Po náročném výstupu na Ojos del Salado jsme si moc neodpočinuli. Hned následující den ráno nás velmi pohodlný autobus odvážel pár stovek kilometrů k jihu. Přes přioceánské letovisko La Serenu jsme se dopravili do malé známé vesnice Vikuňa. Již cestou jsme byli nadšeni výhledy z okénka. Příroda v této oblasti nám připomínala evropské středomoří a skoro po měsíci jsme prvně zase viděli zeleň, stromy a třeba i jahodové plantáže. Jahody tu právě dozrávaly, všude byly na prodej, ale autobus bohužel frčel dál a nezastavoval.

Vesnici Vikuňa proslavily zejména dvě věci. Za prvé to je rodiště nejslavnější chilské básnířky Gabriely Mistralové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu, a za druhé na nedalekém kopci je hvězdárna Mamalluca, která dělá pro zájemce pravidelné noční pozorování hvězd na místní úchvatné obloze. Dále je celé tamější údolí Elquí doslova poseto vinicemi (hrozny ještě byly bohužel nezralé), místo tekutého vína se zde však vyrabí zejména originální chilské "pisco", destilát s vyšším množstvím alkoholu. Je zde možno návštívit muzeum Gabriely Mistralové, nás však zlákala k prohlídce největší výrobna pisca firmy Cabel, která je asi 1 km pěšky za Vikuňou. Výklad v angličtině jsme měli soukromý jen pro nás, ochutnali jsme všechny možné druhy pisca i ovocné kokteily a nakonec jsme se nechali zlákat Piňou Coladou, kterou jsme dodatečně zapili jak výstup na Ojos, tak později i na Aconcaguu.

Po návštěvě entomologického muzea s různými potvorami jsme si odpočinuli v Rezidenci Mistral (velmi levné a krásné typické chilské ubytování, všem doporučujeme) před nočním pozorováním oblohy. Velmi jsme se na něj těšili zvláště po tom, co nám nevyšlo celý týden v San Pedru de Atacama kvůli počasí. Nakonec jsme z toho byli však zklamáni. Byly tam velké davy lidí, k dalekohledu jsme se dostali málokdy a nic moc nového jsme se nenaučili. Jižní kříž se nám krásně třpytil nad hlavou a tiše se na nás usmíval.

Zatím náš poslední den v Chile byl také velmi akční. Ráno jsme rychle odnesli dopis Eduardově manželce, jak jsme mu slíbili. Přivítala nás celá rozpačitá v noční košili, ale nám jel naštěstí autobus zpět do La Sereny, tak jsme návštěvu stejně museli odmítnout.

La Serena, druhé nejstarší chilské město, nás svoji krásou příjemně překvapila. Měli jsme zde jen pět hodin mezi přestupy na autobus. Samotné historické centrum není veliké, ale je nádherné. Svou krásou se naprosto vymyká jiným chilským městům. Na hlavním náměstí se vypíná mohutná katedrála i další pěkné budovy. Ulice jsou živé, veselé, plné příjemných lidí. Martina ještě také navštívila archeologické muzeum, kde mají jeden asi čtyřmetrový exemplář sochy moai z Velikonočního ostrova a navnadila se tak velmi na jeho návštěvu, která se uskuteční koncem dubna.

Bohužel čas letěl a my museli na odpolední autobus zpět do Santiaga. Určitě by stálo za to v celé této oblasti zůstat déle a prozkoumat více příšte celé nádherné údolí Elquí. Nás však již čekal přesun do Argentiny!

V Santiagu na autobusovém nádraží se někdo pokusil Martinu naštěstí neúspěšně okrást o doklady, Fandu na začátku cesty na Plaza de Armas zase o Gpsku v domnění, že to je mobil. Máme tedy z Chile i tyto negativní zážitky, takže pozor na to!

Ve čtvrtek ráno nás vyzvedl v rezidenci Jorge se svým jeepem Mitshubishi a nás čekal přesun z výšky 380 m n.m. do výšky 5 280 m n.m. - do základního tábora pod Ojosem del Salado-refugio Atacama. Cesta ubíhala hodně rychle, udělali jsme zastávku u krásné laguny Santa Rosa s plameňáky a pokračovali dále k laguně Verde, kde jsme odevzdali naše povolení pro příhraniční oblasti (DIFROL). Poté začal opravdový off-road. Jízda v písku a dunách byla velice záživná, a když se nám začal zahřívat motor, tak jsme i několik kilometrů couvali. Náš řidič byl opravdu skvělý a veškerou obtížnou jízdu zvládal bravurně. Základní tábor nás uvítal dvěma expedičními stany a další dvacítkou menších stanů. V jedné ohrádce jsme si postavili náš stan a vyrazili po široké cestě na aklimatizační procházku asi o 200 výškových metrů výše.

Další den jsme si vynesli část svých věcí a zásob do druhého tábora k chatě Tejos, ležící ve výšce 5820 m n.m.. Chata může poskytnout útočiště až dvanácti osobám. My jsme na chatu došli po třech a půl hodinách chůze. Uskladnili zásoby a ještě nalehko došli k hranici 6 000 m n.m. Silný vítr a zima nás však zahnaly rychle dolů. Sestup od chaty do base campu nám trval již jen hodinu. Večer jsme dostali od chilských průvodců, kteří tu byli se skupinkou deseti Francouzů, dobrou slaninu a čokoládu. Chudáci nevydrželi pohled na naši polévku v pytlíku a suchou čočku.

Den před útokem na vrchol jsme zabalili stan a přesunuli se po známé cestě k chatě Tejos. Po zbytek odpoledne jsme již jen vařili a sbírali síly na vrcholový den. V chatě byla opět skupinka našich Francouzů, kteří se chtěli o výstup pokusit také. Tentokrát jsme nedostali nic, měli stejné sušené potraviny jako my.

Na neděli jsme vstávali hodně brzo, již ve tři hodiny. Byl docela velký mráz a my plynulým pomalým tempem stoupali vzhůru. V 6 100m n.m. jsme došli k prvním sněhovým polím a přišly na řadu mačky. Zima byla neskutečná a my se těšili na východ slunce. Ten si dal načas a první sluneční paprsky nás zahřály až po osmé hodině. Sníh se začal bořit a postup byl velmi namáhavý. Nikdo jiný již s námi nešel, všichni ostatní výstup vzdali a otočili se zpátky k chatě. Po poledni jsme vylezli na okraj velkého zasněženého kráteru. Čekal nás již jen strmý sněhový kuloár a jednoduché skalní lezení. O půl druhé odpoledne jsme stanuli na vrcholu nejvyšší hory Chile. Vítr skoro nefoukal, a tak jsme si užívali výhledů a pocitu z úspěšného dobytí vrcholu. Vysílačkou, kterou jsme dostali v základním táboře, jsme ohlásili úspěšné dosažení vrcholu a obdrželi gratulaci. Sestup byl nekonečný, nohy v mačkách bolely a těšily se na odpočinek.

Zůstali jsme nakonec ještě jednu noc u refugia Tejos a teprve následující den slezli zpět k refugiu Atacama. Velmi příjemný Eduard, místní strážce a zachránce, nám dokonce uvařil jednoduchý oběd, když jsme čekali na náš džíp zpet do Copiapa, který měl trochu zpoždění. Moc jsme se těšili již do teplíčka v Copiapu, kam jsme dorazili v pozdních nočních hodinách.

V brzkých ranních hodinách jsme vyrazili do ulic hledat ubytování. Netrvalo dlouho a my byli úspěšní v rezidenci Rodríguez ve stejnojmenné ulici. Atmosféra rezidencí, kde človék bydlí více s místními, nám přirostla k srdci více než hostely plné turistů. Běžný turista by Copiapem projel, protože v průvodci o něm nic zajímavého nepíší. Pro nás byl důležitý z několika důvodů. Jet o výchozí místo pro výjezd do oblasti poště Atacama, konkrétně k parkům Tres Cruses a Ojos del Salado. Naším prvním hlavním expedičním cílem bylo pokusit se vzstoupit na tuto nejvyšší horu Chile a zároveň nejvyšší sopku světa.

V kanceláři Aventurisma jsme vyřídili potřebné povolení za 160 USD na jednoho a zbývalo nám vyřídit dopravu jeepem až do základního tábora. To se nám ve středu odpoledne povedlo a my měli na další den ráno zařízený odvoz do base campu ve výšce 5 280 m n.m..

Za pouhé dva dny nás toto město zaujalo svou maloměstskou přátelskou atmosférou a spoustou zeleně. Prohlédli jsme si mineralogické muzeum, první vlak v Chile, místní nádraží a vylezli na vyhlídku k velkému kříži nad městem, z kterého byl krásný výhled na celé údolí.

V sobotu ráno jsme opustili ještě ospalé San Pedro, abychom se přesunuli do dalšího místa našeho putování - Calamy. Calama není sama o sobě moc zajímavá, ale necelých 20 km na sever od ni se nachází největší měděný důl na světě-Chquicamata. Nemohli jsme si tedy nechat ujít příležitost navštívit tuto zajímavost. Prohlídky se konají jen ve všední dny od dvou hodin odpoledne a je nejlepší si na ně telefonicky dopředu rezervovat místo, jako jsme to udělali i my již ze San Pedra.

Na samotné Calamě nás nejvíce zaujal hotel Luxor a jeho majitelé. Za 10 tisíc pesos za pokoj jsme mohli využívat i kuchyň a uvařit si tak po delší době i něco domácího. Pán byl velice komunikativní a jak se později ukázalo, také kutil a technik (potřebovali jsme udělat na akumulátorech cínové kuličky, pro lepší kontakt). Paní domácí zase vařila spousty masa pro jejich psy, jejichž počtem jsme si nebyli celou dobu jisti. Nakoupit se dá v Calamě přibližně dva kilometry severně od centra v Hiper Lideru ve zdejším Mall Centru.

V pondělí jsme se přesunuli taxíkem ještě s dalšími dvěma turisty do Chuquicamaty. Ještě před několika lety to bylo město horníků, ale dnes je již opuštěné (horníci byli přestěhováni do Calamy). Je zajímavé vidět opuštěné domz, restaurace, různé obchody. Prohlídka začala úvodem a vyčerpávajícími informacemi o celém dole, popisu technologie zpracování vytěženého kamene a získání mědi. Poté jsme nasedli do autobusu a jeli k dolu na vyhlídku. Důl byla velká zaprášená díra do země do které jezdily obrovské náklaďáky. Jeden ukázkový byl postaven hned u vyhlídky. Jeho obří pneumatiky dvakrát přečnívaly naše hlavy.

Po prohlídce na nás již čekal taxík, kterým jsme se přesunuli zpět do Calamy. Večer jsme si vyzvedli v hotelu batohy a rozloučili se s majiteli hotelu. Čekala nás noční jízda do Copiapa.

Na čtvrtek jsme měli zakoupenu jízdenku do malé vesnice Toconao s 380 obyvateli, údajně potomky původních obyvatel pouště. Již se samozřejmě přizpůsobili turistickému ruchu a všude na náměstí prodávali suvenýry. Nás tu zaujala věž s kostelíkem a k návštěvě nás zlákala Quebrade de Jere, neboli úzká soutěska s protékající vodou, kterou se dalo brodit. Krásná oáza uprostřed pouště. Zelená barva stromů byla krásnou pastvou pro naše oči a ve vodě si zase libovaly naše nohy uzavřené dlouho v pevných pohorkách. Strávili jsme zde poklidně celé odpoledne v dalším hezkém a zase jiném koutu této oblasti.

Poslední výlet v okolí San Pedra de Atacama nás zavedl na vypůjčených kolech do další přírodní zajímavosti - do Valle de la Luna, neboli Údolí Měsíce. Většina turistů sem zamíří zejména večer. Západ slunce za písečnými dunami je prý nejkrásnější. Vzhledem k tomu, že nám tu pravidelně celý týden večer pršelo, zvolili jsme raději návštěvu za svítícího sluníčka. Naše volba se nám vyplatila, protože jsme měli téměř celé údolí pro sebe bez další spousty lidí. Cesta na počátek údolí je dlouhá dvanáct kilometrů a vede nejprve po asfaltové silnici a poté po zpevněné cestě. Půjčili jsme si po předchozí negativní zkušenosti lepší horská kola, a proto nám kilometry rychle utíkaly. Na počátku údolí se vybírá vstupné 2 000 ps/os. My jsme kola zanechali u výběrčí budky a pokračovali dále pěšky.

V celé oblasti krystalizovala z podzemní vody sůl, která tu vytvořila originální útvary a zároveň tu zůstala na povrchu jak bílý sněhový poprašek v parném létě. Vyschlým kaňonem, který byl právě celý pokryt krystalky soli, jsme dokroužilo zpátky k vozové cestě a v bořícím se písku jsme se vyškrábali na vyhlídku, z které se dala udělat krásná představa o celém údolí. Vozová cesta nás po další hodině rychlé chůze zavedla k zajímavým geomorfologickým útvarům starým milión let, které vypadaly jako živé postavy. Dále je zde ještě solná jeskyně nebo veliký skalní útvar ve tvaru přírodního amfiteátru. Vyhlídkou z velké písečné duny jsme se rozloučili nejen s překrásným Měsíčním údolím, ale i celou oblastí San Pedra de Atacama. Velmi jsme si toto malé městečko a jeho okolí zamilovali.

V pondělí ráno před osmou hodinou jsme již posedávali před kanceláří Colque Tour. Zaplatili jsme kartou 20 000 pesos za odvoz k laguně Blanca a zpět (za oba). Spolu s námi jelo dalších osm turistů, kteří však mířili na bolivijský Salar de Uyuni. Náš však čekal náročnější program. Na chilské kontrole jsme dostali výstupní razítko do sbírky a pokračovali dále po slušné asfaltce do Bolívie. Poprvé se nám ze silnice objevil úchvatný špičatý Licancabur v celé své kráse a vyzýval nás k zítřejšímu boji.

Po šedesáti kilometrech jsme odbočili po prašné cestě k laguně Verde. Následovala bolívijská kontrola v malé polorozpadlé budce a další razítko. Po pár kilometrech jsme dojeli k laguně Verde, kde jsme zase platili, tentokrát poplatek za vstup do národního parku v přepočtu 3 000 ps/os. U laguny Blanca jsme dostali svačinu, po dlouhé době jsme si pochutnali na sýru a konečně na čaji z koky. Odchytli jsme tu také průvodce Serafína, malého sympatického Bolívijce, který má takřka monopol na výstup a dopravu na vulkán Licancabur. Výstup je možný "na černo" I bez průvodce, ale tím pádem i bez dopravy do base campu. Vzhledem k tomu, že v lagunách není pitná voda, znamenalo by to několik hodin chůze ve velmi horkém počasí s několikadenní zásobou vody a s prodloužením doby potřebné na výstup. To nám za to však nestálo.

Dohodli jsme se proto s ním pro výstup na následující den. Cena 40 USD za odvoz do base campu a 35 USD za průvodce se nám zdála rozumná. Jak jsme se předem informovali, je tato cena neměnná již několik let. Překvapilo jej však, když jsme si u jeho ubytovny u vchodu do parku postavili stan, rozbalili naše věci a začali vařit na benzínovém vařiči. Takové divné turisty tu již dlouho asi neviděl! Serafín nám doporučil aklimatizační výstup na nedaleký vulkán Juriquez a řekl, že má něco přes 5 000 m n.m.. Brali jsme to jako odpolední vycházku, ale když jsme z 4 360 m došli klouzavým suťovým terénem za tři hodiny do 5 150 m n.m., vrchol byl stále několik stovek výškových metrů nad námi a nad lagunou začalo bouřit. Raději jsme to obrátili, ale k aklimatizaci nám tato túra rozhodně přispěla.

Následující den jsme vstávali před třetí hodinou ranní. Po večerních černých mracích nebyla ani památka a nám se nad hlavou třpytily krásné miloóny hvězd. O půl čtvrté jsme odjeli jeepem pod základní tábor Pueblo del Inca, o čtvrté začal samotný výstup. Průvodce nasadil vytrvalé strojové tempo, kterému jsme se snažili stačit. Skvělý trénink pro nás! Na rozdíl od výstupu na San José nebyla vůbec zima, ani nefoukal vítr a my jsme se rychle zahřívali. Svítání nás zastihlo již nad hranicí 5 000 m n.m.. Naskytl se nám krásný pohled na rozlehlé laguny Blanca a Verde a na spousty kulatých vulkánů kolem nich na bolívijské i chilské straně. Serafín nás vedl neomylně vzhůru, i když byla stezka pokryta sněhovou vrstvou. V této výšce jsme již jeho tempu opravdu nestačili a museli jsme častěji odpočívat. Nicméně i tak jsme v půl desáté stanuli na vrcholu. Fotili jsme kráter, sebe a okolní hory. Počasí bylo ideální, ale na obzoru se již začaly kupit první mraky, které věštily odpolední srážky.

Cesta dolů byl jeden velký skluz širokým kuloárem. Zvládli jsme to za dvě hodiny, ale naše nožičky i botičky dosti naříkaly. O dvanácté jsme již byli u jeepu, který Serafín zavolal vysílačkou. Odpoledne jsme ještě využili sluníčka než začala pravidelná odpolední bouřka a šli ještě nafotit krásné plameňáky a ostatní ptáky k laguně Blanca. Bohužel byli velmi plaší a lovec Fanda moc úspěšný nebyl.

Poslední den jsme již jen zabalili věci a počkali na mikrobus Colque Tours, který se vracel od laguny Blanca. Na chilských hranicích jsme neunikli obvyklé kontrole zavazadel, ale nikdo z nás žádné potraviny nevezl. Večer nás zaujal hluk na náměstí v San Pedru, konaly se tu slavnosti a zejména zde tančili tři taneční soubory z Bolívie a zvaly na nadcházející karneval.

Volný den v Santiagu jsme kromě odpočinku využili zejména k prohlídce malého, ale velmi zajímavého chilského muzea předkolumbovských kultur (Museo Chileno de Arte Precolumbino). Seznámili jsme se zde prvně se spoustou kultur, se kterými se zde budeme dále během roku stále setkávat. Večer jsme sevpřesunuli na autobusové nádraží Borja, odkud jezdí autobusy do San Pedra de Atacama. Měli jsme z předešlého večera zakoupenou jízdenku tak trochu omylem ve třídě Salon Cama, čekalo nás tedy docela komfortní cestování, kdy jsme měli v autobuse strávit celých 24 hodin. Cesta byla dle očekávání pohodlná, pěkně jsme se vyspali a autobus nás v pátek večer téměř na čas vysadil v San Pedru, v malém, překrásném, ale velmi turistickém městečku.

Fanda měl nelehký úkol najít zde ubytování. Uprostřed sezóny se ceny v hostelech pohybovaly v závratných výškách v průměru 30 000 pesos (60 USD) za dvoulůžkový pokoj na noc. To bylo pro nás opravdu velmi mnoho. Dokroužili jsme proto až do kempu Los Chaňares, kde jsme sehnali pěkné ubytování v chatkách za 6 000 pesos (12 USD)/os/noc. S paní domácí jsme opět procvičili znalosti španělštiny. V kempu byly k dispozici zásuvky, sprchy i plynový vařič, tedy vše, co bylo pro nás důležité. Bohužel jen sousedé byli občas v noci trochu hlučnější, ale kupodivu se s nimi dalo rozumně domluvit.

V sobotu odpoledne jsme si šli prohlédnout místní historickou památku Pucaru de Quitor zhruba tři kilometry za městem. Jedná se o bývalou pevnost na svahu kopce, která byla nakonec dobyta a rozvrácena Inky. Za zříceninou jsme vylezli na vyhlídku ("Mirador"), pokochali se výhledy na barevnou okolní poušť a také zažili na poušti první déšť. Díky němu jsme však přišli o večerní pozorování hvězdné oblohy, které jsme měli předem domluvené. Stejné počasí nakonec přetrvávalo v San Pedru celý týden, co jsme zde byli. Z hvězd jsme si nakonec neužili tedy vůbec nic. Na zpáteční cestě z procházky jsme si ještě natrhali pár malých hrušek v jednom sadu. Jak jsme pak zjistili, stejné ovoce se prodávalo předražené v obchodech v San Pedru.

V neděli ráno po čtvrté hodině se pro nás zastavilo auto z jedné agentury, kde jsme si objednali exkurzi k proslaveným unikátním gejzírům El Tatio. Za svítání jsme dojeli po prašné cestě se spoustou dalších jeepů do výšky 4 300 m n.m.. Nicméně pohled na gejzíry byl i tak úchvatný. Z každé díry funěla ze země pára, bublala a vařila se voda a vzduch byl cítit sírou. Po snídani následoval přejezd k termálnímu jezírku, kde jsme se masově vykoupali s davem dalších turistů. Bohužel jedna holčička, která jela s námi, nezvládla rychlý přesun do vysoké nadmořské výšky (San Pedro má jen okolo 2 800 m). Omdlela, naštěstí trocha kyslíku z láhve a rychlý sjezd níže pomohl, ale cestou jsme již proto nikde nestavěli. Večer jsme si ještě půjčili kola a projeli si Valle del Muerte, neboli Údolí smrti. Jedná se o skupinu nyní suchých soutěsek, které tu vyhloubila v dávné době voda. Zůstaly tak zajímavé skalní útvary a obrovské písečné duny. Večer nás ještě čekalo přebalení batohů na cestu k laguně Blanca v Bolívii, kde jsme se chystali na výstup na vulkán Licancabur.

Ráno vstáváme a jedeme metrem na stanici Bellavista de la Florida, odkud nám má jet v 8:30 autobus do vesnice Baňos Morales. Jediný autobus za den, který jede až na konec Cajón del Maipo. Je sobota uprostřed léta, a proto je tu plno dalších nažhavených turistů a výletníků. Do autobusu se sice narveme i s našimi drobečky, ale Fanda musí dvě třetiny unavující cesty stát v příšerném vedru.

Celé údolí, kam míříme, se jmenuje Cajón del Maipo. Na jeho konci se zvedá k nebesům několik vysokých vrcholů, mezi nimi i vulkán San Jose. Necháváme se vyhodit na křižovatce před B. Morales a doufáme, že nás někdo vezme. Jinak nás čeká sedm kilometrů po prašné cestě do kopce v pražícím slunci. Naštěstí brzy stopujeme nějaký soukromý autobus plný výletníků. Nedaří se nám však se domluvit s výběrčím peněz, chce po nás přemrštěnou částku a tak si raději vystupujeme. Za chvilku nás bere příjemná rodinka v dodávce. Necháváme se vysadit u mostu Puente Colina ve výšce 2 200 m n.m.. Zde začíná jeepová cesta, ze které se musí naším směrem hned za první zatáčkou uhnout po úzké pěšině prudce do svahu, což jsme napoprvé samořejmě neudělali a museli jsme se v tom příšerném vedru s těžkými batohy zase vrátit. Zřetelně vyšlapaná stezka kamením nás poté lehce zavedla do údolí Engarda. Tím naše bloudění při tomto výstupu téměř skončilo a orientačně bylo vše již další dny bez problémů.

Po přechodu údolí se spoustou trnitých keříků jsme vystoupali na večer až k chatě Plantat, která je ve výšce 3 145 m n.m.. Cesta byla celou dobu naprosto zřetelná a my došli na krásnou zelenou loučku u chaty s bublajícím potůčkem. Mimo jiné tu stanoval francouzský dědeček, který nám poskytl pár dobrých rad pro výstup a také důležité GPS body. Co nás však z dálky udeřilo více do očí byl oranžovo-žlutý stan firmy Hannah, podobný, jako jsme od této firmy dostali my. Setkání s krajany, jak jsme očekávali, se však nekonalo. Byl obýván pravými chilskými horaly, kteří se chystali na stejný výstup jako my. V jasné noci jsme mohli spatřit poprvé souhvězdí jižní oblohy.

Druhý den před devátou hodinou jsme odešli do prvního výškového tábora, který se nachází v 4 300 m n.m.. Stezka se vinula nejdříve kamenným svahem, poté po sněhových polích, kde jsme prvně využili mačky a spatřili sněhové "kajícníky", útvary, které tu vznikají působením větru. Brzy odpoledne jsme došli k pěkným pláckům pro stany ve výšce 4 200 m n.m. a rozhodli jsme se dál nepokračovat. Spolu s námi stoupala vzhůru také skupinka známýchchilských chlapců, kteří ale vypadali dosti zničeně a byli mnohem pomalejší než my.

Třetí den byl pro nás velmi krátký. Zvolili jsme tento pomalejší postup, abychom se dobře aklimatizovali na nadcházející vrcholy. Proto jsme stoupali jen 600 výškových metrů do druhého výškového tábora ležíciho v 4 800 m n.m.. Na sněhových polích jsme se opět potkávali s "kajícníky". Nejzajímavějších bylo posledních sto výškových metrů po prudkém svahu s příšerně ujíždějící sutí. Líbilo se nám, že jsme již v jednu hodinu byli na místě noclehu. Z blízkého sněhového pole jsme snadno získávali vodu. Odpoledne ještě nalehko vyšli do 5 000 m n.m. a zkoukli cestu, kterou půjdeme zítra brzo ráno za tmy. Samotný vrchol vulkánu se přímo nad námi smál a těšil se na nás.

Vrcholový den začal budíčkem ve tři hodiny ráno. Ve velké zimě jsme ve čtyři hodiny vyrazili nahoru a těšili se na východ slunce. Za svitu čelovek jsme vystoupali až ke sněhovým polím v 5 200 m n.m., když začalo svítat. Teplo se však nekonalo. Čím více jsme se blížili k vrcholu, tím více sílil vítr. Na náhorní plošině v 5 750 m n.m. se nás pokoušel z hory sfouknout. Jen obtížně jsme se proti němu probíjeli dopředu a výše. Vylezli jsme na jednu stranu širokého vrcholového kráteru ve výšce 5 811 m n.m., sotva jsme byli schopni stát, a proto jsme se rozhodli kráter neobcházet . Tím jsme sice vynechali hlavní vrchol vysoký 5 850 m n.m. Nicméně jsme se velmi těšili na sestup a po nezbytných vrcholových fotografiích jsme rychle sestoupili zpět ke stanu, kam jsme dorazili okolo poledne. Skoro tu již nefoukalo. Výstup nad 5 000 m n.m. nám dal po tříměsíčním půstu, kdy jsme nebyli v tak vysoké výšce, pořádně zabrat. Poleželi jsme si asi dvě hodiny ve stanu, než jsme se začali teprve balit. Rozhodli jsme se sestoupit dnes až zpět k chatě Plantat, ke které jsme došli při západu slunce. Francouzský děda nás mile přivítal a donesl nám rajčata, okurku a půl plechovky jahod. Pro nás po několika dnech na polévkách z pytlíku úplné pochoutky. Zkrátka pohádkový dědeček!

Poslední den nás čekal sestup zpět do civilizace. Od Puente Colina jsme museli kousek pěšky, než nás vzal jeden jeep až před Baňos Morales. Již jsme věděli, že autobus do Santiaga jede až v šest hodin večer, proto jsme využili zdejší "baňos thermales", kde jsme se po několika dnech vykoupali v teplé minerální vodě. Autobusem jsme se večer přesunuli za dvě hodiny do Santiaga na stanici metra Alto Puento a metrem odjeli do centra. Se sehnáním ubytování jsme nakonec měli trochu problém, stejně tak jako s nákupem autobusových jízdenek na další den do San Pedra de Atacama.

Nastal den D a my se 3. ledna potkáváme i s rodiči na letišti. Chvilka povídání, zabalení batohů, odbavení a rozloučení se na dobu několika měsíců. Pán u přepážky Alitalia nám ochotně zařídil přes pobočku Air France palubní lístky až do Santiaga. Naše cesta totiž vedla takto: Praha - Řím - Paříž - Santiago de Chile. Neberte to za tu cenu! Občas najdou letové servery zajímavé kombinace a překvapivě i nejlevnější.

Lety proběhly v poklidu a pod námi se po 24 hodinách v letadlech objevil hřeben And a za chvíli i samotné třímiliónové Santiago. Po pasové kontrole, kdy se celníci podivovali, že existuje Česká republika, jsme se vydali pro naše batohy. Martina spatřila svého modrého Bolla a už se k němu hnala. Batoh byl však vybalen z igelitu a bez hůlek i bez cepínu. Začala se rychle rozhlížet a komunikovat o problému s letištním personálem. Přihlížející úředník nás s naprostým klidem požádal o lístky od zavazadel, kdy vyšlo najevo, že batoh, i když je úplně stejný, není náš, ale jiného krajana, který k němu již mířil. Pozdravili jsme se tedy s ním, popřáli jim hezkou cestu. Naše batohy již mezitím spořádaně jezdily na jiném páse. Zbývalo sehnat v informacích různé mapky, směnit část dolarů na chilská pesa a zaplatit letenku na konec dubna na Velikonoční ostrov.

Poté jsme se vydali autobusem a velmi moderním metrem do centra, kde jsme již měli zarezervované ubytování v příjemném rodinném penziónku. Procvičili jsme si ihned naše znalosti španělštiny, které jsme do sebe poslední rok hustili, protože majitelka neuměla ani slovo anglicky. Rychle jsme se však domluvili a byli jsme velmi rádi, že jsme se ubytovali zde. Setkali jsme se s prvním velmi milým člověkem v Chile. Jak jsme později zjistili, je jich tu velká spousta a všichni se nám snažili velmi ochotně pomoci. Odpolední program byl jasný. Koupit zásoby jídla na několik dní, benzín, zjistit spojení a lístky do vesnice Baňos Morales v Cajón del Maipo, stihnout krátkou procházku po městě a večer ještě přebalit batohy na hory. Zvládli jsme ještě vystoupat na Cerro Santa Lucia a porozhlédnout se po celém městě. Další den nás již očekával blízký vulkán San Jose.

Vrcholí poslední přípravy na naši velkou cestu. Oba už se těšíme na tu chvíli, až sedneme do letadla a nebudeme muset přemýšlet, co ještě potřebujeme s sebou. :o) Založili jsme tu tento deníček, ve kterém budeme popisovat naše příhody. Bude to spíše takový týdeníček nebo občasníček. Vše bude záležet na tom, jak často se dostaneme na internet a budeme moci to tu aktualizovat. O psaní se postaráme s našim PDAčkem sami. Budeme rádi, když budete naši cestu sledovat a napíšete nám své ohlasy do knihy návštěv. Martina a Fanda