Oblast ledovce Gepatsch

Neobvykle teplé letošní Velikonoce oslavila Martina ve společnosti Kačky s Mirkem (cestopis Mrtvé hory) a Dana v oblasti Ötztálských Alp zdoláváním dostupných vrcholů z ledovce Gepatschferner. Fanda tentokrát bohužel z pracovních důvodů nemohl. Východištěm cest do této alpské části je údolí Kaunertal. Nejkratší cesta z Prahy vede po dálnici přes Plzeň, Mnichov, Garmisch-Partenkirchen do Rakouska až k placené silnici Gletscherpanoramastrasse (cena za auto se čtyřmi osobami byla 20 EUR) v údolí Kaunertal, kde jsme ve výšce 1930 ponechali autíčko na parkovišti ve společnosti techniky odhrabující sníh. Lyžníci, Katka s Mirkem, nasadili skialpové lyže a rychle stoupali prudkým kopcem po dobře znatelné letní cestě č.902, zatímco my dva pěšáci na sněžnicích, Martina s Danem, jsme se za nimi mnohem pomaleji vlekli. Naším dnešním cílem po probdělé noci byla chata Rauhekopfhütte (2 732 m n. m.), kterou jsme již zdálky mohli nad námi pozorovat.

Nádrž Gepatschstausee
a vrchol Weissee Spitze

Lyžníci s chatou Rauhekopf Hütte
a vrcholy Rauhekopf

Po 200 výškových metrech stezka začala traverzovat svah, i když neustále pokračovalo mírné stoupání. Traverz na umrzlém sněhu byl pro obě dvě skupiny stejně nepříjemný. Ujížděly jak lyže, tak sněžnice, v mačkách nás zase horní tvrdá deska sněhu neunesla a propadali jsme se místy po pás do sněhu. V nadmořské výšce 2 450 m jsme zjistili, že dále po této letní trase postupovat nemůžeme. Sklon byl tak prudký, že již nešlo pokračovat ani traversem, ani sestoupit na ledovec. Museli jsme se proto asi 100 výškových metrů vrátit, než Mirek objevil klouzavý blátivý suťový svah, kterým jsme velmi opatrně sjeli postupně každý k dolnímu rameni ledovce Gepatschferner. Velmi jsme zde ocenili helmy, protože silné sluníčko neustále rozehřívalo celé údolí a okolo nás se co chvíli řítily různě veliké balvany, před kterými bylo nutno uskakovat. Zážitek mnohem horší než pověstný kuloár na Gouteru. Ale všichni jsme tuto překážku zdolali, i když jsme za náš omyl v trase zaplatili jak výškovými metry, tak ztraceným časem a narůstající únavou. Jak jsme později zjistili, zimní rychlá a pohodlná cesta vede celou dobu od nejspodnějšího ramene tohoto ledovce a pokračuje podél ledovcového potoka Gepatsch Bach až přímo k našemu autu.

Odpolední žhavé slunce nás na ledovci pronásledovalo, pekli jsme se v jeho žáru a pomalu funěli přímo nahoru  do výšky 2 550 m n. m. V této dolní části je naprosto minimum trhlin. Došli jsme až k nádherným trhlinám a modrajícím se serákům, pod kterými se odbočuje vpravo a ledovec se přechází respektive prokličkuje opatrně mezi hlubokými dírami zpět na pevnou zem. Tentokrát již na svah skupiny vrcholů Rauhekopfu, i když k samotné chatě to bylo ještě 200 výškových metrů prudkého stoupání.

Ledovec Gepatschferner a vrchol Fluchtkogel

Rozpraskaná dolní část ledovce Gepatschferner

Unaveni jsme Rauhekopf Hütte dosáhli okolo sedmé hodiny večerní. Ke dveřím chaty jsme se museli sice prokopat sněhem, ale vybavení winterraumu nás příjemně překvapilo. Bylo naprosto přepychové. K zimnímu využívání je otevřená celá společenská místnost (žhnoucí kamna, nádobí, knihovna, společenské hry) a skoro celé podkroví na spaní. Zamčené byly jen dveře do kuchyně a jedna místnost v noclehárně. Dřevo jsme objevily nakonec ukryté venku v levé části přímo pod chatou. Nevýhodou je pouze kadibudka, která se nachází sice na pěkném místě s výhledem, ale asi až 20 metrů od chaty. Výhodou naopak je to, že chata je jen ojediněle v zimě navštěvována a užili jsme si tam krásné samoty a teplíčka.

Mirek a Rauhekopf Hütte

Winterraum v Rauhekopf Hütte
(foto Kačka a Mirek)

Druhý den naší výpravy nás čekalo dorazit "pouze" na legendární Brandenburger Haus (3 277 m n. m.), nejvýše položenou chatu německého alpského spolku. V pekelném slunci a s těžkými batohu nám i to dalo však pořádně zabrat. Skoro celou dobu stoupáme po horní části ledovce Gepatsch. Trhliny zde nejsou žádným problémem, ale pro cestu je zcela nezbytné pěkné počasí. Ledovec je totiž velmi rozsáhlý a jediné možné orientační body představují okolní vrcholy, naše výstupové cíle pro další dni: Rauhekopf (2 990 m n. m.), Weissee Spitze (3 510 m n. m.), Vordere, Mittlere a Hintere Hintereis Spitze (3 437, 3 451 a 3 496 m n. m.) a Fluchtkogel (3 500 m n. m.).

Za mlhy je orientace bez GPSky téměř nemožná a hrozí dlouhodobé bloudění po široké ledovcové pláni. Chata se vypíná na úpatí vrcholu Dahmann Spitze (3 405 m n. m.), který se musí po ledovci celý obejít. Cesta nám trvala od chaty k chatě čtyři hodiny. Nepříjemný byl hlavně mokrý sníh, který se nám velmi lepil na sněžnice a jejich hmotnost pak byla nejméně o kilo větší.

Večerní vrcholy Hintereis Spitzen a Weisskugel

Winterraum na Branderburger Hausu (3 277 m n. m.) nebyl již tak přepychový. Jednalo se pouze o dvě místnosti: jídelnu s kouřícími funkčními kamny a společnou noclehárnu cca pro 10 osob (ale spalo nás tam i 15). WC bylo tentokrát uvnitř, i když přeplněné a smradlavé. Dřeva byl také dostatek a výhledy z terasy do daleka na zasněžené Ötztálské Alpy byly úžasné. Jen lidí neustále přibývalo a samoty jsme si již další dny vůbec neužili.

Odpočinek u Branderburger Hausu
(foto Kačka a Mirek)

Brandenburger Haus

Po namáhavém dvoudenním stoupání nás dělilo jen pár výškových metrů od několika okolních vrcholů, navigace zde není za pěkného počasí vůbec žádný problém. Každý vrchol i jeho výstupová trasa je z dálky velmi dobře vidět.

My jsme si nakonec zdolali celkem tři hranice okolo 3 500 m n. m. Jeden den jsme po hodině a půl chůze z chaty dosáhli nejdříve Mittlere Hintereis Spitze (3 451 m n. m.) s úžasnými výhledy na strmý hřeben druhého nejvyššího vrcholu Ötztálských Alp - Weisskugel (3 738 m n. m.).

Údolí k nádrži Gepatsch

Vrchol Weisskugel

Kačka s Mirkem na Mittlere Hintereis Spitze

Bylo nutné vrátit se zpět pod chatu a od ní jsme za hodinku vyběhli na ještě Fluchkogel (3 500 m n. m.), odkud byl úžasný pohled na nejvyšší královnu celé této oblasti, na Wildspitzi (3 774 m n. m.).

Ledovcová pláň v pozadí s vrcholem Fluchtkogel

Vrchol Wildspitze

Dan na vrcholu Fluchtkogel

Vždy nám zůstalo dostatek času na vyhřívání se na dosaženém vrcholu na sluníčku i zpět na verandě Brandenburger Hausu, i když lyžníci byli samozřejmě mnohem rychlejší než my želvičky na sněžnicích. Na mačkách to bohužel vůbec nešlo, jak byl sníh rozměklý v zářícím sluníčku.

Poslední dosažený vrchol - Weissee Spitze (3 510 m n. m.) nám dal nejvíce zabrat. Únava se na nás přeci jenom již projevovala a přejít celou ledovcovou pláň nám zabralo asi čtyři hodiny.

Kříž na Fluchkogelu a vrchol
Weissee Spitze

Martina na vrcholu Weissee Spitze

Poslední noc jsme přespali opět skoro osamoceni na Rauhekopf Hütte a teprve další den sešli k autu. Skialpinisti by byli z vrcholu Weissee Spitze byli zcela bez problémů u auta i s přestávkami asi za tři hodiny, nám na sněžnicích to trvalo dvakrát déle. Celý sestup by se proto dal spojit i v případě potřeby do jednoho dne.

Kačka při sjezdu (foto Kačka a Mirek)

Po pěti dnech bojování se sněhem nás velmi potěšila zeleň stromů, barevné květiny, zpívající ptáčkové i poletující motýli v údolí.