagunu Tonček a na jejím břehu nás dnešní cíl - Refugio Frey. Příjemný chatař Max nás ubytoval ve velmi špinavé noclehárně. Dalším obyvatelem chaty byl mohutný zrzavo-bílý kocour Tortas, který si nás hned oblíbil zejména proto, že jsme jedli sušenky. Skály a vrcholky nad lagunou byly vymodelovány do všech možných tvarů a každý útvar měl své zajímavé jméno např. Dedo (prst).

V noci pořádně mrzlo, protože téměř celá laguna byla ráno zamrzlá. Nám však bylo v chatě pěkně teplíčko. Druhý den jsme pokračovali prudkým stoupáním přes kameny pokryté ledem od laguny Tonček k laguně Schmmoll a dále do sedla (cca 2 000 m n.m.), u kterého byla písčitá placka s příznačným názvem Cancha de Futbol ("fotbalové hřiště"). Otevřel se nám zde krásný výhled na okolní hřebeny v čele s dominantním skalním vrcholem Cerro Catedral (2 405 m n.m.) a v dálce mohutně zaledněný vrchol Monte Tronador (3 554 m n.m.). Sestup byl velmi prudký, museli jsme sestoupit o 500 výškových metrů (většinu sutí). Barevným údolím jsme šli k západu až do jeho závěru. Okolo nás to vonělo podzimem a listí hrálo všemi barvami. Čekalo nás tento den poslední stoupání do sedla Brecha Negra (okolo 1 950 m n.m.) - jen 300 výškových metrů. V sedle jsme se dívali do dalšího údolí a hledali podél laguny Jakob chatu San Martin (1 600 m n.m.). Ale chata si s námi hrála na schovávanou, mezi zelenými stromy nebyla vůbec vidět. Pustili jsme se pěšinou dolů a po překročení potoka jsme ji konečně našli. Vypadala opuštěně, měla velkou jídelnu a spoustu místa na spaní. Ubytovali jsme se a vydali se ještě k laguně Témpanos obhlédnout cestu na zítřek, která již není značena barevnými puntíky a měla být technicky náročnější. Odbočku jsme podle popisu v průvodci našli bez problémů.

Zpátky na chatě nás přivítala příjemná chatařka Marika, která nám ráno ukázaĺa fotografie z cesty, kudy dnes půjdeme. Ke každé nám udělala komentář a pěkně poradila, podle čeho se máme orientovat a kde si dávat velký pozor. Byli jsme o mnoho chytřejší a s orientací jsme neměli celý den žádný problém. Navíc nám Marika ještě hezky zazpívala česky píseň Skákal pes přes oves. Martina jí ještě napsala text písně Prší, prší, jen se leje a vyrazili jsme. K laguně Témpanos nám to dlouho netrvalo. Zahnuli jsme zde na hřeben se skalními plotnami, který nás zavedl pod jižní stěnu vrcholu Pico Refugio. Jižní stěna je v Jižní Americe totéž, co severní stěna v Alpách. Studená, zasněžená a ve stínu. Spolu s námi dorazila ke stěně i tlupa sedmi Izraelců. Již po překonání několika prvních nebezpečných skalek bylo jasné, že cesta zpět již není. Jediná bezpečná možnost by bylo slanění, ale na to tu nikdo neměl prostředky. Skončil totiž chodecký terén a nastalo skalní lezení odhadem obtížnosti okolo tří, ale navíc s velkým těžkým batohem a po zasněženém a zledovatělém povrchu. My jsme si výstup užívali, přeci jenom již máme celkem velké zkušenosti ze zimních Alp. I když na některých místech nás také napadalo, že kdyby nám to teď ujelo, tak se zastavíme až v laguně Témpanos hodně desítek metrů pod námi. Někteří Izraelci však lezení dost nezvládali, postupovali velmi pomalu, ale nic jiného jim nezbývalo. V jednu chvíli nad námi kroužil tak nízko velký kondor, že byl vidět jeho bílý kruh okolo krku a všechna peří. Po dvou hodinách lezení jsme stanuli v sedle západně od vrcholu Pico Refugio. Následoval traverz pod východní hranou hřebene, který jsme ukončili v sedle označeném velkým mužíkem jižně od vrcholu Cerro Navidad (2 120 m n.m.). Po obědě s dalekými výhledy na Cerro Catedral a na modrající se lagunu Navidad hluboko pod námi jsme obkroužili další údolí a vystoupali kamennou stezkou k vrcholu Cerro Navidad s dřevěným křížem. Z větrného plochého vrcholu jsme viděli blíže překrásný Monte Tronador a v Chile navíc vulkán Puntiagudo (2 272 m n.m). Sestup nás vedl do širokého kuloáru, ve kterém bylo pár sněhových polí. Zde se nám hodily i mačky. V dálce přes celé údolí jsme viděli zasněženou kroutící se cestu k laguně Negra, ale byla stále ještě daleko. Následovalo totiž dvouhodinové prodírání se keři, několikáté brodění potoka a přelézání strmých srázů a stupňů. Až pozdě k večeru za šera jsme stanuli na rozcestí u vytoužené cesty k laguně Negra. Výstup 400 výškových metrů za tmy s čelovkou nám zabral již jen necelou hodinu a půl času, po kterém jsme unaveni konečně zaslechli šplouchání vln. Refugio Segre (Italia) svítilo a bylo krásně vytopené. Měli jsme toho po náročném dnu dost. Ráno nás za okny bohhužel vítal silný vítr a déšť. Se vstáváním jsme proto nespěchali, za tak silného větru nebyla cesta přes hřeben možná. Změnili jsme tedy náš původní plán a rozhodli jsme se pro sestup. Cesta zalesněným údolím potoka Goye do osady Colonie Suiza se nám zdála nekonečná. Až po pěti hodinách jsme došli na cestu a autobusovou zastávku, ze které nám jel za chvíli autobus do Bariloche.

Vydařený trek jsme s chutí zakončili v restauraci "tenedor libre", kde jsme se opět pořádně přejedli.

I přes nejisté počasí jsme se rozhodli odjet do PN Puyehue, který se nachází severně od hlavní silnice, spojující chilské Osorno s argentinským Bariloche, asi na 100. kilometru. Název parku pochází z výrazu místních Indiánů Mapuche a znamená "místo puye", což je jméno malé rybky v místních potocích. Dominantou celé oblasti je 2 236 metrů vysoký rozeklaný kráter sopky Puyehue a zbytky vulkanické činnosti v podobě termálních pramenů a vařících gejzírů.

Již po cestě nás doprovázel místy déšť, který nás naštěstí opustil. Právě z počasí jsme měli největší obavu. Průměrné roční srážky tu jsou až 6 metrů díky tomu, že zde spadne veškerá voda z mraků nahnaných od Tichého oceánu a zaražených o hradbu vyšších And na nedaleké hranici mezi Argentinou a Chile.

Řidič autobusu nás odvezl až ke vstupu do parku resp. na soukromý pozemek k hosterii El Caulle. Zde jsme se zapsali do knihy túr a museli jsme zaplatit vstupné 7 000 ps/os. Za tuto cenu máme ubytování nahoře na chatě zdarma. Majitelé si také dali velmi záležet na pěkném a podrobném značení pěšin. Široká cesta nás nejdříve zavedla na odbočku u kempovací loučky. Odtud jsme již začali stoupat. Zpestřením výstupu byly uzrálé ostružiny a deštný prales. Výstup byl velmi prudký po zerodovaném lávovém svahu. Chvíli po nás vycházela německá dvojice, která s námi jela autobusem. To byli jediní lidé, které jsme za celou dobu čtyř dnů potkali. Čekalo nás dnes 1 100 výškových metrů až k Refugiu Caulle. Chata vypadala podobně jako slovenské salaše, včetně malých kamínek. Mrzli jsme tam společně s Evou a se Štefanem. Hned nám bylo příjemněji.

Následující den bylo sice zamračeno, ale po ránu nepršelo, proto jsme se rozhodli vydat k pět hodin vzdálenému kempu Los Baňos. Pěšina mírně stoupala a zároveň obcházela vulkán Puyehue, jehož vršek byl celý v mracích. Na půlce cesty nám začalo mírně pršet. Silně foukalo, déšť postupně houstl a naše již ošumtělé membránové kalhoty začaly postupně propouštět vodu. Cesta se změnila na úseky chůze v mlze od tyče k tyči, kterými byla stezka značena. Naštěstí jsme neměli problém s nalezením obou rozcestí, na kterých jsme museli dobře odbočit. Na vhodném plácku kousek před kempem Los Baňos jsme nakonec postavili stan. Skoro se všemi věcmi navlhlými nebo mokrými jsme za bubnování kapek po večeři usnuli.

Po ránu nás probudilo pro změnu sněžení a kolem stanu bylo všude bílo. Dnes jsme směřovali k místní zvláštnosti, ke gejzírům. Nejdříve jsme prošli kolem druhého tábořiště Baňos, u kterého vyvěrají horké prameny. Kolem vody se kouřilo a teplota byla akorát tak přijatelná na ohřátí studených rukou. Aby nám nebylo teplo moc dlouho, následovalo po dvaceti minutách chůze brodění velmi ledové říčky. Po dvou hodinách od stanu jsme došli do oblasti los Geisers. Všude to vypadalo, že pod zemí topí snad všichni čerti. Na spoustě míst syčela ze země horká pára, někde bublala horká voda, či bahno. Museli jsme si dávat velký pozor, abychom se někam nepropadli. Zajímavé byly také skály, které hýřily různými barvami. Na zpáteční cestě ke stanu jsme byli rychlejší, cesta nám zabrala jen hodinu a půl včetně ohřívání nohou a rukou v Baňos. Po příchodu ke stanu jsme již měli suché všechno oblečení, které jsme měli na sobě. Po jídle a zabalení věcí nás ještě čekala zpáteční cesta k Refugiu Caulle. Dlouhou cestu nám zpříjemňovaly pohledy na již odmlžený vulkán. Již za tmy jsme došli k chatě. Eva a Štefan byli uvnitř a měli roztopená kamínka. Bylo příjemné trochu se ohřát.

Ráno nás vítala jasná obloha a poté i sluníčko, které rychle ohřívalo chatku. Náš program byl jasný, vrchol vulkánu Puyehue. Čekalo nás 800 výškových metrů zimního výstupu. Eva se Štefanem vyráželi tábořit na los Baňos. Všude kolem nás byla jinovatka a zem byla umrzlá. Krásně se nám stoupalo, když nás doprovázely výhledy na vysoký zaledněný Tronador (3 400 m n.m.) a na jezero Puyehue. Po dvou hodinách jsme dosáhli nejvyššího bodu, otevřel se nám pohled do velkého kráteru a na krajinu široko daleko až do Argentiny. Celý vršek byl pokryt vrstvou zmrzlého sněhu, proto jsme při sestupu museli dávat velký pozor. Zároveň tu velmi foukalo. Za hodinu jsme byli z vrcholu zpátky v chatě. Rychle jsme zabalili a šli dolů do údolí. Po cestě jsme opět udělali zastávku u ostružin a došli poslední kilometr k hosterii El Caulle. Odtud jsme jsme si nechali zavolat do kanceláře autobusové společnosti, aby pro nás řidič zajel. Kolem hor se začaly honit mraky, utekli jsme jim právě včas.

Po cestě jsme zahlédli z autobusu krásný kužel nedalekého vulkánu Osorno. Ve městě nás přivítal krásně vytopený hospedaj Sanchéz. Moc se nám v PN Puyehue líbilo.

Naše cesta do Osorna začala trochu nešťastně. V Puertu Montt na autobusovém nádraží, těsně před odjezdem, byl Fandovi ukraden fotoaparát. I přes veškeré zjišťování se již nenašel. S ním jsme přišli i o dvě CF karty, na kterých byly fotografie z okruhu kolem Fitz Roye a z trajektu. S ponurou náladou jsme odjeli do Osorna.

Zde jsme se ubytovali u staršího páru v hospedaji Sanchéz za příjemných 10 000 ps pro oba na noc a šli do centra. Potřebovali jsme zjistit odjezdy autobusů do obce Anticura, odkud jsme chtěli jít do národního parku Puyehue. Odjezdy jsme zjistili a jízdenky rovnou zakoupili za nekřesťanských 8 000 ps pro oba. Samotné Osorno není pro turistu nijak zajímavé. Velmi nás ovšem zaujmula katedrála na náměstí, v které byla moc hezká atmosféra. Jelikož jsme zásoby nakoupili již v Puertu Montt, zbývalo připravit se na trek a jít spát.

Náš průvodce Chile z oblíbené edice Lonely Planet popisuje cestu lodí "ferry NAVIMAG" jako skvělý zážitek nebo hrozný v závislosti na počasí. Jedná se o třídenní plavbu z Puerta Natales do Puerta Montt mezi ostrovy a fjordy. Celá cesta má zároveň i naučný charakter s promítáním dokumentárních filmů, s různými přednáškami a s možností sledovat z lodi blízké ostrovy či ledovce, pokud je ovšem hezké počasí.

Po návratu z okruhu kolem Torres del Paine jsme věděli, že budeme mít čas na to, abychom stihli nalodění, které je každý čtvrtek v devět hodin večer a loď vyplouvá v pátek ráno. Zakoupili jsme si proto lístky za 350 USD/os v třídě A (čtyřlůžkový pokoj s koupelnou mimo) a začali se těšit.

Po návratu z El Calafate jsme se opět ubytovali v našem známém hostelu Nikos II. Po zabalení batohů jsme měli volné celé odpoledne a proto jsme se rozhodli navštívit jeskyni Milodona (Cueva del Milodon), která leží stranou cesty do Torres del Paine, 25 kilometrů od Puerta Natales. Jelikož k jeskyni neexistuje veřejná doprava, zařídili jsme si výlet v cestovní kanceláří za drahých 12 000 pesos pro oba. Prohlédli jsme si kovového Milodona, pravěkého velkého medvěda, který v této oblasti před 10 000 lety ožíral stromy. Prošli jsme si jeskyni, ve které byly nalezeny jeho kosti a kus kůže. Je zajímavé, že v ní žili také lidé před 6 000 lety. Byly zde nalezeny různé předměty, které používali pro každodenní práci a lov. Na vyhlídce nad jeskyní jsme se rozloučili s Puerto Natales.

Během odpoledne jsme odnesli do odbavovací haly NAVIMAGu velké batohy a v devět večer za hustého deště jsme se přišli nalodit i my. Přivítala nás příjemná průvodkyně, která se o nás celou cestu dobře starala. Naši sousedé v kajutě byli sympatická Francouzka a podivný Australan, kteří měli oba stejné číslo postele a hned se pohádali o to, kdo bude spát dole. Ani jednomu se kvůli očekávané mořské nemoci nechtělo spát na palandě nahoře. To Martině to vůbec nevadilo. Uvelebili jsme se a bavili se jejich rozepří.

Páteční ráno nás vzbudilo, dalo by se říci na širém moři, ale ve skutečnosti jsme byli mezi mnoha ostrůvky. Snídaně byla dobrá a bohatá. Během ní jsme projížděli nejužším místem plavby - jen 80 metrů širokým kanálem Angostura White. Dopoledne se promítal dokumentární film o Antarktidě. Zároveň jsme projeli nejjižnějším místem naší plavby Paso Sobenes a začali plout již jen na sever. Během dne bylo možné navštívit kapitánský můstek, sledovat navigaci a poptat se na všechny možné věci ohledně řízení tak velké lodi. Ta naše měla na délku 105 metrů, na šířku necelých 20 metrů, byla stará asi 35 let a jmenovala se Puerto Edén. Cestou nás průvodkyně z reproduktorů vždy upozornila, kterým kanálem zrovna plujeme, nebo že se blížíme k zajímavému místu. Protože počasí nám nepřálo, neustále venku pršelo a foukalo, trávili jsme čas právě ve vyhřáté kapitánské kabině a sledovali ubýhající krajinu za sklem. Jeli jsme většinou rychlostí cca 12 uzlů tj. Asi 24 km/hod.

V sobotu ráno jsme se probudili u přístavu Puerto Edén. V tomto malém městečku žije necelých 300 obyvatel a jediné jejich spojení se světem je loď nebo letadlo. Většinou jsou tu potomci místních Indiánů, kteří se ovšem již přizpůsobili evropskému stylu života.

Další zajímavostí při cestě byl vrak lodi, která zůstala uvíznutá na špičce skalního útesu a již tu takto trčí desítky let. Dostal název Cotopax. Odpoledne jsme vyjeli z klidných kanálů do zóny oceánu - Golfo de Penas. Foukal silný vítr, pršelo a vlny byly čím dál větší. Loď se pěkně houpala, zavazadla začaly cestovat a cestující blednout. Nám až tak špatně v posteli nebylo, proto jsme se rozhodli jít na večeři. To se ukázalo jako chyba, protože špagety s masovou omáčkou a rajčata nebyly to pravé na rozhoupaný žaludek a po chvíli skončily v záchodové míse. Pak už to bylo opět v pohodě a překvapivě dobře jsme se vyspali, i když loď se houpala celou noc, než jsme brzo ráno vjeli opět do klidných vod mezi ostrovy.

Po snídani jsme se od průvodkyně dozvěděli, že bylo vlnobití o stupni 6 z 12ti stupňů. I náš kapitán vypadal po té noci pobledle. V neděli jsme si poslechli zajímavou prezentaci o místních Indiánech, později také o městě Puerto Montt a nedalekém ostrově Chiloé. Jeho návštěvu však budeme muset nechat na jindy. Mlha kolem lodi byla již třetí den stále stejná. Spatřili jsme však alespoň v moři skákající delfíny. Odpoledne loď opět houpala v Golfu Corcovando, ale už mnohem méně. Večerního večírku na rozloučenou se stejně mnoho lidí neúčastnilo.

Naše cesta lodí skončila v pondělí ráno po snídani vyloděním v přístavu ve městě Puerto Montt. Překvapivě nám zrovna v tu chvíli nepršelo. Špinavý přístav nás ničím nezaujal. Rychle jsme se z něj snažili odjet a v tom zmatku se Fandovi buď na autobusovém nádraží nebo v autobuse do Osorna vypařil foťák. Zbytečné hledání asi po dvou hodinách vzdal a odjeli jsme definitivně do Osorna. Nálada okamžitě klesla na bod mrazu a ani se nám v tu chvílu nikam moc na další trek nechtělo.