Horské a duchovní krásy Ladakhu

Oblast Ladakhu nacházející se v nejsevernějším a nejvyšším indickém státu Jammu a Kašmír byla až do roku 1974 nepřístupná pro cizince. Důvodem byla blízkost vojensky ovládaného neklidného území jak na západě při hranicích s Pákistánem, tak na východě v sousedství s Tibetem okupovaným Čínou. Po otevření bariéry jeho návštěvnost každým rokem stoupá zejména v hlavních letních turistických měsících v červenci a v srpnu. Jeho výhodou totiž je, že se jedná prakticky o vysokohorskou poušť díky okolním vysokým himalájským hřebenům, které zadrží skoro všechny monzunové srážky.

My jsme naši cestu naplánovali až na říjen právě z důvodu obavy ze setkání se s masovou turistikou. Dáváme vždy jednoznačně přednost tichému rozjímání v opuštěných horách či naslouchání moudrosti místních obyvatel a buddhistických mnichů. Někdy se dala bohužel jen obtížně překonat jazyková bariéra. Jen málo původních obyvatel na rozdíl od typických Indů mluví anglicky. My jsme se z ladakčtiny za krátkou dobu našeho pobytu zvládli naučit jen pozdrav (džulé - ahoj, dobrý den) a pojmenování nejčastěji se vyskytujícího typu dobytka (dzo - kříženec krávy a jaka). Ale úsměv leckdy postačil.

Jednalo se o naši první návštěvu v oblasti Himalájí, byli jsme netrpěliví a plní očekávání, co nám asi přinese. Do Dillí jsme z Prahy přes Moskvu přiletěli o půlnoci. Byli jsme domluveni, že tu na nás bude čekat jeden Ind z cestovky s autem a lístky na vlak. Hned brzo ráno jsme totiž chtěli město už opět opustit a vydat se rychle na sever. Po necelé hodině čekání na letišti jsme už začali být netrpěliví a šli mu volat, kde je. Bez problémů za chvíli s úsměvem dorazil. Jak jsme později zjistili, dochvilnost není silnou stránkou Indů a hodina čekání vlastně znamenala, že přišel včas.

V šest hodin ráno jsme už seděli ve vlaku směrem na sever. Příjemně nás také překvapil prostorný klimatizovaný vůz. Naším prvním cílem bylo město Kalka, kam jsme dorazili za šest hodin jízdy a spánku po probdělé noci. Rychle jsme přestoupili do malého "dětského" vláčku směrem do horského letoviska britských kolonistů Shimly. Jízdenky jsme museli mít zarezervované již dlouho dopředu, o jízdu je velký zájem jak místními tak turisty a kapacita je omezená. Vláček potřebuje na trasu dlouhou 95 km, při které překonává výškový rozdíl 1 550 celkem pět hodin, jede totiž jen průměrnou rychlostí 15 - 25 km/hod. Cestou překonává stovky mostů nad hlubokými údolími s úchvatnými výhledy a desítky tunelů. Rozhodně se jedná o nezapomenutelný zážitek (například hlavně pro ty, kteří cestou zvraceli jako naše anglicky mluvící sousedka).

Další den jsme se natřásali v autobuse do méně známého města pod horami - do Manali (2 050 m n.m.). Hluk žádného autobusového nádraží se nedá nikde v Indii minout. Mohutné stroje jedině místní značky TATA rámusily, klaksony troubily u všech najednou a do toho vyřvávali náhončí, kam který autobus zrovna jede. Po devíti hodinách jízdy jsme toho měli opravdu plné zuby. Rozesmáli nás při zastávkách jen prodavači občerstvení, kteří nabízeli v tom horku určitě "zdravý" zeleninový salát (a možná v něm už něco běhalo) z typických plechových kýblů, které se používají u nás například při stavbě.

Z Manali už je to do Lehu, hlavního města Ladakhu, co by kamenem dohodil resp. džípem dojel za dva dny. Jedna z nejvýše položených "silnic" na světě se celá se nachází v nadmořské výšce nad 3 500 m n.m. a vede kromě jiného přes druhé nejvyšší automobilem průjezdné sedlo na světě (Tanglang La 5 328 m n.m.). Autobus mimo sezónu již nejezdil, protože oficiálně je silnice otevřena každoročně od začátku července do patnáctého září, neoficiálně je sjízdná na podzim do té doby, než napadne první sníh. Nebyl problém pronajmout si za velmi výhodnou cenu džíp (překvapivě značky TATA). Cestou se v něm kromě nás vystřídala i spousta místních. I v nacpaném autě bylo vždy místo pro kohokoli. Při rozhovorech musely již vypomoci občas ruce a nohy, nicméně jsme se hodně pobavili, zasmáli, naposlouchali místní hudbu a vychutnávali si úžasné horské scenérie. Zdrcující pohled byl na tmavé indické dělníky ("čerty"), kteří s velkým úsilím každoročně v nelidských podmínkách spravují asfalt, aby mohli po kruté zimě začít zcela znovu.

Za pět dní cesty z Evropy jsme tedy dorazili do cíle - do Lehu, hlavního města Ladakhu. Město Leh je ideálním aklimatizačním místem ve výšce 3 200 - 3 500 m n.m. a současně nabízí spoustu možných alternativních výletů. Zafuněli jsme si při strmých výstupech ke starému královskému paláci, k buddhistickým chrámům na vrcholu Namgyal či k barvami zářící Shanti stupě. Setkali jsme se zde převážně s tibetským buddhismem v podobě fáborků, mlýnků, svatyní. Výraznou dominantou hlavní třídy je ale také Sluneční mešita (Jama Masjid). Náboženské rozbroje se tu rozhodně nekonají. Za zhlédnutí určitě stojí film o místní kultuře, lidech a změnách způsobených za posledních 30 let přílivem západní kultury, který je promítán denně v budově Women´s Alliance of Ladakh Centre.

Po dostatečném odpočinku jsme vyrazili poznávat tentokrát přírodní krásy okolních Himalájí. S mapami jsme měli trochu problémy, podrobné mapy horských oblastí prostě neexistují. Museli jsme vystačit s průvodcem s náčrtky a popisky cest. Průsmyky a důležité křižovatky byly naštěstí většinou označeny nezbytnými a do dálky dobře viditelnými buddhistickými fáborky. Několikrát jsme samozřejmě bloudili, dříve či později jsme však na správný směr natrefili buď sami nebo s pomocí místních velmi ochotných lidí.

Hlavním cílem naší expedice bylo zdolání hranice 6 000 m n.m. a dosažení vrcholu Stok Kangri na konci pobytu. Tomu jsme přizpůsobili předchozí trasy a snažili jsme se co nejlépe postupně aklimatizovat.

První trasa, kterou jsme zvolili, nám trvala tři dny. Po celou dobu jsme se pohybovali většinou ve výšce mezi 3 000 - 4 000 m n.m. Funěli jsme a plazili jsme se do sedel Pobe La (3 550 m n.m.), Charalse La (3 650 m n.m.), Kunu La (3 910 m n.m.) a Meptek La (3 750 m n.m.). Jak už to ve vysokých horách bývá, denní skutečné převýšení bylo většinou několik stovek výškových metrů.

Reliéf krajiny je zde velmi členitý. Mezi průsmyky jsou hluboká zaříznutá údolí s tekoucí vodou, ke které je vždy potřeba sestoupit a na druhém břehu řeky se zase namáhavě po serpentinách drápat nahoru. Odměnou nám vždy byly překrásné výhledy na hřeben Ladakhu a na hřeben Zanskaru, které společně s hřebenem Stok tvoří dominanty Himalájí v blízkosti Lehu. Holé horské masívy zářily ve slunci nejrůznějšími odstíny nejen žluté či hnědé barvy, ale i fialové nebo zelené. Nejvyšší zaledněné štíty se třpytily do dálky.

Na trase byla možnost navštívit tři rozdílné buddhistické kláštery (gompy) a vychutnat si v klidu jejich úchvatnou atmosféru a nasát životní energii. Vždy jsme se setkali jen s přívětivostí mnichů, kteří nám dovolili prohlédnout si jejich pestré svatyně. Samozřejmě od nás očekávali finanční příspěvek na chod kláštera. U kláštera v Likiru nás ohromila obrovská pozlacená socha sedícího buddhy Maitréji, která se zde pod širým nebem vypíná impozantně do výšky 30 metrů a blýská se na všechny strany široko daleko. Rizong Gompa ("Skalní útočiště") funguje také jako škola a malí mníškové na nás již z dálky mávali, zrovna si v potoce prali prádlo. Klášter v Lamayuru patří mezi nejstarší, pochází již ze 16. století.

Lamayuru je vlastně větší vesnice. V místním dobře zásobeném obchodě v plechové garáži jsme si dokoupili některé potraviny a dokonce i drátěnku na špinavý ešus, která Frantovi uplavala. Měli jsme před sebou náročnější pěti až šesti denní pochod přes téměř opuštěné území. Nevěděli jsme, zda najdeme dobře pěšinu a zda budou dva průsmyky ve výšce okolo 5 000 m n.m. v této pokročilé době průchozí tj. bez sněhu.

Následující dva dny se nám vlekly. Poté co jsme přelezli menší sedlo - Prinkiti La (3 700 m n.m.), pokračovali jsme neustále údolím bez výraznějších rozhledů podél několika řek a potoků, navíc počasí se zhoršilo, ochladilo se a místy sněžilo. Druhý den večer před nástupem do sedla Konzke La (4 900 m n.m.) jsme se vzhledem ke sněhu museli rozhodnout, jestli budeme pokračovat nebo ne.

Varianta ne znamenala zkrátit původně naplánovaný trek a sejít již hned k silnici. Varianta ano znamenala pokusit se přejít nejen tento průsmyk, ale i průsmyk Stakspi La (5 150 m n.m.). Hrozilo však, že pokud napadne za další tři dny více sněhu, zůstaneme mezi nimi odříznuti.

Varianta ne znamenala zkrátit původně naplánovaný trek a sejít již hned k silnici. Varianta ano znamenala pokusit se přejít nejen tento průsmyk, ale i průsmyk Stakspi La (5 150 m n.m.). Hrozilo však, že pokud napadne za další tři dny více sněhu, zůstaneme mezi nimi odříznuti.

Ranní obloha s prosvítajícím sluníčkem nám dala jasnou odpověď a začali jsme stoupat potřebných tisíc výškových metrů. I přes ležící a znovu padající sníh byla pěšina dobře patrná a po poledni jsme stanuli u nezbytných fáborků. Mraky ocenily naše úsilí, slitovaly se nad námi a umožnily nám nezapomenutelné pohledy na blízký hřeben Zanskaru. Vymrzlí, ale plni optimismu, jsme zahájili sestup na druhou stranu do údolí.

Na konec několikadenního pochodu nás čekal mnohem náročnější výstup do druhého sedla. Průsmyk byl nejen vyšší, ale stezka vedla i mnohem prudčeji nahoru po nepříjemném suťovém sesouvajícím se terénu. S těžkým batohem na zádech jsme se pořádně zapotili, než jsme úspěšně zdolali i tuto výzvu. Uchvátily nás pohádkově zbarvené zeleno-bílo-fialové kameny, které se tu všude povalovaly.

Poslední šestý den jsme již jen unaveni doklopýtali do vesnice Alchi, prohlédli si jedinečné starobylé fresky v místním klášteře a přesunuli se zpět do naší základny v Lehu.

Po nezbytném jednodenním odpočinku jsme se pokusili dobýt vrchol Stok Kangri (6 153 m n.m.). Autobusové spojení fungovalo do vesnice Stok (3 690 m n.m.) jednou denně. Z její části jsme po velice zřetelné pěšině stoupali mírným sklonem neustále podél potoka výš a výš. Návrat byl možný jen stejnou cestou.

Celkově jsme na výstup potřebovali tři dny, přičemž třetí den jsme stanovali ve vyšším základním táboře ve výšce 5 300 m. n. m. V blízkosti ledovce zde poklesla teplota v noci v půlce října na -20°C. Díky tomu jsme se z teplých spacáků vyhrabali až okolo osmé hodiny. Nejdříve jsme museli přejít přes ledovec, který byl skoro plochý s minimem trhlin. Mačky a cepín byly však nezbytnou výbavou. Větší část jsme poté stoupali suťoviskem. Technicky již nebylo žádné náročné místo, nicméně samotná vysoká nadmořská výška dělala výstup velmi obtížným.

Vrcholu jsme dosáhli oba dva úspěšně po 6,5 hodinách chůze. Okolní zasněžená horská pásma jsme měli jako na dlani. Zpět u stanu jsme byli velmi rychle za dvě hodiny. Celý den nám trval sestup k vesnici Stok, pátý den dopoledne jsme se přesunuli zpět do Lehu.

Na závěr našeho pobytu v Ladakhu jsme odpočinkově absolvovali pronajatým džípem na zvláštní povolení jednodenní výlet do východní části země k hranici s Tibetem k jezeru Pangong, které je nejvyšší v celých Himalájích (je dlouhé 130 km a široké 2 - 6 km). Posledním pohledem na modrozelenou hladinu jezera a průjezdem třetího nejvyššího sjízdného průsmyku na světě (Chang La 5 183 m n.m.) jsme se rozloučili s Ladakhem a další den nás odneslo letadlo poznávat spíše kulturní krásy chaotické Indie v okolí Dillí.

Strávili jsme tři dni okukováním historických památek samotného Dillí. Vydali jsme se do nedalekého města Agry obdivovat známý Taj Mahal. Při úsvitu se tam snad shromáždila celá Indie. Jak velký rozdíl oproti tichému a klidnému Ladakhu! Velké množství lidí jsme potkali i ve zmizelém městě Fatehpur Sikrí. Na vrzajících kolech jsme se den projížděli v národním parku Keoladeo, v ptačí rezervaci, kde údajně hnízdí až 385 druhů ptáků.

Dillí se s námi nakonec rozloučilo v podvečer našeho odletu pumovými útoky nedaleko hotelu, kde jsme bydleli. Dle zpráv v českých mediích při nich zahynulo přes šedesát lidí. Rádi jsme se proto vrátili do "klidné" Evropy.