Velký Benátčan

Grossvenediger (Velký Benátčan), třetí nejvyšší rakouský vrchol a druhý nejdůležitější vrchol Vysokých Taur, nás zlákal k zimnímu výstupu při krásné víkendové předpovědi počasí. Obvykle nebývá únor v Alpách ideální dobou na vysokohorské túry, ale letos si příroda se zimou pohrává a přináší nečekané možnosti. Tentokrát s nám vyrazil ještě kamarád Martin.

Na vrchol "Velkého Benátčana" vedou oficiálně čtyři možné výstupové cesty. V zimě jsou z důvodu vhodného přenocování ve winterraumech vyhledávané jen dvě: jižní výstup od chaty Deffreggerhaus a od východu z chaty Neue Prager Hütte (pro náročné horaly je varianta namáhavého přechodu celého ledovcového hřebene). Z Čech je jednoznačně přes Rozvadov, Mnichov, Kufstein, Mittersill a Felbertauerntunnel lépe dostupná druhá zmiňovaná trasa. Celá noční jízda z Prahy nám trvala okolo osmi hodin a v sobotních dopoledních hodinách jsme již parkovali před hostincem Matreier Tauernhaus (1 512 m n.m.). Největším problémem celé expedice bylo vysvětlit místním rakouským turistům, že parkoviště před budovou je určeno pro auta a nikoliv pro odložení jejich zavazadel a lyží. Po nulovém výsledku jsme si zahráli na nosiče my, kufry jsme jim drze odnesli. Později jsme se smáli zase my jim, když hledali vlastní věci a rozčíleně běhali po asfaltu nadávajíce německy.

Další trasa nás však úsměvu rychle zbavila. Předpověď počasí sice nelhala, přestávalo sněžit, mraky postupně stoupaly nad vrcholky a modrá obloha nad námi začala vykukovat. Orientačně se zasněžená mírně stoupající silnice podél potoka Tauernbach rozhodně nedá minout, ale je to nejnudnější úsek za celou dobu. Se sněžnicemi a s těžkými batohy jsme se pomalu po ní vlekli, těch několik kilometrů (asi 5,5 km) přes v zimě opuštěné osady Aussergschlöss a Innergschlöss nám připadalo nekonečných.

Trvalo nám tři hodiny než jsme konečně začali výrazněji stoupat po přechodu dřevěného mostu přes potok Gschlössbach (1 735 m n.m.). Po celou dobu jsme zatím pohodlně sledovali lyžařskou stopu, která ale bohužel zde končila. Bylo nám jasné, že musíme přímo po prudkém svahu nahoru. Jen se nám přimotaly pod nohy opadané větve od stromečků, mezi kterými jsme se motali a zapadali hluboko do navátého sněhu. Lavinové nebezpečí bylo na různých serverech naštěstí označeno stupněm 2, žádná lavina se tedy za naším dupáním ani z okolních vrcholů (Vorderer Kesselkopf a Innerer Knorrkogl) nekonala. Při vyšším stupni rozhodně nedoporučujeme se v této oblasti pohybovat, padání ukázkových lavin je tu pravidlem. Ledaže byste si chtěli vyzkoušet vlastní zkušenosti se zachraňováním zavaleného kamaráda.

I přes teplotu pod bodem mrazu sníh umrzlý nebyl a po celý zbytek dne jsme se v něm brodili a obtížně zdolávali další a další výškové metry. Stará budova lanovky se nám z dálky jevila jako vytoužená chata, ale skutečná Alte Prager Hütte byla ukryta ještě o půl kilometru dále. Za tmy bychom jí bez půjčené GPSky určitě nenašli. Díky, Viktore, uchránil jsi nás od studeného bivaku!

Místo našich původních plánů s přespáním v teplém vyhřátém winterraumu na Neue Prager Hütte jsme se rádi spokojili s vychlazenou boudičkou ve výšce 2 489 m n.m.. Kamínka tu sice nejsou, ale pohodlné postele s teplými dekami ano. Martinovi se zde "zalíbilo" natolik, že se rozhodl tu zůstat o den navíc s bolavým kotníkem.
Na stavbách obou chat měla historicky velký podíl Pražská sekce německého alpského spolku, jak napovídají oba dva názvy.

Jasná noční obloha s měsícem v úplňku předpovídala nádherný den. Sluníčko nás rychle vytáhlo ven a Neue Prager Hütte se na nás zvesela smála o tři sta výškových metrů nad námi na úpatí kopce Hinterer Kesselkopf (2 897 m n.m.). Přesto nám trvalo celé dvě hodiny než jsme stanuli na jejím zápraží. Ani zde nás ještě sníh dokonale neunesl, navíc nebylo kam spěchat. V zimě zkrátka chodí i horalové pomaleji než v létě a my jsme věděli, že dnes již na samotný cílový vrchol dorazit nestačíme. Kochali jsme se proto překrásnými pohledy na hřeben Vysokých Taur v čele se samotným králem Grossglocknerem, v dálce vykukovaly i Nízké Taury. Proslulý ledopád Schlatenkees, jehož hrozivé trhliny byly přikryty sněhovou peřinou, nás již zdálky vyzýval k tvrdému souboji. Zítra se dočkáme, těšili jsme se.

Předpověď počasí vypadala i na pondělí velmi slibně, proto jsme ani nespěchali. Na Neue Prager Hütte (2 796 m n.m.) jsme ocenili jak komfortní winterraum se dvěma prostornými místnosti a s výkonnými kamny, tak nás potěšily dobré zásoby, které tu zanechala slovenská skupina během listopadových svátků (Díky, Marmoto).

Odpoledne jsme si zběhli prošlápnout cestu pod skalnatým výběžkem Niederer Zaun až ke skalnaté pyramidě ve výšce 2 993 m n.m., kde začíná ledovcový výstup. Trasa opět na dvě hodiny. Čistý led se v zapadajícím slunci oslnivě blyštěl a rozhodně v nás budil velký respekt. Věděli jsme, že se zítra budeme muset spolehnout jen na náš orientační smysl, cit pro pohyb na ledovci a na trochu štěstí v tom, že všechny sněhové mosty udrží naši váhu.

Plni očekávání jsme v pondělí brzo ráno okolo páté hodiny vstávali. Vrásky nám trochu dělaly mraky, které se honily na obzoru. V šest hodin jsme už dupali známou stezkou k pyramidě navlečeni do úvazků a po necelé hodině jsme už zdolávali první nejprudší metry ledovce. V těchto místech byl zcela holý, sklon byl 40 stupňů. Minuli jsme impozantní trhliny po levé straně a jen na špičkách maček jsme se rychle vyškrábali nad nebezpečná kluzká místa. Odměnou za počáteční námahu nám byl úžasný východ slunce nad skalnatým obrem Velkým Zvonem.

Náš cíl, kříž na vrcholu Grossvenedigeru ještě vidět nebyl. Zvolili jsme proto nejpřímější směr stále nahoru přes Erster Keesboden a Zweiter Keesboden. Pěkný firn se pod námi skoro nebořil, jen místy se daly tušit skryté trhliny.

Martina, která šla jako vždy na ledovci první, sice nějakou prošlápla, některé jsme museli přeskočit. Celkově se jednalo o rychlou a relativně bezpečnou trasu. Jen orientačně jsme se nedrželi přesně podle mapy. Stočili jsme směr více na sever a ocitli jsme se kousek pod "Malým Benátčanem" (3 477 m n.m.). Z jeho vrcholu se nám ukázal větší bratr v celé své kráse.

Překonání vzdálenosti přes sedlo Venedigerscharte (3 413 m n.m.) nám ale trvalo další hodinu. Vítr se nás pokoušel unést a v závěrečném stoupání je nutno být opatrný, na ledovci zase přibyly trhliny. Také jsme zda spatřili jediné živé tvory za celou dobu. Dva skialpinisti nám jen zamávali, a pak se lehce snesli z prudkého hřebene do údolí směrem na Deffreggerhaus.

Před vrcholovým křížem čeká na každého poslední zkouška, hřebínek je velmi úzký a jistota v mačkách je zcela nezbytná pro úspěšné dosažení nejvyššího bodu. Výhledy široko daleko, od severu na Kitzbühlské Alpy po jih na Defereggerské Alpy a od západu na Zillertalské Alpy až na východ na Vysoké a Nízké Taury, překonaly naše očekávání. Mraky se již dávno rozplynuly.

Celý výstup nám od chaty trval pět hodin. Zpět jsme sice byli o hodinu rychlejší, ale ani dolů nebyla orientace zcela snadná. Pro úspěšnou túru je nezbytné stabilní hezké počasí, ledovec je opravdu rozsáhlý a riziko zabloudění je vysoké. Navíc nám sluníčko mírně rozehřálo sníh, více jsme se bořili a museli jsme být celkově opatrnější, abychom navíc ještě někam nezahučeli.

Na prudkém ledovém závěrečném úseku jsme se raději zajistili ledovcovými šrouby, po návratu z Nepálu si vlastně prvně opět užily velmi kvalitního tvrdého ledu.

Martin, jehož nadchl účinek ibuprofenu, nám zatím vyšel vstříc. Fanda musel být v úterý v Praze, tak jsme se všichni další čtyři hodiny za svitu čelovek klouzali sněhem po prudkém svahu přímo dolů k potoku. Někdy je lepší jít za tmy, ve dne bychom stejně prudkou trasu asi nezvolili. Poslední známý mírně klesající úsek nás úplně odrovnal a k autu jsme se doploužili až v deset hodin. Úžasné horské zážitky jsme pak vstřebávali ještě celý zbytek týdne.