Reichenspitze

Na první jarní výstup letošního roku jsme se vydali již začátkem března. V Praze už rozkvétaly první kytičky a stromy, ale cestou do Zillertálských Alp vypadalo počasí stále jako v zimě.

Od hranic s Německem pršelo a foukalo. Déšť se postupně měnil na sníh, jak jsme se šplhali autem výš a výš údolím Zillergrund podél Zillerbachu. Plně naložené autíčko bruslilo na čerstvém prašanu a odmítalo pokračovat dál. Po nasazení sněhových řetězů (letos poprvé) si však dalo říci a úspěšně jsme jej nakonec zabořili do sněhu pod stromy nedaleko parkoviště u hostince Bärenbad ve výšce 1 450 m n.n. Nebylo překvapující, že kromě nás tu stála již dvě auta s pražskou poznávací značkou. V počasí, kdy neustále chumelilo a viditelnost byla jen pár metrů, by se snad žádný místní dobrodruh do hor nevydal. Jen jsme nemohli odhadnout, kolik Čechů najdeme ve winterraumu v chatě Plauener, našem dnešním cíli. Podle čerstvých stop jsme odhadovali na dvě osoby, ale to se nám přeci jenom zdálo málo. K nám se tentokrát připojili Vítek s Irenou, takže jsme byli silná čtyřka.

Výhodou této oblasti bylo, že až do výšky okolo 1 900 m n.m. k velké přehradní nádrži Speicher Zillergründl jsme se dostali rychle po asfaltované silnici přes několik tunelů, ve kterých jsme si na ledě v pohorkách trochu zabruslili.

Martina, Irena a Vítek na silnici
k nádrži Speicher Zillergründl

Vítek zdolává led v posledním tunelu

Nádrž jsme obešli z levé strany asi do poloviny, než jsme se konečně začali škrábat výrazněji do kopce po značce č. 502. Pěšina byla sice zřetelně viditelná mezi keři, ale vrstva nového sněhu se pohybovala mezi 30-50 cm. I když jsme se bořili, postupovali jsme zatím celkem rychle.

Cestou nad nádrží Speicher Zillergründl

Museli jsme ještě přebrodit rozvětvený ledovcový potok, za kterých byl sklon svahu mnohem prudší. Stopy po skialpech po české skupince byly viditelné již jen místy, ale dohromady s dráty lanovky to bylo naše jediné vodítko, kudy nahoru, kde je chata a kde na nás čeká pravděpodobně vytopený winterraum. Jinak byla všude kolem nás neprostupná mlha, proto jsme se ani jinou trasu nepokoušeli najít. I na sněžnicích jsme se propadali až po pás ve sněhu, klouzali jsme po prudkém svahu lehce dolů, a jen pomalu, ale vytrvale postupovali výš a výš.

Strmé stoupání k chatě Plauener Hütte

Kritickým místem celého výstupu bylo 15 metrů nebezpečného skalního lezení. Protože se už začalo pomalu stmívat, nezbývalo nikomu z naší výpravy nic jiného než i tuto zkoušku překonat, než jsme mohli úspěšně vymrzlí a vyčerpaní spočinout na teplých matracích v Plauener Hütte (2 364 m n.m.). Čtyři Češi (Láďa, Martin, Pavel a Petr) se o nás pěkně postarali, rozdělili se o čaj i o polévku a obstarali dřevo z nedaleké boudičky od lanovky, kterým krásně vytopili celý prostor. Dle jejich slov jsme byli po nich druzí, kteří uskutečnili prvovýstup na chatu touto letní cestou pod lanovkou, v zimě se totiž chodí trasou podél ledovcového potoka.

V neděli nás přesně podle předpovědi počasí vytáhlo ven brzo ráno krásné sluníčko a modrá obloha. Jen ten příval sněhu z minulého dne byl dosti nepříjemný. Ani se sněžnicemi bychom neměli šanci vydrápat se na nějaký vrchol okolo. Opět vypomohli milí skialpinisti, kteří vyrazili na místní nejvyšší bod - Reichenspitze (3 303 m n.m.). Vítek s Irenou se po včerejším obtížném výstupu rozhodli zůstat v chatě, Martina s Fandou naopak vyrazili po prošlápnuté lyžařské stopě. Stoupali jsme celkem rychle, v duchu jsme několikrát děkovali lyžařům, jakou pěknou pěšinku nám udělali.Mohli jsme se v klidu kochat výhledy na okolní úžasné scenérie.

Ranní výhledy od chaty na nádrž Speicher Zillergründl

Pod námi se blyštěla hladina velké přehradní nádrže Speicher Zillergründl, nad kterou se vypínal do výšky mohutný hřeben Magneru (okolo 2 900 m n.n.). Chata se z dálky zdála malinká umístěná pod vrcholy Rainbachköpfl (2 690 m n.m.) a Schwarzkopf (okolo 3 040 m n.m.). Nad námi se již tyčily mohutná Richterspitze (3 052 m n.m.) a Zillerspitze (3 076 m n.m.).

Panorama vrcholů nad ledovcem Kuchelmooskees (uprostřed Reichenspitze)

Všechny špičky okolo nás byly pokryté padajícím sněhem, podmínky tedy zcela nevhodné pro zimní výstupy. Celou dobu jsme očekávali, jestli se nesesune z prudkých svahů přeci jenom nějaká lavina. Sluníčko pálilo čím dál tím víc, ale zatím sníh klouzal jenom ze skalnatých bloků. Vysoká sněhová pokrývka se nám naopak hodila pro přechod ledovce Kuchelmooskees. Podle průvodce bývá pro velké množství trhlin obtížné najít po něm v létě trasu, my jsme zato neviděli trhlinu ani jedinou. V klidu jsme si vychutnávali pohledy na majestátní kříž na vrcholu Kuchelmooskopf (3 214 m n.m.) a kroužili jsme si to po dokonalých serpentinách výš a výš pod slíbenou Reichenspitzi. Obdivovali jsme a litovali zároveň všechny skialpinisty před námi, kteří statečně a zuřivě bojovali se sněhem, aby nakonec úspěšně pokořili jak sníh, tak vysněný vrchol.

Česká čtyřka sestupuje z vrcholu

Pohled za hřeben Hahnenkammu

Alespoň trochu za odměnu a jako poděkování jsme jim nabídli kousek čokolády, když jsme se s nimi loučili při cestě dolů. Na neposkvrněném sněhu si vykroužili při sjezdu krásné obloučky a rychle nám zmizeli z očí. Ještě během noci dorazili určitě zpět do Prahy.

Martina v závěru stoupání

Vrchol Reichenspitze zdolán!

My jsme si o samotě po osmi hodinách chůze vychutnali výhledy od vrcholového kříže. Sluníčko pořád ještě hřálo, ani vítr nefoukal a viditelnost byla velmi daleko. Při návratu zpět na chatu jsme mohli navíc pozorovat nejen západ slunce, ale postupně se rozsvěcovaly i jednotlivé planety a hvězdičky. Pohledy na ně byly zase odměnou pro nás, za náš dnešní výkon. Vítek s Irenou celý den v chatě topili a rozehřívali sníh na vodu. I oni využili sluníčka a opálili se.

Trhliny v ledovci Kuchelmooskees

Hřeben Hahnenkammu při sestupu

Vrchol Kuchelmooskopf v západu slunce

Poslední paprsky slunce osvětlují vrchol Reichenspitze

V pondělí nás čekal již jen sestup zpět do údolí k chatě. Tentokrát jsme šli správnou zimní cestou podél ledovcového potoka. Sníh byl po noci dosti umrzlý a občas bylo lepší zvolit způsob klouzání se po zadku rovnou dolů, než namáhavě neustále brzdit.

Hřeben Magner při stoupání od chaty

Sestup kuloárem podél ledovcového potoka

U nádrže byly naopak zbytky sněhu rozčvachtané a my jsme se do nich opět bořili a ve sluneční výhni postupovali pomaleji vpřed. Jakým překvapením pro nás ale bylo jaro, které zatím za dva dny přilétlo do nižších poloh!

Jaro u nádrže Speicher Zillergründl

U auta již nebylo po sněhu ani památky, zato kvetl podběl a létaly motýli a mouchy. Sundali jsme teplou zimní výbavu a slunili jsme se v triku s krátkým rukávem. Během jízdy do Čech jsme si ještě udělali přestávku v lyžařském středisku ve městečku Mayerhofen, projeli jsme se přes Gerlospass (okolo 1 600 m n.m.) a v podvečer jsme zastavili u Krimmelských vodopádů dlouhých asi 400 m a nejvyšších v Evropě.