Velký zvon

Rakouský skalnatý obr nás lákal již od minulého roku. Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hřebene střechy Rakouska připomíná svým tvarem zvon - odtud název "Velký zvon" - Grossglockner. Velmi často se však halil do mlhy a sněhu před zraky nedočkavých horalů, nejraději v srpnu přímo uprostřed letní sezóny. Už nám pomalu docházela trpělivost a rozhodli jsme se vyrazit jej pokořit, i když se tak vydatně brání. Autem se s námi tentokrát svezli i Honza s Naďou, kteří si ve stejné oblasti udělali vlastní program.

Pro výstup jsme zvolili "normální" cestu, podle web kamer leželo na samotném hřebeni dost sněhu a i z této varianty se nakonec projevil náročný zimní výstup. Při průjezdu po placené silnici údolím Kalsertal se nám samotný vrchol schovával do mraků. Po zaparkování auta u Lucknerhausu (1 920 m n. m.) se nám dokonce rozpršelo a kapky nás provázely skoro celou cestu nenáročným stoupáním podél potoka Ködnitzbach až k Lucknerhütte (2 241 m n. m.).

Martina u Lucknerhausu

Zamlžené údolí

Jinak nudnou cestou nám zpestřovala velmi zajímavá naučná stezka o geologii, rostlinstvu a zvířatech Národního parku Vysoké Taury, na které jsme si procvičili i naučili spoustu nových německých slovíček. Pro další výstup již sice nepršelo, ale výhledy nás rozhodně nerozptylovaly a provlhlí jsme dorazili na legendární chatu Stüdlhütte (2 801 m n.m.), která zde stojí od roku 1868 a byla postavena tehdejší pražskou sekcí Rakouského spolku.

Chata Stüdlhütte

I v tomto počasí byla skoro obsazená a pro vrcholnou sezónu rozhodně doporučujeme si místa předem raději zarezervovat. Pro členy Alpenvereinu je nocleh za 9 Eur. Sluníčko nám k večeru mraky přeci jenom roztáhlo a nám se otevřel krásný pohled na údolí pod námi a na samotného skalnatého velikána.

Pohled do údolí k Lucknerhausu

První pohled na Grossglockner

Zůstalo však netypicky chladno pro toto roční období. Noc na chatě byla dosti krušná, alespoň pro mě, protože mě navštívily urputné zažívací potíže. Z tohoto důvodu se taky opozdilo naše ranní vstávání i odchod. Nebylo ale kam spěchat, protože v noci opět nasněžilo a krupky sněhu padaly ještě skoro celé dopoledne. Počasí se asi náramně bavilo, protože pak najednou byla krásná modrá obloha a impozantní Grossglockner se vynořil v celé své kráse.

Ranní vaření před chatou

Martina a Fanda na ledovci

Naďa a Honza na ledovci

Obtížnější cesta přes Stüdlgrat byla díky sněhu víceméně nemožná, zvolili jsme proto "jednodušší" výstup normálkou přes ledovec Ködnitzkees s několika trhlinami po vyšlapané dálnici. Pozdní odchod okolo desáté hodiny měl velkou výhodu v tom, že jsme skoro celou dobu šli sami a užívali si nádherné atmosféry zasněžených vrcholů kolem nás. Jednoduchá jištěná cesta nás pak dovedla až na samotné Adlersruhe - Erzherzog Johann Hütte (3454 m n. m.).

Pohled na Grossglockner

Cesta přes ledovec k Adlersruhe

Adlersruhe - Erzherzog Johann Hütte

Brzké odpoledne a krásné počasí nás rychle přesvědčily o tom, že jsme se na chatě jenom rychle ohřáli, vybalili věci a pokračovali dále ve výstupu nejdříve po prudké pěšině vyšlapané v hlubokém sněhu. Z dálky jsme viděli nějakou záhadnou vysokou postavu, která se zblízka ukázala jako strážný mužík. Jen pár lidí ještě sestupovalo, vyhnuli jsme se tak šikovně problémům v obtížnějších partiích na namrzlých klouzavých sněhových plotnách na Kleinglockneru (3 770 m n.m.), jehož hřebínek se Fandovi moc nelíbil, nakonec ho však bravurně zvládl. Mě velmi naštvalo to, že mi uletěl v silném větru nepromokavý návlek na rukavice. Štěrbina Obere Glocknerscharte se zase nelíbila mě, ale dalších 20 m skalního stupně nás čekalo krásné i když nebezpečné lezení. Rozhodně doporučujeme nezanedbat ve výbavě lano, hodí se pro zpáteční slaňování a pro případně jištění mezi ocelovými kolíky.

Začátek výstupu na Kleinglockner

Hřeben Kleinglockneru

Sestup z Kleinglockneru

Závěrečná pyramida Grossglockneru

Zpáteční slaňování

Na vrchol jsme dorazili ve výborném čase od Adlersruhe za necelou hodinu a půl. Nádherný starobylý kříž z roku 1880 nás svojí nádherou doslova uchvátil. Pozdní odpoledne však výhledům již nepřálo, zatáhlo se a začalo znovu sněžit. Udělali jsme proto jenom pár rychlých fotek a podle možností začali rychle sestupovat.

Na nejvyšším vrcholu Rakouska

Sestup je rozhodně mnohem náročnější, plotny jsou sice velmi zrádné, ale ocelové kolíky dobře ukazují jasný směr. Zato na sněhu nebylo po vyšlapané cestě ani památky, jak prudký vítr vše důkladně zavál a díky bílému mléku kolem nás byla viditelnost skoro nulová. Znenadání nám vypomohl záhadný mužík, který se z té mlhy vynořil a ukázal cestu zpět k chatě. Za chvíli jsme si užívali již jejího teplíčka a úžasné atmosféry v neděli večer, kdy byla skoro prázdná. V sezóně o víkendu je jinak rezervace nutností, nocleh pro členy Alpenvereinu je za 14 Eur.

V pondělí ráno mě probudilo sluníčko, ale mlha se v údolí valila dále, i když okolní vrcholy i Grossglockner Hochalpenstrasse občas prokoukly.

Ranní pohledy do údolí k Salmhütte

Ledovec Pasterzee
a Grossglocknerhochalpenstrasse

Nechtělo se nám samozřejmě sestupovat stejnou cestou, a tak jsme kousek pod Adlersruhe odbočili na sice značenou, ale málo známou cestu Mürztaler Steig zpět k Lucknerhütte. A jak už to bývá, cesta příjemně svojí rozmanitostí a obtížností překvapila. Vzdušné zajištěné pasáže se střídaly s dřevěnými schody zatlučenými přímo do skály a se šikmými klouzavými plotnami na hřebeni Blaue Köpfe.

Zajištěná cesta z Adlersruhe

Dřevěné schody na Mürztaler Steig

Hřeben Blaue Köpfe

V tuto chvíli se mačky a namrzlý povrch projevily jako výhoda proti skluzu. Cesta rozhodně nepatří mezi choďáky, lze ji doporučit převážně pro sestup, protože výhledy jsou po celou dobu úžasné. Ve výšce okolo 3 000 m n. m. se stáčí po šikmém suťovisku opět na ledovec, po kterém se mírným sklonem klesá asi 100 výškových metrů na jasně značenou cestu zpět k Lucknerhütte a Lucknerhausu. To už si aprílové počasí s námi pohrávalo a znovu začalo sněžit. Zrychlili jsme a k autíčku jsme dorazili zpět okolo páté hodiny. Naše trasa byla ideální na tři dni pohodlného lezení a užívání si atmosféry hor.

Poslední pohled k našemu velikánu