Jedno z posledních čísel časopisu Lidé a hory nás v zimě navnadilo na pěkné ferratové lezení v kombinaci s ledovcem v oblasti Wettersteinu-Zugspitze. Koncem léta po našich letošních úspěšných výstupech na nejvyšší hory různých států Evropy bylo už předem jasné, kam se poslední prázdninový víkend budeme chystat. Z původních třech dnů zůstalo díky práci bohužel jen u soboty a neděle a my věděli, že nás čeká velmi náročný víkend.
Noční cesta z Prahy za Mnichov byla po dálnicích velmi rychlá, ale pak naši trpělivost vyzkoušela zácpa na konci dálnice těsně před Garnisch-Partenkirchenem. Rozhodně nedoporučujeme jezdit autem do této oblasti o víkendech přes den, podle počtu aut tak musí být ucpáno snad vždycky. Je rozhodně lepší projet to v brzkých ranních hodinách. Parkoviště u Hammersbachu (750 m n.m.) je sice placené (4 EUR na 24 hod, 7 EUR na 48 hod a více), ale i když je turisty velmi vyhledávané, nebyl problém najít místo a našeho milého Fordíka tam zaparkovat, aby si po náročné jízdě odpočinul.
Nahoru jsme vyráželi už dosti pozdě, až okolo dvanácté hodiny. Na široké cestě směrem ke vstupu do soutěsky Hollentalklamm jsme i s naloženými batohy lezeckou výstrojí byli rychlejší než většina plážových turistů, kteří si jen při pěkném počasí vyrazili na chatu Hollentalangerhütte (1381 m n. m.) na oběd. U vstupu do soutěsky nás příjemně překvapilo, že vstupné je pro členy Alpenvereinu pouze 1 Eur. V horkém letním počasí byla průzračná voda stékající po vápencových skalách a tvořící soubor vodopádů úžasná.
Do úzkých chodbiček jsme měli ovšem občas problém se s batohy vejít. Cesta je lepší pro výstup, stoupání je pěkně plynulé a překvapivě rychle se projde pásmem lesů, které bývá většinou nejnudnější. I prohlídkovým tempem v soutěsce jsme se drželi bez problémů časových údajů pro výstup a za dvě hodinky z parkoviště jsme již svačili u chaty.
Zde jsme taky zanechali všechny líné turisty a za stále krásného počasí začali prudčeji stoupat k vrcholu, který se před námi tyčil v modré obloze i s náhrdelníkem blyštícího se ledovce Hollentalferner.
Při stoupání nás vyhlášený skalnatý hřeben Hollentalspitzen spolu s Alpspitze (2629 m n. m.) přímo vyzýval k zítřejšímu zdolání.
Nás však dnes ještě čekalo skoro 1500 metrů převýšení náročným terénem a čas rychle utíkal. Ve sluneční výhni na holé suché skále se nám šlapalo dosti těžko, s přibývajícími však teplota příjemně klesala, ale bohužel se začali objevovat i první mraky věštící nebezpečí deště nebo i snad bouřky. Naše rozhodnutí však znělo pokračovat dál, sil máme dost a cesta rychle ubíhala. Námi zvolená cesta je nejtěžší výstupovou cestou na Zugspitze. Je nutné být vybaven kromě běžné ferratové výbavy i mačkami na krátký, ale prudký ledovec skoro bez trhlin, který prý většinou bývá zcela holý. Cesta bez maček je velmi nebezpečná. Protože minulé dny v Alpách sněžilo a ledovec i hřeben byl místy zasněžen několika centimetrovou vrstvou čerstvého umrzlého sněhu, táhli jsme s sebou raději i jeden cepín.
Padesáti metrové lano, pár karabin, expresek a osma jsou samozřejmostí pro skalní lezení. K ledovci vede sice jištěná cesta, jedná se však o lehké úseky, které zvládne zkušený horal/ka snadno. Jediným rizikovým bodem je kromě kovového žebříku místo Brett, kde je nutno překonat kolmou skalní stěnu napříč po kovových ramlích. Místo je většinou uváděné jako obtížné a najdete jej s oblibou na každém místním pohledu, ale není se vůbec ničeho potřeba obávat.
Náročnější část cesty začíná až nad ledovcem, po kterém se vystoupá asi 200 výškových metrů. Posledních 700 výškových metrů je krásná ferrata (středně obtížná) na prudké skále a po hřebínku přímo k vrcholu Zugspitze.
Dopoledne hlavně o víkendech tu musí být docela tlačenice. I když jsme sil měli ještě dost, přeci jenom se čas pomalu stával naším nepřítelem (koncem srpna se stmívá již poněkud brzo). Dalším nepřítelem se náhle stalo i počasí, stoupali jsme do mraků, ze kterých nejdříve začalo mrholit a pak se spustil i pravý horský slejvák. Mokrý sníh na mokré skále velmi klouzal, ocelové lano prokluzovalo v rukách a potoky ledové vody smáčely naše obličeje a pokračovaly za krk. Naše jediná možnost však byla co nejrychleji nahoru, což právě ale počasí nedovolovalo. Vrcholová stanice lanovky nám v mlze chvílemi prosvítala a pomalu, ale jistě se přibližovala.
Velkou výhodou této cesty je to, že i při náhle se zhoršeným počasí se nedá nikde sejít. Ocelová lana jsou natažena podél celé délky. To už se nám ovšem skoro setmělo, my jsme naštěstí z posledních sil dolézali dorazili nebezpečným traverzem s mokrým namrzajícím sněhem okolo půl deváté k hroznému lidskému kovovému výtvoru - horní stanici lanovky a chatě Münchnerhütte - těsně pod vrcholem Zugspitze. Zmoklí a promrzlí jsme však i toto uvítali a ubytovali se na nejvyšší chatě v Německu za přijatelnou cenu 12 Eur pro členy Alpenvereinu. Schovávalo se tam i několik dalších promoklých horalů (chata disponuje celkem dostatkem místa - asi 30 postelemi). Vytopeno sice nebylo, ale deky nás krásně zahřály a ukolébali do říše snů.
V neděli po ránu nás nerudný chatař vyhnal již v šest hodin z postele. Ale počasí nám tento den již nepřálo, vrchol se skryl do mlhy. O náročné hřebenovce na Alpspitze nemohla být ani řeč. V návštěvnickém centru lanovky se dají prohlédnout zajímavé výstavy. Němečtí horalové začali sestupovat jednoduchou ale dlouhou cestou přes Knorrhütte zpět do Garmich-Partenkirchenu. My jsme si ještě vylezli na samotný vrchol k ošklivému žlutému kříži, a pak jsme zvolili obtížnější sestup přes rakouskou stranu.
ferrata nás lehce zavedla 700 výškových metrů dolů k menší dřevěné chatce Wiener-Neustädter Hütte. Chata nás svojí atmosférou minulého století zcela okouzlila a doporučujeme přespání při dobývání vrcholu spíše zde.
To už se nám taky otevřely výhledy až na zasněžené vrcholky Vysokých Taur, avšak samotná Zugspitze se styděla v mracích celý den. Od chaty již cesta pouze rychle klesá buď do rakouského městečka Ehrwaldu a autobusem zpět do Garmisch-Parten Kirchenu nebo okolo tyrkysového jezera Eibsee zpět přímo do Hammersbachu. Druhou variantu jsme zvolili i my a s dobrou svačinou borůvek a brusinek nám cesta k Fordíkovi trvala rychlým tempem asi 5 hodin.