Mrtvé hory

Letošní paní zimě se do evropských zemí zatím mnoho nechtělo. V horách sice začátkem listopadu nasněžilo, zato potom následovalo dlouhé suché období, které vytvořilo ideální podmínky pro letošní první sněhové a ledové výstupy. Frantovi to tentokrát bohužel nevyšlo s volným víkendem v práci, a tak jsem si jela užívat svěžího horského vzduchu a sluníčka s několika kamarády a kamarádkou, kteří naplánovali výstupy v malém, ale rozmanitém pohoří rakouských Totes Gebirge.

Jednoznačnou výhodou této oblasti je její blízká dostupnost do Čech, cesta z Prahy do vesnice Hinterstoder (591 m n.m.) nám trvala pouhé čtyři a půl hodiny. Noc na parkovišti kousek od potoka Steyer byla velmi chladná, nejen pro to jsme vstávali již v půl šesté a vyráželi na snídani na známý Prielschutzhaus (1 422 m n.m.). Mrazík se svojí berličkou nás však předběhl a stihl všechny stromky kolem nás postříbřit. Z plných plic jsme s úžasem nasávali vánoční atmosféru kolem nás, klouzali po namrzlých kamenech a zároveň čekali se zatajeným dechem, kdy na nás ze zamlžených blat vyběhne pes baskervilský.

Ranní mlha v údolí

Země nikoho

Velikáni Totes Gebirge se nad námi vyzývavě tyčily, těšily se na nás a my k nim rychle stoupali, abychom doběhli teplé sluníčko, na kterém se jejich skalnaté štíty vyhřívaly. Díky spoustě nebojácných kamzíků byly Mrtvé hory až překvapivě živé.

Ranní osvětlený Spitzmauer

V otevřeném malém winterraumu chaty Prielschutzhaus jsme okolo deváté zanechali pár přebytečných věcí a pokračovali ve výstupu na místní nejvyšší vrchol Grosser Priel (2 515 m n.m.).

Hřeben Brotfall a Grosser Priel

Pohled na Prielschutzhaus

Nejdříve jsme chtěli zvolit trasu vyhlášenou obtížnou ferratou Bert - Rinesch, ale "naštěstí" jsme díky sněhu odbočku na ferratu minuli. Večer nám vyprávěli kamarádi ze druhé skupinky, že se snažili zdolat stejnou ferratu před námi, ale poté, co vykopali několik desítek metrů ocelového lana ze sněhu a klouzali nebezpečně po namrzlých kamenech, tak se z časových důvodů museli s neúspěchem vrátit. Přeci jenom bylo znát, že je začátek prosince a že v pět hodin již byla tma. Normální "choďák" na Grosser Priel není za sněhu také žádnou jednoduchou záležitostí, místy byly úseky dosti prudké a miláček cepín putoval velmi brzo z batohu do ruky.

Stoupání pod hřeben Brotfallu

Poslední úseky do sedla Brotfallscharte
(foto Kačka+Mirek)

Před sedlem Brotfallscharte (2 240 m n.m.) nás trochu překvapil vzdušnější úsek zajištěný krátkým ocelovým lanem. Odměnou za námahu nám však byly nádherné výhledy na zasněžené vrcholy rakouských Alp, které se táhly po celém obzoru.

Pohled z Brotfallscharte na Hochplattenkogel a Schermberg

Pohled z Brotfallscharte na Temlberg

Na samotný vrchol s výrazným červeným křížem nám to trvalo už jen asi tři čtvrtě hodiny, koncový špičatý hřebínek byl bonbónkem dnešního namáhavého dne.

Závěr hřebene Grosser Prielu

Hřeben Grosser Prielu

Při pohledu na šedivé mraky pod námi a při představě smradlavé Prahy v nich zahalené jsme všichni věděli, že pot dnešního dne stál rozhodně za to.

Výhledy z Grosser Prielu

Vrcholové foto - Grosser Priel

Zpět na Prielschutzhaus jsme skoro doběhli s posledním světlem. Přivítal nás vytopený komfortní druhý winterraum na této chatě, pro vstup do něj je potřeba zapůjčit si univerzální klíč. S vodou tu také není problém, lze využít naplněné kanystry z nedalekého pramene, případně sněhu je v zimě rozhodně vždy dost.

V neděli jsme se těšili na zdolání druhého vrcholu v oblasti - Spitzmauer (2 442 m n.m.). Modrá obloha našim plánům přála, cesta vzhůru po kvalitním umrzlém sněhu v mačkách rychle utíkala. Nad sedlem Klinserscharte (1 895 m n.m.) nám připadala ferrata Stodertaler do sedla pod samotný vrchol schůdná.

Spitzmauer a sedlo Klinserscharte

Východ slunce nad hřebenem Hochmölbing

Přijali jsme tedy plni očekávání její výzvu, jednalo se nakonec o velmi náročný výstup kolmou stěnou, který není dle nápisu na ceduli v zimních sněhových podmínkách doporučován. My jsme s úspěchem využili toho, že sníh byl na většině míst odfoukán, ale i tak jsme se nevyhnuli klouzavým ledovým nebezpečným plotnám. Asi 250 výškových metrů trvalo naší velké skupině sedmi lidí okolo jedné hodiny, z časovým důvodů jsme se proto výstupu na samotný vrchol Spitzmauer vzdali a dlouhou několikahodinovou oklikou po normální cestě jsme doklopýtali zpět na Prielschutzhaus s bolavými nohami od tvrdých bot a celodenního nošení maček.

Spitzmauer
(foto Michal)

Martina na ferratě Stodertaler
(foto Michal)

Čekalo nás ještě necelých tisíc výškových metrů zpět k autíčku do mrazivého údolí, které jsme si s radostí vychutnali při stříbrném světle měsíčku v úplňku. Plná smutku a rozhodnutá k návratu na zdolání ferrat v letním příznivějším období jsem se vracela zpět do všedního života.