Z Chile jsme se přesunuli na pár dní opět do Argentiny za rozlehlými ledovci a špičatými skalními štíty do národního parku Los Glaciares (Ledovce). Stejně jako národní park Torres del Paine je zapsán na seznamu UNESCa a pohyb turistů je zde striktně omezen jen na některé oblasti.

Východištěm do jižní části parku je město El Calafate, kam jsme dorazili k večeru. Město nás vůbec nezaujalo, jediné jeho zaměření je turistický ruch a podle toho se také lidé chovali. Jedinou jejich myšlenkou je získat z turistů peníze. Na druhou stranu jsme si tu nemohli ve čtvrtek večer ani v pátek odpoledne směnit chilská pesa na argentinská, směnárny měly jednoduše z neznámých důvodů zavřeno. Také ceny v supermarketu s potravinami byly vyšší než jsme byli zvyklí.

Zajímavostí této oblasti jsou rozsáhlé a vysoké ledovce. Nejznámější a nejlépe přístupný je ledovec Perito Moreno. Je to jeden z mála ledovců na světě, který přibývá místo ubývání. Předraženým autobusem jsme se přesunuli po ránu asi za hodinu a půl k vyhlídce na Perito Moreno. V ranním slunci se jeho vysoké majestátní věže krásně blyštěly a třpytily modrou barvou. Užívali jsme si pod nimi ticho, než se přiřítily davy dalších hlučných turistů. Vrcholem celého dne byla hodinová jízda po kanálu de Los Tempanos právě do blízkosti jeho až šedesátimetrových ledovcových věží. Loď byla vedle nich malinkatá jako mraveneček. Movitější turisti mohou také na lodi navštívit další ledovce v oblasti např. Upsala, Onelli nebo Spegazzini. To se již ovšem jedná o celodenní drahý výlet.

Ten samý den večer jsme se ještě přesunuli autobusem do severní části parku do vesnice El Chaltén, která je tvořena jen prašnými ulicemi, ubytovacími zařízeními, restauracemi a pár obchody. Byla totiž založena až v roce 1985 jako základna a východiště trekových a horolezeckých cest v oblasti místního dominantního vrcholu Fitz Roy (3 405 m). Jeho téměř kolmé a hladké skalní stěny jsou snem snad každého horolezce. Název vesnice vychází z původního indiánského názvu kmene Tehuelche a znamená "kouřící hora". Nejedná se však o sopečný vrchol, nýbrž o skutečnost, že je vrchol často zahalen mraky. Při naší návštěvě tomu tak naštěstí nebylo, my jsme si celé čtyři dny užívali krásného slunečného podzimu.

Přijeli jsme již za tmy a dobloudili jsme akorát na konec hlavní třídy do kempu Madsen. Ráno jsme při balení batohu vymrzli než do údolí začalo koukat teplé sluníčko. Cílem prvního dne byla překrásná modrá laguna Torre a zejména proslulá špička Cerro Torre (3 102 m). Po široké dálnici jsme k ní dorazili asi za tři hodiny chůze. Příroda zde byla velmi živá. Spatřili jsme pobíhající maru (místní zajíc) a zejména spoustu ptáků, ze kterých dominoval místní datel, celý černý s výraznou červenou hlavičkou. U laguny Martinu zejména dále okouzlily rozpraskané modré ledovce Grande a Torre z vyhlídky na druhé straně jezera. Místo návratu zpět stejnou cestou do El Chalténu jsme zvolili kratší spojnici k vrcholu Fitz Roy. Za večerního světla jsme se prošli kolem lagun Madre (Matka) a Hija (Dcera), odkud se nám otevřel první pohled na majestátný Fitz Roy a skalnaté štíty v jeho okolí. Jeden z nich nese také jméno francouzského spisovatele Saint-Exupery. Utábořili jsme se v kempu Poincenot a doufali, že nebudeme mít ve stanu další díru od myši.

Mt. Fitz Roy je prý nejhezčí při východu slunce. Martina však byla líná po ránu zase brzo vstávat, a tak jsme od kempu viděli jen červeně ozářenou špičku, zatímco celou horu koupající se již v dopoledních paprscích až poté, co jsme se vydrápali na vyhlídku k laguně de Los Tres. Užívali jsme si tam celé dopoledne samoty a souznění s přírodou, než dorazili první trekaři z Chalténu. Odpoledne jsme pokračovali kamenitou cestou podél řeky Rio Blanco. Studený vítr a začínající déšť nás rychle vyhnaly z odbočky na vyhlídku na ledovec Piedras Blancas. Déšť nás doprovázel celý zbytek dne, který jsme ukončili již za hranicemi parku Los Glaciares v oblasti údolí Eléctrico. Chata Los Troncos byla již opuštěná, a tak jsme nemuseli platit přemrštěnou cenu za kemp.

V údolí nás zlákal zejména výstup na Cerro Eléctrico s výškou cca 2 200 metrů. Od chaty ve výšce asi 700 metrů jsme stoupali rychle prudce nejdříve po skalnato-travnatém svahu, poté po nepříjemné ujíždějící suti. V ní se nám cesta nějak ztratila a my jsme skončili před skalní stěnou neslezitelnou bez základního jištění ve výšce 1 700 metrů. Za úplného bezvětří jsme se zde na sluníčku kochali pohledy na jinou stranu Mt. Fitz Roy, na skalní stěny vrcholu Pollone, v údolí lagunu Eléctrico a v dálce zasněžené ledovcové pláně a vrcholy Hielo Sur. Dolů jsme lyžovali po suti a ostrouhali již tak chabý vibram na podrážkách.

Poslední den nás čekal již jen návrat do El Chalténu. Ale nakonec nebyl tak jednoduchý, když jsme si asi hodinu pobloudili stále v údolí Eléctrico, než jsme konečně natrefili na správnou pěšinu na prašnou kamenitou silnici. Po té jsme měli před sebou asi 12 km. Nohy už nás v botách velmi bolely, a tak jsme zkoušeli stopovat. Asi v polovině cesty nám zastavila stará rachotina, ze které jsme po dlouhé době uslyšeli opět milou češtinu, i když s australským přízvukem.

Tento večer jsme se rozloučili s El Chalténem, následující ráno s El Calafate a s Argentinou a odjeli zpět do Puerta Natales do Chile.

Přes tisíc metrů vysoké kolmé skalní stěny ošlehávané silným patagonským větrem, které jsou výzvou pro zkušené horolezce, to jsou Torres del Paine. Ale nejen to. Nazývá se tak celý národní park, ve kterém vede několik značených tras i pro normální trekaře. Nejznámější jsou kratší tzv. "W" trek cca na 5 dní nebo delší okruh kolem celého pohoří, na který je potřeba vyhradit 6-8 dní.

Po prozkoumání počasí jsme se rozhodli pro celý okruh a doufali, že to s deštěm nebude zlé jako poslední dva dny, kdy nám lilo od rána do večera. Nakonec nám za celý týden téměř nepršelo a my si užívali překrásného podzimního počasí.

Z Puerta Natales, kde jsme byli ubytovaní v hostelu Nikos II, nás odvezl autobus až ke vstupu do národního parku u laguny Amarga. Vítalo nás sluníčko a strážci parku, kteří od nás vyinkasovali 15 000 pesos za vstup. Počkali jsme si na mikrobus jedoucí k tábořišti a chatě Las Torres a ušetřili jsme si tak dvě hodiny chůze za 1000 pesos. Chtěli jsme tento den dojít až na neoficiální tábořiště Coirón, na odpoledne dlouhá procházka. Čekalo nás sedm hodin ostré chůze, při které jsme utíkali mrakům. Cestou jsme prošli přes tábořiště Serón, které je placené a 3,5 hodiny od tábořiště Las Torres po široké cestě. Od něho jsme po třech hodinách došli na tábořiště Coirón, které není značené, a v závěru jsme se k němu prodírali hustým houštím jen podle GPS bodů. Cestou jsme pořídili krásné záběry zejména jezera Paine.

Druhý den také nebyl odpočinkový. První část cesty vedla přes krásné louky řídce porostlé stromy, které na sobě již měly podzimní barvu. Po levé ruce jsme pozorovali vrcholky patřící k Torres. Po třech hodinách jsme došli k chatě Dickson ležící u stejnojmenného jezera s ledovcem. Louka s několika stolky a lavičkami byla ideálním místem na oběd. Další část cesty vedla vzrostlým lesem neustále do kopce a nebyla již tak zajímavá. Den jsme ukončili na hezké planince půl kilometru před tábořištěm Los Perros, které je placené. Přes noc foukal silný vítr a ozývalo se dunění z ledovce Los Perros, který se tyčil nad námi.

Třetí den cesty byl ve znamení zdolání nejvyššího bodu celé trasy - průsmyku John Gardner s výškou 1241 m n.m. Hned od tábořiště Los Perros začala cesta prudce stoupat nejprve lesem a poté přes kamenná pole. Trasa byla krásně označená oranžovými tyčkami nebo červenými body na skále. Vítr se uklidňoval a na výstup nám svítilo sluníčko. Ze samotného průsmyku se nám poprvé naskytl pohled na ohromný ledovec Grey, který nás pak doprovázel celý den. Ač v průvodci psali o prudkém klesání dolů z průsmyku, nebyla to z našeho pohledu pravda. Horší byly zabahněné cestičky a kořeny, kde to docela klouzalo. V nejhorších úsecích bylo dokonce instalováno zábradlí a dřevěné schody, aby se tu turista moc nepolámal. Cestou bylo několik vyhlídek na překrásný trhlinami posetý ledovec Grey. Po necelých dvou hodinách chůze z průsmyku jsme došli k tábořišti Paso neboli v překladu pod průsmykem. Dlouho jsme tu nepobyli, bylo třeba využít hezké počasí a již unaveni jsme pokračovali další dvě hodiny. Cesta se vinula jako had nahoru a dolů suchými lesy a po skalách. Zpestřením bylo několik žebříků, které usnadnily přechod prudkých strží s potoky. Tábořiště Los Guardas, ke kterému jsme večer došli, bylo několik rovných plácků v lese a skromný přístřešek. Po sundání batohů jsme neodolali blízké vyhlídce na ledovec Grey, jehož ledové věže rozehřáté celodenním sluníčkem padaly do stejnojmenného jezera.

Čtvrtý den byl opravdu dlouhý, únava se na nás již také projevovala. Až do odpoledne jsme procházeli lesy stále nad jezerem Grey, ve kterém plavaly krásně modře zabarvené ledové kry. Již z dálky nás na obzoru upoutalo svou zelenou barvou jezero Pehoé, po kterém jezdí loď k chatě Pudeto, ke kterému jsme dorazili na pozdní oběd. Závětří chaty správců parku bylo ideálním místem pro odpočinek. Nad námi se z mraků mračil masív Grande Paine a o kousek dále se ozářené sluncem tyčily věže a štíty Cuernos del Paine. Právě výhled na Cuernos del Paine nás doprovázel až do večera, kdy jsme došli každý samostatně na tábořiště Italiano. Fandu z neustálého stoupání a klesání rozbolelo koleno a nebyl tak rychlý. Na další půlden si proto naordinoval odpočinek.

Martina na lehko vyrazila na půlden na vyhlídku nad tábořištěm Británico. Vystoupala ostrým tempem přes 500 výškových metrů než konečně vylezla nad pásmo lesů. Vítr zde byl velmi silný a hodně se ochladilo. Na větrné vyhlídce mrzla celou hodinu, než se konečně zvedly mraky a byly vidět všechny okolní skalnaté věže a štíty Cerro Paine Grande s ledovcem Francés a Cuernos del Paine. Po jejím návratu po sbalení stanu a batohů nás čekaly večerní dvě hodinky k chatě Los Cuernos, u které byla spousta plácků pro stany. A nejen to! Také tu byly zvědavé myši. Jedna z nich se pokusila navštívit náš stan a prokousala nám

do podlážky díru. Vzhledem k přetrvávající bolesti v koleni se rozhodl Fanda následující den dokončit okruh k hosterii Las Torres a nepokračovat na vyhlídku na Torres del Paine nad tábořištěm Torres, proto se tam Martina vydala sama. První půlku cesty jsme měli stejnou až k malé laguně, kde se pěšinky rozdělovaly. Martina měla namířeno k tábořišti Chileno a Fanda k hosterii Las Torres na mikrobus jedoucí k laguně Amarga, od níž již jel autobus do Puerta Natales. Martinu naopak čekalo náročné skoro čtyřhodinové neustálé stoupání s těžkým batohem okolo šumícího potoka k tábořišti Torres. Večer si jen postavila stan a ještě si "vyběhla" cca 200 výškových metrů po kamenité moréně. Odměnou za tuto námahu jí byl první pohled na úžasné věže Torres del Paine ve večerním slunci. Vypadaly úplně jinak než následující den při východu slunce, kdy se trochu stydlivě ukrývaly za obláčky. Pak už následoval jen rychlý sestup, rozloučení s nádherným parkem a odjezd do Puerto Natales.

S Ushuaiou jsme se jen těžko loučili. Velmi jsme si ji zamilovali. Naposledy jsme si dali při cestě autobusem dobroty v pekárně Tolhuinu. A už jsme byli zase v Chile. Již známým trajektem jsme se projeli z Ohňové země na kontinentální Jižní Ameriku.

Naší další zastávkou byla místní chilská metropole Punta Arena. V hostelu Indipendencia se nám velmi líbilo a snídaně byla ráno prostě super. A posedět večer u rozpálených teplých kamínek, zatímco venku pršelo, byla úplná domácí pohoda. Počasí nám tu totiž nepřálo a lilo celý den.

Místo návštěvy přírody jsme si tedy užívali pamětihodností měst. Martina navštívila muzeum Braun-Menéndez neboli zachovalý dům tamějších zbohatlíků. Ti se chtěli vyrovnat evropským standardům a žili v přepychově vyzdobených místnostech. Zárověň si také stavěli honosné hrobky, které je možno spatřit na hřbitově. Velké množství obyvatel tvoří potomci emigrantů zejména z různých evropských zemí, kteří mají na hřbitově také své velkolepé pomníky. Odpoledne jsme navštívili ještě námořní muzeum s modely lodí a místností věnované hrdinovy námořní bitvy u Iquiqe-Arthur Prat, který tam slavně zahynul.

Před nepřízní počasí se nám nepodařilo odjezdem na západ do Puerta Natales ujet. Puerto Natales je sympatické malé město, které se sice živí turistickým ruchem, ale ještě neztratilo svou tvář a obyvatelé jsou velmi příjemní. Pamětihodnosti tu nejsou žádné, je staré jen asi sto let.

Déšť nás stále doprovázel a moc nás to netěšilo. Chtěli jsme vyrazit na další několikadenní trek. Netrpělivě jsme tedy studovali předpověď počasí, balili do batohu dostatek náhradního oblečení a nakupovali zásoby jídla.

Toto malé nevysoké pohoří, jehož ostré štíty by i přes svou výšku "pouhých" 1200 m n.m. mohly směle konkurovat alpským vrcholům, se nachází na ostrově Isla Navarino jižně přes kanál Beagle. Celý ostrov je součástí unikátní biosférické rezervace Mys naděje chráněné UNESCem.

Dientes de Navarino circuito neboli "okruh kolem zubů Navarina", je uváděn jako nejjižnější trek na světě. Nemá smysl polemizovat, zda to je pravda či ne. Jisté je to, že na celém okruhu měřícím celkem 53 km, najdeme tolik různorodých terénů a změn počasí, které dokáží každou chvíli překvapit.

Po přečtení průvodce Trekking in the Patagonian Andes nás tento trek nadchl, i přesto, že jakákoli doprava na ostrov vychází draho. Možnosti jsou pouze dvě: letecky z Punta Areny nebo lodí z Ushuaiy. Vzhledem k lepší dostupnosti jsme zvolili dobrodružnou plavbu po kanálu Beagle.

Po zrelaxování a usušení bot ze Sierry Valvidieso jsme se mohutně zásobili jídlem na pět dní. S pašováním sýrů do Chile jsme již měli zkušenosti. Byla právě neděle, a tak jsme si udělali odpočinkový výlet sedačkovou lanovkou k ledovci Martial, ze kterého byly krásné výhledy na celou Ushuaiu a kanál Beagle.

Ve městě bylo vše zavřené a nic jsme nemohli bohužel zařizovat. Díky tomu jsme měli v pondělí ráno trochu honičku. Potřebovali jsme si koupit s předstihem na další pondělí autobusové jízdenky do Punta Arenas, koupit benzín a lístky na dnešní loď, která nás odveze na Isla Navarino, s odjezdem v 10 hodin. Vzhledem k tomu, že všechny kanceláře otevíraly až v devět hodin, tak jsme měli velmi naspěch. Navíc nás celou dobu po městě sledovali dva velcí psi, o které jsme se skoro každou chvíli přerazili. Chtěli s námi dokonce později odplout. Benzín bohužel ráno nebyl, ale lístky na autobus a loď ano. Dostat se do Puerta Williams, což je hlavní město na ostrově, který patří pod Chile, je možné lodí z Ushuaiy nebo letecky či trajektem z Punta Arenas. Cena je podobná - nejméně 100 USD na osobu za jednu cestu.

Samotná jízda na rychlém motorovém člunu trvala necelou půlhodinu, ale adrenalinové skákání po vlnách bylo pro nás skvělým zážitkem. Místo, kam jsme přijeli, se nazývá Puerto Navarino. Není tu téměř nic jiného než domek pohraniční služby a pár pasoucích se krav. Zde jsme čekali hodinu na sluníčku než přijel policista, dostali jsme razítka do pasů a zběžně nám prohlédli batohy. Půl kila sýra ovšem opět neobjevili.

Autem jsme po hodinové vyhlídkové jízdě po pobřeží ostrova dorazili do Puerta Williams. Náš řidič nám ukázal, kde koupíme benzín a jídlo. V malé budce nejen že měli technický benzín, ale také ofoceného skvělého průvodce pro náš trek s cennými GPS body. Dokoupili jsme potřebné potraviny, zaregistrovali jsme se raději u místních příjemných policistů a vyrazili do kopců.

Cesta vedla zpět přes Puerto Williams. U malého prostranství "Plaza de la Virgen" jsme odbočili na stále ještě širokou vozovou cestu. Po třičtvrtěhodině jsme došli k malé nádrži a říčce Róbalo. Zde začínala celkem dobře značená cesta. Zatím jsme neznali pojem "SNUPIE" z našeho nového průvodce, a proto jsme se jen logickou úvahou a s popisem trasy vydali podél říčky vzhůru lesem. Na správném místě jsme odbočili a již jen stoupali k vrcholu Cerro Bandera (550 m n.m.). Stoupání jsme začínali původně vlastně přímo na hranici moře v 0 metrach. Na rozmezí lesa a luk začalo slabě pršet. Bylo nepříjemné, že travnaté svahy a mokré kameny docela klouzaly, ale stále jsme sledovali trasu a orientovali se podle GPS bodů z expedice Patagonia 2006. Z údajně překrásných výhledů na kanál Beagle jsme viděli jen pouhou mlhu. Déšť houstl a přidával se vítr. Až za tmy jsme po nepříjemném sestupu přes kamenné pole došli celí mokří na podmáčené kempovací plácky u laguny Salto (480 m n.m.).

Druhý den začal pozitivně. Svítilo sluníčko, a tak jsme měli šanci, že nám vše uschne. Při balení batohů jsme si přečetli další část průvodce včetně úvodu a dozvěděli se, co je to "SNUPIE". Tato zkratka by se dala přeložit jako "číselný systém pro body zvláštního zájmu ". Jednalo se o čísla, která byla napsána na kamenech, mužících nebo na stromech. Celá trasa měla 38 "SNUPIí" a začínala jedničkou, která byla kousek od začátku značené cesty na Cerro Bandera. Skvělé bylo, že v průvodci byla každá "SNUPIE" popsána, vyfotografována a byly napsány její GPS souřadnice. Od té doby byla orientace o mnoho jednodušší. Cesta byla také většinou značena kamennými mužíky a červenými značkami, stačilo se jen pozorně dívat.

Nejprve prudkým svahem a poté pozvolným stoupáním po kamenech jsme došli do našeho prvního sedla - Paso Primero (695 m n.m.). Následovalo Paso Australia (805 m n.m.) a Paso de los Dientes (765 m n.m.), ze kterého byl krásný výhled na "zuby" a na lagunu los Dientes (520 m n.m.). V pozdních odpoledních hodinách jsme se krásně suší utábořili na větrném výběžku u laguny Escondida.

Třetí den nám začal opět krásným sluníčkem, ale pak najednou během půl hodiny nastala chumelenice trvající téměř celý den. Vytáhli jsme tedy znechuceně suché pláštěnky. Mlha nám také znepříjemňovala orientaci. Od laguny Escondida jsme vystoupali k sedlu Ventarrón (696 m n.m.), které je nejjižnějším bodem celého okruhu. Zde jsme měli pokračovat po hřebeni a nesestupovat, což jsme bohužel neudělali a museli jsme poté traverzovat prudká nebezpečná kamenná pole. Pokračovali jsme nad lagunou Hermosa (529 m n.m.) do nevysokého sedla Guerrico (572 m n.m.). Za začínajícího deště jsme se narychlo utábořili kousek nad lagunou Martillo (483 m n.m.).

Předposlední den treku začal zakaboněnou oblohou, ale sluníčko vytáhlo mraky nahoru a dočkali jsme se hezkých výhledů. Nejprve jsme obešli lagunu Martillo a její poloostrov. Přes travnaté pláně jsme došli k úzké laguně Rocallosa. V dáli jsme viděli sedlo Virginia, které nás ten den ještě čekalo. Nejdříve jsme ale museli vystoupat lesem a poté blátivým svahem na plošinu, od které jsme sestoupili k malé bezejmenné laguně. Následovalo již jen stoupání až do sedla Virginia (829 m n.m.), nejvyššího bodu na celé trase. Velmi prudký byl vítr, který nám foukal do zad a hnal nás do sedla. Sedlo samotné již bylo na této straně placaté, ale byly z něj hezké výhledy na lagunu Guanacos a kanál Beagle. Sestup byl naopak velmi prudký, sjížděli jsme drobnou sutí jako na lyžích. Chudák vibram. Traverzovali jsme levý svah laguny los Guanacos (554 m n.m.) a sestoupili jsme k laguně las Guanacas, na jejímž okraji jsme našli krásná místa na stanování.

Poslední den byl krátký, ale i tak zajímavý. Za lagunou las Guanacas začala cesta prudce klesat mezi pichlavými keříky calafate a vzrostlým lesem. Párkrát jsme museli pěšinu hledat nebo prostupovat hustým lesem jen podle GPS bodů. Klesali jsme zpět na úroveň 0 m n.m. Vyšlapané cestičky od krav nás šťastně dovedli až k silnici spojující Puerto Navarino a Puerto Williams. Provoz je zde veškerý žadný, museli jsme dojít pěšky cca 10 km až do města, přičemž jsme si na půli cesty udělali zastávku na naučné stezce v unikátním etnobotanickém parku Omara.

Puerto Williams je malé městečko s 2000 obyvateli, z nichž velká část pracuje pro námořní armádu. Zbývalo nahlásit návrat z treku na policejní stanici a ubytovat se na poslední noc na ostrově. V sobotu po poledni nás člun vysadil v přístavu v Ushuaie, tentokrát bylo moře v kanálu Beagle ještě více rozbouřené a jízda divočejší.

V neděli jsme oslavili narozeniny Martiny návštěvou jedné z restaurací "tenedor libre" neboli "volná vidlička". Za jednotnou cenu je zde možno sníst, kolik kdo snese. My jsme byli z treku velmi vyhládlí a totálně jsme se přejedli. Navíc se v ten den posouval v Argentině čas o hodinu zpět, což jsme samozřejně nevěděli, takže jsme se dobývali do restaurace o hodinu dříve ještě před otvírací dobou. Museli jsme vypadat opravdu hladově. :o)

S plným batohem a zataženou oblohou nad sebou jsme se přihnali v devět hodin ráno k benzínce na ulici Maipu, jelikož pár metrů od ní odjížděly turistické mikrobusy. Za 30 pesos nás řidič odvezl zpět asi 20 kilometrů po silnici č.3 k pěšině, kterou začínal náš divoký čtyřdenní okruh dlouhý přes 50 kilometrů v opuštěné divoké přírodě. Díky GPS bodům od Jarušky a Míly jsme však skoro vůbec nebloudili a orientačně vše dobře zmákli. Pěšina byla místy jen málo znatelná, většina turistů totiž zamíří jen přímo do národního parku Ohňová země s placeným vstupem a okolní překrásné hory vynechá.

Cesta začala pohodovou širokou džípovkou, po které jsme šli prvních 50 minut vzrostlým lesem. Poté jsme vyšli na podmáčené louky, ze kterých se nám otevřely první výhledy na okolní masívy. Mokro a vlhký mech nás provázely dále velkou část trasy. Za další dvě hodinky jsme byli u malé chatky - Refugio Bonete, ve které se dá vyspat a zatopit. My jsme ovšem zvolili přilehlý palouček pouze k obědu, pokochali jsme se výhledy na vrchol Bonete a pokračovali jsme dále divokým terénem směrem k sedlům Beban. Večer jsme se utábořili pod typickými místními listnatými stromy lenga. Martina v noci otestovala náš nový červený stan argentinské značky Montagne, Fanda zvolil nebe nad hlavou.

Následující den nás hned čekalo rychlé stoupání nepříjemnou sutí do sedla Beban s výškou okolo 800 metrů. Sedla to byla vlastně dvě (západní a východní), vzdálená od sebe vzdušnou čarou 500 metrů. V obou mohutně foukalo a utekli jsme z nich co nejrychleji dolů. Sestup byl orientačně jednoduchý a vedl stále podél potoka, až nás pěšina dovedla k laguně Arroyo Azul. Zde cesta odbočovala do prudkého svahu. Hráli jsme si na stopaře, ale stejně jsme se nevyhnuli hodinovému prodírání lesem, než jsme se dostali na strmé travnaté stráně. Při pohledu zpět jsme měli krásný výhled na jezero Fagnano. Po překonání tohoto nízkého hřebene následoval příjemnější sestup k laguně Azul, u které jsme zakempovali.

Třetí den byl již s vidinou blížícího se konce. Půl trasy jsme již měli za sebou. Dopoledne jsme vystoupali lehce do průsmyku Mariposa, odkud byly zamračené výhledy na laguny Azul a na druhou stranu na lagunu Capullo. Sklouzali jsme k ní po suti a poté, co jsme ji konečně obkroužili po správném břehu, jsme si u ní odpočinuli již na sluníčku. Poslední průsmyk na trase Valdivieso byla jen spíše malá vyvýšenina.ou stranu. Libovali jsme si, že již půjdeme jen dolů a cesta bude krásně utíkat. Po sestupu do údolí Carbajalu ovšem začalo okolo řeky Olivia brodění potůčků, obcházení jezírek a přechody velkých ploch s mechem, do kterého jsme se bořili jako do polštáře. V takovém terénu nám vzdušný kilometr trval i hodinu chůze. Až k večeru jsme našli rovná a suchá místa v lese blízko řeky. Počasí bylo zamračené a těžké mraky nevěstily nic dobrého.

V noci nás přivítal déšť a ráno pokračoval. Nás to ale nezastavilo. Oblékli jsme batohy do nepromokavého obalu a znovu se zabořili znechuceně do mechových polštářů. Tu spoustu vody druhý den již nevydržely ani naše naimpregnované boty a čvachtali jsme v nich celý zbytek cesty. K poledni se začalo klubat sluníčko a my si mysleli, že nejhorší část cesty máme již za sebou. Jak jsme se mýlili! Věděli jsme, že musíme přebrodit řeku Olivia. K ní nás dovedly zbloudilé cestičky, které pocházely od krav. První přechod řeky ukončil Fanda v půlce koryta s vodou v půli stehen, přičemž hloubka se neustále zvětšovala. Vrátili jsme se podél břehu o kilometr výše, kde byla na řece vytvořena z větví jakási hráz. Její přechod hrozil koupelí, proto jsme zkusili přebrodit řeku kousek pod ní. Tentokráte jsme již byli úspěšní, ledová voda nám byla maximálně po kolena. Po přechodu několika zavodněných travnatých ploch se cesta stávala zřetelnější a po vstupu do lesa to již byla krásná pěšina, po které jsme došli k první usedlosti. Postávající krávy se nám smály, jak čvachtáme v mokrých botách. Ale my to měli již jen poslední tři kilometry na silnici k Posadě del Peregrino. Odtud nám pan majitel zavolal již za tmy taxíka z Ushuaiy. Celí ztahaní jsme dorazili do hostelu. Byli jsme ovšem spokojení, že nám trek vyšel a za celou dobu jsme potkali v opuštěných horách pouze jednoho poutníka.

Cesta do Ushuaii nebyla jednoduchá. Jelikož již byly vyprodány přímé jízdenky do města Rio Gallegos, kde bychom jen přestoupili na autobus do Ushuaii, prodloužili jsme si cestu o pár zajímavých míst. První autobus nás odvezl do města Comodoro Rivadavia, kde není nic zvláštního k vidění, ale měli jsme tu pár hodin volných na přestup, které zkrátil průvod karnevalu, návštěva kostela, procházka u moře a horká čokoláda na autobusovém nádraží.

Po desáté hodině nám odjížděl noční autobus do města Rio Gallegos. Dojeli jsme následující den ráno a hned jsme se šli ubytovat. Další autobus nám jel až následující den. Vyrazili jsme hned do města na prohlídku zdejšího muzea. Byly zde vystaveny různé předměty, které používali naši praprarodiče. Příjemná paní se nás vyptávala na Českou republiku a my zase na Patagonii. Hezké bylo setkání s jedním pánem, jehož rodiče byli Češi. On sám již česky nemluvil, ale se svou dcerkou nám zazpívali pár českých písniček. Po návštěvě internetové kavárny jsme upalovali do hostelu.

Následující den v osm hodin ráno jsme odjížděli autobusem Tecni Austral do Ushuaii. Jelikož se jel kousek po chilském území, nesměli jsme mít s sebou žádné ovoce a jiné přírodní produkty, ovšem půl kila sýra se nám přesto podařilo propašovat. V městečku Rio Grande jsme přesedli do jiného autobusu. Ten stavěl u výborné panaderie, kde měli skvělé empanády a jiné pečivo. V deset večer jsme dojeli do cíle cesty. V Ushuaie jsme se nechali odvézt taxíkem do hostelu s názvem End Hostel. Opět jsme si vybrali dobře.

Další den jsme šli prozkoumat město, poptat se na lodě jedoucí na ostrov Isla Navarino a zjistit autobusy do Punta Arenas. Prohlédli jsme si starou radnici, místní hlavní třídu San Martin a prošli si další uličky a nasávali místní atmosféru. Zbývalo jen nakoupit zásoby. Ve městě byly dva supermarkety a ceny byly jen o trochu vyšší než v Mendoze. Čekal nás trek v místních horách.