Walliské Alpy

Walliské Alpy, které se nacházejí na území švýcarského kantonu Wallis a italských částí Aosta a Piemont, jsou po masívu Mont Blancu (4 810 m) druhou nejvyšší alpskou skupinou. Začátkem července jsme vyrazili do této oblasti s cílem pokořit druhý nejvyšší vrchol Evropy - Dufourspitzi (4 634 m). Z důvodu nezbytné aklimatizace jsme náš pobyt zahájili výstupy na čtyřtisícové vrcholy z doliny Saastal.

Východištěm na tyto vrcholy bývá chata Britanniahütte (3 030 m), ke které se dá nejlehčím způsobem dostat kombinací lanovky na Felskinn (2 989 m) a ledovcového přechodu ledovce Chessjen. Výchozím bodem je tomto případě městečko Saas Fee. Druhou možností, kterou jsme zvolili my, je popojet autem dále dolinou Saastalu až k vodní nádrži Mattmark. Zde se dá auto ponechat na kamenitém parkovišti a za dvě až tři hodiny chůze se vystoupá po mohutném skalním masívu po vyšlapané kamenité cestě na vyhlídkový bod Schwarzbergchopf (2 868 m). K chatě je to odtud jen hodinu chůze traverzem přes dolní rozpraskanou část Allalingletscheru. My jsme si tuto plochou vyhlídku s dostatkem vody vybrali jako ideální základnu pro postavení našeho stanu. Jen stádu cinkajících horských koz se zdálo divné, že se jim roztahujeme v jejich království, a snažily se nás vystrnadit útokem smradlavých bobků, které takticky kydaly kolem nás. Déšť je však později zahnal, zatímco my jsme se jim smáli ze suchého pohodlí střechy nad hlavou.

Protože předpověď počasí byla relativně příznivá jen pro následující den, hned jsme se vydali na obtížnější vrchol Rimpfischhornu. Celá túra nám nakonec trvala 14 hodin (odchod v půl páté ráno, příchod v sedm hodin večer). Ledovec Allalin byl po ránu dobře umrzlý. Jen jsme museli dávat pozor na množství velkých trhlin, které jsou většinou dobře patrné a nacházejí se zejména až v okolí kóty 3 143 m.

Bezpečná cesta nahoru poté vede po okraji ledovce pod hřebenem Hohlaub. Stoupání bylo jen velmi mírné a jednalo se spíše o nekonečné plahočení se ve sněhu. Až závěrečný úsek do sedla Allalin (3 564m) byl mnohem prudší. Odtud jsme přešli na ledovec Mellich, po kterém jsme cílený vrchol obkroužili z jeho západní a jižní strany, a po strmém firnovém poli jsme se dohrabali sněhem do sedla ve výšce 4 001 m s bolestí hlavy.

Řidší vzduch se na našich pocitech a výkonech výrazně projevoval. Posledních dvě stě výškových metrů bylo kombinací prudkého svahu a skalního lezení (obtížnost PD+), povrch byl pokrytý několikacentimetrovou vrstvou čerstvého sněhu. Jedná se o velmi pěknou vzdušnou cestu na samotný úzký skalnatý vrchol Rimpfischhornu (4 199 m). Při návratu do sedla je dobré nejnebezpečnější místo raději slanit.

Cesta zpět byla stejná jako výstupová trasa. Je potřeba počítat s tím, že sníh je v odpoledních hodinách již výrazně měkký a riziko pádu do trhliny je podstatně větší. Nás navíc ještě chytla při návratu na ledovcovém traverzu bouřka a jeho přechod pro nás spíš nakonec znamenal brodění se rozlitými potoky.

Déšť a sníh nás na celý další den uvěznily ve stanu, ale my jsme se nevzdali, počkali jsme, odpočinuli jsme si a následující den jsme pokořili ještě Allalinhorn. Opět nás čekalo vstávání okolo čtvrté hodiny a příchod v šest hodin večer.

Po přechodu ledovce Allalin jsme k výstupu zvolili průchod kamenolomem, který se nazývá Hohlaubgrat. Trasa sice není značená, ale orientačně je velmi nenáročná. Asi hodinu jsme lezli po hřebeni pořád nahoru až do výrazného sedla ve výšce 3 697 m, ze kterého byl již krásný výhled na oblý vrchol Allalinhornu. Nicméně ve dvaceticentimetrové vrstvě nového sněhu jsme těchto posledních 350 výškových metrů vyfuněli až za tři hodiny (místo předpokládaných dvou).

Úplně na závěr nás trochu překvapil kolmější skalní blok (obtížnost PD+), na kterém sníh velmi klouzal. Nicméně na cestu dolů se tu nachází dostatek nových nýtů na nezbytné slanění. Na samotném vrcholu Allalinhornu (4 027 m) jsme si výhledů vůbec neužili. Všude kolem nás byla jen mlha, sněžilo, foukalo.

K návratu jsme použili stejnou trasu. Nízká viditelnost a nutnost prošlapávání zaváté pěšiny dolů nás postup výrazně zpomalovalo. Za hezkého počasí by byla nezbytná doba asi o třetinu kratší. Allalinhorn je považován za jeden z nejlehčích čtyřtisícových vrcholů, a je proto velmi vhodný k aklimatizačním výstupům.

Dostatečně aklimatizovaní jsme se přesunuli do druhé doliny - Mattertalu. Jak je známo, do horského centra celé této oblasti Zermattu nesmí jezdit auta. Finančně výhodné bylo pro nás zanechat auto v městečku Täsch v kempu, který jsme využili i k odpočinku a k hygieně. Poté jsme zamířili cíleně do oblasti Monte Rosa zdolat nejvyšší vrchol Švýcarska - Dufourspitzi (4 634 m). Tato hora byla pojmenována v roce 1863 po švýcarském generálu a kartografovi jménem Guillaume-Henri Dufour (1787-1875), který se významně zasloužil o vznik prvních přesných švýcarských map.

Vzhledem k enormnímu množství sněhu na ledovcích i na hřebenech jsme zvolili normální výstupovou cestu po ledovci Monte Rosa od chaty Monte Rosa. Závěrečným oříškem je vždy nevyzpytatelný strmý sněhovo-kamenný hřeben (obtížnost PD+).

Vlakový spoj z Täsche (1 438 m) do Zermattu (1 606 m) stál jen 7,80 CHF/osoba, ale cena zpátečního lístku 76 CHF/osobu vyhlášenou zubačkou na Gornergrat (3 090 m) nám vyrazila dech. S tím jsme nepočítali. Místo pohodového odpočinkového dne jsme nasadili almary na záda a podél stanic vlaku Riffelalp (2 222 m) a Riffelberg (2 582 m) jsme za čtyři a půl hodiny došli ke stanici Rotenboden (2 815 m).

Po cestě nám střídavě pršelo, sněžilo, pronásledovala nás mlha, která zakrývala skoro všechny výhledy na okolní horské velikány včetně dominantního Matterhornu. Snad proto jsme byli pro japonské turisty, kterých tu bylo všude plno, zdrojem výborné zábavy a všichni nás při našem výstupu povzbuzovali.

Sluníčko se ale nedalo, mraky se pomalu trochu zvedaly a my jsme tak mohli v pohodě přetraverzovat úbočí Gornergratu k ledovci Gorner. V dáli se na skalnatém výběžku již tyčila chata Monte Rosa, nicméně zdlouhavá a nudná cesta přes ledovcové duny a kameny nám k ní trvala další čtyři hodiny.

Orientačně je skvělé, že je na velmi rozpraskaném ledovci trasa značená oranžovými praporky s reflexními pruhy. S těžkými batohy jsme si přeci jenom netroufli jít po ledě pokrytém malými kamínky zcela bez maček. Nicméně je zde tento způsob zcela běžný. Navazování na lano pak už neprovádí vůbec nikdo. Poslední stoupání k chatě je po skalnatém hřebínku, kde suť sice velmi nepříjemně klouzala, ale cesta je výborně zajištěna dřevěnými stupy a lanovým zábradlím. To asi aby se tam v pohodě dostali opět japonští turisty s velkou kamerou, které jsme u chaty potkali.

Nad chatou sice pokračují větší či menší kameny, nicméně po pečlivém hledání se dají mezi nimi najít již vyčištěná místa na stany. My jsme se rozložili po únavném od rána celkem desetihodinovém pochodu na plácku u dvou ledovcových jezírek asi za dalších sto výškových metrů.

V noci a následující den pro změnu pršelo a sněžilo. Místo výstupu na vrchol Dufourspitze jsme jen okoukli trasu. Pozor na nevýrazné rozcestí ve výšce okolo 3000 metrů, kde se dělí pod skalnatým masívem Obere Plattje (3 277 m) trasy směrem na Grenzgletscher a na Monte Rosagletscher. Je zde velká spousta různých pěšinek, mužíků a vyšlapaných stop ve sněhu. Orientačně se jednalo jednoznačně o nejobtížnější rozcestí za celou dobu.

Bylo dobré si tuto část pečlivě okouknout přes den, protože po brzkém ranním vstávání v jednu hodinu jsme tudy procházeli v noci jen za světla čelovek, Měsíce a hvězd. Konečně byla jasná noc a my jsme zahájili očekávaný výstup. Východ slunce nás zastihl již ve výšce okolo 3 500 metrů. Nicméně až do desáté hodiny jej zakrývaly skalní hrany Nordendu, což bylo pro výstup na umrzlém sněhu ideální. Na ledovci vedla již po celou dobu zřetelná kroutící se dálnice. V této části může dělat problémy již jen nedostatečná aklimatizace. To nebyl náš případ a i prudká stoupání jsme velmi dobře zvládali.

Po sedmi hodinách chůze jsme si trochu odpočinuli v posledním sedle pod vrcholem ve výšce 4 359 m n.m. Čekal nás závěrečný vyhlášený hřebínek. Zde již stopy skončily, přejít tuto část bylo v minulých dnech v závějích čerstvého klouzavého sněhu velmi nebezpečné. I dnes to většina lidí na tomto místě otáčela zpět dolů.

Po počátečních obavách jsme s úlevou zjistili, že sníh je přeci jenom již umrzlý a společně s dalšími skupinkami Čechů jsme si vytvořili vlastní trasu přes skalní věže a po ostrém sněhovém hřebeni. Na nejexponovanějších místech jsou ponechána dokonce i dvě fixní lana.

Vrcholový kříž Dufourspitze (4 634 m) byl také celý sněhem zavátý. Úžasné výhledy nejen na celou oblast Walliských Alp se všemi známými vrcholy, ale i na masív Mont Blancu, Bernské Alpy a další alpské oblasti nám byl sladkou odměnou za všechnu dnešní námahu po deseti hodinách stoupání.

Cesta zpět po rozměklém sněhu byla nejen velmi otravná, ale i nebezpečná. Postupně jsme objevovali, kolik hlubokých trhlin se pod námi nachází. Za tři hodiny jsme byli zpět u stanu a po nezbytném odpočinku jsme zabalili věci, abychom se ještě dnes stihli vrátit až ke stanici zubačky Rotenboden opět přes ledovec Gornergletscher. Tentokrát nás pozoroval smějící se Matterhorn po celou dobu, jak se vlečeme na pražícím se slunci. V jedenáct hodin jsme konečně po vyčerpávajícím dni zalehli.

Poslední den našeho pobytu ve Švýcarsku jsme si již jen užili sjezd prázdnou první ranní zubačkou zpět do Zermattu, dopolední prohlídku tohoto překrásného horského střediska a nekonečnou zpáteční jízdu autem zpět do Čech přes Furkapass (2 436 m), Oberalppass (2 044 m), Lindau a Mnichov. S počtem tří čtyřtisícových vrcholů za jeden týden pobytu jsme byli velmi spokojeni.