Královna Dolomit

Původně jsme měli v plánu vyrazit o prodlouženém víkendu na Groossglockner, ale předpověď počasí plná deště a sněhu nás vyhnala až do severní Itálie do Dolomit. V neděli a v pondělí jsme využili díry ve studené frontě a užívali si nádherného počasí. Cesta byla dlouhá, trvala nám do oblasti jezera Fedaia celý den a provázely nás tmavé mraky s deštěm. Zvolili jsme proto tuto noc ubytování v soukromém penzionu v St. Christině s milou paní domácí. Připadali jsme si tam jak na návštěvě u babičky.

Další den ráno nás však už probudilo sluníčko až do postele a my brzo uháněli přes Passo Sella (2 244 m n. m.) a Passo di Fedaia (2 070 m n. m.). Autíčko jsme zanechali na cestě kousek za kempem u lanovky Malga Ciapela. Pro rozehřátí jsme dnes zvolili jednoduchý výstup na vrchol Zime de Ombreta (3 011 m n. m.).

Pas de Ombretola a Sas Vernel

Jižní stěna Marmolady

Jedná se pouze o nenáročný terén, nepříjemná je klouzající suť, ve které je však vyšlapána spousta cestiček. Úchvatná je po celou dobu 800 m vysoká jižní stěna Marmolady, podél které se stoupá nahoru k chatě Rifugio O'Falier (2 074 m n. m.) do sedla Pas de Ombreta (2 702 m n. m.) a k malému kovovému červenému bivaku Bivak M. Dal Bianco (2 730 m n. m.). Natažená lana nás na malém kousku trochu překvapila, ale jednalo se pouze o ojedinělý skalní stupeň. Dále pokračovala nezáživná suť až na samotný vrchol, na kterém to sice hodně foukalo, ale výhledy byly úchvatné nejenom na samotnou Marmoladu, která se trochu schovávala v mracích, ale především na spoustu dolomitských rozeklaných skalnatých vrcholů.

Pohled na Gran Vernel

Ombreta z druhé strany

Protože jsme měli dostatek času, prodloužili jsme si sestup okolo ledovcových ples směrem na Rifugio Contrin. Krátký prudký jištěný úsek jsme bez větších problémů zvládli.  Po pozdním obědě jsme již jenom  vyšplhali do sedla  Pas de Ombretola (2 864 m n. m.) a pak už sklesali po klouzající suti zpět k autíčku.

V noci nás trochu překvapil déšť, zhatil naše plány na brzké vstávání, ale správně jsme nevěřili, že bude mít dlouhé trvání. Výchozím bodem pro zdolání Marmolady je parkoviště u Lago di Fedaia (2 074 m n. m.).

Lanovka k chatě Fiacconi

Jezero Fedaia

Nejvyšší vrchol Dolomit nepatří mezi výjimečně hezké hory. Svým tvarem rozložitého půlměsíce nezapadá mezi jiné ostré štíty Dolomit. Prvně byl dobyt roku 1864. Výstup na královnu Dolomit však vůbec není jednoduchou záležitostí, jedná se o celodenní náročnou túru kombinací sutí, ledovce a jištěné tzv. Seyfertovy cesty. Pro výstup je vhodné zvolit trasu nejdříve po točité prudce stoupající pěšině až k horní stanici lanovky Rifugio Pian dei Fiacconi (2 626 m n. m.).

Stanice lanovky Rifugio Pian dei Fiacconi a ledovec

Na lanovce je zajímavé to, že se jede v jakési kovové kleci ve stoje prý velmi levně. Nevím, použití lanovek není náš styl. Zde nás taky konečně odchytilo sluníčko, které nás pak už provázelo celý den. Pro další postup je nutné paradoxně sestoupit asi 100 výškových metrů dolů, obejít mohutný skalní blok a až za ním následuje prudký výstup kotlem Sot Vernel po malému, krátkému ledovci s kamením nebo se sněhem, kde není použití maček nezbytné.

Marmolada od stanice lanovky

Na ledovci k sedlu

Závěr ledovce k sedlu Sforcela della Marmolada

Nad ledovcem ve výrazné štěrbině začíná samotná jištěná cesta; úvazek, feratový set a přilba jsou zde nezbytností. Pozor na četné padající kameny na ledovec. Teprve v sedle Sforcela della Marmolada (2 896 m n. m.) jsme potkali první lidi, kteří vystoupali do sedla z chaty Rifugio Contrin. Perfektní počasí je naprosto nezbytné pro další výstup. Pro zkušeného horala není ferata nijak obtížná, ale při námraze, dešti nebo silném větru mohou být exponované a strmé úseky na kramlích a kovových žebřících nebezpečné. Každopádně pohledy do hloubek přes hladké stěny a na ostré štíty okolních hor jsou úchvatné a užívali jsme si jich plnými doušky.

První kramle

Dolomity Sella

Severní stěna Gran Vernel

Fanda na ferratě

Posledních 150 výškových metrů se nejde po firmovém sněhu, který roztál, ale po mírně stoupající pěšině po suti až k nevábně vyhlížející plechové boudě Punta Penia a hezkému vrcholovému kříží.

Chata Punta Penia na vrcholu Marmolady

Vrchol Marmolady 3343 m n. m.

Zde se nám bohužel opět trochu zatáhlo, začalo i krápat, a tak jsme raději zvolili rychlý sestup - přes ledovec. Nejdříve se sestupuje po úzkém skalnatém hřebínku, který zdánlivě končí na okraji skalní stěny cca 200 výškových metrů nad samotným ledovcem. Až se ale dorazí blíže, je ve stěně patrná průrva zajištěná lany a kolíky, kterou se dá rychle sestoupit. Nejobtížnější částí je samotný sestup na ledovec, který bývá odtátý docela daleko od skály. Překonání okrajové trhliny mi dalo zabrat z celého náročného dne nejvíce. Samotná cesta po severním ledovci Chiacciaio della Marmolada byla krásnou procházkou. Široká vyšlapaná pěšina, jasně viditelné, i když hluboké trhliny, úžasné výhledy a sluníčko, které se na nás znovu smálo. Navázání na lano je i zde samozřejmí, sklon je místy velmi prudký.

Rozlámaný ledovec Chiacciaio della Marmolada

Pohled zpět k vrcholu

Unavené nohy nás bezpečně dovedly na suchou skálu zpět k horní stanici lanovky a stejnou cestou jako ráno na parkoviště k autíčku, kde jsme také tentokrát přenocovali. Již v noci hodně pršelo, dokonce bouřilo, ale po ránu se dokonce objevila i modrá obloha. Rozhodli jsme se dnes ještě zkusit obtížnou feratu na Punta Serauta (2 962 m), ale hory nás varovaly. Raději jsme se včas z pěkné výstupové cesty otočili a již za krápání jsme po mokré skále bezpečně slezli na pevnou zem. Rozloučili jsme se proto s plačícími Dolomity a vyrazili zpátky k domovu.