7. 5. 2009 21:39
Blankytně modrá zářící hladina laguny Cuicocha mě při sestupu autem z vulkánu Cotacachi tak zaujala, že hned druhý den jsem se tam vydala na jednodenní výlet. Tato laguna je snad nejznámější lagunou celého Ekvádoru. A její sláva je pravdivá.
Snadným přístupem je svézt se autobusem z Otavala do vesnice Quiroga a odtud taxíkem až k laguně, která je součástí rezervace Cotacachi-Cayapas. Platí se zde proto vstupní poplatek 1 USD. U vstupu se nachází malé, ale zajímavé muzeum o přírodních krásách celé rezervace a o historii laguny Cuicocha.
Laguna je vulkanického původu resp. se jedná o veliký propadlý kráter zalitý vodou. Průměr kráteru je až 3 km s hloubkou až 200 m. Neví se, co je na dně. Nicméně vulkanická činnost stále přetrvává. Při jízdě loďkou na dva ostrovy, nacházející se uprostřed, je možno pozorovat bublinky páry stoupající vodou vzhůru. Voda je však v této nadmořské výšce okolo 3 000 m úplně ledová.
Nádhernou procházkou je obkroužení kráteru po úzké, ale viditelné pěšince. Délka procházky je asi 20 km. Trasa začíná hned za muzeem a trvala mně pět hodin pomalým tempem. Nejvyšší bod se nachází ve výšce 3 490 m a je z něj krásný výhled jak na hladinu jezera, tak na vrchol vulkánu Cotacachi při jasném počasí. Užívala jsem si rozkvetlých keřů a rostlin, pozorovala jsem bzučící hmyz a poletující kolibříky, poslouchala jsem zpěvu ptáků.
Teprve v Otavalu jsem se dozvěděla, že na okruhu jsou často okrádáni turisti a že místo není zcela bezpečné. Doporučuje se proto vždy chodit ve skupinkách.
21:21
Téměř každý den jsem z terasy svého hostelu v Otavalu mohla pozorovat špičku vulkánu Cotacachi (4 937 m), někdy zasněženou, někdy holou. “Pojď ke mně!”, volala. Až na konci svého měsíčního pobytu jsem neodolala, domluvily jsme se s Irene, s mojí kamarádkou ze Švýcarska, a v seriózní agentuře Ecomontes Tour (www.ecomontestour.com) jsme si domluvily průvodce na brzké nedělní ráno.
Číst celý článek »
20:38
Při jasném počasí jsem mohla z okna svého pokoje v hostelu vidět dva krásné vulkány, Imbaburu a Cotacachi, které mě neustále vyzývaly k návštěvě. Obě dvě hory jsou pro Indiány posvátné. Nazývají je Taita Imbabura (”Otec Imbabura”) a Mamá Cotacachi.
Nejdříve jsem se s mojí kamarádkou Ramonou vydala na nižší a jednodušší Imbaburu. Z Otavala jsme se páteční odpoledne svezly do Ibarry, přešly jsme z autobusového nádraží na terminál společnosti La Esperanza, odkud jezdí autobusy do stejnojmenné vesničky. Jak jsme zjistily, vesnička není tak malá, naopak je velmi roztáhlá a je ideální výstupovou základnou na vrchol. Jedinou možností ubytování je domácí hostal Casa Aida s pěknými barevnými pokoji, milými domácími, výborným jídlem a přítulnou kočkou. Seznámily jsme se tam s Annou a Erikem z Německa, kteří měli na zítřek stejný plán a již měli domluvený ranní odvoz. Noční obloha byla plná hvězd a slibovala krásné počasí.
Číst celý článek »
18:46
Jednoduchá silnice kroutící se prudce do kopce se vyšplhá po 17 km z Otavala až do nadmořské výšky přes 3 500 m n.m. Tam, v krásné přírodě párama, se nachází ukryté ve stínu okolních hor tři laguny, známé pod společným jménem Mojanda. Pro místní Indiány se jedná o posvátné a energetické místo. Jejich voda totiž zavlažuje úrodná údolí pod nimi. Největší laguna se jmenuje Karicocha (”laguna samec”), další Warmicocha (”laguna samice”) a nejmenší Yanacocha (”černá laguna”).
Číst celý článek »
5. 5. 2009 21:09
Otavalo, menší město dvě hodiny jízdy na sever od Quita směrem ke hranicím s Kolumbií, jsem si vybrala k měsíčnímu studijnímu pobytu španělštiny. Důvod byl jednoduchý. Tuto část Ekvádoru jsem ještě neznala a hornaté okolí plné lagun slibovalo spoustu možností výletů. A nezklamala jsem se. Naopak jsem zde strávila nádherný měsíc a město jsem si zcela zamilovala.
Číst celý článek »
20:45
Jak už to bývá, zcela nečekaně jsem se ocitla u dalšího velkého zážitku a splněného snu mého života - proletět se vlastní silou resp. paraglidingem. S Irene jsme se vydaly do lázeňského města Baňos a teprve při cestě autobusem mi prozradila, že tam má známé vlastnící paraglidingovou kancelář a že tam jede proto, aby se proletěla. Jak jsem již věděla předtím, létání je její velký koníček a nápad vidět z blízka tento sport mě samozřejmě velmi zaujal. Ještě ten den jsme navštívily Edgara a domluvily jsme se na zítřek odpoledne. To jsme stále ještě mluvili o tom, že létat bude Irene a já, že se jedu jen podívat.
Číst celý článek »
20:26
Zvykem, který mě v Ekvádoru velmi zaujal, byla zvláštní oslava Silvestra. Kromě slavnostní večeře, tance a řvoucí hudby je zlatým hřebem půlnoční pálení pracně vytvořených figurýn během předcházejících dní.
Již týden před koncem roku se všude u domů objevují zvláštní lidské postavy. Hlava je většinou výrazně růžová, tělo sestaveno z dřevěných prkýnek a oblečeny jsou do starých lidských šatů. Tyto figurýny představují nejrůznější lidská povolání a zábavy zcela podle zaměstnání a zájmů svého stvořitele. Nacházela jsem lékaře i pacienty, umělce, řidiče tříkolky i s pasažéry, zpěváky, skupinku hrající karty či jen pouhé povaleče. Vždy se u nich objevoval dlouhý popis, co chce jejich umělec vyjádřit tímto obrazcem ze svého života, co tento poslední den starého roku spálí a s jakým předsevzetím půjde do roku nového. Toto poselství je pro každého velmi důležité a figurýny jsou o půlnoci páleny s velkou slávou a s úctou, aby příští rok došlo ke splnění všech těchto přání.
Číst celý článek »
19:52
Součástí Národního parku Machalilla, o kterém pojednávají již naše články s Frantou, je také malá, ale zajímavá indiánská osada Agua Blanca. Místní obyvatelé jsou jedni z mála původních Indiánů, kteří žijí na pobřeží. Komunita je lehce dosažitelná tříkolkou z Puerta López. Pro moji mamku to byla první jízda tímto úžasným vozítkem, a tak byla z této cesty celá vyjukaná. Na odbočce z hlavní silnice jsme zaplatili příspěvek komunitě 3 USD na osobu. V této ceně je také vstup do malého archeologického muzea a průvodce po pěším okruhu.
Číst celý článek »
3. 5. 2009 21:48
Po měsících dobrovolnické práce jsem získala mnoho zkušeností, o které bych se tímto ráda podělila. Myslím, že se jedná o velmi cenné rady pro případné zájemce o dobrovolnictví v jakékoli organizaci.
Mé dva největší a zároveň nejsmutnější poznatky jsou:
“Dobrovolnická práce přinese sice užitek, ale nedá se očekávat, že pomůže k výrazným změnám.”
“To, že se jedná o práci zadarmo resp. na vlastní náklady nikdo nikdy neocení.”
Musela jsem se smát, když jsem na podobné názory narazila v jedné diskuzi na téma dobrovolnictví na serveru Hedvábná stezka. Ano, je to tak. Z ušlechtilé lidské pohnutky pomoci se stává nechutný obchod a vyděračství.
Číst celý článek »
21:10
Líbila by se Ti práce s dětmi a s mládeží? Pomáhat jim vrátit se do rodin? V Nadaci Jóvenes para el Futuro, v Ambatu, v Ekvádoru, potřebujeme iniciativní lidi se schopností adaptovat se na místní prostředí.
Nadace pracuje s dětskou populací ve městě Ambatu včetně indiánských rodin v jeho okolí. Cílem je zlepšit výchovu dětí a pomoci jim v obvyklých problémech této oblasti jako je domácí násilí, sexuální zneužívání, delikty, užívání drog a alkoholu.
Číst celý článek »
28. 4. 2009 19:27
Nadace Jóvenes para el Futuro je nezisková organizace působící v oblasti práce s chudými dětmi v Ambatu již od roku 1992. Má tedy v této činnosti dlouholeté zkušenosti.
Hlavním úkolem nadace je výpomoc chudým dětem, adolescentům a jejich rodinám v krizových situacích. Jedná se o výpomoc sociální, psychologickou, právní i finanční. Zdůrazňuje práva dětí a stará se o jejich dodržování v domácím i venkovním prostředí. Nadace je napojena do sítě CONFIE tj. do spolupráce s dalšími čtrnácti podobnými organizacemi z různých provincií. Dále spolupracuje s Radou na ochranu dětských práv.
Číst celý článek »
19:01
Několik odpolední jsem strávila s Geovannou při jejích obchůzkách do čtvrti Cumandá. Jedná se o jednu z nejchudších a také z nejnebezpečnějších částí Ambata. Žije tu velká část chudého obyvatelstva v těch nejhorších podmínkách. Některé rodiny jsou zapojeny do projektu nadace a získávají od ní výpomoc.
Prostředí, ve kterém žijí lidé, mnou otřáslo. Jednoduché baráčky, někdy postavené jen z plechu, s podlahou z udusané hlíny a několika málo nábytkem byly nepředstavitelně špinavé. Vítr zde neustále honí jemný písek, který proniká škvírami dovnitř, a vyprané prádlo se suší ve vírech tohoto písku. Jedna místnost slouží všem členům domácnosti a některé rodiny mají třeba i deset dětí. Tekoucí voda tu prakticky neexistuje, je potřeba ji donášet z kohoutků různě vzdálených. Bez jakékoli možnosti vytápění je tu v noci velká zima.
Číst celý článek »
23. 4. 2009 22:42
Mou nejmilejší prací ze všech, které tu mám, je vyučování dětí v malých vesničkách položených vysoko nad Ambatem. Projekt řídí Angel Chango, jakožto domorodý Indián mluvící jazykem quichua, dále pravidelně spolupracuje jako dobrovolník jeho bratr, kamarád Luis, Adriana a různí zahraniční dobrovolníci jako já.
Každou sobotu vyrážíme nacpanou kamionetou. Ještě po asfaltové silnici projíždíme městečko Quisapincha, proslulé svými koženými výrobky. Poté nás čeká prudké stoupání po kamenité a blátivé cestě až skoro do nadmořské výšky 4 000 m n.m. Celý výstup trvá přes hodinu a postupně vysedáme v různých komunitách. Já s Adrianou jako první vystupujeme v Tondolique, ostatní míří do Illahua Chico a Calhuasig Grande.
Číst celý článek »
19. 4. 2009 21:29
V Ambatu, hlavním městě provincie Tungurahua, jsem začala žít jen díky tomu, že jsem tu našla práci v nadaci Jóvenes para el Futuro. Sama bych si toto místo na bydlení nevybrala.
Statisícové město je plné šedivých ulic, smradlavých zákoutí a zvláštních lidí, kteří tu turistu skoro nikdy nevidí. Proto se ke mně často chovali jako k nějakému strašidlu, což mě bylo postupně velmi nepříjemné. Jen obyvatelé v okolí domu, kteří mě již znali, byli ke mně časem velmi příjemní. Takže jejich chování asi vyvěrá jen ze strachu z neznámého.
Číst celý článek »
21:17
Kromě občasné práce ve škole mám ještě další úkoly. Bydlím s další dobrovolnicí Evou ze Španělska v bytě společně ze čtyřmi dětmi, o které se staráme. Nedaleko nás funguje ještě jeden podobný byt, kterému vládne don Hector. Všechny děti mají společné to, že je rodiče nechtěli, opustili, fyzicky týrali nebo je nutili k práci, k prodeji drog a k vydělávání peněz místo toho, aby chodily do školy. Rozhodnutím soudu byly proto děti umístěni k nám, aby se jim dostalo lásky, pochopení, pohlazení, lepší stravy a vzdělání. Bohužel nedostatek pevné výchovy je na nich velmi znát. Život s nimi neustále přináší spoustu problémů a rozepří na téma hygieny, dodržování určitého řádu, zodpovědnosti a drobných krádeží. Na druhou stranu jsou to děti stejné jako v Evropě. Děti bezstarostné, chtějící si hrát, usměvavé. Ale za jejich smějícíma se velkýma a temnýma očima se skrývají již drsné životní zkušenosti.
A kdo jsou tyto dětské úsměvy?
Číst celý článek »
23:25
Po dlouhé době cestování a pozorování časté chudoby po celé Jižní Americe jsem se rozhodla pomoci místním dětem vlastními silami zvolila nadaci s názvem Jóvenes para el Futuro působící v Ambatu a jeho okolí. Velká výhoda bylo to, že mohu bydlet v jejich velkém bytě a poskytnou mi po dobu mého pobytu i jídlo. To je mezi organizacemi, které potřebují dobrovolníky, zcela nezvyklé. První návštěva a seznámení s velmi příjemnou zastupující ředitelkou Silviou mě utvrdily v mém rozhodnutí a já se těšila na první “pracovní” den.
Číst celý článek »
22. 1. 2009 22:16
YO LLORÉ PORQUE NO TENÍA ZAPATOS HASTA QUE VI UN NIÑO QUE NO TENÍA PIES.
PLAKAL JSEM, PROTOŽE JSEM NEMĚL BOTY, DO TÉ DOBY, NEŽ JSEM VIDĚL DÍTĚ, KTERÉ NEMĚLO NOHY.
Ekvádorský malíř Oswaldo Guayasamín (Quito 1919 - Baltimore 1999), ač světově proslulý a oceněný mnoha významnými cenami, je pro Čechy téměř neznámý. Ani já jsem nebyla výjimkou a do jeho muzea jsem odcházela plná zvědavosti a napětí. Jeho obrazy na mně hluboce zapůsobily a zanechaly hluboké stopy.
Číst celý článek »
