Pyramida Slovinska

Nejpopulárnější vrchol Julských Alp - Velký Triglav nás zlákal začátkem září. Inspirací bylo vyprávění několika kamarádů o kráse místních hor. Po pečlivém prostudování možných různých výstupových tras jsme zvolili neobtížnější variantu Bambergovou cestou. Z Čech jsme se do vesnice Mojstrana a sedla Vrata dostali autem za jeden den. Výstupovou základnou je v této oblasti Aljažev dom (1 015 m), u kterého se dá bez problémů zaparkovat.

Aljažev dom

Není nutné za parkování platit, jak je psáno na cedulích. Nikdo nás nekontroloval. Samotnou chatu obsluhuje slovinská nepříjemná ježibaba. Ve společné noclehárně jsme spali sami, když nepočítám myši, které tam ťapkali po dřevěné podlaze celou noc. Komfortem je bez pochyby opravdu vařící sprcha, kterou jsem po ránu ráda využila.

Nezbytnou podmínkou pro túry v místních Alpách je stabilní jasné počasí. Mokrý vápenec na prudkých svazích je velmi kluzký a samotný vrchol Triglavu, který přesahuje výrazně svojí výškou okolní hory, a je osázený kovovými jištěnými cestami, tvoří monumentální hromosvod. O život zde přišlo za bouřky spoustu horalů, jak dokumentují cedulky lemující výstupové trasy. Nám však počasí přálo. Probudili jsme se do jasně modré slunečné oblohy, která nás provázela celé tři dny. Nejnudnější částí výstupu byla cesta pásmem lesa od domu do sedla Luknja (1 758 m) v závěru okořeněná prudkým svahem se sesouvající se sutí.

Cesta k sedlu Luknja

Sedlo Luknja

Trvalo nám to asi dvě hodiny. Již v samotném sedle jsme obdivovali hluboká zařízlá údolí s prudkými svahy okolních hor. Výškových metrů tu člověk sestoupá a nastoupá během túr spousty. Pod skoro kolmou stěnou hřebene Plemence nad námi jsme se divili, kudy cesta může pokračovat dál. Začíná zde již jištěný úsek. Z blízka se vynořily zákruty a traverzy vymleté vodu a překvapivě rychle jsme je bez vážných problémů zdolali. Pak pokračoval dlouhý nezáživný úsek stoupání po suti částečně s jednoduchým nezajištěným lezením po skále. Sluníčko do nás pražilo a opravdu ani kapka vody kromě posledních kousků špinavého sněhu se zde nenajde. Uprostřed léta tu musí být vedro nesnesitelné. Po krasové pláni Triglavski podi jsme se ploužili jak velbloudi po poušti.

Začátek Bambergovy cesty na hřeben Plemence

Na Triglavski podi

Sklon se mírně snížil a nad námi se tyčila mohutná stěna samotného Velkého Triglavu. Posledních asi 300 výškových metrů se leze Triglavskou štěrbinou většinou pod skále, ale o složité nebo těžké cestě pro zkušeného horala nemůže být ani řeč. Až na pár ojedinělých úseků není bezpodmínečně nutná ani feratová výbava, zato bez přilby ani ránu. Kameny se valí dolů velmi lehce samy. Asi za čtyři hodiny od sedla Luknja nás uvítal plechový válec tzv. Aljažev stolp z roku 1895. Původně byla stavba zamýšlena jako úkryt při bouři pro 3-4 osoby, ale bouda blesky spíše přitahuje a je dnes používána bohužel spíše jako vysokohorské WC. Není se čemu divit. Vrchol byl obložen lidmi, kteří na sebe pořvávali.

Poslední úsek cesty k vrcholu

Obležený vrchol

Vrcholové foto

Výhledy jsou opravdu impozantní nejenom na Julské Alpy, ale i na Vysoké Taury na severu a až ke Středozemnímu moři na jihu.

Výhled na Malý Triglav a Triglavski dom

Pohled k západu do italské části "Julek"

Turisti nám však pobyt tak znechutili, že jsme rychle začali zase sestupovat úzkým hřebenem přes Malý Triglav (2 725 m) až na chatu Triglavski dom na Kredarici (2 515 m), která slouží turistům již od roku 1 896. Společná noclehárna v podkroví je malinkatá místnůstka pro cca 15 lidí, za to se tu dá platit bankomatní kartou.

Triglavski dom na Kredarici

Malý a velký Triglav

Výhledy od chaty byly úžasné jak večer tak po ránu díky inverzi, hory vykukovaly z bílých mraků jako z peřinky.

Večerní inverze

Ranní inverze

Rádi jsme však tuto promenádu po ránu rychle opustili a vydali se nejdříve dolů k Domu Planika (2 408 m). Tímto jsme si obkroužili vrchol Triglavu ze všech stran. Atmosféra chaty je příjemnější než na Triglavském domu, zato je zde větší problém s vodou. I odtud vede jištěná výstupová cesta přes Malý Triglav na Velký Triglav. Trasa plná zákrutů po mohutných kamenných polích a krasových zářezech nás dovedla k Tržašké koči na Doliču (2 151 m).

Triglav od chaty Planika

Cesta k Tržašké koči

Studený vítr nás hned vyhnal pryč, nasadili jsme proto rychlé výstupové tempo na vrchol Kanjavec (2 568 m). Výstup nás svou rozmanitostí příjemně překvapil a za necelou hodinu jsme se již vyhřívali na sluníčku u vrcholového kamene a kochali se úžasnými výhledy. Do této oblasti již davy nedorazí a samota s horami byla úžasná.

Lezení na Kanjavec

Kanjavec - vrcholové foto

Dnešním nocležištěm se nám stala Zasavská koča na Prehodavcih (2 071 m). Z vrcholu nám to k ní trvalo dobré dvě hodiny klesání po klouzavých kamenech a suti, zpestřením bylo několik dosti vyschlých ples. Dolina triglavských jezer je údajně nejkrásnější dolinou celých Julských Alp, ale to asi platí pro brzké léto, kdy je dostatek vody.

Dolina triglavský jezer

Západ Slunce

Při večerním vaření jsme si u koči užili nádherného západu slunce a Fanda zabloudil v mlze při cestě od pramene vody.

Také další ráno nám počasí stále přálo. My už jsme se však vraceli zpět k autíčku. Kroužili jsme po úzké pěšině traverzem plným hlubokých kotlů úbočím svahu Prehodaci (2 021 m), Vodníkov Vršac (2 194) a Kanjavec vysoko nad údolím Zadnjiški dol kousek pod Tržaškou koču na Doliču. Suť na srázu sice občas nebezpečně klouzala, místy se vyskytla i natažená ocelová lana, celkem zbytečně.

Zařízlá cesta v úbočí Kanjavce

Sestup od Doliče

Pak už nás čekal jenom prudký výstup do sedla Luknja z druhé strany a s bolavými koleny jsme brzo po poledni doklopýtali k autíčku. Pravá dovolená ve Slovinsku tímto právě začínala.

Další dny jsme si užívali místních jeskyní, starobylých městeček, teplého moře, výborné kuchyně a plodů vinic.