Snadným přístupem je svézt se autobusem z Otavala do vesnice Quiroga a odtud taxíkem až k laguně, která je součástí rezervace Cotacachi-Cayapas. Platí se zde proto vstupní poplatek 1 USD. U vstupu se nachází malé, ale zajímavé muzeum o přírodních krásách celé rezervace a o historii laguny Cuicocha.

Laguna je vulkanického původu resp. se jedná o veliký propadlý kráter zalitý vodou. Průměr kráteru je až 3 km s hloubkou až 200 m. Neví se, co je na dně. Nicméně vulkanická činnost stále přetrvává. Při jízdě loďkou na dva ostrovy, nacházející se uprostřed, je možno pozorovat bublinky páry stoupající vodou vzhůru. Voda je však v této nadmořské výšce okolo 3 000 m úplně ledová.

Nádhernou procházkou je obkroužení kráteru po úzké, ale viditelné pěšince. Délka procházky je asi 20 km. Trasa začíná hned za muzeem a trvala mně pět hodin pomalým tempem. Nejvyšší bod se nachází ve výšce 3 490 m a je z něj krásný výhled jak na hladinu jezera, tak na vrchol vulkánu Cotacachi při jasném počasí. Užívala jsem si rozkvetlých keřů a rostlin, pozorovala jsem bzučící hmyz a poletující kolibříky, poslouchala jsem zpěvu ptáků.

Teprve v Otavalu jsem se dozvěděla, že na okruhu jsou často okrádáni turisti a že místo není zcela bezpečné. Doporučuje se proto vždy chodit ve skupinkách.

 

Foukal prudký vítr a byla pořádná zima. Za světla čelovek jsme začali stoupat mírným travnatým svahem pod samotnou horu, která se na nás ve světle hvězd smála. Pedro nás poučil, že Cotacachi je údajně třetí nejtěžší horou v Ekvádoru pro závěrečnou obtížnou lezeckou pasáž po drolící se skále. To nás s Irene trochu zaskočilo. Hledala jsem předtím o Cotacachi na internetu informace, ale mnoho jich není. Potěšující zprávou je to, že cesta na vrchol je nově vyznačena mužíky a orientačně je nyní tudíž bez problémů.

Za svítání jsme dorazili k prudkému kamenitému svahu. Ranní výhledy na probouzející se vulkány byly úžasné. Cayambe a Imbabura se houpaly v bílých mrakových peřinkách, v dálce se pyšně vypínalo Cotopaxi a Illinizy na mě mávaly a ptaly se, zda se na ně ještě pamatuji. Objevil se u mě známý nádherný pocit soužití s přírodou.

Nasadili jsme si helmy a postupovali jsme svahem nahoru. Jednalo se o jinou výstupovou trasu než je normálka, ale věřily jsme svému průvodci. Postupovali jsme relativně pomalu, protože suť velmi klouzala, svah se nakláněl čím dál tím více a postupně začaly padat kolem nás různě velké kameny. Dobrý pocit jsem z této “kamenné ruské rulety” neměla. Proslulý kuloár na Gouteru byl proti tomuto velmi bezpečný. Byla jsem ráda za helmu na hlavě.
Začaly krátké a lehké lezecké pasáže. Nepříjemné bylo jen to, že kámen se drolil, zůstával v ruce a nebylo čeho se pořádně držet. Bohužel s přibývajícím časem se zatahovalo až jsme byli úplně v mracích s mizivou viditelností. Dofuněli jsme pod koncovou lezeckou stěnku, odhadované obtížnosti 5-6. Pedro byl překvapen, že celý poslední úsek je bez sněhu. To ještě předtím nezažil. Hloubali jsme, co dál. Měli jsme sice veškerou lezeckou výbavu, ale pokračovat dál bez podpory sněhu se Pedrovi zdálo na drolící se skále moc riskantní. Hrozil pád zejména při sestupu, protože zde není žádné pevné místo, kam by se dalo bezpečně upevnit lano na slaňování. Navíc nebylo vidět skoro nic.

Se smutkem v srdci, ale se zdravým rozumem jsme se rozhodli pro sestup. Ten byl na klouzající suti ještě nebezpečnější a všichni jsme na několika místech ujeli. Já jsem se proletěla několik metrů, když se pode mnou na lezeckém kousku utrhl kus skály. Andělíček mě ochránil a kromě mírně naraženého lokte se mi nestalo nic. Okolo poledne jsme byli zpět u auta, i zde již byla mlha.

Jízda autem zpět po bahnité a kamenné cestě byla strašná. Teprve za světla jsme viděli všechny nerovnosti terénu a ječeli jsme všichni, když se auto opět nebezpečně naklánělo. Ale i tento sestup dobře dopadl. V odpoledních hodinách jsem již odpočívala v Otavalu. Byla jsem trochu smutná, že se výstup zcela nevydařil, ale šťastná, že jsem v pořádku dole. Opakovala jsem si, že vždy než dosažení vrcholu je důležitější návrat ve zdraví.

 

Nejdříve jsem se s mojí kamarádkou Ramonou vydala na nižší a jednodušší Imbaburu. Z Otavala jsme se páteční odpoledne svezly do Ibarry, přešly jsme z autobusového nádraží na terminál společnosti La Esperanza, odkud jezdí autobusy do stejnojmenné vesničky. Jak jsme zjistily, vesnička není tak malá, naopak je velmi roztáhlá a je ideální výstupovou základnou na vrchol. Jedinou možností ubytování je domácí hostal Casa Aida s pěknými barevnými pokoji, milými domácími, výborným jídlem a přítulnou kočkou. Seznámily jsme se tam s Annou a Erikem z Německa, kteří měli na zítřek stejný plán a již měli domluvený ranní odvoz. Noční obloha byla plná hvězd a slibovala krásné počasí.

Budíček v pět hodin byl po dlouhé době nepříjemný. V šest hodin nás již kamioneta vezla z vesnice ve výšce 2 630 m přes další vesničky Chirihuasi a Cashaloma až do výšky 3 291 m, odkud se již musí pěšky. Při jízdě jsme si užívali svítání a pohledů na mraky kupící se v údolí, zatímco nad našimi hlavami byla jasná obloha. Dokonce i Cayambe na chvíli vykouklo.
Cesta na vrchol není téměř značená kromě posledního hodinového skalního lezení. Na třech místech se nacházejí informační cedule a mezi nimi jsou vyšlapané pěšinky, které se místy ztrácejí. Nezbytností je proto orientační smysl, který mě nechybí, ale mým společníkům se ho nedostávalo, takže na začátku jsme se na první křižovatce dostali do sporu, když nechtěli odbočit za mnou správným směrem po blátivé cestě proměněné v tekoucí potok. Ale nedala jsem se, Ramona mě následovala a nakonec i ostatní.

Stejně jsem je nechaly za sebou a stoupaly jsme pravidelným a rychlým tempem po travnaté pěšině stále prudce vzhůru. Šlo se mi nádherně, užívala jsem si vůni trávy a výhledů do údolí i na vrchol. Čekalo nás 1 340 metrů převýšení. Výškové metry rychle ubývaly, jen obloha se začala pomalu zatahovat. Ramona, nezvyklá na vysokou nadmořskou výšku, již ve 4 000 m nemohla dýchat a bolela ji hlava. Rozhodla se proto na mě počkat níže a já jsem pokračovala sama.

Došla jsem již do mraků. Tráva zmizela a čekala tu na mně krásná pevná skála. S viditelností tak na 10 až 20 metrů jsem začala lézt. Výstup na první vrchol (4 573 m) ještě není příliš technicky náročný. Z něj však vede hodinová téměř celá lezecká cesta na druhý vyšší vrchol, dobře značená červenými značkami. Je u ní uváděna obtížnost PD se skalními úseky až obtížnosti lezení 4. Myslím, že hodnocení je adekvátní. Užívala jsem si po dlouhé době dotyků chladného kamene. Naštěstí jsem byla jen v mraku, nepršelo, takže skála byla suchá a dobře držela. Na některých místech jsem opravdu měla dojem, že lano a jištění by se hodilo, nicméně nebylo a já jsem tvrdohlavě a vytrvale pokračovala dále. Honil mě strach, že přeci jen začne pršet a o klouzačku až někam dolů do hlubokého kráteru, který jsem jen matně tušila pod sebou, jsem nestála. V mlze se zdálo lezení nekonečné, až jako zázrakem se objevila na špičce kousek přede mnou červená vlaječka. Byla jsem tam, na vrcholu Imbabury (4 630 m). Užila jsem si výhledů na mraky, uložila GPS bod, udělala fotky na samospoušť a rychle se vydala zpátky resp. utíkala před deštěm.

Stihla jsem to! Mrholení mě zastihlo až za těmi nejnebezpečnějšími úseky téměř zpátky na trávě. Poté jsem již běžela a klouzala se dolů, aby Ramona příliš nemrzla. I tak jsem se vracela později, než jsem předpokládala. Naštěstí pod hranicí 4 000 m již nepršelo a za sucha jsme došly na ranní parkoviště a po silnici klesaly dále. Únava se již na nás velmi projevovala, chůze po tvrdých kamenech velmi bolela. Uvítaly jsme, když nás minul taxík nahoru a při zpáteční jízdě nás svezl zpátky do hostelu. Tam jsme dorazily po čtvrté hodině, celá trasa nám tedy trvala 10 hodin. Rozloučily jsme se s domácími a již za tmy jsme vystupovaly z autobusu v Otavalu.

 

Bylo však nádherné počasí a sluncem ozářené vrcholy se na nás zdaleka již smály. A co teprve nádherná lesknoucí se hladina první a největší laguny, která se objeví. Nachází se zde zcela unikátní ekosystém, proto je povolena chůze pouze po značených cestách. Těch tu je několik s možnostmi výstupů na dva vrcholy. My jsme s Annou vyrazily s průvodcem, ale zjistily jsme, že pěšiny jsou tak dobře značené, že jakýkoli doprovod je zcela zbytečný.

Těsně nad lagunou Karicocha se vypíná do výšky 4 275 m zelený a špičatý vrchol Fuya Fuya neboli Mraky Mraky. Výstup na něj je velmi jednoduchý, ale velmi prudký a klouzavý po bahnité trávě. Název hory přesně odpovídá místnímu počasí. I když po ránu bylo úplně jasno, během tříhodinového výstupu se totálně zatáhlo a z vrcholu jsme skutečně viděly jen mraky. Sestup byl založen na klouzání po ohnuté trávě případně na “sáňkování” po svahu na kusu papírového kartónu.

Podruhé jsem se na toto kouzelné místo vydala s Irene, kamarádkou ze Švýcarska. Opět bylo po ránu nádherně a my si užívaly výhledů do hlubokého údolí. Tentokrát jsme zvolily procházku podél břehu laguny Karicocha a vystoupaly jsme nad lagunu Yanacocha do malého průsmyku. Těsně za ním začíná pěšina prudce vzhůru na další vrchol Cerro Negro neboli Yana Urku (4 269 m). Mraky již ale zase dorazily, a tak jsme od výstupu upustily, a pokračovaly jsme dále, až jsme obešly i lagunu Warmicocha a vrátily se na výchozí místo. Celý okruh trvá přibližně dvě až tři hodiny. Při jasném počasí je možno v dálce vidět zasněženou kupuli vulkánu Cayambe. Takové štěstí jsme neměly.

Další možností pěšího výletu je sestup od lagun na druhou stranu na silnici spojující Quito s Otavalem. To jsem již bohužel nevyzkoušela.

 

Zato s jazykovými školami jsem měla problémy, i když jich tu je hned několik. Bohužel ve čtvrtek odpoledne a v pátek dopoledne mnoho nepracovaly a nepodávaly informace. To na mně nepůsobilo dobře a zvolila jsem školu Instituto Superior de Espaňol, (www.instituto-superior.net) kde mi ochotný ředitel vše hezky vysvětlil. Úroveň školy však byla průměrná. Já jsem měla štěstí na skvělou učitelku Mireyu, a když jsme si ujasnily, jakou mám již znalost španělštiny a co bych se chtěla doučit, byla jsem s hodinami velmi spokojená. Mezi žáky jsem zároveň poznala spoustu kamarádek či kamarádů, kteří ale většinou své vyučující kritizovali.

Samotné město je proslulé nádhernými tkaninami a textíliemi, které se s úspěchem vyvážejí i do zahraničí. Každotýdenní sobotní velkolepý trh sice navštíví spoustu turistů, ale málokdo se již vydá podívat se na samotné indiánské umělce. Ale to je teprve ta nádhera. V malých místnůstkách sedí celý den zkrouceni nad svými vlnami, spřádají je, barví přírodními barvivy a poté desítky hodin tkají úžasné obrazce. Říká se, že díky tomuto umění, zde žijí nejbohatší Indiáni z celého Ekvádoru. Dají se velmi dobře poznat podle svého typického oblečení. Ženy nosí bílou blůzu bohatě barevně vyšívanou a černý kus látky zamotaný kolem boků jako sukni. U mužů jsou typické široké kalhoty pod kolena a dlouhé vlasy. Poznala jsem osobně spousty místních obyvatel, jak Indiánů, tak mesticů, a všichni byli velmi sympatičtí. Nesetkávala jsem se to s označením “gringa”, naopak jsem potkávala úsměvy, zvědavé otázky a radu, když jsem ji potřebovala. Také se tvrdí, že po Galapágách je toto město druhé nejbezpečnější v celé zemi. Nikdy jsem tu s bezpečností problémy neměla, i když jsem se vracela třeba sama o půlnoci do hostelu.

Architektonických památek se tu mnoho nenajde, jen pár zajímavých kostelů a vyhlídka nad městem s křížem a s obrovským betlémem. Zato přírodních krás je v okolí požehnaně.
Milovala jsem odpolední procházky k “Lecheru”, magickému stromu místních Indiánů. Energie byla okolo stromu silně cítit, ale haldy odpadků bohužel taky. Často jsem si vychutnávala od něj pohled na vrchol Imbabury, bývalého vulkánu, či na velikou lagunu San Pablo pode mnou. Toto jezero je největším jezerem v Ekvádoru. Nabízí možnost svezení na lodičkách. Mě však nadchl cyklovýlet po silničce kolem jezera s pohledy na lesknoucí se hladinu vody a zelené hory v pozadí.

Krásným výletem je také procházka k malému, 20 metrů vysokému, vodopádu Peguche. Ten se jmenuje podle blízké vesnice, kde snad v každém domku mají tkalcovský stav. Cestou k vodopádu jsem si popovídala s malou, sympatickou a velmi ochotnou stařenkou, která si tu sháněla své stádečko krav.

Ideálním jednodenním výletem je návštěva proslulé laguny Cuicocha, výše položených lagun Mojanda nebo městečka Cotacachi s nádhernými výrobky z kůže. Pro sportovněji založené návštěvníky jsou ideální výstupy na vrcholy Imbabura (4 630 m) a Cotacachi (4 937 m). Vhodným odpočinkem je pak celodenní návštěva termálních lázní Chachimbiro.
Otavalo může nabídnout svým náštěvníkům vše a já se tam budu vždy ráda vracet.

 

Vše se poté seběhlo velmi rychle. Navlékla jsem si vrstvy teplého oblečení, ve vzduchu je velká zima. Nasadila jsem si helmu a zašněrovala jsem se do úvazku se “židličkou”. Jen chvíli jsme trénovali start a přistání a již jsme šli na věc.
Skutečný start byl nakonec trochu jiný než ten simulovaný, protože námi smýkl nečekaně boční vítr a strhl mě nejdříve na zem, ale to jsme již byli na hraně kopce a pevná půda se začala vzdalovat. Dostali jsme se do krásného vzdušného proudu a stoupali jsme a stoupali. Kopec se vzdaloval, lidi se proměnili na malé mravenečky hemžící se v mraveništi barevných domečků a políček. Objevily se výhledy na vyšší hory schované za naším kopcem. Byla jsem letem zcela unešená a nadšená. Klouzali jsme po větru sem a tam, vychutnávali jsme si splynutí s přírodou a já jsem nádherně vnímala životodárnou energii všude kolem mně. Jen jednou jsem se pořádně bála, a to když jsme záměrně z bezpečnostních důvodů klesali prakticky volným pádem, když nás proud odnesl již příliš vysoko. Nečekala jsem tento manévr. Najednou jsme padali velkou rychlostí jak zralé hrušky. Zaléhalo mi silně v uších. Ale vše to trvalo jen jednu nebo dvě vteřiny a již jsme zase plachtili. Postupně se počasí začalo bohužel kazit, z dálky se hnaly černé hrozivé mraky. Již přistání bylo díky tlakovým vlnám trochu tvrdé, ale vše dobře dopadlo. Ostatní se díky dešti již neproletěli.

Ve mně zůstal z letu nádherný zážitek a touha věnovat se někdy v budoucnu třeba i tomuto sportu. Paraglidingovou kancelář Edgara v Baňos mohu všem zájemcům vřele doporučit.

Kontaktní údaje:
Escuela de Parapente Tungurahua
Edgar Soria
Calle Ambato y pasaje Mideros
Baňos de Agua Santa
Ecuador
Tel.: (03)2742197, 088030968
E-mail: flyedgars@hotmail.com
http://www.flyiton.com

 

Již týden před koncem roku se všude u domů objevují zvláštní lidské postavy. Hlava je většinou výrazně růžová, tělo sestaveno z dřevěných prkýnek a oblečeny jsou do starých lidských šatů. Tyto figurýny představují nejrůznější lidská povolání a zábavy zcela podle zaměstnání a zájmů svého stvořitele. Nacházela jsem lékaře i pacienty, umělce, řidiče tříkolky i s pasažéry, zpěváky, skupinku hrající karty či jen pouhé povaleče. Vždy se u nich objevoval dlouhý popis, co chce jejich umělec vyjádřit tímto obrazcem ze svého života, co tento poslední den starého roku spálí a s jakým předsevzetím půjde do roku nového. Toto poselství je pro každého velmi důležité a figurýny jsou o půlnoci páleny s velkou slávou a s úctou, aby příští rok došlo ke splnění všech těchto přání.

 

Archeologické muzeum se týká obyvatel kultury Manta, kteří žili na tomto místě před tisíci lety. Kromě jejich předmětů, které používali, jsme se také dozvěděly o jejich způsobu života, viděly jsme jejich pohřební urny a také sbírku jedovatých hadů naložených ve formalínu.
Pěší okruh začíná na malém archeologickém nalezišti, kde je demonstrováno právě pohřebiště kultury Manta. Zaujaly nás modely jejich obydlí. Pražící slunce bylo neúprosné a my jsme se ploužily pomalu dále vysušenou krajinou a snažily jsme se pod korunami stromů najít alespoň trochu stínu. Z fauny jsme slyšely a viděly spoustu nádherných ptáčků. Z vyhlídky na malém kopečku byla zajímavá hranice mezi touto suchou krajinou a zelenými kopci v dálce. Tam začíná typický mlžný prales okolo 600 m n.m.

S radostí jsme uvítaly odpočinek u vyhlášené laguny. Voda nevypadá na první pohled vůbec vábně, smrdí sírou a je zakalená léčivým bahnem. Účinky vody na pleť jsou však velmi příznivé. Jako jediné cizinky ve vodě jsme samozřejmě budily pozornost všech místních mužů. A co teprve když jsme vylovily bahno a celé jsme se jím oplácaly! V mžiku jsme se proměnily na dvě nádherné černošky a další nápadníci se jen hrnuli. Vyhřívaly jsme se v teple a přes vrstvy bahna jsme nasávaly sluneční a léčivou energii. Kůži jsme potom měly hebounkou jako samet. Přírodní léčiva jsou stejně nejlepší!

 

Bydlení s dětmi je krásné a hrozné zároveň. Je třeba počítat s tím, že se vlastně jedná o 24hodinovou práci. Nikdy nezapomenu na to, kdy mě Rocío prvně řekla “mamita Martina” (”maminka Martina”), či Yohanna pronesla “Te amo.” (”Mám Tě ráda.”) nebo kdy mi namalovaly první obrázky, ale taky ne na neustálé prohledávání vlasů, zda již mám taky vši jako všichni ostatní nebo ještě ne. Všichni jsme se snažily dát jim lásku, kterou od svých rodičů téměř nezažily a tyto věty byly sladkou odměnou za naše činy. Měla jsem ráda jejich dětské úsměvy a hravost při řešení domácích úloh či společných přípravách večeří. Také ale nezapomenu na noční dohadování se před spaním, že se nebudou sprchovat či čistit si zuby, na hádky o to, kdo je na řadě s nějakou domácí prací či na starosti o ně, když třeba Yohanna utekla. Bohužel se mi ale nepodařilo vysvětlit jim, že hezčí a lepší než dívání se na televizi je třeba přečíst si knížku, zahrát se nějakou hru či se jít projít. Tak je tento zvyk již odmalička v nich zakořeněn.

Franta pro ně poslal nějaké drobné hračky, ale jen pexeso slavilo párkrát úspěch. Rocío dokonce visí nad postelí obázek Rumcajse, Manky a Cipíska. Převyprávět jim tento příběh byl pro mně nadlidský úkol. Jména jsou pro děti hodně složitá, normální les tu v Ekvádoru téměř neroste a jelen tu nežije. Vystřihovací panenka stejně jako puzzle však zůstaly v šuplíku. To je prostě hodně práce. Na to jsou moc líné, sedět před televizí je mnohem jednodušší. Tento zlozvyk již okoukaly od dospělých.

Bavily mě hodiny vyučování a určitě jsem mnohému dítěti pomohla naučit se číst a psát. Rozšířila jsem mu vědomosti, když jsem mluvila o své vlasti, neuměle kreslila mapu světa a ukazovala pohledy z Čech. Darovala jsem jim mnoho pohlazení, objetí či vyslechnutí jejich dětských problémů nebo radostí. Byla spousta zábavy při jakémkoli vytažení mého fotoaparátu. Krásná práce byla v horských vesničkách. Děti tam jsou uzavřenější, ale srdnatější a neznají lhaní.

Bohužel všechny tyto děti nečeká v jejich zemi žádná zářivá budoucnost. Zde na základní škole se jim dostane jen velmi mizivého vzdělání. Naučí se snad psát, číst a počítat a dostanou trochu dalších informací z jiných věd. Tím ale pro většinu jakékoli vzdělání končí. Střední školu již nedochodí skoro nikdo a o univerzitě ani nemluvě. Na to již jejich rodiče nemají peníze, ani zájem. Náctileté tedy čekají opět jen různé nízce placené práce, příležitostný prodej, úklid v domácnostech či čištění bot. Pravděpodobně v nízkém věku si již založí rodiny a situace bez lepší budoucnosti se bude jako kolotoč točit stále dál. V tomto již žádný dobrovolník nepomůže. To je záležitostí Ekvádoru, státu velmi zkorumpovaného a téměř bez jakéhokoli sociálního systému.

Také by měla být snaha učitelů a dospělých vštípit jim další důležité vlastnosti. Ale to je téměř nemožné, když v této pro nás tak odlišné kultuře tyto typy chování neznají. A s tímto jsem měla velké problémy. Setkala jsem se tu se spoustu zajímavých a skvělých pracovníků (viz. článek Kdo rozdává dětem úsměvy), prožili jsme spolu nádherné chvíle rozhovorů, oslav a zábavy. Ale co se týče práce, byli téměř všichni z mého pohledu líní. Rozčilovala mě naprostá nedochvilnost a plánování práce a seminářů, které se nikdy neuskutečnily. Např. začátkem března se mluvilo o mé účasti na diskuzi o škodlivých účincích alkoholu, ale do mého odletu se neuskutečnilo nic. Nikdy jsem nevěděla, co budu druhý den dělat. Chyběla tu zcela organizace práce jak mezi zaměstnanci, tak mezi dobrovolníky. Nesetkala jsem se tu s žádnou motivací k práci, s žádnou zodpovědností, s touhou po dosažení nějakých výsledků a se snahou o seberozvíjení. Naopak vše bylo pro ně moc těžké či moc namáhavé, museli by vyvinout snahu a úsilí, ale to tu prostě skoro nikdo neumí. A to je z mého pohledu ten největší problém této, ale i ostatních latinskoamerických zemí. A bez změny tohoto přístupu se nikdy životní úroveň jejich obyvatel nezlepší přes jakoukoli pomoc ze zahraničí.

Také mě vadily jejich neustálé dotazy na ceny mých různých věcí či letenky, ale nikoho nezajímalo, že tu vlastně pracuji proto, že chci, že daruji svůj čas, zkušenosti i vlastní finance. Nikdo z dospělých tento dar neocenil, dětské úsměvy v okolí byly zato pro mě velkou odměnou. Nepodařilo se mi jim vysvětlit, že také já musím ve vlastní zemi tvrdě pracovat, abych si vydělala peníze, že jsem vše (vědomosti, peníze) získala jen několikaletou dřinou a že jsem vlastně teď velmi chudá, protože v Čechách nemám nic (práci, bydlení). Myslím si, že nikdo z nich by se nikdy nevydal do chudší země, třeba nějaké africké, aby tam pomáhal určitou dobu jako dobrovolník. Tyto ušlechtilé pohnutky v sobě nemají. Jak se říká, “hrabou si jen na svém písečku”. A tento jejich celkový přístup je pro mně velmi smutný.

Odjíždím zpět do Čech bohatší o úžasnou zkušenost, s lítostí z loučení s dětmi a ze smutkem v srdci nad jejich údělem.

Kontakt:
E-mail: fjf@andinanet.net
http://www.fjf.org.ec
Tel.: 593-03-2852774, 593-03-2421513

 

Hlavním úkolem nadace je výpomoc chudým dětem, adolescentům a jejich rodinám v krizových situacích. Jedná se o výpomoc sociální, psychologickou, právní i finanční. Zdůrazňuje práva dětí a stará se o jejich dodržování v domácím i venkovním prostředí. Nadace je napojena do sítě CONFIE tj. do spolupráce s dalšími čtrnácti podobnými organizacemi z různých provincií. Dále spolupracuje s Radou na ochranu dětských práv.

Hlavními programy jsou:

1. Základní škola Isabel Vásconez

Tuto školu v současné době navštěvuje 110 dětí. Ve všech případech se jedná o děti z velmi chudých rodin s častými problémy v učení. Některé z dětí předtím do školy vůbec nechodily a teprve účinkem nadace byly rodiny přinuceni poslat své potomky za vzděláním. Úroveň vědomostí u dětí je tedy velmi nízká, i když věkově by toho měly vědět již více. Častým problémem jsou tu poruchy soustředění, pozornosti, dysgrafie či dyslexie. Výuka takovéto třídy je tedy pro učitelky velmi namáhavá. Rodiče často nemají žádným zájem na prospěchu dítěte, nepomáhají mu při plnění domácích úloh a naopak mu místo návštěvy školy někdy nařizují pracovat, žebrat, krást či hlídat mladší sourozence. Poté nastupuje práce sociální pracovnice, návštěva rodiny a komunikace ve prospěch dítěte. Mnohé děti ve škole potřebují pravidelnou psychologickou pomoc. Jejich častými problémy jsou nízké sebevědomí, strach, plachost, nedůvěra, lhaní, krádeže a agresivita jako následek fyzických i psychických ran, které již utrpěly za svůj krátký život.

2. Jídelna
Děti často přicházejí do školy bez snídaně a mnohé jsou podvyživené. Dostávají proto každodenně svačinu a oběd, aby se zlepšila jejich výživa.

3. Domov pro děti Enrique Cuesta
V současné době se jedná o dva byty, ve kterých žijí děti soudně odebrané svým rodičům. Jednomu bytu vládne fyzicky postižený don Héctor a žijí v něm adolescenti Adriana, Jorge a Edison. V druhém bytu s mladšími dětmi žijeme my všechny dobrovolnice. O osudech dětí pojednává článek Příběhy skryté za temnýma očima. Cílem je ochránit práva dětí, zajistit jim přísun vzdělání a dostatek potravin, naučit je samostatnosti, zodpovědnosti a komunikace. Někdy je nutná psychologická pomoc. Důležitá je také spolupráce s rodinou, aby v nejlepším případě mohly být děti navráceny do domácího prostředí.

4. Práce s dětmi na ulici
Sociální pracovnice mají další důležité úkoly. Procházejí ulice ve městě a “odchytávají” chudé děti, které žebrají, myjí okna u aut či na semaforech předvádějí žonglování, aby získaly peníze, místo toho, aby byly ve škole nebo si hrály. Komunikují poté s jejich rodinami, zjišťují důvody, proč jsou děti na ulici a snaží se rodinám pomoci. Děti jsou umístěny do škol, rodina je zapojena do projektu finančních příspěvků, je poskytnuja psychologická péče a vysvětleny práva dětí. V současné době se nadace takto stará o 210 dětí. Více informací je ve článku Děti ulice.

5. Indiánské komunity
Vzhledem k velkému počtu dětí pracujících na ulici indiánského původu bylo rozhodnuto o rozvoji dalšího projektu. Je zcela v rukou Indiána Angela a jedná se o návštěvy indiánských komunit v okolí Ambata. Připravuje semináře pro děti zaměřené na téma identity, uvědomění si své historie a kultury, komunikace a současně spolupracuje s jejich rodinami, aby zabránil žebrání dětí. Při návštěvách dostávají děti také jídlo, aby se zlepšil jejich zdravotní stav. Pracuje takto s desítkami dětí na nejrůznějších místech. Mé zkušenosti jsou ve článku Chudoba ukrytá vysoko v horách.

Soubor činností nadace je tedy velmi bohatý a všestranný a přináší užitek velkému množství dětí. Nicméně stále je tu v Ambatu dost maličkých, kteří by také potřebovali péči.

Kontaktní údaje nadace:
Fundacion Jóvenes para el Futuro
Calle del Poliducto y Agustín Agualongo (atras del Colegio Guayaquil)
Casilla 18-01-1232
Telefon: 032852774
E-mail: fjf@andinanet.net
http://www.fjf.org.ec

 

Prostředí, ve kterém žijí lidé, mnou otřáslo. Jednoduché baráčky, někdy postavené jen z plechu, s podlahou z udusané hlíny a několika málo nábytkem byly nepředstavitelně špinavé. Vítr zde neustále honí jemný písek, který proniká škvírami dovnitř, a vyprané prádlo se suší ve vírech tohoto písku. Jedna místnost slouží všem členům domácnosti a některé rodiny mají třeba i deset dětí. Tekoucí voda tu prakticky neexistuje, je potřeba ji donášet z kohoutků různě vzdálených. Bez jakékoli možnosti vytápění je tu v noci velká zima.

Muži mají často problémy s alkoholem nebo své rodiny opouštějí. Matky s dětmi zůstávají ve velmi špatné finanční situaci. Živí se nelegálním prodejem všeho možného na ulici, úklidem domácností nebo žebráním. Jejich příjem je jen několik dolarů denně, což rozhodně nestačí ani na výživu dětí natož na zaplacení poplatků za bydlení. Děti jsou proto často místo do školy posílány žebrat, krást či čistit okna aut čekajících na semaforech nebo žonglovat a tím přispět do rodinného rozpočtu. Tím však přicházejí o vzdělání a dětské hry.

V jednom domku jsme nacházely pravidelně dvě děti mladšího školního věku zamčené za zamřížovanými okny bez jídla, zatímco jejich matka se staršími sourozenci prodává někde na ulicích drogy. I přes opakované urgence a domluvu matce se zatím nepodařilo, aby tyto děti poslala do školy.

Geovanna se snaží rodinám domluvit a vysvětlit jim, jak je školní docházka pro jejich potomky důležitá. Jsou pořádány semináře na téma účinků drog či alkoholu nebo vysvětlující práva dětí. Děti jsou někdy umístěny do školy nadace či do jiných škol v závislosti na místě bydlení. Rodinám je pomáháno vyplácením pravidelné finanční měsíční dávky a dostávají příděl potravin. Podmínkou je pravidelná školní docházka dětí, která je kontrolována. Děti tak dostávají šanci na lepší budoucnost ve svém životě.

 

Každou sobotu vyrážíme nacpanou kamionetou. Ještě po asfaltové silnici projíždíme městečko Quisapincha, proslulé svými koženými výrobky. Poté nás čeká prudké stoupání po kamenité a blátivé cestě až skoro do nadmořské výšky 4 000 m n.m. Celý výstup trvá přes hodinu a postupně vysedáme v různých komunitách. Já s Adrianou jako první vystupujeme v Tondolique, ostatní míří do Illahua Chico a Calhuasig Grande.

Hned při první pracovní sobotě mě toto místo nadchlo, ekvádorské paramo. Špičaté hory hrající všemi barvami podle toho, která plodina je zasazena na políčkách, hluboké zařízlé kaňony, dlouhé hřebeny, šumící potoky a vodopády. S touto krásou ostře kontrastuje veliká chudoba všech obyvatel. Opatrně z dálky nás pozorují skupinky bázlivých dětí i dospělých a potichu si šeptají:”Gringa.” Jak sestupujeme k malému kostelíku, kde budeme pracovat, budím zájem celé vesnice. Já si také zvědavě prohlížím místní malá stavení. Jen některá jsou z cihel nebo z betonu, většina jsou jen chýše z přírodních materiálů, ve kterých musí být za mrazivých nocí pořádná zima. Je mi líto dětí, které v tomto denním chladu běhají bosy, v lepších případech v děravých botách bez ponožek, v kraťasech nebo v krátkém tričku jen s přehozeným pončem přes ramena. Dospělí na tom nejsou s oblečením lépe. Věřím, že lidé žijící v těchto drsných podmínkách, jsou otužilí, ale stejně nemoci jsou tu na denním pořádku. Jednoduše na lepší oblečení nemají peníze, a tak použijí vše, dokud se jim to nerozpadne. Jejich zdrojem obživy je zemědělství, sestupují do Ambata prodávat zeleninu, někteří čistit boty, uklízet či žebrat. I tak je jejich týdenní příjem, podle zpráv nadace, jen okolo 10-20 USD, které utratí za nejdůležitější věci a některé potraviny. Stát se o své nejchudší obyvatelstvo vůbec nestará.

Naše práce spočívá ve výuce a poté ve zlepšení výživy dětí. Já jsem se účastnila seminářů na témata kulturní a národní identity, mezinárodních rozdílů a komunikace. Jako metody jsme používaly zábavné hry, kreslení nebo vybarvování, vystřihování a lepení. Nikdy nezapomenu na legraci spojenou s “tichou poštou”. Jejich cílem bylo přimět děti k uvědomění si své bohaté kultury, historie a lásky ke své zemi a zabránit tak jejich sestupu do měst, kde je čeká bydlení na ulici, mizivá práce a žádný pozemek, kde by si mohly vypěstovat základní potraviny. Účinek seminářů se ovšem jen těžko hodnotí. Na závěr dostávají děti pečivo, ovoce a nápoj z cukru a ovesných vloček (”colada”).

Zaujaly mě velké rozdíly mezi chováním dětí ve škole v nadaci v Ambatu a tady a musím říci, že místní děti mě byly sympatičtější. Již při cestování jsem měla vždy pro indiánské drobečky slabost a pochopení. Vlivem drsného života jsou velmi uzavření, bázliví, ale silní. Při mé první návštěvě byly děti celé strnulé strachem ze mně, téměř se mnou nemluvily a jen si mě tak prohlížely, šahaly na mé oblečení a divily se mým vlasům. Byla jsem z této zkušenosti nejdříve rozpačitá. Děti ve škole se totiž na mě hned vrhaly, mluvily jeden přes druhého a různě mě vítaly.

Při dalších návštěvách jsem ale poznala jejich pravou podstatu. Za touto skořápkou se totiž nachází obrovské a jemné srdce plné lásky, které vychází na povrch při bližším seznámení se, dětských hrách a pečlivé starostlivosti o mladší sourozence. Postupně si na mně zvykaly, čekaly v sobotu ráno na auto a jakmile mě viděly, křičely Martina, vrhaly se na mně a praly se o to, kdo mě bude držet za ruce. Škoda, že mám jen dvě. A mně také přetékalo srdce láskou, jak jsem si je zamilovala. Nejvíce si mě oblíbila Cristina, Ernestina, Fanny, Anita, María a Mojses. Jména ostatních si bohužel nepamatuji. Při hodinách jsem neuměle malovala mapu světa a ukazovala zároveň pohledy, odkud pocházím. Vyptávaly se na mou rodinu při cestě na pastvinu s alpakami. Chtěly, abych s nimi hrála jejich hry, pro mně však bylo obtížné v této nadmořské výšce běhat tak rychle jako ony. Největší zábavou byl však stejně můj fotoaparát a focení. A jakou radost měly, když jsem jim na závěr cyklu darovala vytisklé fotky! Bohužel na další výuku momentálně nejsou v nadaci peníze. Doufám, že v příštích měsících to bude lepší.

V posledních dvou týdnech práce v nadaci jsem si domluvila výpomoc ve škole v Tondolique, abych mohla se svými miláčky strávit ještě kousek svého času. Již jsem tam jela připravená na chladné chování a nepřekvapilo mě, že se tamější učitelé se mnou ze začátku vůbec nebavili. Zato děti mě uvítaly již vřele. Při hodinách jsem mohla již uplatnit své předchozí zkušenosti a s hodnými dětmi vše probíhalo hladce. Postupně se osmělili i učitelé a zvídavě se mě vyptávali na moji zemi. Bylo zajímavé slyšet, že jeden učitel v dětském věku vyhrál malířskou soutěž pořádanou tehdejším Československem v roce 1986 pro ekvádorské děti a jako cenu získal barevnou knihu o naší vlasti, ovšem psanou v češtině. Zato jiná učitelka, když jsem jí řekla, že jsem z České republiky, vysvětlila jednoduše dětem, že je to část USA.

 

A kdo jsou tyto dětské úsměvy?

Sestry Yohanna (16 let) a Rocío (10 let)

Matka, prostitutka, je opustila, když byly ještě malé. Otec sexuálně zneužíval a fyzicky týral starší Yohannu. Nyní je tento muž ve vazbě a čeká na konečný rozsudek za své činy. Děvče je fyzicky i mentálně retardované, odneslo si nejen rány na duši, ale také podstoupila několikanásobnou operaci dutiny břišní pro vnitřní zranění důsledkem ran. Ve svém věku se chová jako devítiletá holčička. Svého otce však stále miluje, protože nikoho jiného ze své rodiny nezná. Mívá v noci špatné sny, ve kterých se vyskytuje krev. Má strach ze tmy a spolu se sestrou spí při rozsvíceném světle. Mladší Rocío má problémy soustředění, příležitostně krade a je hysterická. V jejím chování se odráží zkušenosti z přihlížení toho, jak otec ubližuje její sestře. Jejich třetí starší sestra o ně nejeví žádný zájem. Obě dvě potřebují pravidelné psychologické konzultace.

Sourozenci Michell (10 let) a Paúl (12 let)

Matka bere drogy a také se živí jejich prodejem. Mladší Michell u ní bydlela, ale žena nebyla schopná se o své dítě starat a navíc jej nutila také k prodeji drog. Soudně jí bylo proto dítě odebráno. Paúl bydlel naopak u svého otce, alkoholika, který byl neustále opilý. Chlapec prakticky nechodil do školy a nyní se teprve učí psát a počítat. Matka o děti nemá žádný zájem kromě prodeje drog. Otec je navštěvuje nepravidelně, teoreticky by měl s nimi trávit víkendy, problémy s alkoholem u něj stále přetrvávají. V současné době se děti přestěhovaly ke své tetě, strýci a bratrancím.

Marcela (15 let)

Nebylo známo skoro nic o její minulosti či rodině. Dívka odmítala komunikaci a lhala, nicméně v bytě se chovala velmi spořádaně. Po vydání inzerátu v novinách se přihlásila její rodina, babička a tety. Dozvěděli jsme se pravé jméno Morelia a po psychologické konzultaci se všemi členy rodiny se dívka vrátila do svého prostředí. Její matka, prostitutka, zemřela v důsledku nemoci a otec byl zabit ve vězení ostatními spoluvězni.

Adriana (15 let)

Otec odešel od rodiny. Matka nezvládala v návalu existenčních starostí výchovu. Adriana pravidelně trávila víkendy mimo domov popíjením alkoholu a braním drog. Při jednom policejním zákroku byla matce odňata. V současné době již žije děvče spořádaným životem, navštěvuje střední školu s průměrnými výsledky, účastní se seminářů vyučujících mladší děti a zlepšil se vztah s matkou. V blízké době se vrátí bydlet k matce.

Jorge (17 let)

Ve svých 14ti letech odešel od své rodiny pro časté konflikty se svojí matkou a otčímem. Rok žil a spal na ulici, živil se příležitostnými pracemi a drobnými krádežemi, bral drogy, přesouval se po různých městech Ekvádoru. Při jedné pravidelné obchůzce sociální pracovnice byl zachycen na ulici a předán do péče nadace. Nyní studuje střední školu s výbornými výsledky, odpoledne pracuje jako prodavač v obchodě a pomáhá s výukou mladších dětí. Během několika měsíců skončí jeho pobyt v nadaci a začne svůj život ve vlastním bydlením, i když bude s nadací stále v kontaktu prostřednictvím seminářů.

Edison (17 let)

Velmi nevyrovnaný chlapec s občasným agresivním chováním vůči mladším dětem. Jeho rodiče zemřeli a ostatní příbuzní o něj nemají zájem. Příležitostně pracuje, střední školu již ukončil. Také on by se měl již brzy postavit na vlastní nohy a odejít z nadace.

 

Eduardo Higaldo-ředitel
Vysoký, na první pohled vážný muž, který stojí v pozadí celé nadace. Na druhý pohled je to muž velmi příjemný a milující šprýmy. V městské radě Ambata je velmi vážený, což přináší organizaci spoustu výhod.

Silvia Chapanti-zástupkyně ředitele
Stále usměvavá a ve veselé náladě, milující děti, dobrovolníky a zahrnujícíje domovskou láskou. Má na starosti běžný chod nadace, organizaci školy, komunikaci s úřady i s rodičemi dětí.

Geovanna Zunta-sociální pracovnice
Zahrnuje láskou všechny děti ve škole. Pracuje s rodinami dětí, vyhledává další děti žijící na ulici a navštěvuje jejich rodiče s různými osvětovými semináři.

Angel Chango- sociální pracovník
Indián z oblasti vesnice Chibuleo. Má na starosti komunikaci a návštěvu indiánských rodin jak v Ambatu, tak v přilehlých vesnicích.

Maria Torres-sekretářka
Úřednice skrytá za stohy papírů vydělávající si peníze na zaplacení studia na lékařské fakultě.

Učitelky
Šest příjemných mladých dam se svatozáří v důsledku tak náročné práce se spoustou rozdílných problémových dětí.

Klinické psycholožky
Nezbytná pomoc v obzvláště obtížných případech nezvladatelného chování u některých dětí a při řešení jejich domácích problémů.

Dona Anita
Královna kuchyně

Don Héctor
Vládce bytu s dětmi úředně odebranými od svých rodičů.

Dobrovolníci
Každý pomáhá, jak nejlépe může.
Eva-Španělsko
Cristina- Španělsko
En Sum-Korea
Sergio-Rusko
Tabea-Německo

A já a za několik měsíců někdo jiný…třeba vy!!! Přečtěte si nabídku dobrovolnické práce v této nadaci!

Odkazy na stránky:
http://www.fjf.org.ec/

 

Jak už to bývá, byla jsem hozena do práce velmi rychle. Zrovna nedorazila do školy jedna učitelka a já byla pověřena výukou psaní třídy asi o patnácti dětěch věkového rozmezí mezi šesti a deseti lety. Povinná školní docházka je v Ekvádoru sice také od šesti let, ale mnozí rodiče toto nařízení nerespektují a to se pak velmi projevuje ve věku dětí ve třídách. Zažívala jsem tento den skutečné peklo před tabulí. Prakticky jsem byla bez pedagogických znalostí a také komunikace ve španělštině ztroskotávala. I když si troufnu říci, že španělsky hovořím velmi dobře, rozumět drmolícím, špatně vyslovujícím a mnohdy plačícím drobečkům bylo nad mé síly. Děti samozřejmě vytušily moje slabosti a vyučování se mnohdy proměnilo v bitku mezi nimi. Jen ve zvláštních okamžicích byl krásný klid a společně jsme psaly slabiky začínající písmenem “m”. Při zazvonění poledního zvonku jsem si oddechla nejen já, ale i oni a společně jsme se vyřítily na oběd.

Zkušenosti se však neztrácejí. O týden později jsem ve stejné třídě vedla hodiny matematiky. S dětmi jsem si již krásně porozuměla, mnohem více mě respektovaly a naučily jsme spoustu čísel. Jen na zatvrzelé ignoranty bylo moje umění stále krátké.

 

YO LLORÉ PORQUE NO TENÍA ZAPATOS HASTA QUE VI UN NIÑO QUE NO TENÍA PIES.

PLAKAL JSEM, PROTOŽE JSEM NEMĚL BOTY, DO TÉ DOBY, NEŽ JSEM VIDĚL DÍTĚ, KTERÉ NEMĚLO NOHY.

Ekvádorský malíř Oswaldo Guayasamín (Quito 1919 - Baltimore 1999), ač světově proslulý a oceněný mnoha významnými cenami, je pro Čechy téměř neznámý. Ani já jsem nebyla výjimkou a do jeho muzea jsem odcházela plná zvědavosti a napětí. Jeho obrazy na mně hluboce zapůsobily a zanechaly hluboké stopy.

Pomalu stoupám v Quitu moderní čtvrtí Bellavista. Najít muzeum ve změti uliček a věžáků není pro mně žádný problém. Již zdaleka svítí na bílé zdi velký hnědý nápis “Fundación Guayasamín” neboli “Nadace Guayasamín”. Malíř ve své závěti odkázal totiž veškeré své sbírky státu.

Postupně se zde seznamuji s jeho dílem. Již na první pohled jsem uchvácena autorovým stylem. Používá jednoduché kombinace jasných barev, mající vždy symbolický význam ke zvolenému tématu. Poznávám, proč je nazýván “malíř obličejů a rukou”. Záměrně se vždy soustředí na obličej, který jednoznačně dominuje obrazu a jeho výraz vyjadřuje veškerou náplň obrazu. A ty oči! Velké, výrazné a promlouvají až do duše! Nemohu na ty desítky mluvících očí nikdy zapomenout!

Další dominantou pláten jsou neobvykle veliké ruce v poměru k celému tělu. Obyčejné a přeci tak nádherné lidské ruce, které hladí, prosí, hrozí, nabízejí, milují, meditují, žalostně lomí, lákají, strachují se, zatínají se v pěst, pláčí a nebo posílají naději všem do světa. Doprovází je většinou hubené a kostnaté tělo.

Obrazy, ač jejich hlavním tématem je především lidské utrpení v nejrůznějších podobách (hlad, bída, ztráta blízkých, válka, diktátorské režimy), nepůsobí překvapivě depresivně. Vnímám je spíše jako volání o pomoc všem trpícím na naší planetě.

Malíř sám pocházel z velmi chudých poměrů. Jako malému mu zemřela matka a musel se v dětství velmi tvrdě protloukat životem na drsné periferii společnosti. To na něj hluboce zapůsobilo a ovlivnilo jeho celoživotní tvorbu. Na svých cestách se poté navíc setkával s důsledky 2. světové války, nacistického režimu, občanských válek, diktátorských režimů a chudých, hladových a plačících dětí všude na světě. Všechny tyto bolesti poté zahrnul do své tvorby.

POR LOS NIÑOS QUE COGIÓ LA MUERTE JUGANDO, POR LOS HOMBRES QUE DESFALLECIERON TRABAJANDO, POR LOS POBRES QUE FRACASARON AMANDO, PINTARÉ CON GRITO DE METRALLA, CON POTENCIA DE RAYO Y CON FURIA DE BATALLA.

PRO DĚTI, KTERÉ ZEMŘELY, ZATÍMCO SI HRÁLY. PRO MUŽE, KTEŘÍ OMLÉVALI, ZATÍMCO PRACOVALI. PRO CHUDÉ, KTEŘÍ PADLI, ZATÍMCO MILOVALI. BUDU MALOVAT S KŘIKEM SÍLY ZBRANĚ, SE SILOU BLESKU A S ODHODLANOSTÍ VÁLKY.

Po několika blocích nad muzeem docházím k největšímu dílu jeho tvorby. Vítá mě nenápadná moderní čtvercová tříposchoďová stavba s věžičkou “Capilla del Hombre” neboli “Kaple člověka”. Zvědavě vcházím dovnitř. Ohromeně stojím na kraji místnosti a zírám na obrovská plátna. Jsou, jak jinak, plná bolesti, ale zároveň vysílají i jemné paprsky naděje na všechny strany. Vstřebávám tu neobvyklou kombinaci nejenom očima, ale lapám energii dechem a všemi póry mého těla.

Pohybuji se mezi trpícími Indiány ze stříbrných dolů v Potosí a vzpomínám na moji nedávnou návštěvu současných horníků na stejném místě. Prohlížím si smutné tváře chudých z různých zemí Jižní Ameriky. Lituji rodiče či matky plakající nad ztrátou svých synů v různých nesmyslných válkách. Překvapivě nacházím plátno vyjadřující vypálení českých Lidic za 2. světové války. A mezitím jasně září jako slunce malý obraz matky objímající své dítě, obraz plný něhy, lásky a naděje ve zlepšení životních podmínek všech lidí na světě. Nemohu se od pohledu na ty malby odtrhnout. Najednou cítím propojení se všemi trpícími a tu velkou bolest ve svém srdci. Snažím se naopak vysílat radost a lásku. Trvá to vše jen okamžik. Ale okamžik, na který nikdy nezapomenu. Odcházím.

Jako poslední navštěvuji místo odpočinku velkého malíře. Krásnou, temně zelenou borovici, “Arbol de la Vida” neboli “Strom života”.

MANTENGAN ENCENDIDA UNA LUZ QUE SIEMPRE VOY A VOLVER.

NECHTE ZAPÁLENÉ SVĚTLO, JÁ SE VŽDY VRÁTÍM.

Odkazy na stránky:
www.guayasamin.com