Rozloučili jsme se s Mendozou a vyrazili vstříc Patagonii. Po celodenní a noční jízdě jsme vystoupili v přímořském městě Puerto Madryn. Většina cestovatelů sem zamíří proto, že se nedaleko odsud nalézají dvě důležité přírodní rezervace - Peninsula Valdes a Punta Tombo. Ale o těch později.

My jsme se taxíkem přesunuli do hostelu Che Patagonia, který je pár kroků od moře a vede ho příjemný manželský pár. Ubytování je se snídaní, je možnost půjčit si tu kola a na požádání vám zařídí exkurzi či půjčení auta. Moc se nám tu líbilo. My jsme si na další den zařídili exkurzi na poloostrov Peninsula Valdes, kam se nedá dostat bohužel veřejnou dopravou. Odpoledne jsme si prohlédli město, navštívili malé Etnografické a oceánografické muzeum, ze kterého byl nejhezčí historický dřevěný dům. Pro nás Evropany je to legrační, ale historie tu začala před 150 lety, kdy bylo teprve toto město založeno.

Procházkou po pláži jsme došli k další zajímavosti-Ekocentru. Jedná se o moderní budovu, ve které jsou umístěny expozice zabývající se životem v mořích, ekologií moře a zejména živočichy na Peninsula Valdes. Nás zaujaly krátké dokumentární filmy z velkých hloubek oceánů a filmy týkající se lachtanů a tučňáků. Ve zvukovém sále jsme se zaposlouchali do volání velryb a šumění moře. Vstupné zde stálo 21 ps (r. 2008), ale návštěva stála za to.

Peninsula Valdes

Druhý den ráno nás vyzvedl v hostelu mikrobus cestovní kanceláře. Čekalo nás 400 km po přírodních zajímavostech poloostrova Peninsula Valdes. Poloostrov se nachází severovýchodně od Puerto Madryn a je zajímavý tím, že se zde nachází kolonie lachtana hřívnatého (starší název lvoun), rypouše sloního a tučňáků magellanských. Zvířat, která jsou endemická právě v Patagonii. My jsme nejprve zastavili v jediném městečku Punta Piramidés. Zde jsme nasedli na loď a jeli obdivovat kolonie lvounů (lachtana hřívnatého). S lodí jsme se mohli přiblížit až skoro ke břehu a získat tak skvělé záběry samic se spoustou mláďat, která se motala nemotorně kolem nich a vůbec se nás nebála. Šnorchlovat jsme bohužel vzhledem k otevřeným ranám na omrzlých prstech nemohli, tak zatímco byli ostatní v moři, my se vyhřívali na palubě. V zimních měsících se tu vyskytuje také velká bílá velryba.

Další zastávkou bylo místo Caleta Valdes, kde jsme přes hodinu sledovali samice rypouše sloního. Nazývá se tak proto, že samec má vpředu na hlavě zahnutý roh, podobný krátkému chobotu. V této době však již samci byli na trase do dalekých moří. Samice byly líné, vyhřívaly se na pláži a občas protáhly ploutve, či se převalily, když rozbouřené moře dosáhlo až k nim. Poslední zastávkou byl nejsevernější bod poloostrova - Punta Norte. Místo je zajímavé tím, že kromě rodinek lvounů a rypoušů připlouvají ke břehu také dravé velryby rodu Orca, které loví lachtany. Bohužel v době, kdy jsme tam byli, neměla velryba hlad a nepřiplula.

Punta Tombo

Tak se nazývá největší kolonie tučňáků magellanských na jihoamerickém pobreží. My jsme opět jeli z Puerte Madrynu. Naší první zastávkou bylo město Rawson, kde jsme nasedli do velkého člunu a vyjeli přes velké vlny na širé moře pozorovat černobílé tonino neboli nejmenší delfíny na světě, kteří se vyskytují pouze v Patagonii. Dlouho jsme nebyli úspěšní, ale nakonec se delfíni objevili a hráli si s námi. I přesto, že byli velmi rychlí, podařilo se udělat pár dobrých snímku. Na lodi bylo velmi veselo, jak jsme při focení přebíhali z jedné strany na druhou. Všichni měli tak na dvacet snímků vody, jeden snímek delfína.

Poté jsme vyrazili do očekávané rezervace Punta Tombo. Bohužel jsme měli na tučňáky jen hodinu a půl. Ale i tak jsme stihli vyfotografovat tučňáky ve všech možných pozicích. Musí se zde chodit jen po vyznačených chodnících, ale to platí jen pro návštevníky, tučňáci si chodí, jak chtějí. Jsou na turisty velmi zvědaví, předvádějí se a vůbec nejsou plaší. Komické bylo zejména jejich cupitání a pískání připomínající hýkání osla.

S tučňáky jsme se neradi rozloučili a odjeli do městečka Gaimar, které založili první patagonští pionýři, převážně Welšané. Město má mnoho starých budov z konce 19. století. Typické pro toto město jsou tzv. Casa de Té, kde můžete, za poplatek cca. 30 ps, sníst sladkých koláčů, kolik chcete. Nás vesnice vůbec nezaujala a raději bychom byli déle u tučňáků.

Poté jsme se přesunuli do Puerta Madryn, kde jsme strávili poslední noc. Čekala nás cesta na úplný jih.

Okolí Mendozy je známé pěstováním a výrobou vína. Nejvíce vinařů je soustředěno v okolí městečka Maipú, kam se dá dostat autobusem z centra Mendozy během půlhodinky. Místní obyvatelé využili zájem turistů a mezi vinicemi vytvořiĺi tzv. Vinnou stezku (Camina del Vino), po které se projíždí na kole, navštěvují se místní vinice a hlavně degustují vína. Opilí turisté se poté válí po ulicích.

Neodolali jsme tomuto vinnému pokušení a v brzkých odpoledních hodinách jsme vyrazili od terminálu Omnibusů do Maipú. Jezdí tam autobusy s čísly 171, 172 a 173. Jen tyto zajíždí do ulice lemované půjčovnami kol. Autobus nám zastavil hned u první půjčovny. Běžná taxa za půjčení velmi rozhrkaného kola na čtyři hodiny byla předražených 20 ps. Délka celé trasy je jen okolo 12 km, nejdůležitější jsou různé zastávky.

My jsme nejprve navštívili muzeum vína, ve kterém byly různé historické nástroje na zpracování hroznů a celý proces výroby vín. Nakonec následovala ochutnávka červeného Malbeca. Martina dokonce dostala od průvodkyně etiketu na nalepení do deníku.

Po první zastávce jsme ještě jeli stále rovně a naše kola nás dovedly k další zajímavosti, k domácí výrobně likérů a čokolády. Čokoládu tam vařila ručně stará paní v hrncích na sporáku. Vypadala při tom jako naše babičky o Vánocích. Po ochutnávce čokoládového a grapefruitového velmi alkoholického likéru a čokolády jsme neodolali a každý jsme si zakoupili jeden sloupeček sladké dobroty navíc.

Na závěr jsme navštívili Bodegu del Cerno, kde byla sice prohlídka placená, ale pán nám podal skvělý výklad a na závěr jsme ochutnali tři druhy vína. Martina opět vyprosila prázdnou láhev s hezkou etiketou.

Již trochu unaveni a opojeni alkoholem jsme vrátili kola do půjčovny a odjeli zpět do Mendozy. Čekalo nás velké balení našich batohů a konečně odjezd do Patagonie.

Takto nazývají místní obyvatelé pyšně své vlastní město a mají pravdu. Martinu okouzlilo na první pohled. Vydala jsem se tam na krátkou dobu, zatímco Fanda odpočíval v Mendoze než spolu odjedeme do Patagonie.

Hned po příjezdu jsem se nechala zlákat jízdou lanovkou na kopec sv. Bernarda, odkud byl krásný výhled na celé město, údolí Lerma i na zelené kopce v dálce. Poté jsem se vyrazila ubytovat. Hostel El corre camino se přede mnou chvíli schovával, ale našla jsem jej a přivítal mě tam sympatický chlapec. Jeden z mnoha příjemných obyvatel, se kterými jsem se tu setkala. V pozdním odpoledni jsem si prohlédla ještě místní koloniální architekturu-katedrálu, kostel sv. Františka a Bernarda, historické náměstí 9. Července i budovy okolo něj.

Jedním z největších cílů byla návštěva nového Muzea vysokých hor (MAAM-Museum de alta montaňa), které se zabývá inckou kulturou. Je tu vystavena proslulá mumie patnáctiletého dítěte, která byla nalezena na hoře Lullaillaco více než 6 700 metrů vysoko. Zaujal mě tu dokumentární film o této archeologicko-horolezecké výpravě v roce 1999, při které tam byly nalezeny mumie celkem tři. Návštěvníci si mohou prohlédnout mumii jen jednu. Zajímavostí je, že je udržována zvláštním systémem teplota kolem ní na -20 stupňů Celsia. Tedy prostředí stejné, ve kterém se nám zachovala naprosto v perfektním stavu pět set let téměř na vrcholu Lullaillaca. V další cásti expozice je vystavena více poškozená jiná incká mumie, přezdívaná „Královna“ podle jiné místní hory, kde byla odkryta.

V sobotu ráno pro mne přijel domluvený mikrobus a vyrazila jsem na exkurzi po okolí Salty. Chtěla jsem si také prohlédnout vychvalovanou okolní přírodu. Zážitek jsem měla již při nástupu do autobusu; uvítala mne skupinka super Argentinců, nikdo z nich ani řidič a průvodce v jedné osobě neuměli více anglicky. Celý den byl pro mě skvělou lekcí španělštiny, zároveň mne všichni oprašovali, starali se o mě a pomáhali mi.

Hlavním cílem dne byl kaňon Cafayate dlouhý asi 50 kilometrů a plný různobarevných skalních kopců a formací, které připomínaly zvířata, lidi nebo budovy. Oblast Cafayate je zároveň vyhlášená produkcí výborného vína. Navštívili jsme a ochutnali vína u dvou menších výrobců. Převažuje zde jednoznačně víno červené, které mi však zrovna moc nechutnalo. Naopak při obědě, kdy jsem si na rady spolucestujících objednala tři naprosto neznámé věci, jsem si velmi pochutnala.

Večer jsem si ještě nenechala ujít procházku nočním živým městem než mě luxusní autobus odvezl zpět do Mendozy.

Po vylezení Aconcagui potřebovaly naše prstíky odpočinek a proto jsme zůstali několik dnů v Mendoze. Naštěstí jsme se mohli relaxovat v našem oblíbeném hostelu Chimbas, kde byl krásný klid a příjemný personál. Martina se po městě moc potulovat nemohla, tak tedy chodil více Fanda. Jednou ze základních věcí bylo vyřešení otázky stanu. Ten nám byl nejspíše ukraden nebo ztracen na Plaza de Mulas a společnost Aymara se neměla k nějaké náhradě. Zjistili jsme, že nabídka stanů není vůbec široká a kvalita je různá. Nakonec jsme koupili stan Montagne Apollo 2, který se nejvíce podobal našemu Atacku. Tak uvidíme jak si povede.

V Mendoze jsme také navštívili nemocnici Lago Maggiore, kde se nám podívali na prsty. Zajímavé bylo, že tu je více zdravotních bratříčků než sestřiček. Vyšetření vypadalo tak, že bratříček sundal obvazy, doktor se podíval na prsty a nechal je opět zavázat. Ale personál byl jinak příjemný. K nemocnici jezdí autobus MHD s číslem 52 či 53 od zastávky u autobusového nádraží. Jedna jízda po městě stojí 1,1 ps, ale je vždy lepší zeptat se řidiče, zda opravdu jede tam, kam potřebujete.

Ćhlapi z Čech, které jsme potkali na Aconcague, nám radili navštívit místní "žrádelnu". Nachází se na ulici Llavate a jedná se o restauraci, kde zaplatíte 21 ps (oběd)+nápoj(e) a můžete toho sníst, co hrdlo ráčí. Po městě se nachází také několik marketů, kde se dají nakoupit zásoby na výstup, či trek. Internet tu byl levný, 2-3 ps na hodinu (02/2008) a kavárny na každém rohu.

Důležitá je informace, že výběr z bankomatů je u karty Visa limitován částkou 320-1000 ps, záleží na typu banky. My jsme nakonec vybírali i větší částky na kartu Maestro u National Bank.

Jinak je Mendoza příjemné město spoustou zeleně a zahradních restaurací vhodná k relaxu po náročném výstupu na Aconcaguu.

Přesun všech našich zásob a věcí v neděli dopoledne na autobusové nádraží z hostelu byl velmi náročný. Každý jsme nesli dva těžké batohy a Fanda navíc ještě velký igelitový pytel. To jsme byli ještě tak blbí a nevěděli jsme, jak tu jsou taxíky levné! Ale zvládli jsme s několika krátkými přestávkami a vše naložili bez problému do autobusu. Užili jsme si pětihodinové výhně ve vyhřátém autobuse při jízdě do pohraničního městečka Puente del Inca, které je okolo 180 km od Mendozy u hranic s Chile. Vrátili jsme se tak vlastně zpátky, kudy jsme před tím jeli ze Santiaga. Zajímavostí tu je přírodní most přes řeku. Tento úkaz a fakt, že to je v sezóně východiště do Provinčního parku Aconcagua, dělají z malého města rušné turistické centrum.

Zde jsme předali věci určené na mulu pracovníkovi společnosti Aymara, u které jsme měli domluven a zaplacen tento odvoz. Platilo se 150 USD za jedno zvíře (nosnost 60 kg) za jednu cestu. Bohužel s touto společností jsme měli později jen samé problémy - ale to jsme nyní ještě nevěděli a líbilo se nám, že nás ještě odvezli čtyři kilometry po silnici autem přímo ke vstupu do Provinčního parku Aconcagua v údolí Horcones. Strážci nám zkontrolovali nezbytné horolezecké povolení (v únoru 2008 za 700 pesos/os) a my začali stoupat první výškové metry na Aconcaguu. Laguna Horcones, nebo spíše taková bažina, je ve výšce okolo 2 900 a vrchol ve výšce 6 962 metrů. Čekalo nás tedy za několik dní pěkných pár tisíc výškových metrů převýšení, námaha, únava a velká zima. Dnes však ještě bylo vše nenáročné. Večerní sluníčko nás příjemně hřálo, v jasné obloze se na nás vyzývavě v dálce usmívala zasněžená špička Aconcaguy a nám odpočatým se šlapalo krásně do prvního tábora Confluencia (3 390 m).

Nyní pár pravidel, která je nutno dodržovat při výstupu na Aconcaguu: ke spaní používat jen vyhrazené tábořiště; na těch v nižší poloze je příchod a odchod kontrolován přísně strážci parku; veškeré odpadky se sbírají do pytle, který dostane každý se svým číslem, je to přísně evidováno a při odchodu z parku jej musí ukázat; na Plaza de Mulas dostane každý další pytel na "hovna", je zakázáno konat velkou potřebu kamkoli jinam a několik dní si takto ve vyšších táborech každý nese svůj smradlavý náklad pěkně s sebou než jej zase při odchodu strážcům parku odevzdá. Pokuty za nedodržení těchto nařízení jsou vysoké, do stovek dolarů a strážci jsou neúprosní. V Confluencii nás prvně zaujala velikost tábořiště, dále splachovací kadibudka a to, že sluníčko tu vychází pozdě a svítí na každý tábor až okolo jedenácté hodiny a je tedy vždy po ránu velká zima. Z tohoto důvodu se nám nikdy nechtělo brzo vstávat, většinou jsme vstávali až později do tepla a vycházeli tím pádem dosti pozdě.

Druhý den při cestě z Confluencie na Plaza de Mulas se nám to trochu vymstilo. Psát o délce a nekonečnosti této přibližně osmnáct kilometrů dlouhé cesty je snad zbytečné. Všichni se o tom zmiňují jako o hrůze a námaze a mají naprostou pravdu. Nejdříve je údolí Horcones a jeho barevné vrcholy okolo sice zajímavé, ale po hodinách stále stejné monotónní chůze, kdy cíl není vidět, je to už otrava. Nám navíc asi v polovině cesty začal padat silně déšť se sněhem, viditelnost byla skoro nulová a v tomto nečasu jsme se ploužili další čtyři hodiny a tisíc výškových metrů. Na Plaza de Mulas jsme dorazili úplně mokří v osm hodin večer po devíti hodinách namáhavé chůze. Další šok přišel za chvíli. Dozvěděli jsme se, že mula s naším pytlem s věcmi se splašila, pytel se roztrhl. Skoro nic až na dvě drobnosti jídla se nám neztratilo, ale vylil se všechen benzín a kontaminoval jak oblečení, tak zejména některé jídlo, které pak bylo nepoživatelné. Čekala nás dieta!

Velmi unaveni jsme ulehli do zimy a do vlhka. Probudilo nás v poledne teplé sluníčko vyhřívající stan, takže nám vše zase krásně uschlo. Martina byla tak unavená, že celý den jen lenošila a vyhřívala se ve stanu. Fanda si udělal odpoledne několikahodinovou procházku do 5 060 metrů do tábořiště Canada, kam vynesl několik kilo potravin na další výstupové dny. Spolu jsme tam vyšli až další den odpoledne. S batohy nám to samozřejmě tak rychle nestoupalo, navíc foukal studený nepříjemný vítr a odpoledne opět sněžilo. V noci už také teplota klesala výrazně pod bod mrazu. Raději jsme ji neměřili, někdy se vstává přeci jen lépe, když se neví přesně, jak velká je zima venku.

Výhledy na hluboké údolí pod námi byly úžasné a cesta nahoru dále nebyla orientačně náročná. Prudké serpentiny se kroužily v hrozivém sklonu nahoru a někde na obzoru vysoko nad námi jsme mohli zatím jen tušit náš dnešní cíl - tábořiště Nido de Condores (5 560 metrů). Pro změnu nám zase začalo sněžit a silně foukat, prudce se ochladilo a my s velmi těžkými batohy funěli pomalu stále výš. Místo udávaných necelých tří hodin nám trasa z Canady na Nido de Condores trvala přes čtyři hodiny. Jak to jen nejrychleji v tom větru a zimě šlo, postavili jsme stan, zalezli vymrzlí do něj a byli rádi, že již nemusíme vystrčit ani nos. Tento nečas trval celou noc a velkou část následujícího dne. Nebylo možné kamkoli chodit výš, napadlo přes 10 nového čerstvého prašanu a pěšina nebyla vůbec vidět. Navíc se stále honily mraky, foukalo a silně mrzlo. Strávili jsme celý den ve stanu, kde bylo jedině celkem teplo. Nepříjemné bylo pouze to, že při nicnedělání honí člověka velmi mlsná a jíst jsme ovšem nemohli. Nevěděli jsme, jak dlouho bude ještě sněžit a jak dlouho uvízneme na tomto tábořišti bez dalšího postupu. Dle cestopisů není výjimka třeba i čtyři a více dnů. Navíc jsme dodatečně zjistili, že benzínem smrdí třeba i zavřené neprotržené sladké buchty na snídani nebo polenta na večeři. Nálada tedy nebyla nic moc a hladoví jsme nedočkavě vyhlíželi další den.

Ten pro změnu bylo naštěstí jasno s malým větrem a mohli jsme pokračovat do dalšího výškového tábora. Jednalo se o tábořiště Berlin ve výšce 5 930 metrů. Pro Martinu to byl ten nejhorší úsek. S těžkým batohem se plazila pomalu v zimě do kopce, ale pořád to nemohla udýchat a každou chvíli stála a funěla. Fandovi to šlapalo o něco lépe, i když také on byl při stavění stanu velmi unavený. Doslova jsme se do něj zhroutili. Než jsme rozpustili dostatek sněhu na vodu, uvařili čaje a večeři, tak byla tma. Hvězdy nám krásně svítily nad hlavou a my se snažili trochu se prospat před zítřejším výstupovým dnem.

Neúprosný budík nám zazvonil ve tři hodiny ráno. Z tenkého spacáku jsme opatrně vykoukli ze stanu do venkovního prudkého mrazu. Jasná obloha a bezvětří rozhodly o našem dalším postupu. Dvě hodiny nám celkem trvala příprava v podobě vaření čaje a rozehřívání totálně zmrzlé snídaně. Po páté hodině jsme vyráželi do tiché noci. Umrzlý sníh pod našemi mačkami pěkně křupal a my vytrvale, pravidelně a pomalu stoupali po cestě pomocí GPSky výš a výš. Občas byl sníh bohužel měkký a bořili jsme se do něj, což velmi stěžovalo náš další postup. Nikdo jiný před námi nešel, připadali jsme si v té tmě, tichu a zimě jako skuteční objevitelé a průkopníci. Po necelých 500 výškových metrech a třech hodinách námahy jsme toho měli plné zuby. Velmi jsme mrzli, vyhlíželi nedočkavě sluníčko a vážně uvažovali o tom, že to kvůli zimě otočíme. Krátce poté na nás konečně zamířily první teplé sluneční paprsky a my se postupně rozehřívali. K tomu nám vypomohlo i velmi prudké poslední pět set metrů vysoké stoupání, proslulá Canaleta neboli kuloár Aconcaguy totálně zasněžený. Na sluníčku se sníh rozehříval, měknul a my se bořili postupně čím dál tím více. Celý závěrečný výstup nám trval několik hodin a my stanuli na vrcholu Aconcaguy v půl druhé odpoledne. Samotný vrchol Martinu trochu zklamal. Nejedná se o žádnou impozantní špičku, ale o celkem širokou placku. Výhledy na všechny strany byly nádherné. My jsme však byli tak vysíleni, že jsme si vše uvědomili až později. Nyní jsme jen fotili a fotili, pozdravili jsme se s dalším Čechem (polárníkem Miroslavem Jakešem), který jsem vystoupal chvíli po nás, a šli jsme zpět. V kuloáru jsme potkali skupinku dalších Čechů a spoustu jiných horolezců. Ti všichni používali naši pracně vyšlapanou cestu a děkovali nám. My jsme už byli po té námaze velmi unaveni, nohy nás v pohorkách a v mačkách již silně bolely. V šest hodin večer jsme byli zpátky ve stanu a rozehřívali jsme si zmrzlé prsty na rukou i na nohou. Ostatní dorazili zpět až skoro v jedenáct hodin.

Následující den se nikomu naopak nechtělo vstávat do mrazu, všichni čekali na sluníčko. My jsme si nakonec v teplém stanu poleželi celý den, protože Martině otekly prsty na levé promrzlé noze a nechtěla je mačkat v pohorce. Odpočinek se nám velmi hodil, doplnili jsme síly a energii. Další den jsme poté bez problémů sestoupili za odpoledne až zpátky na Plaza de Mulas. Těšili jsme se tam hlavně na teplo a na poslední naše zásoby jídla, které nebyly cítit benzínem. Také jsme tam navštívili lékaře, který Martině připadal neschopný, ale každopádně se mu naše prsty moc nelíbily a poslal nás druhý den dolů zpět k laguně Horcones vrtulníkem, který je v ceně povolení. Naše batohy se tedy opět vezly na mule, tentokrát se nám z nich při cestě ztratil stan, za který jsme od společnosti Aymara nedostali žádnou náhradu. Jednání s touto společností bylo velmi obtížné a nemůžeme ji tedy nikomu doporučit. My jsme byli vrtulníkem dole za 10 minut a užili jsme si krásných výhledů na celou dolinu i vrchol Aconcaguy. V Puente del Inca jsme si zašli na zaslouženou vydatnou večeři - na argentinský steak, vyspali se v pěkném rodinném hostelu a rádi odjeli do teplé a slunné Mendozy odpočinout si a zregenerovat se po té několikadenní námaze.

Noční přesun do Mendozy byl velmi pohodlný, na hranicích nás uvítali milí pohraničáři a my se pak jen probudili brzo ráno za tmy na autobusovém nádraží v Mendoze. Díky časové změně je tu v létě až do osmi hodin ráno tma, prospali jsme se tedy jak bezdomovci na vlastních batozích do světla na nádraží než jsme došli do hostelu. Jmenuje se Chimbas v ulici Cobos asi 10 minut chůze od autobusového nádraží. Bydleli jsme v něm tady celou dobu. Je to velký dům koloniálního stylu se zahradou, bazénkem, kuchyní a milým ochotným personálem. Navíc je levný a vše tu je hezky čisté. Rozhodně všem doporučujeme!

Následující tři dny byly ve víru nutných prací, zařizování nezbytností ve spojení s Aconcaguou a odpočinku s dobrým jídlem. Bylo potřeba vyprat prádlo, vyčistit batohy, koupit lístek na autobus do Puente del Inca, zařídit povolení k výstupu na Aconcaguu a mulu, která nám odnese hlavně kila jídla do základního tábora Plaza de Mulas ve 4200 metrech. Nejnáročnější byl pro nás asi právě nákup potravin odhadem na 10 - 14 dní. Nevěděli jsme samozřejmě přesně, jak dlouhou dobu na horách nakonec strávíme a už vůbec ne v jaké nadmořské výšce. Strávili jsme v místním supermarketu celý večer, než jsme vše vymysleli a odcházeli s narvanými plnými batohy a se spoustou igelitek úplně zničeni. Mendoza jako město nás zatím vůbec nezaujala. Po třech dnech usilovné práce bylo vše hotovo,batohy zabaleny a my mohli vyrazit. Sledovali jsme již dlouhodobě předpověď počasí a po několik dní se vyvíjela velmi dobře. Tak jsme doufali, že toto stabilní počasí ještě nějakou dobu vydrží.