Putování v nepálských Himalájích

Naše druhá společná cesta do Asie začala ve Frankfurtu na letišti. Letadlo bangladéšské společnosti Biman již nebylo nejmladší, proto jsme se před startem k Alláhu modlili i my společně s muslimy. Ale byla to přeci jenom ta nejlevnější možnost, jak se dostat do Kathmandu, hlavního města Nepálu. Nakonec byla cesta ještě dobrodružnější z důvodu neplánované dvoudenní přestávky v blázinci v Dhace, hlavním městě Bangladéše, kde jsme fungovali jako zdroj pozdvižení pro všechny místní obyvatele.

Nečekaně jsme se po jednodenním dohadování s manažery Bimana proletěli přes Kalkatu, než jsme konečně dorazili do vytoužené destinace. Dlouho jsme však v Kathmandu nepobyli a hned další den jsme se opět vznesli malým letadýlkem do městečka Lukly (2 850 m n.m.). Rychlé převýšení v letadle Franta jenom obtížně zvládal.

Pro naši první návštěvu nepálských Himalájí jsme zvolili oblast nejvyšší hory světa, oblast národního parku Sagarmatha (nepálský výraz pro Mt. Everest), oblast údolí Khumbu. Původní název v překladu "skryté údolí" již dávno neplatí. Dobytí Mt. Everestu sirem E. Hillarym v roce 1953 i dalších osmitisícových vrcholů v této oblasti s sebou přineslo i velký zájem turistů, jehož náporu místní lidé jen velmi těžko odolávají. Nicméně se mu přizpůsobili a snaží se jej využívat ve svůj prospěch. Podél nejznámějších cest postavili pro turisty jednoduché příjemné ubytovny ("lodge") s výborným jídlem, zavedli povinné placené vstupné do oblasti a placené povolení na zdolání trekových a lezeckých vrcholů uvedených na speciálním seznamu. Ale z přívětivosti a úsměvu Šerpů se nic neztratilo.

Pohybovali jsme se v horách na konci jarní turistické sezóny (přelom dubna a května), proto jsme měli možnost vychutnávat si většinou jejich pohostinství sami, v klidu si s nimi popovídat. Vždy je velmi zajímalo, odkud pocházíme, a darované pohledy Čech potěšily. Naše návštěvní doba s sebou nesla i negativní stránku ve formě nestálého počasí, kdy se pravidelně střídala ranní modrá jasná obloha se sluníčkem a zatažené odpoledne s dešťovými či sněhovými přeháňkami. Hlavně čerstvý napadlý sníh nám ve vyšších nadmořských výškách natropil spoustu problémů a nebezpečných situací.

Nejdříve jsme po široké magistrále za necelé dva dny dorazili unaveni po dlouhých přeletech do centra celé oblasti, města Namche Bazaru (3 450 m n.m.). V příjemné tiché lodgi jsme se prvně seznamovali s místní kulturou, využili jsme také možnosti uschování části lezeckého materiálu.

Naše himalájské putování se skládalo ze dvou částí. Nejdříve jsme měli v plánu zdolat v rámci aklimatizace průsmyk Cho (5 330 m n.m.), technicky jednoduchý výstup, s návratem zpět do Namche Bazaru. Zde jsme chtěli nabalit opět lezecké harampádí a pokusit se o náročný výstup do jednoho z nejtěžších nepálských průsmyků Tesi Lapcha (5 755 m n.m.) a na nedaleký vrchol Parchamo (6 273 m n.m.), sestoupit druhou stranou průsmyku do údolí Rolwaling a pokračovat několikadenním pochodem do města Dolakha (1 660 m n.m.), odkud již jezdí pravidelná autobusová linka do Kathmandu.

Celá oblast je výrazně buddhistická, na cestě jsme naráželi na schované více či méně známé klášteru, stupy, čorteny, barevné fáborky, malby a modlitební kameny, které nám ukazovali velmi často další směr pěšiny.

Trasa do průsmyku Cho nám nakonec trvala čtyři dny, drželi jsme se striktně pravidel aklimatizace a každý den spali pouze o pět set výškových metrů výše než den předchozí. Jak už to ale ve vysokých horách bývá, denní skutečné převýšení bylo nejméně dvakrát vyšší tím, jak se cesta neustále kroutila nahoru a dolů, k mostu přes potok či obcházela nějakou překážku. Celou dobu nás provázelo několik překrásných himalájských velikánů, jednalo se především o hřeben Kongde Ri (5 878 - 6 187 m n.m.), vrcholy Kantega (6 685 m n.m.), Thamserku (6 608 m n.m.), Ama Dablam (6 856 m n.m.), Taboche (6 367 m n.m.), Cholatse (6 440 m n.m.) a samotný Mt. Everest (8 848 m n.m.) s Lhotse (8 501 m n.m.). I když neustálé stoupání jedním údolím nám připadalo trochu nudné, špičaté vrcholy nás úplně uchvátily.

Kouzelným baráčkem se dvěma pohádkovými bytostmi se pro nás stala malá dřevěná lodge v osadě Na (4 440 m n.m.) při sestupu z průsmyku. Objevila se před námi znenadání v době naší největší nouze, když jsme byli unavení, hladoví a začalo se stmívat. Lehce jsme se během celého večera domluvili, i když jsme mluvili rozdílnými jazyky. Jejich pohostinství na nás udělalo velký dojem. Zůstala v nás veliká úcta k místním lidem, když se staří rodiče chlubili svým synem, který již zdolal Mt. Everest několikrát jako nosič a průvodce horolezeckých zahraničních výprav. O takových hrdinstvích a dovednostech místních se však u nás nemluví. Zpět v naší základně v Namche Bazaru jsme byli rychle za dva dny, to už nám to šlapalo lépe, červené krvinky se namnožily. Výšková nemoc se u nás projevovala pouze při větší námaze bolestí hlavy a u Martiny bolestí zubů.

Po jednodenním odpočinku a běhání tři sta výškových metrů nahoru a dolů v Namche Bazaru jsme nabalili veškeré harampádí a sunuli se směrem na západ. Uvedené časy v průvodci mezi vesnicemi samozřejmě neodpovídaly. Cesta do vesnice Thame (3 800 m n.m.) měla trvat tři hodiny. Jak jsme později zjistili, jednalo se údaj pro běžícího Nepálce nalehko a ne pro funícího Evropana s dvaceti kily na zádech. My jsme se tam vlekli hodin šest a pro Martinu to byl jeden z nejvíce náročných pochodů. K večeři nám pak národní jídlo dhalbat (osolená rýže, opečené brambory se zeleninou a čočková polévka) od naší výborné hostitelky nejen pro to velmi chutnalo. Na několik dní to byla poslední střecha nad hlavou, kterou jsme měli.

Tímto jsme opustili relativně obydlenou oblast a vydali se napospas pouze divokým horám a našim zkušenostem. Posledním místem civilizace byla další den malá osada Thyangbokharka, a pak už jen tráva, kameny, sníh a sem tam kamenní mužíci či jačí bobky, které nám pomáhaly najít tu nejschůdnější cestu. Počasí si s námi tentokrát hodně pohrávalo. Kromě toho, že jsme se většinou pohybovali v mracích, sněžilo také s malými přestávkami dva následující dny. Veškerá viditelná pěšina, pokud kdy nějaká vůbec byla, zmizela. Na ledovcové moréně ve výšce asi 5 300 m n.m. jsme z důvodu prakticky nulové viditelnosti byli nuceni postavit stan a vyčkávat modré oblohy a sluníčka.

Dlouho na sebe nenechala čekat, jenom do příštího dne, ale zároveň s sebou přinesla známé zvuky padání lavin. Do několika desítek centimetrů čerstvého prašanu jsme se sice bořili krásně jako do peřinky, zároveň nám ale znemožňoval obtížný výstup do sedla. Snažili jsme se prošlápnout si cestu několik desítek výškových metrů k ledopádu, který bylo potřeba při výstupu do sedla zdolat. To už jsme věděli, že na pochod údolím Rolwalingu nemáme dostatek času a že se budeme muset vrátit zpět do Lukly na letadlo. Na to se velmi těšil hlavně Franta. Vystoupali jsme alespoň do sedla Tesi Lapcha (5 755 m n.m.) náročným sněhovým a lezeckým terénem. Použili jsme veškeré naše vybavení (mačky, cepíny, 50ti metrové lano, úvazky, karabiny, šrouby do ledu).

Větší část výstupu jsme absolvovali za tmy, kdy byl sníh umrzlý a nebořil se. Jakmile však vylezlo sluníčko, byli jsme okamžitě jak ve výhni, plazili jsme se v hlubokém sněhu, který nám sahal po kolena. To nás velmi zdržovalo a z bezpečnostních důvodů jsme se z výstupu na Parchamo otočili a raději sestoupili zpět ke stanu.

Sto metrovým ledopádem jsme doslova proletěli dolů, jak byl led měkký a lámal se po velkých kusech. Také nám začalo znovu chumelit, tak jsme hned ráno vše sbalili, rozloučili se s nádhernými horami a sestoupili za tři dni přes Thame a Namche Bazar zpět do Lukly. Koupit letenky na poslední chvíli den před odletem nebyl žádný problém.

Z ruchu a smradu Kathmandu jsme z tichých hor měli šok. Zbývaly nám čtyři poslední dny v Nepálu, které jsme využili na návštěvu svatých náboženských míst, ať se již jednalo o hinduistické památky (náměstí Durbar v Kathmandu, oblast chrámů a spalování mrtvol Pašupatináth, náměstí Durbar v Patanu) nebo o buddhistické zajímavosti (největší stupa v Nepálu Buddhanáth, stupa na kopci nad celým kathmandským údolím Svajambhunáth, několik dalších chrámů v ulicích).

Nakonec jsme museli uznat, že i toto město, i když plné typických asijských pachů, hluku a prodavačů, má své kouzlo. Cesta domů s přestupem ve staré známé Dhace byla tentokrát již bez problémů.

Celá země nám se svými horami, kulturou a lidmi velmi přirostla k srdci. Pokud vás naše krátké vyprávění zaujalo, rádi vám sdělíme více. Nabízíme asi dvouhodinové promítání fotek a povídání zaměřené nejen na hory, ale i na kulturu a náboženství Nepálu s poslechem místní hudby. Kontaktujte nás prosím prostřednictvím naší e-mailové adresy i v případě jakýchkoliv dotazů.