Ruský obr

Mohutná hradba Kavkazu se táhne mezi břehy Černého a Kaspického moře. Hlavní kavkazský hřeben tvoří státní hranici mezi Ruskem, Gruzií a Ázerbájdžánem. Vlivem národnostních svárů, které přerostly až do lokálních válek, je třeba být při plánování trasy a při pobytu na zvoleném území velmi obezřetní. Finance a majetek turistů a horolezců jsou vítaným přivýdělkem nejenom kapsářů, ale hlavně majitelů maršutek a místní policie. Relativně často jsou cizinci cílem ozbrojeného přepadení. S tím vším je potřeba počítat, pokud se sem vydáte. Jedete na Východ a ještě k tomu do Ruska, do země, kde sice platí pevný řád a pravidla, ale vždy existuje tisíce možností, jak je obejít.

Jednoznačným cílem naší výpravy byl Centrální Kavkaz - Prielbrusie v Kabardinsko-Balkarské republice. Zlákal nás sem nejenom tradiční ruský obr - Elbrus, ale také ostrá pyramida Džantuganu a přechody několika úchvatných horských sedel.

Hřeben Kavkazu se táhne po gruzínské hranici

Prvním naším nezapomenutelným zážitkem byla již cesta na Kavkaz. Místo rychlého letu jsme jednoznačně zvolili pozemní dopravu trvající z Čech 3 - 4 dni. Naskytly se nám možnosti poznání jak ukrajinské tak ruské kultury v přecpaných vagónech typu "plackartnyj" (otevřený lehátkový vagón) v dlouhých nekonečných vlacích. Okénka zásadně nešla stáhnout, takže přikrývky v nejméně třicetistupňovém vedru rozhodně potřeba nebyly. Samovary v každém vagónu se také vydatně činily, tedy pokud pod ně "džerba" přikládal, a my jsme si pochutnávali na výborném čaji. Nezklamaly ani ruské bábušky se svými mastnými vynikajícími pirožky, které byly k dostání na každém nádraží. České dráhy by se mohly také inspirovat přesností všech místních spojů. Při přestupech jsme si ještě navíc prohlédli města Užhorod, Kyjev a Lvov.

Pravoslavný kostel v Užhorodu

Národní opera v Kyjevě

Ukrajinský vlak typu "plackartnyj"

Nezbytný samovar

Vlaková pauza

První naše setkání s nepříjemnostmi se odehrálo již krátce po výstupu z vlaku v Minerálních Vodách. Cestovali jsme tentokrát ve skupince dvaceti lidí. Místní policie hned od čtyř kamarádů vybrala po 25 USD za údajné špatné vyplnění kartičky, kterou dostane každý cizinec na hranicích. Následovalo dlouhé dohadování s místními mafiány a majiteli aut o ceně dovozu naší skupiny ve dvou maršutkách asi 150 km do údolí řeky Baksan přes město Nalčik. Požadovali za služby nehorázné částky v dolarech. Několikrát jsme poté při jízdě ještě zastavovali a oni znovu vyžadovali peníze. Technický stav většiny vozidel, která zde stále jezdí, je rozhodně lepší raději nezkoumat. Každý řidič chce být přesto nejrychlejší a závody mezi nimi na hrbolatých silnicích jsou zcela běžné. Toto rallye by se slabším povahám nemuselo moc líbit. Po našich mnohem horších dopravních zkušenostech z Indie jsme si však rychlou jízdu krásně užívali.

Stanoviště maršutek

Jízda maršutkou

Těmito dvěma zážitky jsme si vybrali tu horší část ruské mentality již na začátku. Následující týdny jsme se s žádnými dalšími nepříjemnostmi již nepotkali. Většina místních lidí je bohužel dost uzavřená a málomluvná. Prodavačky v obchodech jsou vyloženě otrávené, že po nich něco chcete, ale na druhou stranu nám v horách místní obyvatelé několikrát velmi ochotně poradili tu správnou cestu, kudy se vydat. Nelze zde očekávat samozřejmě žádné značení a vyšlapané cestičky mohou být někdy trochu zavádějící. Nicméně na většině trecích vždy někoho potkáte, kdo vás nasměruje. My jsme se takto jednou vraceli o tři sta výškových metrů, abychom zahnuli do správného údolí. Podrobné mapy nejsou na místě prakticky k dostání, nejvíce se nám osvědčily mapy stáhnuté z internetu ( k stáhnutí zde ). Jediný výstup, kde se za hezkého počasí nedá zabloudit, je dobývání vrcholů Elbrusu.

Lékárna ve vesnici Elbrus

Prodejna potravin v Těrskolu

V nejnovějším průvodci v češtině s názvem Centrální a západní Kavkaz (autoři O. Brandýs, M. Kleslo a kol., nakladatelství SKY, rok vydání 2006) jsou popisy cest bohužel zcela nedostatečné pro individuální turistiku. Nejsou zde uvedeny nadmořské výšky u jednotlivých úseků cest a často je uveden popis trasy výrazně jen z jednoho směru, zatímco z druhého směru vůbec. Lépe se nám osvědčil mnohem starší průvodce Kavkaz (Treking, alpinismus, rafting, cyklistika) autora L. Pecold (vydavatelství Ppress, rok vydání 1999). Cenili jsme v něm zejména velmi podrobné popisy výstupových tras včetně nákresů na horolezecké vrcholy. Také trekové části jsou velmi dobré. Je proto nutné si vždy určit hlavní orientační body, které nám usnadní orientaci. I vedlejší hřebeny bývají často velmi rozlehlé a určit na nich jednotlivé vrcholy a sedla není vůbec jednoduché.

Po návratu z hor jsme se vždy již těšili na speciality místní kuchyně. Jednoznačně u nás vyhrály placky z bramborového těsta plněné sýrem nebo masem (tzv. chičiny nebo čebureky) v kombinaci s tradičním šašlíkem z různých druhů mas. Nepochopili jsme jen ruské nadšení pro kopr, který cpali úplně do všeho. Také rychlost obsluhy i kuchařů připomíná velmi hlemýždě. Většinou bylo potřeba se připravit na dlouhé čekání a několikrát se vyptávat, zda se jídlo již připravuje. Velmi dobře jsme se najedli v šašlíkárně "U kulaté báby" (název jsme si vytvořili dle obsluhy) v blízkosti tábora Shkheldy v dolině Adyl-Su. Jen pozor na placení v přiopilém stavu, snaží se vždy natáhnout.
Místní obchody jsou vydatně zásobeny. Koupit zde lze prakticky všechno. Ceny kromě základních potravin (chleba, sýru, místního ovoce a zeleniny) jsou mírně dražší než v Čechách.

Šašlikárna u "Kulaté báby"

A takto to vypadá uvnitř

Kultura bydlení obyvatel je dosti otřesná. Staré roztřískané paneláky nebo bytovky na sídlištích či malé neupravené domečky. Mezi tím se všude potulují krávy, osli a válí se hromady odpadků. Evropsky vypadají vždy jen benzínové pumpy s extrémně levným benzínem (19Kč/l ) a hotely v blízkosti turistických center. Mezi rozpadajícími se domy však chodí místní velmi moderně a čistě oblečeni a s nejnovějším typem mobilního telefonu v ruce. Se stanováním v kempu jsme byli velmi spokojeni. Naší základnou byl kemp na odbočce z hlavní silnice do doliny Adyl-Su. Je nutno počítat s tím, že hygiena na WC není vždy zcela dostatečná a že sprcha občas teče teplá, občas studená.

Návštěva sídliště ve vesnici Elbrus

Obyvatel jednoho domu

Mezi odpadky je spousta dobrot

Celkový pohled na vesnici Těrskol

Naše poznatky a zkušenosti: po asfaltce mezi vesnicemi se dají využít autobusy, maršutky nebo placený autostop; orientačně bez problémů; průchod dolinou Těrskol je rychlý, na konci je prudké stoupání na kamenné plató před samotným průsmykem; v průsmyku je jen firnový sníh, není tam ledovec; výstup na vrchol Těrskolak je přímo ze sedla Těrskolak po ledovci za 2-3 hodiny (nutná ledovcová a lezecká výbava, zejména smyčky na slanění), obtížnost ruské klasifikace 2A, vrcholová skála je velmi lámavá; sestup do doliny Irik je po nepříjemné klouzající suti, v závěru sestupu je svah prudký s nestabilním povrchem; řeku Irik je nutné přejít hned u ústí doliny, případně jít pro pravém břehu asi dvě hodiny než se dojde k prvnímu mostu; dolina je prý nejhezčí dolinou celého Prielbrusie, nám však připadala moc nudná a dlouhá; v případě, že se nepoleze na vrchol, postačují k přechodu sedla jen dva dny

Pasoucí se krávy v dolině Těrskol

Pohled z výšky na sedlo Těrskolak

Společné foto na vrcholu Těrskolak

Hřebenová část na vrcholu Těrskolak

Koně v dolině Irik

Naše poznatky a zkušenosti: nutná předchozí aklimatizace; využít lanovku (320 rublů na Mir a zpět); pěší trasa pod lanovkou velmi nezáživná; špatný technický stav lanovky, ale stále jezdí; spousta nezkušených lidí; na vrchol došla jen asi čtvrtina; orientačně jasná trasa; pozor na ledovcové trhliny mimo vyšlapanou stopu; všude spousta odpadků; hodnocení obtížnosti 2A jen díky vysoké nadmořské výšce; pouze "choďák", žádné lezení ; není nutné lano ani úvazek, pokud se jde přesně po vyšlapané trase; nezbytné mačky a teplé oblečení; cepín by se mohl hodit; na vrchol se vyráží okolo 2 hodiny ranní; při rychlé chůzi se dají stihnout bez problému oba dva vrcholy za jeden den

Stanice lanovky "Mir"

Pohled na oba vrcholy Elbrusu z ledovce pod Prijutem

Svítání nad hlavním kavkazským hřebenem

Východní vrchol Elbrusu

Vrcholovka na západním vrcholu Elbrusu

Na východním vrcholu

Naše poznatky a zkušenosti: příjemný jednodenní odpočinek; možnost využití sedačkové lanovky až do výšky 3 050 m; výborné občerstvení v Kafe "Ai" u přestupu lanovek; pohraniční oblast s Gruzií; přítomnost pohraniční služby - kontrolují vstupní povolení do pohraniční zóny; údajně nejhezčí a rozhodně nejznámější výhled na Elbrus; přítomnost velikánů Donguzorun (4 454 m n.m) a Nakratau (4 277 m n.m.); v jezeře je možnost koupání, i když vysychá; ve vesnici Čeget největší možnost zakoupení suvenýrů na tržišti a výměny peněz v hotelu v celé oblasti Prielbrusie

Na vrcholu Čeget

Jezero Donguzorun a vrchol Nakratau

Naše poznatky a zkušenosti: dlouhý nepříjemný nástup dolinou Adyl-Su i sestup dolinou Adyr-Su po prašné cestě; pohraniční oblast s Gruzií; nutné mít povolení ke vstupu do pohraniční oblasti; krásný tábor "Zelený hostinec" s čirou tekoucí vodou; velmi rozpraskaný ledovec Džantugan; zcela nutná veškerá ledovcová výbava včetně šroubů do ledu; v Džantuganském sedle se dá stanovat na ledovci; výstupové žleby na Džantugan skoro bez sněhu (červenec 07); spousta volných padajících kamenů; zcela nezbytné lezecké vybavení, přilba, smyčky na slaňování, i když některé tam jsou nechané; obtížnost 2A-2B; orientace na vrchol Džantugan bez problému; jen pozor na trhliny na ledovci; orientace do průsmyku Kojavganauš velmi obtížná; riziko omylu a použití výstupové chodecké cesty na vrchol Viatau (3 832 m n.m.); výstup i sestup do průsmyku Kojavganauš po velmi nepříjemné sypající se suti; v dolině Adyr-Su je možnost stopnout si auto; unikátní výtah na auta na konci doliny Adyr-Su; ve vesnici Verhniy Baksan možnost dokoupení základních potravin, ovoce a zeleniny; poslední část trasy orientačně zcela bez problémů; krásná místa na spaní buď u jezera Syltran nebo v průsmyku Syltran; řeky Mukal i Mkyara se musí brodit; proud není silný, jen je voda velmi ledová; do sedla Irik je lépe stoupat po ledovci než po suti; nutné ledovcové vybavení; zvláště nepříjemná je závěrečná odtrhová trhlina; sestup dolinami Irikčat a Irik je nepříjemně dlouhý, i když okolní panoramata jsou nádherná

Popis výstupu na Džantugan východním hřebenem (2A-2B): z tábořiště "Zelený hostinec" vystoupat na pravý (východní) kraj morény a po něm až na ledovec; na ledovci se držet více vlevo; Džantugan - Džantuganské sedlo - Aristovy skály - tři výrazné orientační body; výstup po ledovci kolem Aristových skal na Džantuganské sedlo - přilba !!; velká ledovcová plošina - Džantuganské plató; zkraje východního hřebene výrazné rezavé skály - dobrý orientační bod; od skal druhým kuloárem nahoru, spodní okraj kuloáru vysněžen; lezení obtížnosti II v lámavé skále - nutno lézt jednotlivě - přilba !!; konec kuloáru ve 3 610 m n.m.; dále nutno vystoupat po kamenném poli na začátek sněhového svahu; po něm nebo po kamenném okraji pokračování k začátku skalní pyramidy; dobrým orientačním bodem jsou výrazné světlé kameny; od nich ještě 150 výškových metrů skalního lezení; skalní obtížnost II-III; dá se lézt rychle a bez jištění; nutná obezřetnost na volné kameny - rozestupy; z vrcholu nádherné výhledy; při výstupu pozorně sledovat cestu, místy jsou zanechané smyčky pro slanění; cestou dolů 4-5 slanění; krásný výstup

Pěkný ukazatel na "Zelený hostinec"

Tábořiště "Zelený hostinec"

Martina s vrcholy Džantugan a Baškara

Aristovi skály a Džantuganské sedlo

Pyramida Džantuganu

Závěrečný sněhový výšvih pod skalní stěnu

Na vrcholu Džantuganu

V sedle Kojavganauš

Lanovka pro auta v dolině Adyr-Su

Jezero Syltran

Ledovec do sedla Irik

Společné foto v sedle Irik