Cukrová homole

Jeden z našich mnoha plánů na letošní zimu byla výprava do Stubaiských Alp. Toto pohoří se rozkládá na jih od Innsbrucku a sousedí s Ötzalskými Alpami na západě. Štíty se tu zvedají na obou stranách údolí Stubaital až do výšek přes 3000 m n.m.. Nás navnadil výstup na nejvyšší vrchol tohoto pohoří na Zuckerhütl (3 505 m n.m.). V zimních podmínkách opravdu smělý plán.

Slibná předpověď pro pátek a víkend rozhodla za nás, a tak jsme si to ve čtvrtek večer frčeli Fordíkem směrem na jih. Tentokrát s námi jel Petr, zkušený horal, u kterého jsme přespali v Kaplici, a už ve třech pokračovali brzo ráno do Rakouska. Do údolí Stubaital je nejlepší příjezd po staré silnici z Innsbrucku na Brennerský průsmyk, vyhneme se tak placení mýtného na dálnici. Jako výchozí místo jsme zvolili malé parkoviště u salaše Grawaalm (1534 m n.m.).

Martina a Petr na silnici od Grawaalm

S těžkými batohy jsme opustili Fordíka a pokračovali půl kilometru po silnici k rozcestí a můstku přes potok Ruetz (1 590 m n.m.). Odtud se udává výstupový čas 2 hodiny k chatě Sulzenauhütte (2 191 m n.m.), jenž byla naším cílem pro dnešní den. Cesta stoupá v mírných serpentinách lesem až k malému seníku.

Vrcholy Rötenspitz a Ochsenkogel

V lesních úsecích byla jen slabá vrstvička sněhu, na otevřených svazích leželo do třiceti centimetrů čerstvého prašanu, ale pěšinu jsme měli prošláplou od někoho místního, a proto se nám stoupalo dobře. Za hodinu a půl jsme došli k chatě Sulzenaualm (1 857 m n.m.).

Martina na můstku přes potok Sulzaubach

Vrchol Sulzenaukogel

Zde končila prošlápnutá stopa a my jsme byli nuceni hledat trasu pod sněhem. Zkusili jsme jít nejdříve svahem, který se nám zdál schůdný, ale dostali jsme se do kosodřeviny. Nezbylo nám nic jiného než se vrátit zpět chatě a podle mapy a výškoměru určovat správný směr. Na chatu jsme došli před třetí hodinou odpoledne. Petr byl nejrychlejší a měl zatopeno v kamínkách ve winterraumu, pro který je sice třeba klíč AV, ale překvapivě bylo otevřeno.

Chata Sulzenauhütte

Večerní pohled od chaty na vrchol Pfaffenknollen

Využil jsem poslední světlo a šel jsem prošlápnout stopu sto výškových metrů k rozcestníku nad chatou. Snažil jsem se pojmenovat jednotlivé vrcholy a zjednodušit si orientaci při ranním výstupu. Už za tmy jsem se po vlastních stopách vracel zpátky. Nad hlavou se rozsvítila typická souhvězdí zimní oblohy, kterým vévodil Orion.

Rozcestník cest 102 a 136 nad chatou Sulzenauhütte

Ráno jsme měli brzký budíček ve čtyři hodiny a navlečeni do úvazků jsme po páté hodině vyrazili směrem k vytouženému vrcholu. S Martinou jsme byli poučeni z minulé zimy a pro jistotu jsme si s sebou vzali sněžnice. Vyplatilo se nám to, protože nad chatou leželo místy půl metru navátého sněhu.

Uvnitř winterraumu

Vrchol Sulzenaukogl a srpek Měsíce

Za půl hodinky jsme byli u rozcestníku, ale další postup už tak rychlý nebyl. Bořili jsme se i ve sněžnicích a Petr, který sněžnice neměl, se po dvou hodinách rozhodl vrátit. My jsme pokračovali k čelu ledovce Sulzenauferner a stoupali po jeho pravé straně po moréně pod hřebenem Aperer Pfaffengrat až do výšky 3 000 m n.m..

Na moréně pod ledovcem Sulzenauferner

Sníh se bořil po celou dobu a sklon svahu přes 40° nám postup vůbec neulehčoval. Nyní nás čekal traverz ledovce na jeho levý (východní) okraj. Museli jsme být krajně opatrní, protože celý ledovec byl zasypán sněhem včetně trhlin, kterých tu bylo jako máku.

Velké trhliny na ledovci

Hřeben Aperer Pfaffengrat a vrchol Gross Trögler

I při největší pozornosti se nám oběma přihodilo, že jsme si ji prošlápli. Sněžnice jsme zanechali na kraji ledovce, kde nám vystačily pouze mačky. Traverz jsme volili přesně podle mapy jihovýchodním směrem a ve výšce 3 200 m n.m. jsme se stočili na jih k sedlu Pfaffensattel (3 332 m n.m.).

Panorama 180° - pohled od Ruderhofspitz po Wilder Pfaff

V celé své kráse nás již lákal vytoužený vrchol Zuckerhütl (3 505 m n.m.), jehož tvar opravdu připomíná pravidelnou cukrovou homoli. V sedle Pfaffensattel jsme byli ve čtyři hodiny. S myšlenkou, že se stejně budeme vracet za tmy, jsme se rozhodli pokračovat nahoru.

Vrchol Wilder Pfaff

Cukrová homole

Pohled na severní část Stubaiských Alp

Závěrečný výstup zasněženou stěnou byl třešničkou na dortu. V tvrdém sněhu tu zůstaly stopy a stupy po skialpinistech, což náš postup dost urychlilo. Lezení v mačkách nebo skeletech je samozřejmostí. Led nebo tvrdý firn může výstup hodně ztížit. Krátce po půl páté stojíme sami na vrcholu u velkého kříže. Fotíme bílé hory kolem nás, povinné vrcholové foto u kříže a rychle musíme dolů. Mraky na obzoru věstí změnu počasí a byli bychom neradi, kdyby nás zastihlo na ledovci sněžení.

Vrcholové foto u hezkého kříže

Za šera jsme stihli sejít bez problémů sto výškových metrů, v další části jsme za svitu čelovek hledali naše skoro zaváté stopy. Martina šla první, musela hledat cestu, ale vedla nás stále neomylně správným směrem zpět až ke sněžnicím. Mačky šly na batoh a my jsme si po překonání okrajových trhlin oddechli. Věděli jsme, že se poslední část sestupu musíme držet na moréně stále pod skalním hřebenem a nechodit moc blízko k výběžku ledovce, ke kterému vedly strmé srázy. U chaty jsme viděli světýlko, které stoupalo nahoru. Byl to Petr, který se nás vypravil hledat a spadl mu kámen ze srdce, že jsme se ve zdraví vrátili. Došli jsme až po jedenácté hodině večer a shodli se, že to byla naše nejdelší úžasná túra.

Po předchozím dni jsme se vstáváním moc nespěchali,v poklidu jsme uklidili winterraum a sestupovali jsme zpět do civilizace. Za námi zůstalo mlčící údolí a slabý větřík zahlazující postupně naše stopy.

Malý ledopád

Půjčovna hůlek

Mapa oblasti Sulzenau